Keira

Keira se pomalu plížila keři a přemýšlela kdo mohl vyslídit její nový domov. No může být trochu nadnesené nazývat domovem doupě ve kterém teď žila. Ale už si na jeskyni, která neposkytovala o moc víc luxusu než jezevčí pelech zvykla. Ten půl rok co tu strávila byl nejšťastnější za její dosavadní život. Poprvé byla opravdu svobodná. Poprvé se budila beze strachu, že dostane výprask nebo jí někdo znásilní. Vždy tu byl někdo, kdo nad ní měl moc. Je jedno, jestli to byla její krutá matka, některý z matčiných násilnických milenců, panovačné jeptišky v klášteře, kam jí zavřeli, otrokář nebo některý z jejích pánu. Ve svých 19 let byla Keira poprvé svobodná a i za tu krátkou dobu, kterou tu strávila, si  na ten pocit tak zvykla, že jí přítomnost někoho, kdo by mohl její svobodu ohrozit, uvedla do stavu takřka zvířecího strachu. Pronikala trnitými keři co nejvíce přitisknutá k zemi, jak tiše jen dokázala, kdokoliv pár metrů od ní by jí, ale lehko vyslídil podle jejího přerývavého vystrašeného dechu. Naštěstí nikdo z vetřelců tak blízko nebyl. Začala panikařit, chtěla utéct, ale v jeskyni bylo něco co tam v žádném případě nemohla nechat, byl tam její nejvzácnější poklad, část její duše. Malý balíček ukrytý v nejtemnějším výklenku vzadu v jeskyni  jí k sobě přitahoval magickou silou. Nedokázala odolat a musela se pokusit svůj poklad získat. Plížila se dál až na rozhraní mezi lesem a travnatou plochou před jeskyní. Najednou se ozvalo hlasité křupnutí. Projelo jí tělem jak šíp, šílená panika. Jediné co Keiře zbývalo, byl útok, odpoutání pozornosti od věci tam vzadu v jeskyni. Najednou věděla přesně co dělat, její dech se zklidnil, zvedla se z trávy a čekala až jí spatří první z vetřelců. V ruce pevně svírala dýku, krásnou dlouho leštěnou dýku s rukojetí vykládanou stříbrem, nechala si jí jako vzpomínku na den, kdy se osvobodila, kdy se poprvé postavila tomu, kdo jí vlastnil.

Prvního vetřelce zahlédla ve vchodu jeskyně po pár vteřinách. Rozběhl se proti ní a řval něco v řeči, které nerozuměla. Tasil meč. Keira uskočila trochu dozadu, aby získala více prostoru, lehce poklekla ve snaze vyhnout se zásahu mečem. Ten jí naštěstí trefil jen na plocho do ramene, což jí spíše pomohlo, protože tento nepovedený zásah vyvedl útočníka z rovnováhy. Keira se rozmáchla v pádu ho zasáhla dýkou do břicha. Trhla a prudce k sobě, ozval se strašný řev a dívka ucítila na svých rukách podivnou mazlavou hmotu.

Druhý z útočníku už byl jen pár kroků od ní a z jeskyně vybíhali další dva. Keira vytáhla nůž z břicha umírajícího vojáka a hodila ho po nejbližším ze zbývajících vetřelců. Trefila ho přímo do oka. Byla to dobrá rána za kterou by se nemusel stydět ani zkušený bojovník ale připravila se tím o jedinou zbraň, kterou měla. Teď už byla jen malá bezbranná holka. Otočila se a rozběhla se pryč křovím, kterým se sem předtím tak pečlivě proplížila. Věděla, že nemá moc šancí vojákům utéct, ale chtěla je alespoň odvést co nejdál od svého pokladu v jeskyni.

Běžela rychle. Proplétala se hustým křovím lehčeji než vysocí a rozložití muži, ale už byla unavená a musela zpomalit. Hlavou jí probleskl nápad. Bylo to šílené a riskantní, ale byla to její jediná šance na záchranu. Nemyslela jen na sebe, ale hlavně na maličký balíček, který se zavázala chránit a který byl součástí celého jejího budoucího života. Jediná její víra. Veškerá její existence, myšlenky a touhy směřovali k okamžiku kdy najede ten den, kdy se naplní její osud skrze poklad, který střežila již dlouhá léta, nejen ve svých rukách, ale hlavně ve svém srdci.

Keira prudce zatočila doprava k blízké skále. K místu jehož posvátnou nedotknutelnost dodržovala vše živé v okolí. K místu kde v chladivém stínu prastarého kamene vychovávala své mladé Jednooká. Jednooká byla obrovská medvědice, tak velká, že si na ní ani velký dospělí samec nedovolil. Zahlédla jí jen párkrát a to z velké dálky, když odcházela na lov směrem kolem Keiřina příbytku. Její mláďata zahlédla jen jednou. Jednooká je nechávala samotné dlouhé hodiny a ani v dobu její nepřítomnosti se nikdo neodvážil narušit klid medvědí jeskyně. Strach z hněvu velké medvědice byl tak velký, že ani nejsilnější z vlčí smečky se neodvážil k jeskyni i přesto, že poblíž jeskyně bylo jezírko s průzračnou a chutnou vodou. Šedý hřbet se ani  v době největší žízně a nedostatku neodvážil vést svou smečku k jezírku pít. Tak moc se všechna okolní zvířata bála hněvu Jednooké. Keira zaslechla mnohé písně pěvců lesa, kteří zpívali o kouzelné moci studánky a velkém boji mezi medvědicí a lovcem, který jí připravil o oko.

Těsně před prvním výčnělkem temné skály dívka trochu zaváhala, ale kroky vojáků slyšela již těsně za svými zády. Nebylo už pro ní návratu. Její bosá chodidla nechávala na čistých kamenech nepřehlédnutelné krvavé stopy, nemohla se ani nikde schovat musela běžet přímo k doupěti jednooké a doufat v zázrak. Za záhybem zahlédla medvídě, podívalo se na ní překvapeně a rozeběhlo se do bezpečí. Keira běžela za ním, zaslechla hluboký řev plný nenávisti k narušitelům. Velká medvědice byla rozzuřená, její temné vrčení rezonovalo mezi skalními stěnami jak bouře svolaná mocným Thorem. Keira skočila za kámen a skrčila se, klepala se hrůzou. V záhybu zahlédla vojáky. Překvapeně se zastavili a jejich oči se rozšířili strachem. Jednooká rozzuřená k nepříčetnosti divoce čenichala směrem k východu ze svého domova. V nozdrách jí dráždil pach lidí, byla na něj zvyklá ze svých výprav, ale tady mezi skalami jejího příbytku působil tak neznámě na nepatřičně. Naposledy divoce zařvala a s tichým temným vrčením se rozeběhla. Dívce se zastavilo srdce, cítila blízkost smrti. Naštěstí se nejednalo o smrt jí samotné, kterou zvěstovali malý bůžci smrti vířící vzduchem.Alespoň zatím ne. Velká medvědice kolem ní přeběhla bez jakéhokoliv zájmu. Vojáci se otočili a začali utíkat. Na kluzkých kamenech se, ale jejich tempo zdaleka nemohlo vyrovnat rychlosti rozzuřené Jednooké. Od drápu jí odletovali kusy kamene a každým skokem byla utíkajícím mužům blíž. Stačilo pár sekund a už doháněla prvního, jedním seknutím svou obrovskou tlapou muži rozervala záda na cáry a přerazila mu páteř. Zdálo se, že ani nezpomalila. Druhý muž se otočil v zoufalém pokusu medvědici zastavit po ní vystřelil z kuše, šíp se zabodla do ramene medvědice, ta se jen letmo otočila směrem kde šíp pronikl jejím tělem a jedním mohutným skokem se přiblížila k hrůzou umírajícímu ležícímu vojákovi. Naklonila se nad ním a dýchala mu do obličeje jako by se rozmýšlela co má udělat. Keira odvrátila tvář, stočila se ne studeném kameni a začala se hrůzou klepat. Malé děvčátku ztracené v divočině. Potom zaslechla jen tiché lupnutí, které ukončilo hrůzný řev vojáka odsouzeného k smrti. Jednooká mu jedním lehkým stiskem rozkousla lebku. Keira hrůzou zarývala nehty do kamene. Nebylo úniku. Slyšela jen tiché mručení Jednooké a její blížící se kroky. Takhle vyděšená ještě nikdy nebyla. Najednou se všechno kolem začalo rozplývat. Hlasy ptáků snažící se svým zvučným zpěvem přebít hrůzu předchozích okamžiků, pach krve a i zvuky přibližujících se kroků jednooké. Poslední co Keira dokázala vnímat byl horký dech medvědice, který ucítila na svých zádech. Její poslední myšlenka patřila bůžku hrůzy divoce poletujícímu kolem jejího těla.. Děkovala mu za milosrdenství přicházejícího bezvědomí, které jí ušetří utrpení nevyhnutelné smrti... .

.... Kde to jsem co se to děje přemýšlela Keira, když se pomalu probírala z mdlob a snažila se otevřít oči. S pomalu přicházejícím vědomím ji napadla další a mnohem trefnější myšlenka „ Jak to, že vlastně vůbec jsem?“ Nemohla uvěřit tomu, že horký dech jednooké na zádech nebyla poslední věc v jejím životě. Otevřít oči považovala za příliš riskantní  a tak se radši zaposlouchala do okolních zvuků...