Ochránci - Ivana

Ivana zapnula počítač. S tichým hučením naskočil Windows XP. Ivana netrpělivě zaklepala na klávesnici. Konečně naskočil výběr profilů a místnost se modře rozzářila. Ivana klikla na ikonu se psem – jméno Ivanka – a okamžitě po tom, co byl počítač provozuschopný, klikla na Mozilla Firefox. V historii klikla na Google a do vyhledávače napsala: „Pomoc, čarodějka“.

Stránky, které jí vyhledávač nabídl, jí byly celkem k ničemu. Většina z nich byla „blogísky“ rozmazlených třináctek, které psaly, jak je strašlivě těžké být čarodějkou. Ivana začínala být vzteklá a to bylo špatně, to bylo sakra špatně. Pohlédla ještě jednou na stránky, které byly nabídnuty vyhledávačem. Pitomý krávy! Co ty vědí o čarodějnictví! Ivana si povzdechla, vstala a pohlédla ven na Chittusiho ulici na slezské Ostravě, která byla již delší čas jejím domovem. To, že je čarodějka, zjistila před týdnem. Aby se trochu uklidnila, snažila se myslet na něco jiného, ale stejně nezabránila tomu, aby váza, kterou dostala loni od matky, začala praskat. Ivana se otočila a podívala se opět na počítač. Krávy! Počítač se sám od sebe restartoval.

 

„Ivano, hni sebó!“ křikla Jana svým olomouckým přízvukem. Ivana se ohlédla a usmála se na ni, kývla hlavou, aby pokračovala a počkala na ni venku. Pak se opět otočila k Markovi: „Promiň, musím jít. Tak mi zítra napiš a domluvíme se, ok?“

„Dobře,“ přikývl Marek se špatně skrývanou touhou v očích. „Měj se.“

Ivana se na něj usmála, pohodila černými vlasy a odkráčela za Janou.

„No, pověz, jak?“ pobízela ji Jana sotva vyšla před univerzitu.

„To já nevím. Záleží na něm!“

„Jako vždycky,“ vzdechla Jana. „Nésu si tak úplně jistá, jestli tím svým přístupem budeš kdy mít pořádný vztah.“

„Od tebe to sedí,“ houkla Ivana rozmrzele.

„Počké, počké, s Pavlem sme měli úžasný vztah! Jenom sme se trochu nepohodli, to se občas stává, ale co ty? Myslím, že nevíš, co pořádně chceš!“

„Jak myslíš!“ rozčílila se Ivana a v tu chvíli se to stalo. Nic hrozného, vlastně to bylo takového rozsahu, že si toho Ivana ani nevšimla. Kolem jedoucímu autu zhasla světla. Ivana však byla rozčílená, otočila se na podpatku a nechala Janu, která věděla, že se jako obvykle za týden její kamarádka uklidní, stát před budovou univerzity.

 

Ivana kráčela po Stodolní ulici a přemýšlela o tom, co jí kamarádka řekla. Měla pravdu – Ivana se vztahů bála, i když si to odmítala připustit. Když byla sama, strašně někoho chtěla. Sbalit kluka pro ni bylo velice jednoduché s jejími černými vlasy a modrýma očima, ale jakmile nějakého získala, hned zase chtěla být sama. Ani vlastně nevěděla proč. Rozhodla se, že to nebude řešit – ne dnes a pokud možno ne tenhle víkend. Marek se jí opravdu líbil, ale bude s ním schopna vydržet? Přišla k domu a odemkla, když se jí zlomil klíč v zámku. To je den! Jak se dostane domů? A náhle se dveře samy od sebe rozletěly. Ivana se udiveně podívala na zámek – byl rozžhavený do běla a doutnalo se z něj.

 

V průběhu víkendu byly tyto úkazy častější a horší, čím více byla Ivana znepokojená. Několikrát jí vypadly pojistky, jednou jí vzplanula kniha, kterou se pokoušela přečíst, a samostatné restartování počítače bylo na denním pořádku. Přes týden se to pak zlepšilo – naučila se, že pokud bude držet emoce na uzdě, tyhle věci se buď dít nebudou, nebo v menší intenzitě. Pokud mohla posoudit, nejlepší to bylo, pouze pokud byla omámená, takže od čtvrtka byla každý večer na Stodolní ulici. Takhle to však nemohlo pokračovat – buď ze sebe udělá alkoholika anebo bude chodit a kolem sebe rozsévat zkázu, kdykoliv se rozzlobí. Potřebovala pomoc, ale nevěděla na koho se obrátit. Psycholog by jí těžko pomohl, ale nic lepšího ji nenapadlo, a aby se obrátila na kněze, na to byla málo věřící, i když ji tato možnost napadla jako první. A tak tedy hledala na internetu. Poslední naděje. Znovu usedla k počítači a opět obnovila vyhledávání. Náhle jí padl zrak na jakýsi odkaz, který vypadal nadějně: Diskrétní řešení paranormálních jevů kolem vás: Červená 2, Praha 1 Josefov.

Ivana si povzdechla…Praha je daleko, ale tady v Ostravě jí zřejmě nikdo nepomůže. Je to její jediná naděje.

 

Druhý den, již s batohem a adresou napsanou na papírku, který svírala v ruce, jako cenný drahokam nastupovala na rychlík na ostravském hlavním nádraží. Našla si volné kupé a tam se usadila a zahleděla se ven. V Praze byla jen jako malá a téměř nic si z ní nepamatovala. Docela se tam těšila, ale přesto v ní hlodaly obavy, které ji včera nenapadly. Co když je to podvod? Ani nezanechali telefonní číslo, nebyla tam žádná cena, třeba ji jenom okradou a ona ke všem starostem ještě bude muset přerušit studium. Ale vlak se již rozjel a bylo pozdě uvažovat co kdyby. A tak jen doufala.

„Dobrý den, slečno, máte tu volno?“ u dveří se na ni usmíval jakýsi stařík. Ivana přikývla. Stařík se s úsměvem posadil a zahleděl se z okna.

„Kde jedete?“ otázal se po chvíli mlčení.

„Do Prahy,“ odpověděla lakonicky Ivana, neměla náladu s někým se bavit.

„A čemu slečinko? Já tam kdysi pracoval. Fajné místo, to ja. Ale stejně bych ho za tu naši Ostravěnku nevyměnil.“

„Já jedu jenom na skok.“

„Aha, prohlídka. To je dobře, též sem se byl podívat na Vyšehradě, tam kde věštila kněžna Libuše o Ostravě,“ stařec se uchechtl vlastnímu vtipu, „a taky židovské muzeum stojí za vidění.“

Ivana neměla v úmyslu zrovna se vybavovat se starým pánem, ale byl hodný a poměrně jí zpříjemňoval cestu. Když vlak stavěl v Brně, dědeček se zvedl: „Tuž s panem bogem slečinko. A hezky se v té Praze projděte!“

„Nashledanou, pane.“

„Ja, máte recht, na shledanou!“ zamrkal stařík a vystoupil.

Konečně. Praha-hlavní nádraží. Ivana vystoupila a rozhlédla se po hale. Vyrazila ven a vyšla do parku Sherwood. Rozhlížela se a nevěděla, kam má jít. Všude kolem byl spěchající dav a ona se cítila ztracená a opuštěná. Zeptala se kolemjdoucího na Červenou ulici: „A hele, slečínka se tu nevyzná. Ty si z Ostravy, že jo?“ ušklíbl se muž.

„To vás nemusí zajímat. Chci vědět…“

„To je adresa staronový synagogy. Eště řekni, že si židovka!“ muž se otočil. Ivana si povzdechla. Jela sem zbytečně, jak by jí mohli v synagoze asi pomoci? Vydala se směrem k tramvajové zastávce hlavní nádraží. Řekla si, že se alespoň podívá po Praze a oživí vzpomínky na hlavní město: „SPARTA PRAHA!“ zahulákal jí kdosi do ucha. S trhnutím se otočila a na ni se šklebil ten nácek, co jí „poradil“. „Jak si vedou ty vaše Vítkovice a Baník, paničko?“

„Nechte mě…“

„No jasně, musíš do synagogy za rabínem. Já se tam možná stavim taky…vezmu pár kámošů,“ ušklíbl se.

„Nech mě na pokoji!“

„Ale, ale, před chvíli si byla celá žhavá do toho, abych s tebou mluvil a poradil ti. Nedostanu pusu za radu? Jenom malou…“ mladík ji chytil za ruku. Ivana cítila, jak přeskočila jiskra a náhle mladík ležel na zemi a těžce oddechoval. Kolem se mezi tím začal stahovat dav čumilů. Ivana se otočila a prodrala se davem. Někdo volal doktora a možná i policii, Ivana se rozběhla: nevěděla, kam běží, ale běžela dlouho. Matně poznala Václavské náměstí, a aniž by to tušila, namířila do Červené ulice. Stanula před Staronovou synagogou. Sotva stačila zaznamenat prostotu a zároveň impozantnost této budovy, když jí kdosi popadl za rameno. Prudce se otočila a podívala se do tváře vysokému muži s dlouhými vlasy a pohublou tváří: „To nebyl chytrý nápad omračovat nácka uprostřed stáda,“ promluvil tiše a rychle.

„Nemohla jsem za to! To bylo…“ začala se bránit Ivana, ale muž ji zřejmě neposlouchal a pevně ji svíraje rameno, vedl ji zpět na Staroměstské a dále na Václavské náměstí. Zavedl ji do metra a nevšímal si jejích protestů ani jejích snah se ze sevření vykroutit. Zdálo se ovšem, že dav lidí kolem je nevnímá. Kolem procházela spousta rozjařených turistů i Čechů, ale nikdo neregistroval, že kolem prochází muž s dívkou, která se zmítá v jeho sevření: „Pomozte mi! Chce mě unést! Pomoc!“ začala křičet.

„To je ti k ničemu, nevidí nás a ani nás neslyší,“ promluvil muž, zatímco čekali, až přijede vlak. Vystoupili na Malostranské a muž ji vedl do jakýchsi schodů. Nakonec zastavili na vyhlídce a Ivana si uvědomila, že stojí na Pražském hradě. Ivana by byla uchvácená pohledem na „stověžatou Prahu“ nebýt toho, že ji ten divný člověk držel za rameno a ona netušila, co bude dál: „Takže?“ promluvil muž.

„Takže co? Mohl byste mě laskavě pustit?“

„Ne. Přijela jste, abych vám pomohl s jistými paranormálními jevy kolem vás,“ nebyla to otázka.

„Ano, já…“

„Já osobně pro vás nic udělat nemohu, nejsem v takovém postavení – bohužel. Ovšem je tu možnost, jak vám pomoci. Tento týden v pondělí je úplněk. Postavte se k bludnému balvanu v Kunčicích přesně o půlnoci. S úderem této hodiny se ho dotkněte. Nyní se s vámi rozloučím a nezapomeňte na to, co jsem řekl, pokud chcete skutečně něco vědět!“ domluvil muž.

„Ale…“ začala Ivana. Pak ztratila vědomí.

 

Probrala se a chvíli jí trvalo, než zjistila, že je u sebe doma: „Byl to jenom sen,“ pomyslela si. Protáhla se a podívala se na mobil: Ne 12. 4. Neděle? Jak to, že je neděle? Podívala se na sebe, měla tytéž šaty, které měla s sebou v Praze. Ale jak se kurňa dostala zpátky domů? Ten muž, kdo to byl? A co měla znamenat ta rada, kterou jí dal? Byla nanejvýš podivná a to poslední, co by po setkání s ním udělala, bylo dostavit se do Kunčic o půlnoci k bludnému balvanu. Rozhodla se, že nikam nepůjde – radši se vyrovná se svým „postižením“ sama, než riskovat znásilnění, zabití nebo doživotní trauma.

Celý den pak proseděla u počítače, popíjela víno a sledovala filmy. Marek už to vzdal minulý víkend. Chtěla ho vidět, ale zároveň se bála, co by mohly její nové schopnosti způsobit. Navíc s nimi měla spoustu starostí, a kdyby jí Marek nenapsal, ani by na něj nevzdechla. Když šla večer spát, mimoděk se podívala na dorůstající úplněk, který vytvářel již téměř dokonalý kotouč. Přepadla ji nezvyklá tíseň a raději zatáhla závěsy.

 

Ten mladík, co ho poranila, se jmenoval Lukáš. Matka od jeho rodiny odešla po porodu a o Lukáše se staral otec, který syna bil a několikrát znásilnil. Lukáš si v deváté třídě našel partu, která ho naučila se bránit. Byla to parta vyznávající nacistickou ideologii, ale to v tuto chvíli bylo jedno.

„Kdes byl?“

„Co je ti po tom.“

„Poď sem, budeme si muset trochu popovídat,“ zavalitý muž se dopotácel do obýváku, kde stál Lukáš.

„Nech mě bejt, nepřibližuj se!“

„Ale no tak, poď k tatínkovi…“ zásah byl čistý, dýka projela hrdlem a zatímco se muž hroutil v krvi, Lukáš vybíral jeho peněženku. Pak zamkl byt a odešel. Ivana se s trhnutím probrala.

 

Co to zase viděla? Už si nevzpomínala. Jenom matně věděla, že se to týkalo toho nácka, co na něm poprvé vyzkoušela užitečnost svých…schopností. Ivana se zdráhala říct kouzlo, protože kouzlo bylo něco z pohádek a tyhle jevy kolem ní určitě budou patřit k nějakým fyzikálním záhadám, ale určitě půjdou vysvětlit. V pondělí protrpěla přednášku úvodu do indoevropeistiky a pak se opět zavřela doma. Večer se blížil a na obloze se objevil kulatý úplněk. Ivana se na něj otočila a v tu chvíli jí přepadla taková bázeň, že by nejradši vstala a zatáhla závěsy, ale nebyla schopná se pohnout. Z nevysvětlitelných důvodů začala usuzovat, že ten nápad s bludným kamenem není tak úplně od věci, i když se tomu urputně bránila. Ztuhle se vydala k oknu a s vypětím všech sil zatáhla závěsy. Trochu se jí ulevilo a napětí a ztuhlost polevily. Posadila se do křesla a zapnula televizi. Chvíli roztržitě sledovala zprávy, pak se zdvihla a šla se napít do kuchyně. Kuchyň prozařoval měsíc v úplňku. Ivana nepříčetně vykřikla a otočila se a snažila se dostat z kuchyně, i když měsíc přitahoval její pohled jako magnet. Musela pryč. Nesměla se na ten měsíc podívat. Opět se jí podařilo zvítězit, ale jen na krátkou dobu. Po chvíli, kdy sledovala nějakou pitomost s Kevinem Kostnerem, jí to zas přepadlo. Divný pocit, že by měla být tam, kam jí posílal muž. Vstala, oblékla se, a aniž by pořádně vnímala, co dělá, vylezla ven.

Venku bylo poměrně chladno. Temné obrysy domů se rýsovaly proti světlu úplňku. Ivana se zachvěla a pak vykročila. Dorazila pět minut před půlnocí – chvíli šla pěšky a pak v obavě, že nestihne, chytila autobus. Vystoupila na Nové huti hlavní bráně a přešla k bludnému balvanu. Byl kulatý a proti světlu úplňku zcela černý, černější, než si ho pamatovala, skutečně to bylo tím úplňkem? Zdálo se jí, že vyzařuje určitou auru, ale když se na balvan podívala pořádně, nic neviděla – asi zdání. Balvan stál na betonovém podstavci a kolem sem tam projelo nějaké auto.

Ivana stála nervózně u balvanu a každou chvíli očekávala útok. Čím více se blížila půlnoc, tím jasněji si uvědomovala přítomnost toho balvanu. S úderem půlnoci se nemohla již mýlit: Balvan vyzařoval modrou auru a lehce vibroval. Ivana natáhla roztřesené prsty a balvanu se dotkla. Chvíli stála jako přimražená a pak jí to sebralo a táhlo pryč. Zmítala se a ječela, ale to něco bylo silnější. Nevěděla, kam letí a jaká podivná síla ji táhne, ale když tento šílený let skončil, usadila se na vrcholu jakési hory. Když se ohlédla, spatřila televizní věž. Stála na vrcholu Pradědu: „Té věže si nevšímejte, slečinko, je to výtvor lidí, který je sice báječný, ale absolutně nedůležitý, jenom to tu hyzdí!“ otočila se po hlase. Na Ivanu se usmíval onen stařík, který jí dělal společnost ve vlaku. „Vy? Co…?“

„To víš, každý se nějak živý a něco dělá. Každý má nějaký cíl. Dokonce i já, coby ,nadpřirozená bytost‘!“ stařec poslední slova vyslovil s poněkud pohrdavým tónem.

„Ale kdo jste?“ zeptala se zmatená Ivana.

„Já? Já jsem Půn Ślůnska!“

„Pán Slezska?“

„Nezapomněla jsi, že ne?“ usmál se stařec. „ To je dobře. Tuž witaj! Jak ći se daři?“

„Godom pů ślůnsku jyno mauowjela. Dlouho jsem to nepoužívala, ale mám poměrně dobrou paměť,“ odpověděla poněkud zaraženě Ivana.

„To je dobře, moc dobře. To se ti bude hodit,“ usmíval se stařík, který jako by neregistroval, že je Ivana stále vyděšená a jazykové problémy a její paměť je to poslední, co by chtěla řešit. Stařík jako by uhádl její myšlenky: „Asi chceš vědět, co se dělo v posledním týdnu a proč jsi tady? No, zdá se, že máš moc rozhýbat energii, aniž bys tomu musela věnovat nějaký čas. A to je velice vzácný jev. Takoví lidé jsou většinou Tím, který je pověřeni nějakým úkolem…“

„Kdo je Ten, který je?“ skočila starci do řeči Ivana nedbajíc na vychovanost.

„Ten, koho ty ne úplně správně nazýváš bůh,“ usmál se stařík a vesele zamrkal.

„Ale…“

„Všechno vysvětlím, nemám zrovna čas hádat se o tom, jestli bůh je nebo není, to si vyřiď sama se sebou. Co jsem ti ale chtěl povědět je, že negativní emoce kolem tebe způsobují určitý poprask. Zatím to není nic velkého, ale čím déle bys otálela s uměním ovládnout se, tím horší by to bylo a pak by to mohlo skončit například masovou vraždou.“

„Jsem tedy zlá čarodějka?“ neubránila se posměchu Ivana.

„To ne, jenom tvá energie pramení z jecer hara, puzení ke zlu, nebo spíše té části duše, která ti dovoluje brát ohledy pouze na sebe a z které pramení emoce jako vztek, strach, smutek. Tvé schopnosti dokáží spíš ničit a hrát ve tvůj prospěch než pomáhat druhým. Musíš se naučit zvládnout napřed sebe, pak druhou stranu a nakonec dosáhnout rovnováhy. Nějaký čas to zabere, ale výsledek určitě stojí zato!“

„Co tedy mohu udělat? Abych to ovládla?“

„Mohu ti pomoci, Ivano,“ stařec přišel blíž a poprvé se zatvářil vážně a jeho oči získaly zádumčivý výraz, „musela bys ovšem obětovat a to z tvého pohledu hodně.“

„Co? Co to má být?“ Ivana se děsila již předem a její obavy se záhy naplnily.

„Musela bys nechat školy, starých přátel a je velice pravděpodobné, že bys již nikdy neviděla svou rodinu. Je to těžké rozhodnutí a já ti nechávám volnost, ale varuji tě: Nepodceňuj to! Nepodceňuj své schopnosti!“

„Nemůžu, nechci! Svojí rodinu neopustím a ani své kamarády! A školu potřebuju!“

„Nepotřebovala bys, kdyby ses rozhodla jinak, ale je to na tobě. Budeš-li potřebovat pomoc, víš, kde mě hledat!“ stařík kývl, maličko se usmál a zmizel, zatímco Ivana se zhroutila do bezvědomí. Ráno se opět probrala u sebe v posteli.

 

Měsíc se vlekl zoufale pomalu. Už po čtrnácti dnech začaly schopnosti nabývat na síle, jak předpověděl stařík. Několikrát poranila kolemjdoucího člověka, aniž by potřebovala být rozhořčená, či smutná. Pokud byla, dokázala způsobit i menší výbuch, kdy například na chodbě shořela celá židle do změti popela a doutnajících, pokroucených a do ruda rozpálených železných zbytků. Přesto se to však tvrdošíjně snažila ovládat sama. Nějak to přece jít muselo. Rozhodně se jí nechtělo nechat školy, ani jistoty, kterou jí nabízel její dosavadní život a vykročit do jakéhosi nadpřirozeného neznáma, které se jí ani trochu nezamlouvalo. Ovšem čím blíže dalšímu úplňku, tím byly události horší. Den před úplňkem se za ní zastavila Jana: „Co se děje?“

„Enem esli bys mi nemohla pomoct s tím tříděním. Mám tu trochu bordel,“ vysvětlovala.

„Jano, teď není vhodná chvíle…“ začala Ivana.

„Už tam máš zas jakéhosi chlapa?“ zpozorněla.

„Jak zas? Myslíš, že jsem kurva, nebo co?“ štěkla Ivana. Tento týden byl ze všech nejhorší, Ivana byla unavená a podrážděná. Chtěla jít spát a na Janu zrovna neměla náladu. Ani na ty její kecy.

„Klid, prosím tě. Samozřejmě, že ne. Ale máš nebo ne?“

„A co ti je kurva do teho,“ štěkla Ivana a chystala se zabouchnout dveře, ale Jana ji zadržela.

„Nevím, co ti přelétlo přes ten tvůj nosánek, ale radši sa klidni, nebo si vážně začnu myslet, že jebáš za peníze,“ zasyčela jedovatě. To bylo moc, jediná poznámka probudila potlačovaný hněv a vytryskla na povrch. Ozvala se strašlivá rána a Jana spadla s křikem na ulici. Ivana se napůl slepá zapotácela a nebylo jí úplně jasné kde je, co se děje a proč kolem všichni tak ječí. Když se trochu probrala, stála na ulici a někdo se jí pokoušel oslovit. Kdo to je? Aha soused. Něco říká, co se stalo? Telefon? Mobil? Sanitka? Proč? Pak se zadívala na ulici před sebou. Na zemi leželo cosi, co připomínalo lidskou postavu, ovšem pokud by byl člověk z vosku a měl schopnost se roztavit. Na zádech pořád byla brašna, která i přes vznícení byla poměrně dobře identifikovatelná. Jana. Ivana nepříčetně zavyla, klekla si doprostřed ulice a už nevnímala, že ji nějaký člověk bere kolem ramen a něco k ní promlouvá. Nevnímala později ani sirénu a modré světlo, ani to, že ji lékaři odvádějí do vozu, kde jí dávají nějaké prášky, které polyká jen proto, že to dělá její tělo.

 

Probrala se v nemocnici. Oknem jí do pokoje vnikaly sluneční paprsky. Ivana chvíli netečně ležela a na nic nemyslela. To jí vyhovovalo. Byla to ta nejlepší věc, která jí přišla na mysl. Ležet a jen tak zírat do stropu. V hlavě cítila tupou bolest, ale ta nejhorší měla přijít a tu prostě nechtěla zažít. Jana je mrtvá. Ne, ne, NE! Nechce na to myslet. Je mrtvá, zabila jí. To tys jí zabila. Ivana tiše zakňučela a stáhla se do klubíčka. Pacient na vedlejší posteli vykřikl ze spánku a trhaně sebou škubl. To je taky moje vina? Uvažovala Ivana roztržitě. Taky ho zabiju? Po tvářích jí začaly téct slzy. Nesnažila se je zadržet a rozeštkala se. Je z ní vrah. Sama se vyloučila ze společnosti, ve které se mermomocí snažila zůstat a ze které měla odejít už dávno. Zabila Janu, svou nejlepší přítelkyni. A nemusela. Nic z toho se nemuselo stát, kdyby byla ochotná odříznout se od ní a přijmout to, že prostě sem nepatří. Další výkřik a tentokrát výkřik mučeného, trhavé pohyby byly delší a horší – pacient sebou doslova házel. Ivana vstala, rozhodnuta odejít. Musí daleko od lidí…musí najít toho starce, ale kdy? Dnes! Dnes bude úplněk. O půlnoci se musí dostat do Kunčic. Vstala a snažila se nevnímat tu hroznou bolest a strašlivý pocit viny, které ji prostupovaly. Oblékla se a vyšla z pokoje. Nikdo se jí nepokusil zadržet a tak vyběhla ven.

Nemocnice Modrý pavilon se nacházela v její ulici na druhém konci, než bydlela. Doběhla domů, kde si sbalila jen to nejnutnější. Pohlédla na fotografii Jany a sebe samé, jak se šklebí do objektivu. Zachvátila ji vlna nového smutku a natáhla ruku po fotografii. Ta vzplála před konečky jejích prstů. Ivana se zhroutila v dalším záchvatu pláče. Čtvrt hodiny vzlykala a poprvé ji přepadla myšlenka na sebevraždu. Nedokáže žít s takovou vinou na srdci. Došla do koupelny a vzala žiletku. Chvíli si ji prohlížela, zkoumala její chladný šedý lesk, bez citu, stejně jako se teď cítila ona sama. Jenom jeden jediný pohyb, nic složitého. Nadechla se a pak řízla do tepny tak, jak o tom slýchala. Na zápěstí se objevila hluboká rána, ale žádná krev nevytekla, pouze žiletka se rozžhavila tak, že jí nebyla schopná udržet a zkroutila se. Rána na zápěstí se zacelila. Ivana nemohla říci, že s tím tak trochu nepočítala. Vzala batoh a odešla z bytu, který býval jejím domovem.

 

Noc byla teplejší – blížící se léto bylo znát. Ivana seděla a čekala, úplně klidně. V tuto chvíli ji žádné emoce neovládaly. Možná to bylo tím kamenem, možná úplňkem. Celý den chodila Ostravou a pokud možno se vyhýbala veřejným místům, když se však někde ocitla sama, hned zase vyhledávala co největší dav lidí. Bloumala Ostravou zlomená a s vinou na srdci. Z nějakého důvodu jí pořád zněla v hlavě píseň Yesterday od Beatles. Teď seděla a čekala a v hlavě ani v srdci neměla nic. Konečně udeřila půlnoc. Ivana vstala a dotkla se kamene, který opět vibroval a zářil. Nic se ovšem nedělo. Žádná síla ji neunášela: „Kde jsi?“ promluvila do tmy. Nikdo jí samozřejmě neodpověděl. Pokusila se dát ruku pryč z balvanu, ale nešlo to: „Co to děláš? Pusť mě! Potřebuji si promluvit! Chci odsud!“ zavolala hlasitěji a zoufaleji než měla v úmyslu. Náhle se kámen otřásl. Několikrát se zakymácel na betonovém podstavci a pak už Ivana cítila, jak letí nekonečným prostorem úplně sama. Jenže tentokrát svůj let řídila. Dívala se na spoustu světů a náhle jí jemný hlas upozornil: „Tudy!“ vydala se po hlase a letěla za ním. Promlouval k ní tiše a klidně a jeho tón ji uklidnil na tolik, že se přestala bát a dokonce pocítila úlevu od pocitu viny a bolest taktéž zmizela. Po nějakém čase uviděla svět. Ale nebyla to Země.

 

Probrala se – nebo přistála? – na jakési loučce. Věděla, že tohle není Země, ale podnebí bylo mírné a příjemné stejně jako v České republice. Kolem se vlnily loučky a možná pole. Ivana nejistě vykročila. Nevěděla, co si má myslet. Šla asi půl hodiny, ačkoliv nevěděla kam, potřebovala nalézt nějaký důkaz o tom, že zde žijí alespoň zvířata, když se před ní objevila světla jakési vesnice. Přidala do kroku. Po další čtvrthodině se dostala na okraj vesnice, která ovšem vypadala jinak, než byla zvyklá. Ze všeho nejvíc to připomínalo středověkou vesničku. Několik chalup a uprostřed stála studna. Před vsí stál vysoký muž ve zbroji s obnaženým dlouhým mečem v pohotovostní pozici: „Kto jesteš?“ zahřměl, jakmile se objevila.

Ivana se napřed zděsila, pak se trochu uklidnila a uvědomila si, že ten chlápek promluvil nejspíš česky, polsky nebo něčím velmi podobným: „Tož jak? Jesteš něma, duoče?“

„Jsem Ivana a hledám…chci vědět, kde vlastně jsem,“ vykoktala nejistě a tiše Ivana.

„Užieva tak divnyho jenzyku. No něco předce jest srozumitelny,“ promluvil strážce spíš k sobě než k Ivaně, která se stále chvěla. „Odkaj jesteš přišla, duoče?“

  „No, to bych asi těžko vysvětlila,“ povzdechla si Ivana. „Ani sama nevím, kde jsem a jak jsem se sem dostala.“

„Muw, šak ma spustu času do wychudu sunce a straženie jest wačšinú nuda!“ vzdechl strážný.

„Asi nejsem z tohoto světa,” šeptla Ivana a po očku se podívala na strážného. Ten zbystřil.

„Jesteš iz Zemie?”

„Země? Ano, to býval můj domov, ale jak to víte?“

„Wiem, či Zemie jest domow mnoha ludzi, co jestu přišli sem w swiet ten. Ja samoten jestem potomok jednoho z oniech, co jestu tu postawili wesnici tu,“ zasnil se na okamžik hlídač.

„Ale jak se sem dostali?“

„A jak jesteš přišla ty?“

„Co já vím. Nejspíš skrz bludný balvan v Kunčicích,“ zamyslela se Ivana.

„Tak. Sprawnej bludnej bałwan jest jeden z mnoha zpuosobu, jak sa sem dostati,“ přikývl strážný. „Šak musieš znati jak na to, či požadati niekoho znałyho.“

„Neznáte někoho, kdo se jmenuje…hm…Půn Ślůnska?“ zeptala se Ivana nejistě.

„Nikoho tokowyho,“ zavrtěl hlavou muž. „ No powiez, co tu chceš?“

„Nejdříve bych ráda sehnala nocleh, nemám kam jít a nevím co mám dělat – ten, koho bych potřebovala tu není. Potřebovala bych tu na chvíli zůstat.”

„A čeho znaš?”

Ivana se zarazila. Jestli je ovšem tenhle svět takový jaký je, asi nebude nic divného, když prozradí, co je zač.

„Mám...jisté schopnosti....zapaluji oheň bez zapalovače nebo sirek.”

„Bez čoho?” pozdvihl strážný obočí.

„Bez...křesadla!” uvědomila si Ivana.

„Tedy jesteš čarodiejnice!” ozval se překvapeně muž.

„Čarodějnice se mi nelíbí,“ ozvala se nesměle Ivana.

„Duoče, nemuožu dle tebe ničeho učiniti! Čarodiejnice tu nemaju radi a to už wuobec jak přichazaju w noci!“ řekl přísně muž.

„A kde mám spát?“ protestovala Ivana.

„Newiem, jesli chceš do wesnice tak lepe snad pořidiš zejtra, no teď idi!“ vyzval ji strážný nekompromisně – zdálo se, že ani on zrovna nemusí potulné čarodějnice, které přicházejí v noci.

Ivaně sklouzl pohled na obnažený meč, který strážný svíral, a rozhodla se, že se nebude raději hádat. Otočila se a odešla. Šla ještě asi dva kilometry a narazila na les. Nasbírala dříví a rozhodla se, že to riskne a vyspí se tu – pokud zítra bude ještě živá, podívá se do vesnice, jestli tam nenajde někoho, s kým by se dalo rozumě mluvit. Zaměřila se na hromadu dříví a zjistila, že vůbec neví jak zapálit něco vědomě. Zkoušela to všemi způsoby, pokusila se rozčílit, způsobovala si bolest, ale nešlo to.

„Zkus si představit energii okolo sebe a přeměnit s její pomocí atomy kolem sebe na oheň!“ ozval se vedle ní jemný hlas. Ivana vyskočila a kolem ní zapraskaly jiskry. Otočila se, se srdcem prudce bušícím a zjistila, že se na ni usmívá Půn Ślůnska.

„Jiskřičky působivé, ale jestli chceš přežít, musíš umět víc!“ usmál se dobromyslně.

„Vy…“ Ivana nevěděla, jak vyjádřit radost, rozhořčení, hluboký smutek a vůbec všechny pocity, které ji zužovaly během dnešního dne.

Půn se na ni podíval a zvážněl: „Co se stalo?“

„Musíte to vědět,“ vzdechla Ivana.

„Ale ty to musíš říct,“ opáčil Půn.

Ivana polkla a pak vypověděla všechno, co se stalo od jejich posledního setkání. Když se dostala k smrti své kamarádky, rozvzlykala se a ani si nesnažila zakrývat tvář. Slzy ji nějakým způsobem očišťovaly – jakoby všechen ten hnus odnášely pryč. Půn počkal, až se vypláče a vypovídá. Když se tak stalo, obrátila se na něj Ivana: „Nemusíte ke mně být tak krutý. Vím dobře, co jsem udělala. Proč mě to necháváte říct celé znova a všechno tak znovu prožít?“

„Protože chci, aby ti bylo líp, nebo není?“

„Ale…ano, je. Je mi mnohem lépe,“ připustila Ivana. Skutečně, pocit viny byl utlumen a také strašlivý smutek, který ji svíral, trochu povolil.

„Dobře. A teď budu mluvit já,“ řekl Půn. „Ptej se, na co chceš, máš právo vědět všechno.“

Chtěla se zeptat nejprve kde je, ale vyhrkla to dříve, než se stačila zarazit: „Poslal jste Janu vy? Poslal jste ji, abyste mne donutil odletět sem? Abyste zabránil nějaké větší katastrofě?“

Půn zavrtěl hlavou: „Takovou moc, má drahá, nemám.“

„A udělal byste to, kdybyste měl?“

„Nevím, kdybych měl takovou moc…ne, já osobně asi ne, ale na druhou stranu je lepší jeden, než více životů a ty jsi byla skutečně nepoučitelná, možná je to štěstí, že se tohle stalo,“ povzdechl si stařík.

„Cože? Co to říkáte? Byla to moje nejlepší kamarádka a…“ neměla sílu mluvit dál.

„Každý lidský život má nezměrnou cenu a je strašlivé, když je zmařen dříve, než musel,“ řekl klidně stařík. „Také bych byl rád, kdyby to dopadlo jinak.“

„Kde to jsem?“ zeptala se konečně Ivana, aby odvedla řeč.

„Ve světě, který je spojen s naším určitými průchody,“ odpověděl Půn.

„Bludnými balvany?“

„To také,“ přikývl.

„Kde leží ten svět?“

„To nevím ani já, prozatím ti bude muset stačit, že je velmi vzdálený od tvého.“

„Co mohu dělat?“ Ivana obrátila zoufalý obličej k Půnovi. „Co tu sakra mám dělat?“

„Prozatím se vyspi. Zítra půjdeme do města War-Sum[1].“

Ivana usnula téměř ihned, co se natáhla na jehličí. Pronásledovaly ji hrozné sny a několikrát se probudila – viděla, že Půn sedí u ohně, jeho vrásčitá tvář je ozářena mihotavým světlem a bdí nad ní. Ten pohled ji ukonejšil.

Druhý den ráno se probudila do strašné zimy.

„Dobré jitro, slečno!“ pozdravil vesele Půn a vyskočil na nohy. Ta hbitost vůbec neodpovídala jeho věku nebo spíše vzhledu, Ivana netušila, kolik by mu mohlo být. Zdvihla se a protáhla ztuhlé tělo, lehce se otřásla a zívla.

„Na, vezmi si to,“ Půn ji podával plášť.

„Ne, co bude s vámi?“

„Zapomnělas, kdo jsem?“ usmál se Půn a hodil po ní pláštěm. Ivana ho chytila, byl hladký, černý a velmi jemný, když si ho však oblékla, téměř okamžitě ji zaplavilo teplo. Půn ji podal trochu sušeného masa, které Ivana s chutí zhltla – nejedla hodně dlouho. Zapila to vodou z blízkého potoka a vydala se za Půnem.

 

Šli asi dvě hodiny a téměř nemluvili, Ivana nechtěla myslet na to, co se stalo a tak se rozhlížela a sledovala krásnou krajinu – louky a lesy, lehce zvlněné. Připomínalo jí to anglickou krajinu, ovšem mnohem zalesněnější.

Město stálo na vyvýšeném místě, obklopené hradbami Dominoval mu palác – asi to byl palác – se zlatou kopulí: „Žijí tu všichni po středověkém způsobu?“ zeptala se.

„Tak se tu prostě žije, stejně jako se žije jinak u vás. Existuje mnoho světů, kde se žije ještě jinak. Nebyla by ve vesmíru nuda, kdyby byl každý svět stejný?“ ušklíbl se Půn. Došli až k bráně.

„Ey?[2]“ otočil se na ně strážný u brány a líně si je přeměřil. Byl ohromný. V jedné ruce držel dlouhé kopí, zakončené ne jedním, ale několika dlouhými železnými hroty a v druhé ruce velký ostnatý štít.

„Wagur-hon hamma sunnô u gyz Haum-siga rûń sunnô ado, de-agar[3],“ řekl Půn.

„Assa! Fûggak obAwmerrakîflat he-vergo[4],“ houkl strážný a nechal je projet.

„Abys tomu rozuměla,“ otočil se po chvíli Půn na Ivanu, „představil jsem tě jako svou dceru Haum a já sám jsem Wagur – potulný pěvec,“ usmál se.

„Proč?“

„Arwańané nemají příchozí ze vzdálených světů moc rádi, cítí se jimi ohroženi. A jak jinak bychom se měli představit? Naše jména tu už neznamenají vůbec nic.“

„Kdo jsou ti lidé?“ zeptala se Ivana. Cítila určité vzrušení – město bylo postavené náhodně, křivolaké uličky, domy z hrubého kamene.

„Arwańané jsou původní obyvatelé – nebo spíše jedni z původních obyvatel – tohoto světa. Když jsi sem prošla, dostala ses do jejich království. Budu tě muset naučit jejich jazyku a tradicím, abychom tudy mohli procházet. Zdá se, že na tomto území chvilku pobudeme.“