Tulák Chodec 1: Úvod

ÚVOD

Slunce zapadalo a začalo se stmívat, když se v jižní části Aranhorské říše vynořil z lesa hnědovlasý chlapec. Byl štíhlý až hubený a vypadal na víc než na svých deset let. Mezi posledními stromy se zastavil, upřel svůj pronikavý modrý zrak na nedaleký, osaměle stojící statek a chvíli ho zamyšleně pozoroval.
Ach, jo. Vzdychl. Další den plný svobody je u konce. A doma? Zase hubování.
Znovu vzdychl a seběhl z mírného svahu ke stavení. Proběhl úzkou pěšinkou mezi vysokou, bíle omítnutou zdí a udržovaným políčkem, až se dostal k velkým dřevěným vratům. Tam se opět zastavil, rychle se rozhlédl na obě strany a strčil do jejich pravé půlky. Ta se se slabým vrznutím otevřela a on zadýchaně vešel do dvora, kde se na něj okamžitě vrhl velký šedý vlčák. Pes hocha vítal zvláštním kňučivým poštěkáváním a radostně vrtěl ocasem.
„Ticho, Dogane!“ napomenul ho tlumeně chlapec a rukou pohladil hustou, střapatou srst.
Pak se otočil zpátky ke vratům, zavřel je a s trochou námahy i zajistil těžkou dubovou závorou. Otřel si ruce jednu o druhou a se psem v patách se vydal přes dvůr. Chtěl ještě zkontrolovat, zda má jeho čtyřnohý přítel Varr ve vědru dost vody.
Minul matčinu bylinkovou zahrádku, vchod do domu a tiše vstoupil do otevřených dveří stáje. Ozvalo se dvojí pozdravné zaržání.
Dvojí...? Hoch se zarazil. Zamrkal, aby jeho oči rychleji přivykly přítmí, a s radostným očekáváním vešel dovnitř.
Nemýlil se. Byl tam.
„Ahoj, Vraníku,“ oslovil chlapec velkého černého hřebce.
Kůň stál ve stání vedle jejich tmavého hnědáka Varra a zvědavě k příchozímu natahoval hlavu. Hoch jej podrbal na čele.
Varr dotčeně hrábl kopytem, jakoby říkal: Já jsem tu také.
„Já vím,“ usmál se hoch. Přešel k valachovi a i jeho pohladil a podrbal.
„Tak co, jak jste na tom s vodou, kluci?“ oslovil oba koně a nakoukl Varrovi do vědra.
„Zdá se, že dobře,“ odpověděl si, ještě jednou poplácal silný hnědákův krk a vrátil se zpět k Vraníkovi.
I jeho vědro bylo plné. Hoch se spokojeně usmál a vyšel ze stáje. U nedaleké studny si omyl ruce a s věrným vlčákem po boku chvátal domů.
Už se neobával dlouhého hubování. Věděl, že matka své výchovné kázání tentokrát zkrátí. Ano zkrátí, protože přijel Robert. Blízký přítel jeho rodičů a častý host tady na statku. To jemu patřil ten velký černý hřebec.
S dobrou náladou vstoupil chlapec do stavení. Ocitl se v prostorné kuchyni s velikými kamny a pecí, nad níž bylo jedno místo pro spaní. Místnost osvětloval pár na stole stojících silných voskovic a vonělo to tam bylinkami a pečeným masem. Hladovému chlapci se v ústech rázem nahromadily sliny. Rychle je polkl.
„Dobrý večer,“ pozdravil a porušil tak ticho, které při jeho vstupu v kuchyni zavládlo.
„Jdeš pozdě, Ellade,“ pronesla důrazně mladá, sotva třicetiletá žena s hnědými, do drdolu sepnutými hustými vlasy. S rukama založenýma v bok stála uprostřed místnosti a rozzlobenýma, lehce zamračenýma tmavě hnědýma očima hleděla přímo na chlapce.
Hoch ten pohled nevydržel a kajícně sklopil zrak k zemi. Dobře věděl, že matčina výtka je zasloužená. Venku se už úplně setmělo.
„Kde jsi zase celý den byl?“ pokračovala přísně žena a dál provrtávala svého nezvedeného syna pohledem. „Víš, že to tvé toulání nemám ráda.“
Ellad neodpověděl. Jen tam stál, hlavu skloněnou.
Žena odevzdaně vzdychla. Hněv ji přešel. Usmála se a ten úsměv doslova rozzářil její oválný obličej. Ta tvář s jemnými rysy zkrátka nebyla přírodou stvořena k mračení. Nedokázala se zlobit dlouho a už vůbec ne na svého milovaného syna.
Usmála se a pozvala chlapce k večeři.
Ellad ulehčeně vydechl, zvedl oči z podlahy, upřel je na matku a úsměv jí vrátil. Rošťácký úsměv malého dareby, v němž byla znát směsice rozpustilosti, lásky a také vděčnosti, protože po několikahodinovém průzkumu okolních lesů se mu žaludek kroutil hlady a vydával nehezké kručivé zvuky.
Hoch s radostí přijal matčino pozvání, přešel ke stolu a posadil se na své místo. Přitom znovu pozdravil a ta tlumeným hlasem pronesená zdvořilost patřila dvěma mužům, kteří už tam seděli. Oba již překročili čtyřicítku, ale to bylo tak všechno, co je spojovalo. Ten sedící na dřevěné rohové lavici vedle Ellada měl jednoduché venkovské oblečení, menší, podsaditou postavu a na hlavě prořídlé a už i značně prošedivělé hnědé vlasy střižené nakrátko. Jeho bezvousý obličej však naproti tomu zářil mladickým elánem a velkou chutí do života a množství vrásek kolem jeho úst a v koutcích šedých očí svědčilo o tom, že se rád směje. Jmenoval se Waldor.
Ten druhý pak nebyl nikdo jiný než Robert. Hrdý majitel ušlechtilého vraného hřebce. Ostatně, pomyslel si Ellad, tento muž si v černé asi libuje. Nejen kůň a oblečení, ale i jeho oči a rovné, delší vlasy měly barvu havraních křídel. Jen na skráních a v upraveném plnovousu, který lemoval jinak přísný, až zasmušilý obličej, svítilo pár stříbrných nitek.
Robert seděl na židli proti chlapci a právě s Waldorem probíral rostoucí ceny obilí v Aranhoru. Svůj rozhovor muži přerušili pouze odpovědí na Elladův pozdrav, pak pokračovali dál a hoch se tak dověděl, že ceny stouply i ve vedlejších královstvích – Orrinoru a Fallaru. Chlapce ale tyto obchodní záležitosti ani trochu nezajímaly, a tak s jistou dávkou zvědavosti a hlavně netrpělivosti sledoval matku, jak opatrně vyndává z pece pekáč se zlatavou pečení. Vůně v kuchyni zesílila a hoch tak musel znovu rychle spolykat množství slin.
Žena zatím odložila pekáč na okraj stále teplé plotny, chopila se větší dřevěné lžíce, spíš takové mělčí naběračky, a odklopila pokličku z velkého hrnce. Ke stropu se vznesl oblak páry. Ellad opět polkl. Teď už věděl, že v hrnci jsou šťouchané vařené brambory. Ty se ostatně hned vzápětí po troškách, to jest pomocí matčina dřevěného nástroje, začaly přesouvat na již připravené talíře. Po chvíli se k nim z pekáče přidaly i štědré porce skopového s bylinkovou nádivkou a večeře byla hotová. Jen ji přesunout na stůl.
Nedočkavý chlapec vyskočil ze svého místa a matce s tím pomohl. Dobře znal zákony pohostinnosti, a tak první dostal svůj talíř Robert. Potom Waldor jako hlava rodiny a nakonec zasedli k jídlu i matka se synem. Všichni si popřáli dobrou chuť a s potěšením se pustili do té dobroty. V kuchyni se rozhostilo ticho, rušené jen slabým ťukáním příborů o talíře a foukáním horkého pokrmu.
Sotva bylo nádobí prázdné a odklizené, podala mladá žena každému z mužů džbánek vychlazeného piva. Elladovi nalila hrnek bylinkového čaje s medem a druhý, hořký si vzala sama. Robert se dlouze napil, setřel si pěnu z pěstěného plnovousu a obrátil se na chlapce.
„Tak, kde jsi vlastně celý den byl?“ zopakoval slova rozzlobené matky, ale on se nehněval. Oči mu zářily porozuměním a rty zvlnil přátelský úsměv, který hodně zjemnil jeho jinak přísnou tvář.
I chlapci zaplály oči. Nadšením. Vzrušeně a s neuvěřitelnými podrobnostmi pak líčil zážitky ze svých toulek. Barvitě popisoval zajímavá místa v bezprostředním i trochu vzdálenějším okolí statku, veselý zpěv či varovný křik ptáků, prostou krásu plaché laně u napajedla, bezstarostné pobíhání malého koloucha nebo úžasné pocity nepochopitelné radosti a zároveň jakési úcty při pohledu na majestátní chůzi statného jelena.
Elladovi náhle došla slova. Umlkl tedy, napil se čaje a dál pokračoval pouze v myšlenkách.
Oh, jak tyhle své výlety miloval. Jak miloval tu svobodu, tu volnost. Proč jen to trvalo vždycky tak krátce? Jenom den. To všechno matka. Kdyby tak věděla…
„Já vím, jak rád se touláš, Ellade,“ vytrhla syna ze snění mladá žena. „Moc dobře to vím. Musíš však pochopit, že takové osamělé potloukání se po kraji může být i nebezpečné.“
Nebezpečné? Uvažoval nad jejími slovy chlapec a zamyšleně potřásl hlavou. Možná. Trochu. Ale když budu opatrný.
„Mami,“ ozval se. Teď už nahlas. „Znám tady kolem každý kámen. Dovol mi nocovat v lese. Mohl bych dojít dál.“
Žena nevěřila vlastním uším. On mě snad vůbec neposlouchá?!
„Ellade, Ellade,“ vzdychla nakonec unaveně. „O tom už jsme přece mluvili několikrát. Nelíbí se mi to.“
„Lea má pravdu, chlapče,“ vložil se do hovoru Waldor. „Nocovat v lese možná ano, ale až za pár let.“
Hoch zklamaně sklopil oči. Takže to zase nevyšlo, zalitoval v duchu, ale matka jeho úvahy rázně přerušila.
„A teď spát,“ nařídila přísně. „Je pozdě.“
Ellad chtěl něco namítnout, nakonec to však spolkl. Jen vypil zbytek čaje, vstal od stolu, popřál dobrou noc a se svěšenou hlavou se odšoural do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře a začal se svlékat. Vtom jeho citlivé uši zachytily matčin povzdech. Strnul, s jednou nohou ještě v nohavici kalhot, a poslouchal. Ale nic. Ticho. Vysoukal tedy nohu, kalhoty hodil na opěradlo židle a už se chystal přeběhnout těch pár kroků k lůžku, když znovu uslyšel matku.
„Taks ho slyšel, Roberte,“ řekla tiše a opět si vzdychla.
No, to se baví o mně?! Nechápal chlapec. Zvědavost nad ním zvítězila, takže místo k lůžku šel ke dveřím a přitiskl na ně ucho.
„Ano, má paní,“ doléhal k němu teď zcela jasně Robertův hlas. „Popravdě, překvapilo by mě, kdyby jej tento jednotvárný život uspokojoval. Můžu ho učit, paní. Stačí jen tvůj souhlas.“
„Ne, Roberte. Tohle už jsme spolu řešili. Bylo by to příliš složité. A také…“
„A také?“ zopakoval Robert a Ellad si jen představoval, jak na matku upřel svůj tázavý černý zrak a lehce zdvihl obočí.
„Ty víš, co si o tom takzvaném umění myslím. Přináší jen bolest, násilí, válku a smrt,“ Lea teď mluvila s neskrývanou trpkostí a to chlapce zaskočilo. Jakou válku? Vždyť je mír.
„Ale…“ přerušil tok Elladových myšlenek Robert. Jeho hlas trochu zdrsněl. „Co vlastně chceš, aby z chlapce vyrostlo, paní? Sedlák? Sama víš, že ten z něho nikdy nebude. Nemá to v krvi.“
V kuchyni nastalo ticho a hoch podvědomě vycítil, že se tam nálada změnila. Přes zavřené dveře však nemohl nic vidět. Netušil tedy, že Robert odešel na dvůr a do stáje, zatímco jeho poslední poznámkou raněná Lea bezradně seděla na místě a upírala vlhký hnědý pohled na své dlaně lehce spojené propletenými prsty na hladké desce stolu.
„Co mám dělat, Waldore?“ donesl se k Elladovým uším jen její smutný, tichý hlas.
A dál zase nic. Jen ticho, protože oslovený muž neodpověděl, jenom pevně sevřel ženiny ruce do svých a ten prostý pohyb měl v sobě víc lásky a porozumění než tisíc slov. Hoch o něm však zase neměl tušení, a tak na to vyjádření čekal.
Proč otec nic neříká? Proč se vlastně neozval ve vyslechnutém rozhovoru vůbec? Proč o mě mluví jen matka s Robertem a on mlčí? Proč?
V kuchyni klaply vchodové dveře a ozvala se další tlumená slova, nesoustředěný Ellad však stačil zachytit jen konec té krátké rozmluvy, a to přání dobré noci. Začátek mu unikl.
Tak, teď už se víc nedozvím, řekl si pro sebe a opustil dveřní prostor. Pomalu přešel k lůžku, omámeně klesl do levandulí provoněných peřin, přetočil se na záda, z dlaní si udělal polštář a nepřítomně se zahleděl na stropní trámy. Byl dočista zmatený. Už během vyslechnutého rozhovoru se mu v hlavě honily všelijaké myšlenky a spousta otázek. U dveří ale neměl čas se jimi podrobněji zabývat. Teď to však šlo. V duchu si znovu přehrál celou rozmluvu a soustředil se. Myšlenky se pomalu zklidňovaly. Otázky získávaly podobu jednoduchých vět.
Proč Robert omlouvá mé toulání? Co mě chce učit? Proč s tím matka nesouhlasí? Co vlastně ze mě má vyrůst, proč se o tom hádají po nocích a co je s mou krví? A co Waldor? Ano, co Waldor? Je to přece můj otec? Proč on nic neříkal? Proč celou dobu mlčel?
Hoch tomu nerozuměl. Cítil jen, že mu cosi podstatného uniká. A to cosi v sobě skrývá odpovědi na všechny jeho otázky. Ale co to jenom může být?
Nakonec usnul. Otázky jej však neopustily, a tak se mu zdály prapodivné, nesmyslné sny.
Ráno se vzbudil brzy. Po neklidné noci se cítil jako zbitý. Nic se však nedalo dělat, vstát musel. Práce sice neuteče, není zajíc, ale také ji nikdo neudělá. Potichu tedy vyšel před dům a pustil se do obvyklých povinností.
Pomohl matce s dojením, nakrmil oba koně, Varra i Vraníka, a doplnil jim čerstvou vodu do věder. Hodil slepicím a nalil Doganovi a starému černému kocourovi trochu čerstvě nadojeného kozího mléka. Potom si naložil náruč menších polínek na otop a takto zatížen se vrátil zpět do kuchyně. Tam na něj čekala snídaně v podobě medem slazené ovesné kaše a mléko.
Složil svůj náklad u kamen, ruce si otřel o kalhoty a posadil se ke stolu. Ještě zamumlal přání dobré chuti a pustil se do jídla. I Lea usedla ke svému talíři, zatímco Waldor s Robertem ty své už vyškrabávali.
Hoch si vkládal do úst malá sousta toho prostého, ale lahodného pokrmu a znovu přemýšlel nad vyslechnutým rozhovorem. Jeho otázky si žádaly odpovědi. Má se tedy zeptat? Ne. Raději ne. Možná bude lépe, když dospělí zatím nebudou vědět, že je takhle odposlouchává. Kdo ví? Třeba se ještě někdy něco dozví.
Po snídani jej Robert vybídl, aby s ním zašel do stáje, a tam mu půjčil svého vraníka. Hoch toho velkého, černého koně pečlivě vyčistil, osedlal a odvedl na louku za statek. Už se těšil. Nebylo to poprvé, co mu ten muž hřebce půjčil. A on, Ellad, si jízdu na něm opravdu užíval. Nedovedl by vysvětlit proč, ale na tomhle koni si připadal tak nějak jinak než na Varrovi. Tak nějak větší, lepší. Asi jako princ z pohádek, které mu vyprávěla matka před spaním, když byl mladší.
Robert jej už očekával. Stál uprostřed té poměrně rovné, nízkou trávou porostlé plochy a usmíval se mu vstříc. Potom dotáhl sedlový řemen, protože Vraník se rád před tímto úkonem nafukoval, pomohl chlapci do sedla a se zájmem pak sledoval jeho jezdecké umění. Dával Elladovi různé povely a hoch kolem něho kroužil nebo měnil směr přesně podle vyslechnutých pokynů. A to jak v kroku, tak i v klusu a ve cvalu. Opravdu se snažil. S rozmyslem přenášel váhu, holeněmi měnil rychlost a směr jízdy, paty tlačil dolů a jemnýma, klidnýma rukama pracoval s otěžemi. Robert s ním byl spokojen. Několikrát jej sice musel opravit a upozornit na chybu, ale jinak klučina zvládl hřebce bez větších potíží.
Tak uběhla hodina.
Konečně Robert zavelel pohov a hoch okamžitě zvolnil do kroku. Trochu povolil Vraníkovi otěže a kůň si spokojeně protáhl krk. Ellad jej pohladil po hřívě, poplácal a ztratil se v myšlenkách. V hlavě se mu totiž zrodily další otázky.
Proč Roberta tolik zajímá, jak umím jezdit na koni? Co je vlastně zač, tenhle černě oděný cizinec? Ano, cizinec. Vždyť o něm vůbec nic nevím. Odkud je? Co dělá? Čím se živí?
Z úvah jej vytrhl až hluboký mužův hlas. Robert ho vybízel k návratu domů.
Hoch poslechl a stočil hřebce požadovaným směrem. Muž na něj počkal a bok po boku se pak ubírali k domu.
„Kolik zemí bylo kdysi na Erském poloostrově?“ zeptal se Robert po dvaceti krocích společného mlčení.
Ta otázka zazněla tak náhle a nečekaně, že sebou Ellad v sedle trhl. Vůbec nesouvisela s tím, čím se až dosud zabýval, a tak chvíli ani nevěděl, co odpovědět.
„Úplně na začátku?“ ujišťoval se.
„Ano,“ s jistým zaváháním přisvědčil Robert a vrhl na chlapce krátký, zkoumavý pohled.
„Dvě,“ teď už se hoch nerozmýšlel.
Muž zvedl překvapeně obočí, ale neřekl nic.
„Orrinor a Fallar,“ upřesnil Ellad.
Robert sklonil hlavu a nepatrně s ní pokýval.
Asi souhlasí, řekl si v duchu chlapec. To však už přišla další kontrolní otázka.
„A znáš důvod, proč je tomu teď jinak?“
Hoch se na pár vteřin zamyslel.
„Může za to manželská nevěra, zášť a závist mezi sourozenci. A
taky – touha po moci,“ odpověděl pak pomalu a nejistě.
„Dalo by se to tak říct,“ pronesl stejně pomalu Robert a chlapci se podivně ulevilo.
Zároveň si však uvědomil, že jej ten zvláštní muž zkouší a že to není poprvé.
Už několik let neúnavně prověřuje moje znalosti. Jak je možné, že jsem si toho nevšiml dřív? Co tím asi sleduje?
Tyhle nové i ty staré otázky táhly Elladovi hlavou zbytek cesty ke statku, kdy už spolu nemluvili, a ještě dlouho poté. Vlastně celou dobu, než na dvoře sesedl, postaral se o Vraníka a vyvezl z obou koňských stání hnůj. Robert s ním nebyl. Odešel za Leou do domu. Hoch měl tedy na přemýšlení klid a spoustu času. Stále dokola si ty otázky opakoval a snažil se najít nějakou odpověď. Alespoň na jedinou z nich, ale bez úspěchu. Ba, právě naopak. Místo vytoužených odpovědí se v jeho hlavě rodily nové otázky.
Proč se vůbec musím učit všechny ty věci? Proč mě matka nutí znát dějiny Erského poloostrova, číst, psát, počítat? Proč? Aby měl Robert co kontrolovat? K čemu mi to bude, tady na statku? Co vlastně ze mě bude? Kupec? Sedlák? Robert říkal, že sedlák ne. Proč ne? A co to má společného s mou krví?
Hoch nevěděl. Rád by se zeptal dospělých, ale… Unaveně vzdychl, uložil použité nářadí a šel si ke studni umýt ruce. Opláchl si je ve vědru, stejně tak obličej a zamířil k domu. Už rozhodnutý. Po obědě se alespoň na něco zeptá.
Hned po jídle se však Robert se všemi rozloučil a odjel. A Waldor s Leou?
Nejprve se po sobě jen podívali a chvíli neříkali nic. Jakoby ani odpovědět nechtěli. Chlapci neunikly jejich rozpaky.
„Jak tě to takhle najednou napadlo? To o tom učení a zkoušení? Co je na vzdělání špatného?“ divila se mladá žena a pomalu se vzpamatovávala z překvapení. „No, a čím bys tedy chtěl být?“
„Rytířem, válečníkem, vojákem nebo lovcem,“ odpověděl Ellad bez zaváhání a oči mu zářily.
„Hm,“ na víc se zklamaná matka nezmohla. Zaplavil ji smutek.
„Dovolíš mi to? Viď, že ano?! Mami… Otče…“ žadonil hoch.
Lea jen zavrtěla hlavou a bez dalších slov se od syna odvrátila. Waldor mlčet nedokázal.
„Myslím, že to pro tebe nejsou nejlepší činnosti,“ pronesl mírně.
„Ale - proč ne?!“ vykřikl chlapec hlasem, v němž se mísilo zoufalství se vzdorem.
„Ellade, nemáš náhodou venku ještě nějakou práci?“ ozvala se opět Lea. Unaveně, ale pevně. Svým dotazem dala jasně najevo, že rozhovor je u konce.
Hoch to pochopil. Chvíli sice ještě na oba rodiče hleděl, pak však oči sklopil, otočil se na patě a vyšel na dvůr.
A takhle je to pokaždé, zlobil se.