Předzvěst bouře - prolog

Blížil se úsvit a od Zelených hor foukal studený vítr. Muž stojící na vysoké kamenné věži si prohrábl hnědé nemyté vlasy a upřel zrak k východu. První sluneční paprsky se dotkly stromů a jezer a postupně před sebou tlačily mizející stín noci. Za pár okamžiků přineslo slunce den i za hradby Vyhořelé tvrze a pokračovalo přes rozlehlá pole dále do vnitrozemí. Vysoký muž zanedlouho postoupil o několik kroků a sáhl po rohu, který ležel na dřevěném stolku u okraje Šedé hlásky. Zatroubením oznámil posádce východ slunce a vzbudil spící vojáky pro nastávající výměnu hlídek. Posadil se na nízkou dřevěnou stoličku u stolku stojícího na třech nohách a povolil si kožené přezky na rukávech. Uchopil hliněný pohárek s vodou a dívaje se před sebe dopil poslední kapky.
Z ubikací jeden za druhým vycházeli Vyhořelí bojovníci oděni v lehké kožené zbroji se železnými cvočky na prsou a na nohou obutými poněkud vyššími botami ze zvířecích kožešin. U pasu měli připnutý opasek s dlouhým ocelovým mečem a krátké kopí v rukou. Někteří z nich namísto kopí nesli kuši či dlouhý luk z nádherně opracovaného dřeva. Na zádech toulec šípů či šipek. Tucet lovců vysedlo na hnědé hřebce a vyrazili jižní branou na lov. Hlídky chodící po hradbách odcházeli po probdělé noci do ubikací za vidinou kusu chleba s mlékem a následném spánku. Čerstvě odpočatí Vyhořelí zaujímali pro zbytek dopoledne jejich pozice.
Otevřel se poklop za Marykovými zády, kterým se protáhl mladík s po ramena dlouhými světlými vlasy. Měl modré oči a pod nosem několik let starou jizvu, kterou si odnesl jako vzpomínku na zápas v aréně hlavního města císařství. „Doufám, že jsi nevypil všechno víno“, Pronesl Eldril ještě před tím, než stihl zavřít poklop vedoucí na věž. „Víno?“, zeptal se Maryk poněkud nechápavým hlasem a zvedl své hubené tělo ze židle.
„Je schované na spodu támhle té dřevěné bedny“, ukázal mladík pokynutím a udělal první krok směrem k truhlici.
„Tohle mi někdo zapomněl říct“, odvětil hnědovlasý muž a zasmál se. „Nemáš tam schovaný i kus sýra?“.
„Jen to víno“, řekl Eldril cestou k bedně. Poklekl na kolena a otevřel ji. Zahrábl rukama, vyndal věci na kamennou podlahu a vytáhl z poloviny plnou láhev červeného zázraku. Narovnal se, vyndal zátku a natáhl ruku směrem k přicházejícímu čtyřicátníkovi. Ten uchopil lahev za úzké hrdlo a napil se. „Mohla ta noc být o něco příjemnější“, řekl Maryk před tím, než si pravou rukou otřel ústa.
„Tolik tu toho zase není“, povzdechl čerstvě odpočatý mladík a zklamaně pohlédl na zbytek červeného moku. Vrátil zátku na své místo a položil láhev zpět na dno bedny. Zakryl ji medvědí kožešinou, pochodní a toulcem šipek se železnými hroty.
„Tak jo, hochu, nechám tě tu s vínem o samotě“, řekl Maryk a otočil se směrem k poklopu. „Za postel bych dal nevím co“, dodal po prvním kroku. „Nech si zdát o krásné hnědovlasé dívce“, pronesl blonďák a položil si na stůl kuši. Stejně tak si i odepnul meč od pasu, který taktéž položil na stůl. „Jen ne o té holce z vesnice. Víš, že o ní sním já“, pronesl úsměvně Eldril v okamžiku, kdy Maryk slízal dolů po žebříku. „Nechám si zdát o její sestře“, odpověděl Maryk již stojící na dřevěném žebříku. Levou rukou se natáhl po provazu od poklopu, aby ho mohl zavřít.
Jakmile slezl, vydal se šest pater dolů po točitých schodech. Hornímu poschodí věže dominoval ohořelý krb, v němž dohořívaly kusy dřeva. V každém dalším poschodí byly dvě postele a jedna železné truhlice. Na stěnách vysely kožešiny a několik držáků na pochodně.
Na nádvoří se v tu chvíli pohybovalo mnoho mužů, koní a povozů. Vozy tažené koňmi přivážely bílé pytle plné mouky a brambor. Několik jich bylo naloženo kůžemi nebo dosud neopracovaným dřevem, které složily před zbrojírnou.
V posledních týdnech se většina jednotek přesouvala blíže k jižní hranici. Dnes večer by mělo do Vyhořelé tvrze dorazit na pět set mužů z Vodního hradu a sto jezdců z Rudého brodu. Pevnosti opuštěné po poslední válce s Oleinskou říší opět ožívaly po příchodu posádek z celého císařství. Mnoho hradů i osamocených hlídek bylo narychlo opraveno, aby byly v případě útoku obranyschopné. Vyhořelá tvrz stojí sice od hranic desítky mil, i tak je ale první pevností před jižní hranicí na území lorda Vasera. Tvrz si vysloužila své přízvisko za Druhé války, kdy obránci odolávali několik dní ohnivým koulím přilétajícím z katapultů. Pevnost byla postavena již před více než sto lety, i tak byly kamenné hradby skoro nepoškozeny. Jestliže nyní by Oleisiané zaútočili jako první, Vyhořelí by stáli proti první vlně útoku. Posádka byla dost početná na to, aby útok zastavila do příchodu císařských armád, ale většině mužů chyběly zkušenosti z bitev. Mnoho Vyhořelých byli mladíci sotva dvacet let staří, kteří v žádné opravdové bitvě dosud nebojovali.
Menší potyčky nebyly po skončení Druhé války nic neobvyklého a nejednou to vypadalo na opětovné rozhoření čtyř let trvajících bojů, které vznikly kvůli územním sporům. Oleisiané si s příchodem nového lorda protektora nárokovaly Zalesněné nížiny a Hluboká jezera, které zabíraly nemalé území císaře Toara. I když Oleisiané dobyli Divokou zátoku, dále do vnitrozemí se nedostaly a většina války se odehrávala na relativně malém území. Přesto byly ztráty na životech až příliš vysoké. Po letech bojů se obě strany dohodly na příměří za podmínky, že jižní říše vrátí dobyté území zpět. Situace se znovu zhoršila před sedmi měsíci, kdy Rudé meče císaře Toara pronásledovaly Oleinskou jízdu daleko za hranice a v následné potyčce zabili krom ozbrojených mužů i desítku nevinných obyvatel nedaleké vesnice. Oleinský vládce v reakci na tuto událost nařídil potopit obchodí lodě plující míli od Strmého pobřeží, protože podle něj neměli povoleno touto námořní cestou plout.
Ať se ti dva propadnou do pekla, jestli se jim nevrátí rozum, pomyslel si Maryk cestou přes nádvoří. U stájí nasedaly na koně dvě desítky mužů. Oděni v lehké zbroji a krátkým lukem na zádech vyrazili k jižní bráně. Nejspíše míří k Rozpadlé věži, proletělo Marykovi hlavou. Ta se nachází necelých deset mil západně od pevnosti. Nakonec tam utečeme všichni.
Otevřel dřevěné, železem vyztužené dveře a vešel do ubikací, kde si na postelích dopřávalo odpočinek tucet Vyhořelých. Před každou postelí stál malý dřevěný stůl a u stěn velké skříně. Roh místnosti vyplňoval krb a vedle něj se povalovalo několik polínek. V budově bylo kolem sta postelí, v každém z pater jich bylo zhruba třicet. Maryk prošel mezi spícími vojáky a zatočil vpravo, chodbou vedoucí do spodního patra. Cestu mu namísto oken osvětlovaly pochodně. Dole byly obsazené všechny postele až na tu jeho. Vojáci tvrdě spali, nebo se o to alespoň snažili. Maryk udělal několik kroků a na věšák si vedle postele pověsil lehkou koženou zbroj, pod stolem našly místo kožené boty. Meč položil vedle postele a ze zad si sundal kuši. Posadil se na stoličku a natáhl ruku pro kus chleba ležící na stole. V měděném pohárku bylo nalité kravské mléko. Jako každé ráno za poslední dva měsíce. Vždy bylo na snídani to stejné. Dříve byl chléb čerstvý a alespoň jednou za úplněk na Vyhořelé čekal ráno kus masa. To byly časy. Povzdychl v duchu Maryk. Sedl si na židli, natáhl si nohy pod stůl a ponořený do myšlenek se pustil do jídla. Možná jsem měl první navštívit studnu. Musel se tomu v duchu zasmát. Nemyl se již druhým dnem. Do odpoledne to už horší nebude. Kus den starého chleba zapil kravským mlékem a položil své unavené tělo na postel.