Ochránci - Arsalan+1. boj

„Rychleji chlapi, nejste na závodu batolat!“ hulákal Fádil, jejich cvičitel.

Alí se zdvihl z písku a opět vyrazil proti terči, který mu uskakoval očarován kdovíjakým kouzlem. Dřevěný panák se otočil kolem své osy, uskočil před Alího čepelí a zasadil mu bolestivou ránu do břicha.

„Pomalí padnou jako první!“ prohodil Fádil bez náznaku emocí. Kousek od něj se Arsalan snažil obejít panáka ze zadu. Ač byl Arsalan ve vesničce déle než Alí, bylo to jen o pár týdnů, a tak si ve výcviku byli téměř rovni. Alí byl již dva měsíce u Bezejmenného. Cvičil se v používání meče, jízdě na koni a také prodělával výcvik ducha – naučil se mnoho o energii kolem a výrazně byl posunut jeho pohled na Alláha a islám.

„Bacha zleva, milánku,“ houkl Fádil na Arsalana. Ten se otočil – příliš pozdě. Panák mu zabořil tvrdou pěst do břicha a jediným úderem přes hlavu ho poslal k zemi.

„Tak dost,“ křikl Fádil a panáci padly na znak jako mrtví. „Pánové, dneska to byla zoufalost jako obvykle!“

„Jistě, al-madrasu, ale bojujeme tu už hodinu. Kdybychom stáli proti opravdovému nepříteli, tak se nezvedne po první ráně do zad a nezasype nás deseti ranami jinými,“ zahuhlal Alí.

„Málo kdy budeš stát proti lidskému bojovníkovi – to, do čeho ty jdeš, předpokládá tvory a démony o jakých se ti nesnilo!“ zvýšil Fádil trochu hlas.

„Amen,“ zahučel Arsalan a Alí jen stěží udržel vážnou tvář. Fádil se k němu otočil: „Jak chcete – večer po západu slunce vás chci oba vidět před mým domem. Vezměte si meče a, pokud vám mohu doporučit, chvilku meditujte a snažte se přijít vyrovnaní a nerozrušení, protože hněv a jiné emoce tryskající na povrch během boje se často obrací proti válečníkům,“ s tím je zanechal.

„Co to asi bude?“ přemítal Alí nahlas, když se ubírali směrem ke kuchyni, aby se najedli a osvěžili.

„Je to zvláštní. Myslíš, že nás chce potrestat? Nebo nás má v úmyslu vyzkoušet sám?“

„Jestli je to tak, natřu toho dědka takovým způsobem, že nikdy nezapomene sílu libanonských hochů,“ řekl Alí napůl žertem – tušil, že s Fádilem by se nemohl měřit ani za deset let intenzivního tréninku. Arsalan se zasmál. Během těch pár týdnů, co byli spolu a cvičili, stali se z nich dobří přátelé. Přes všechnu nadutost, se kterou Arsalan vůči Alímu vystupoval poprvé, se z Arsalana vyklubal mladík, který se zde ocitl vlastně nedobrovolně jako Alí a jako Alí byl při svém příchodu nejistý. Arsalan byl z bohaté rodiny, takže občas vystupoval příliš sebejistě a nadutě – zvláště vůči mladším – a rád svou roli přehrával, ať byla jakákoliv. Alí však zjistil, že je to Arsalanova vlastní obrana, stejně jako Alí měl tendenci vybuchnout při jakýchkoliv nepříznivých okolnostech. To se zde měli odnaučit. Stejně jako Alí však neměl na vybranou. Stejně jako Alí i Arsalan balancoval kdysi na hranici zákona a zločinu.

Arsalan se probudil. Pot mu stékal po tvářích a lapal po dechu. Ten sen. Pokaždé se mu vracel stejný sen. Viděl poušť, jakéhosi starce a…jeskyni. Asi to byla jeskyně a tam byla příšerná zář. Světlo, které nemohl vystát.

Po takových snech ho okamžitě začalo hryzat svědomí. Během noci, kdy mu společnost dělal jen mlčenlivý nábytek. Arsalan vstal a zahleděl se do tmavé ulice Shariati. Proč to vlastně dělal? Jeho otec byl velké zvíře v íránské politice, byl členem Madžlis-e Shura-ye Islami, která měla v rukou zákonodárnou moc. Byl to tradiční ší’ita, původem hazárský emigrant z Afghánistánu, a ve stejném duchu vychovával jak Arsalana – kterého ovšem nezřízeně miloval a hýčkal – tak jeho tři sestry. Arsalan byl jediný syn v rodině a na jeho bedrech spočívala povinnost pokračovatele rodu.  Jeho sestry – 14, 10 a 6 let – měly být provdány sotva dosáhnou správného věku.

Arsalan byl rozmazlený a samozřejmě si postavení svého otce plně uvědomoval. Ve škole – střední škola Jahan-Ara – kolem sebe vytvořil skupinku chlapců, kteří se ho zčásti báli a zčásti si uvědomovali výhody plynoucí z Arsalanova postavení. Kdykoliv za ně nebo jeho rodinu mohl ztratit slovo u otce – pokud mu dobře sloužili. Arsalanova skupinka – nazývající se Arslánhá (lvy) – měla formu gangu. Ve škole se vyžívali v brutální šikaně a šíření strachu, brali peníze od mladších spolužáků, ačkoliv Arsalan měl peněz dost, za které pak nakupovali zakázaný alkohol u vytipovaných prodejců. V ulicích se pak scházeli a kradli v menších obchodech a po nocích páchali výtržnosti. Těžko říci, jestli si Arsalanův otec byl něčeho vědom, ale Arsalan ho vídal málo a pokud ho viděl, vystupoval jako správný syn a zodpovědný muž, který za svého otce zastane strážce domu, což spočívalo v tom, že si z matky a sester dělal služky.

Ačkoliv byl jeho otec hluboce věřící muslim, pro Arsalana byly Korán, Alláh a Muhmmad pouhé otravné pojmy, kterým se musel učit ve škole. Byť nebyl věřící, měl v sobě zakořeněnou nenávist vůči Židům a Západu, kteří šikanovali muslimský svět.

Arsalan zhluboka vydechl. Zítra, zítra měl dokázat, že je muž. Že je hoden…s tím nápadem přišel on sám. Kousek od jejich bydliště se ubytovala skupinka Američanů. Byl to šílený nápad, ale jestli se jim to podaří, budou ctěni jako národní hrdinové – minimálně ve škole. Arsalan měl zájem o Šams – dívku ze své ulice. Doufal, že by to na ní mohlo udělat dojem. Šams si Arsalana nikdy příliš nevšímala a on ji také téměř neznal, pouze ji pozoroval s nezřízenou touhou v očích. Jak se jmenuje, věděl od svého kamaráda Kamšada, jejího souseda. Co se Kamšada týkalo, na tom stála celá zítřejší akce. Jeho otec byl velmi nedůvěřivý člověk a Kamšad přesně věděl, kam si ukládá zbraň, kterou si pořídil na černém trhu kvůli obraně.

Ráno se Arsalan vzbudil a jeho tělo plnilo vzrušení a obava. Po snídani se jako obvykle vypravil do školy, ale tentokrát zamířil nejprve k domu Kamšada. Ten už na něj čekal.

„Máš?“ otázal se Arsalan místo pozdravu. Kamšad jen krátce přikývl. Byl velmi bledý. Vypravili se spolu k hotelu, kde byli Američané ubytováni. Tam už je čekala jejich obvyklá parta – Džahangir, Morad, Sina, Zakaria a Júsef.

„Takže?“ zeptal se Morad.

„Všechno v pohodě,“ přitakal Kamšad svým nakřáplým hlasem.

„Proč to všechno děláme?“ zeptal se Sina. Byl bojácný a s partou chodil pouze ze strachu.

„Víš, co znamená moje méno?“ zavrčel Džahangir. „Dobyvatel světa a tohle tomu jménu učiní za dost. Nebudu se dívat, jak ty svině rozšiřujou vliv po světě a zabíraj jednu islámskou zemi za druhou!“

„Ale proč vraždit nevinné?“ zeptal se nesměle Júsef.

Kamšad vytáhl Tokarev svého otce: „Jestli se vám něco nelíbí, tak utíkejte domů, ale běda ti jestli něco ceknete…,“ zavrčel. Júsef a Sina se zarazili.

„Dej mi to, už dou,“ ozval se Arsalan nepřirozeně klidným hlasem. Džahangir se zarazil, Zakaria upřel pohled ke vchodu hotelu: „Jo, sou to voni,“ kývl.

„Dej mi to,“ opakoval Arsalan.

„Víš, já…,“ začal Kamšad.

„Dej mi to!“

„Přece jenom s tim mám víc zkušeností než ty,“ huhlal Kamšad.

„Na něčem jsme se dohodli, dej to sem!“

Američané se chvíli rozhlíželi, pak si vytáhli mapu a jali se jí studovat.

„Já…tak si to vezmi,“ zabručel Kamšad.

Arsalan chytil Tokarev a kryt svými komplici – ulice však byla naštěstí téměř prázdná – namířil na skupinku. Ozval se jeden výstřel a mladá blonďatá žena se zhroutila k zemi držíc se za bok. V americké skupině vypukl zmatek – někdo z nich si jich všiml: „Jack, look there!“

„Padáme!“ zařval Arsalan a zahodil zbraň. Za nimi se ozvalo: „Let them go, we have to call ambulance before she bleed to death!“

Každý z chlapců se rozběhl do svého domova: „To jsi ty Arsalane?“ ozvala se jeho matka, když udýchaný vpadl do domu. Neodpověděl a vběhl do své místnosti. Tam se zhroutil a rozplakal se. Takhle si to nepředstavoval, tohle přece nebyla válka, kterou chtěl vést. Připadal si jako zbabělec.

Večer se ozval zvonek. Arsalanova matka šla otevřít. Arsalan zrovna seděl ve svém pokoji a snažil se soustředit na čtení, když dovnitř vrazili tři po zuby ozbrojení a maskovaní muži: „Policie islámské republiky, lehni si na zem a ruce za záda!“

To, co následovalo potom, bylo pro Arsalana jako ve snu – odvoz na stanici, výslech, kde přiznal všechno, aniž si toho byl vědom a následné uvržení do vazby. Chvilku seděl zhroucený v rohu místnosti a pak upadl do neklidného spánku.

Zdál se mu sen. Opět byl v jeskyni a tentokrát tam vedle záře stál stařec, který k němu mluvil. Díky němu se Arsalan oné záře nebál a naslouchal starcovým uklidňujícím slovům. Snažil se promluvit – říct, že je mu to líto a že chce, aby šel stařec za tou Američankou a uzdravil jí, ale nedostal ze sebe ani slovo. Náhle s ním kdosi prudce zatřásl: „Vstávej!“ houkl policista a surově ho postavil na nohy. Pak ho dovedl do kanceláře. Tam už seděl jeho otec a otcové jeho kamarádů. Kamšad a ostatní tam byli také.

„Co jsi mi to provedl, Arsalane! Taková ostuda, jestli z toho nebude průšvih z mezinárodního hlediska, tak můžeme děkovat jen Alláhovi,“ otec nekřičel, ale hlas měl plný bolesti. Přesto Arsalan vytušil, že se bojí především o sebe a o dobré jméno Íránu, než aby mu záleželo na tom, co se stane s jeho synem a obětí jeho nerozvážnosti. Usadili Arsalana do židle, pak se otevřeli dveře a dovnitř jiný policista přivedl skupinku oněch Američanů. Tvářili se příšerně – kdyby jejich obličeje byly zbraně, v místnosti by nezůstal nikdo na živu. Za nimi ještě vstoupili dva pánové v obleku. Zřejmě diplomati.

„Ta dívka je mrtvá!“ zavrčel směrem k nim náčelník policie a podíval se na ně s takovým odporem, že by se Arsalan raději propadl do pekla, než snášet takový pohled. Jednání proběhlo rychle a soud také. Všichni chlapci byli odsouzeni k deseti letům těžkého vězení, kromě Arsalana, který přiznal, že střílel, což Kamšad horlivě dosvědčoval tím, že mu Arsalan bral pistoli násilím. V Kamšadově podání si chtěli jít zastřílet za město a když Arsalan spatřil skupinu Američanů, zešílel. Kamšad byl mimo jiné ten, kdo je všechny prozradil. Tokarev jeho otce zůstal na místě a Kamšad se pro něj pokusil vrátit – nic nemohlo být horší. Tak či tak Arsalan byl odsouzen k smrti oběšením.

Noc před popravou Arsalan nespal a přemítal o smrti. Jeho otec se ho zřekl a on už neměl nic, kromě pár hodin života. Čekání bylo nesnesitelné. Jednu chvíli běhal po místnosti a řval, chvíli seděl nehnutě se skelným pohledem, netečný ke svému okolí. Druhý den ho vzali a odvedli na popraviště. Arsalan zhluboka dýchal. Uvědomil si až pozdě, že svět a život je nádherný. Chtělo se mu plakat, ale nechtěl si připustit žádnou slabost. Slíbil si, že nevydá hlásku až do konce. Ještě nevěděl, že náčelník policie přemluvil kata, aby Arsalanovi smrt nijak neusnadňoval – jinými slovy, Arsalan neměl zemřít na zlomený vaz, ale na uškrcení.

Šibenice se nad Arsalanem tyčila jako přísný a poslední soudce jeho hříchů. Je nějaký Alláh? napadlo Arsalana bezděčně. Jediné přání, které Arsalan měl před popravou, bylo, aby poprava nebyla veřejná. Ani netušil, proč to chce. Sotva mu kat uvázal smyčku, k Arsalanovi se přitočil náčelník policie: „Tohle tě odnaučí zabíjet lidi!“ zavrčel mu do ucha nenávistně. „Kvůli takovejm, jako si ty, sem se celej život honil na kriminálce! Hnus, kterej ty a tobě podobný zavádíte do světa, je neodpustitelný! Chcípni, pse!“ Kat mu podtrhl židli, Arsalan se začal škrtit. Snažil se servat si smyčku z krku, kopal nohama a mrskal sebou. Cítil, že se pomočil, jak se svaly postupně začaly uvolňovat. Před očima se mu tvořily barevné kruhy a poslední, co viděl, než upadl do bezvědomí, byl obličej náčelníka policie, který se na něj díval s chmurným zadostiučiněním.

Propadl se do tmy, chvíli neviděl nic, pak se před ním vynořil obličej toho starce: „Můžu ti pomoci, chceš?“

„Jak?“

„Musíš se chtít napravit,“ usmál se stařec. „Zabil jsi, což je velký hřích, který odčiníš pouze službou.“

„Udělám cokoliv!“ vypravil ze sebe Arsalan. „Dejte mi šanci!“

Náčelník pozoroval tělo umírajícího delikventa. Tak skončí každý vrah, zatraceně! Ať chcípne, oko za oko, zub za zub! Nikdo nemá právo brát lidem život! Část jeho rodiny byla vyvražděna během revoluce 1979 a náčelník cítil takový odpor vůči těm, co berou život, že se uchýlil k jejich metodám. Jestli si myslí, že mají právo brát život, pak on má právo vzít život jim. Náhle sebou tělo delikventa zaškubalo a…zmizelo. Náčelník vykřikl.

Arsalan se probral a chraptivě se nadechl. Ležel v jakési místnosti a cítil, že umírá. Pociťoval stejné pocity, jako Alí, který sem měl teprve přijít. Nakonec se mu podařilo požádat o vodu stejně jako Alímu a i on byl osvěžen. Když vyšel ven, okolí ho překvapilo. Začal se shánět po starci, ale nikde ho nenašel a ve vesnici ho zřejmě všichni ignorovali. Nakonec se vyčerpaný dlouhými úvahami o tom, co se mu stalo a proč je tady, a kde je stařec uchýlil zpět do domu a překvapeně vyjekl. Ten starý muž tam stál.

„P-pane?“ zakoktal se Arsalan.

„Sedni si,“ vyzval ho starý muž a Arsalan se posadil. „Vím, co jsi udělal Arsalane a musím říci, že jsem velmi zarmoucen tvým činem, byť jsi ho provedl v mladické nerozvážnosti!“

„Já jsem ne…nechtěl jsem aby…,“ co chtěl vlastně říci? Že nechtěl, aby dívka zemřela? A proč po ní tedy střílel?

„Ty jsi především nevěděl a to je tvůj problém! Jsi nadutý, pyšný a rozmazlený. Nikdy ses nemusel spoléhat sám na sebe Arsalane. Čekal jsi, že prostě zmáčkneš spoušť a následky jsi nedomyslel. Nikdy nevidíš dál, než na špičku svého nosu,“ řekl stařec klidně. „Ale to se změní, zůstaň tu s námi a změníš svůj život, možná pak budeš schopen i napravit, co jsi udělal!“ s tím stařec odešel.

Arsalan to vyprávěl Alímu a nic mu nezamlčel. Doufal, že ho Alí nebude soudit a Alí ho skutečně nesoudil. Vypověděl Arsalanovi, že nechybělo málo a byl by vraždil ženy, děti i muže. A byl si jist tím, že by to skutečně udělal.

„Byls na tom líp než já, dostal ses z těch sraček včas,“ přikývl Arsalan.

Nad poušť se už snášela noc a Alí s Arsalanem se vypravili k domu Fádila. Brali vážně Fádilovu radu a snažili se zklidnit tok svých myšlenek, i když to bylo složité, protože v nich hlodala zvědavost a vzrušení. Fádil je uvítal svým nic neříkajícím pohledem. Byl to starý válečník, tělo měl plné jizev a samý sval. Oči měl hnědé, ale chladné a dlouhé prošedivělé vlasy mu padaly na ramena. Když náležitě pozdravili, Fádil je vyzval, aby ho následovali. Šli směrem k jeskyni, kde byl uchován velký poklad vesnice. Alí si myslel, že zamíří tam, ale Fádil je zavedl dále do pouště, kde stál osamělý kámen.

„Je pravda to, co jste mi říkali na cvičišti,“ řekl Fádil a zastavil se. „Potřebujete skutečně vidět praxi. Tento kámen vás zavede na místo, kde zůstanete přes noc. Budete pod mým velením. Důležité je, abychom se sehráli. Od vás pak požaduji naprostou poslušnost, protože tady jde o krk. Meditovali jste, jak jsem vám řekl?“ Oba přikývli.

„Tedy jste dnes schopní užít energii?“

„Víte pane, my jsme to v praxi zkoušeli jen málo,“ zamumlal rozpačitě Arsalan.

„Nevadí, až se ocitnete ve smrtelném nebezpečí, přijde to samo,“ řekl Fádil bez jakékoliv změny ve tváři – netušili, jestli to myslí vážně, nebo žertem.

„Teď se chyťte toho kamene,“ přikázal jim Fádil. Když tak učinili, Fádil se k nim připojil a cosi si začal mumlat. Po chvíli Alí ucítil vibrace z kamene a náhle ho něco táhlo pryč. Letěli nekonečným prostorem, až Alí nakonec ucítil, že klesají. Ocitli se uprostřed jakési vesnice – zřejmě opuštěné a vypálené. Kolem nich se rozléhala ohromná pláň.

„To je…to je Vzdálený svět?“ zeptal se nesměle Arsalan.

„Nikoliv, ne ten, který máš na mysli,“ řekl Fádil. „Tohle je očistec, peklo nebo jak tomu chcete říkat. Nepotkáte tu nic, kromě ohromných plání a vyjících démonů a umučených duší!“

„No, pěkné vyhlídky,“ neodpustil si Alí a Arsalan se nervózně zašklebil.

„Teď chci, abyste mne poslechli na slovo, za chvíli si nás všimnou,“ řekl Fádil, aniž by věnoval Alího poznámce pozornost. Čekali a Alí se chvěl strachem a vzrušením. Čekali nějakou chvíli a náhle se ozval příšerný zvuk za Alího zády. Znělo to, jako by tam někdo mlaskal a chroupal. Alí se otočil. Kolem pobíhala malá obluda, která vypadala trochu jako pes, ale byla na kost vyhublá a zřejmě slepá. Zdálo se však, že je cítí. Fádil chlapcům naznačil, aby ho potichu následovali.

Stáli zády k sobě, meč napřažené před sebou. Obluda se k nim pomalu plížila a náhle se kolem z čista jasna začali objevovat další stvůry, jako by vylézaly ze země nebo padaly z oblohy. Byl to zřejmě pořád ten samý druh a byla ho celá smečka. Psovité obludy kolem nich utvořily kruh. Bylo jich asi třicet, slintaly a čmuchaly směrem k nim, zatímco se jim v hlavě blýskaly oči, které již dávno ztratily svou funkci.

„Připravte se!“ zašeptal Fádil. V tu chvíli se jeden z psích démonů se zavrčením odrazil a skočil proti Alímu. Ten se ohnal mečem, ale minul. Démon se otočil, aby skok zopakoval, ale Fádil mu jedinou ranou utnul hlavu: „Jděte jim po hlavách!“ zařval a vrhl se do boje, protože démoni vyrazili do útoku. Alí se vyhnul prvnímu a sekl po krku dalšímu, který se zřejmě chystal skočit po Arsalanovi. Hlava se démonovi lehce oddělila od trupu. Není to zas tak těžké, pomyslel si Alí a s novým elánem se pustil do děsivých psů.

Arsalan a Alí měli již na účtu nějakých sedm nebo osm démonů – ačkoliv se dali poměrně snadno zabít, byli nepříjemně rychlí – když se s hlavami padlých začalo dát cosi podivného. Proudem z nich začal zurčet krev, ačkoliv před tím po ní nebylo ani památky. Krev se začala formovat do vysokého rudého sloupu, ze kterého vyšla ohromná postava. Alímu sklesl meč, když ji uviděl. Pojala ho hrůza. Zbývající démoni se pomalu plížili do jeho stínu.

„Utíkejte!“ zařval Fádil. Poprvé zaslechl Alí v jeho hlase strach. Na nic nečekal a rozběhl se s Arsalanem za Fádilem. Cestou sráželi psí démony, kteří se jim připletli do cesty. Byl už téměř u kamene, který jim stál v cestě, když se z leva vynořil ohromný had. Byl to had? Nebo červ? „Al-madrasu, pozor z leva,“ zařval Arsalan a snažil se dostihnout Fádila. Ten však zřejmě neslyšel. Hada si všiml, až když už bylo pozdě.

Arsalan se vrhl Fádilovi na pomoc a podařilo se mu do hada zabodnout meč. Had mrskl ocasem a Arsalan odletěl beze zbraně několik metrů: „U Alláha!“ vykřikl. Alí se rozeběhl k němu, když uslyšel ohavný zvuk. Fádil se s křikem rozpouštěl v kaluži jakéhosi slizu nebo kyseliny. Alí se vrhl směrem k veliteli, ale už nemohl nic udělat. Had ho odmrštil směrem k Arsalanovi a Alí ztratil vědomí.