Mozaika (2. střípek)

Eira položila kufřík do úložného prostoru u stropu a posadila se na tmavorůžovou sedačku, z žertů popsanou telefonními čísly. To se vlak už opile řítil rozlehlými dolinami a stráněmi. Eira byla ve vagóně sama a nervózně odrýpávala přischlé žvýkačky zpod malého stolku, který se drkotal v rytmu jízdy a intenzita myšlenky na podivína s medovými vlasy slábla. Křišťálové kapky se předháněly na zamlženém okénku a další padaly a padaly a padaly, až se zdálo, že zvuk deště zcela naředil její soustředěnost.
Byla hrozivě unavená. Všechna euforie z ní vyprchala a opět ji ovládla němá sklíčenost. Opřela si patu o malý plechový koš pod stolkem, trochu se sesunula po sedačce a zahleděla se ven.
Ve vlaku byla hrozivá zima. Zatřásla se a zachumlala do svého kabátu, přes který spadal vodopád jejích kaštanových vlasů. Přivřela oči a myslila na oheň v krbu a vanilkový čaj a na rumové pralinky a trochu ji při té myšlence zahřálo. Rozplynula se v ní a ztratila pojem o čase.
Ze hřejivého snění ji vytrhlo, když sebou vlak prudce cukl v zatáčce. Vyhrnula si rukáv, aby zkontrolovala kolik je hodin. Bylo pravé poledne.
Protřela si ospalé oči a zadívala se z okna na deštěm zmáčené pahorky. Nebe bylo temné a mraky tak nízko, že oblévaly kopečky jako vzdušná poleva. Široko daleko nezahlédla živé bytosti, ba ani vesničky, jen občas v dáli stála opuštěná salaš, zbytek obrůstal zelení a stromovím. Celá ta krása ji připomněla rodnou domovinu, dubový lesík a maličký domeček, ve kterém vyrůstala, který by dle jejího názoru mohl klidně stát na kuřích nožkách.
Vytáhla svou jízdenku a pečlivě ji zkoumala. Vypadala spíše jako výherní kupon nebo poukaz. Její okraje byly lemovány spirálkovými klikyháky, které působily neskutečně živě a neposedně. Text, z části překryt razítkem, byl vytištěn na hebký papír úhledným kudrlinkovým písmem.

Cestujete se společností Křížem-krážem.
Tato jízdenka Vám zajišťuje doživotně
bezplatnou jízdu po našich drahách.
Cena: jedna lidská duše.
Přejeme Vám šťastnou cestu!

Ihned nedůvěřivě svraštila obočí. Vždyť je to hloupost, cena lidské duše. Duše není hmota a pakliže se s ní dá platit - nelidské.
Vlak zrovna jel z kopečku a tak nabral rychlost. Všechny kapičky vody na okně se rozkmitaly. Eira si zula vysoké kožené boty, složitě směrované od nártů po kolena a schoulila se na nepohodlné sedačce. Na jízdence stálo, že jízda je bezplatná. Rozhodla se tedy si co nejdéle odpočinout a vystoupit až na konečné. Ještě chvíli poslouchala zpěv deště a všímala si neklidných pestrobarevných mžitek za svými zavřenými víčky, až ji drncání vlaku ukolébalo ke spánku.


***


Nirael stál nehnutě na kamenitém útesu a sledoval mocné příboje, jak se rozbíjejí o skály u pobřeží. Slaný mořský vzduch mu narážel do tváře a dráždil jej v nose. Moře bylo šedivé a rozbouřené, nebe též a jeho mysl nejinak. Miloval jeho divokou nezkrotnost.
Nirael byl syn chudého rybáře a žil spolu s ním a pěti sourozenci v polorozpadlé chatrči u moře a jeho život páchl rybinou.
Ač tímto životem žil od svých nejzazších vzpomínek, stále se v něm cítil jako host a stejně se cítil ve své rodině. Čtvero jeho bratrů a jedna, ze všech nejmladší sestra, to byly všechno světlovlasé a modrooké děti, kdežto Niraelovy vlnité vlasy byly hnědé a oči hnědozelené.
Zrovna se upínaly na mořskou hladinu.
Byly časy, kdy nebe zářilo blankytným světlem, moře bylo čisté a nad hladinu vyskakovali delfíni a slané vody oplývaly rozličnými a pestrobarevnými druhy ryb, které zbarvovaly vlny do všech barev duhy. Nyní však zůstalo moře pusté a docela mrtvé, čímž trpěl nejen Niraelův zrak, ale i celá jeho rodina. Skromná peněžní jistota a blahobyt domu rybáře Narraha stáli na prodeji všech roztodivných ryb nepopsatelných chutí.
Celé Diamantové pobřeží bylo dříve místem pověstným svým masem s neobyčejnými příchutěmi. Některé ryby byly v ústech slané, některé sladké. Některé z nich chutnaly po olivách, tymiánu, rozmarýnu, některé po česneku a Nirael se svým nejmladším bratrem Nryelem kdysi ulovil jednu, která chutnala po mátě. Žádná chuť však nepřebila odpudivý rybí puch, který Niraela natahoval a odpuzoval.
S časem však v moři téměř vymřel život a pokud se podařilo něco ulovit, byly to malé rybky z nepoživatelně hořkým masem.
Roky bídy s sebou sice přinesly hlad a chudobu, však pod Narrahovou střechou vždy vládla dobrotivost. Chlapci byli slušně vychováni a svou malou sestřičku střežili jako oko v hlavě.

Nirael ji spatřil na pláži. Klečela koleny zabořená do nezvykle bílých zrníček písku, které kdysi v sluneční záři vypadaly, jako miliardy drobounkých drahokamů, u Diamantových pobřeží se však bezmála sedmero let slunce neprobilo skrze šedivá a hustá mračna, která svírala oblohu.
Naomi stavěla hrady z písku a zdobila je mušličkami a ulitami. Otrhané rezedově zelené šaty jí překrývaly nahé dívčí kotníčky a přímořský vzduch vzýval její blonďaté krémové vlasy k tanci. Svíjely se jí v ladných vlnkách k pasu, který měla lehce stažený řemínkem, na němž visel zavěšený kožený měšec, ukrývající hladké oblázky, sklíčka, střípky a jiné maličkosti, které přinesl příliv. Spěla již v půvabnou dívku, ale její mysl byla stále plna dětských fantazií a tak věřila v magii těchto předmětů, jak to koneckonců děti dělávají.
Nirael ji tiše záviděl nepotřísněnost její mysli. Sešel po strmé kamenité cestě z útesu a kráčel k Naomi.
Osobně neměl pláž ani trochu rád. Neměl rád zrnka písku, lepící se na kůži, ani pustou krajinu bez zeleně, čímž jeho domovina rozhodně byla. Diamantové pobřeží bylo v podstatě bílá poušť, neúprosná a chudá. Nenacházelo se v ní nic cenného, natož diamanty.
Posadil se vedle své sestřičky do písku a sledoval stavbu, která pod jejími drobnými prstíky vzrůstala. Naomi zrovna zdobila skrovné věžičky ulitami, když Nirael promluvil

,,Copak to je, Naomi?" otázal se ji s přehnaně vlídným tónem, jakým k dětem mluví dospělý a vzápětí si to vyčetl. Nirael byl ke svým bratřím i otci odtažitý, ale o Naomi se pozorně zajímal. Nejen že byla moc krásná a chytrá, ale také stejně mlčenlivá a skromná jako on. Taktéž milovala moře, však na rozdíl od něj také pláž. Nirael svou sestřičku nekonečně miloval.

,,Hrad." odvětila bezstarostně svým věčně zasněným tichým hláskem. Nirael, jehož zrak svádělo moře a příliv se na hrad zadíval.
,,A kdopak v něm žije, Naomi?"
Její mělké oči sjely po vlnách, neodpověděla.
,,Ty? Žiješ tam ty, Naomi?"
,,Ne ne." něžně se usmála a začala ukazováčkem kolem hradu hloubit příkop
,,Tak kdopak?"
,,Princezna." zazvonil její hlásek a Nirael si pomyslel, že se k jeho rodině zatoulala z nějaké vílí pohádky.
,,A princ?" otázal se se zájmem. Její svět jej udivoval.
Zavrtěla hlavou a vítr pročechral její vlnité vlasy
,,A co král? A královna?"
,,Ne."
,,Vězní tu princeznu snad strašlivý trojhlavý drak?" a napodobil hrozivý dračí řev, chytil ji za rameno a svalil do svého náručí. Naomi se zvonivě smála tak dlouho, až se její smích změnil v němý úsměv. Nakonec promluvila
,,Je tam úplně sama." a její dětské oči zachvátil smutek.
Smutně si povzdechl a pevně sevřel sestřičku v náručí. Nerad ji viděl takto smutnou. Hladil ji v rozevlátých vlasech a ona tichounce plakala.

,,Bratříčku, vysvoboď ji..."


***


Eiřiným tělem někdo hořečnatě třásl. Ihned co otevřela oči, víčka ji oslepily sluneční paprsky a dokonce i když oči zavřela, jasná sluneční záře nasvítila tmu za víčky do oranžova. Po chvíli světlu přivykla a neobratně se posadila.
Na jejím rameni spočívala dlouhatánská indigově modrá dlaň, na její tváři těkavý neklidný zrak.

,,Jsi hloupá!"
,,Co prosím?!" obořila se nasupeně na teňoučký nazlobený hlas
,,Jsi příšerně hrozivě nesnesitelně hloupá!" prskala ústa roztodivného tvora. To, co se hrbilo na zemi u Eiřiných nohou bylo vyzáblé stvoření s neskutečně dlouhými končetinami a podlouhlým trupem a na jeho kůži barvy noční oblohy tiše a nenápadně cestovaly bělostné skvrny, připomínající oblaka. Eira si nevěřícně prostřela oči a možná až příliš zvědavě si tvora prohlížela.
Z neskutečně dlouhých rukou vyrůstaly ještě neskutečněji dlouhé prsty. Z dlouhé kostnaté tváře na ni pohlížely mělké vypoulené oči, tak světlé, že málem splývaly s bělmem a připomínající dva zářivé měsíce. Podél ramen splývaly andělsky bílé vlasy. Líce byly zvláštně posety třpytivými pihami, které na tmavě modré kůži připomínaly hvězdičky. Nejvíce ji však zaujala jeho kůže - nestála a plynoucí a hluboká, jako noční obloha. Jako hvězdná obloha.

,,Už nikdy neusínej. Zůstaň bdělá. Nesmíš usnout!"
Chvějící se ruce skryly Eiřinu maličkou tvář do záclon azurových odstínů, do nichž se prohlubně dlaní vybarvovaly.
,,Nešťastná hlupačko..." dodal zkroušeným tónem a pohladil ji po spánku.
Jeho, zprvu děsívá zloba se utopila v nesmířených zoufalých pohledech, které se ji po chvíli začaly vyhýbat. Jen chvíli před tím, než odtáhl své dlaně si Eira uvědomila, že jeho dotek na kůži nepociťuje a dotýká se ji jen prázdnota.
Stejně tak prázdné bylo také sevření, ve kterém tvor nyní tiskl její levou ruku, na které se ji skvěla malinkatá jizvička, až do chvíle, kdy pocítila jemňoučké šimrání, jako kdyby svírala snítka odkvetlých pampelišek. To však zintenzivnělo.
Stvoření mumlalo nesrozumitelná slova. Vlastně možná mumlalo jen příliš nesrozumitelně. Ve vlnách prapodivné mluvy k ní připlula slova. Slyšela to zřetelně.

,,To úponky jitra lnou k zdem slonovinových bran a pouze sluneční svit odmyká vzdušné zámky."

A tu to ucítila. Jako by ji milion ledových jiskřiček dopadalo na kůži. Dlaň ji zářila oslnivým, liliově bílým světlem a kůže ji studila a pálila zároveň. Naklonil se k ní. Vše bylo tak tiché.
,,Stíny jsou podvodníci a Čas je nehorázný šarlatán" zašeptal obezřetně a jeho bílé vlasy ji zašimraly na krku. Hladké a dokonale rovné vlasy studily jako rampouchy a on, jako by si toho byl vědem, se odtáhl.
Jedna z bílých skvrn na indigovém těle překryla na tváři služebníka Noci několikero pih, které nápadně připomínaly souhvězdí Andromedy a pak zastřelo všechny jednu po druhé.
Oblak se stále rozpínal, až pohltil všechnu modř a světloulinké oči zanikly v průhledné prázdnotě.

V Eiřině dlani světlo pohaslo a když ji rozevřela, spatřila malou křišťálovou kuličku, v níž se vznášel zářivý oblak stříbřitého kouře, a tím prolétávaly perleťové třpytky. Slunce je okamžitě pozlatilo.