Aëra II.

Aëra se probrala. Cítila, že leží na něčem tvrdém a cítila šílené horko a žízeň. Byl to jenom zlý sen? Stalo se to všechno doopravdy? Pomalu otevřela oči. Hleděla do mraků, které byly černé jako noc. Zdálo se, že nad ní pluje temnota. Slabšími vrstvami mraků prosvítalo krvavě rudé světlo, které zalévalo krajinu pod sebou. Aëra pohlédla na svou ruku, kterou ji Garwii rozřízl – byla zcela v pořádku. Pomalu se postavila a rozhlédla se. Stála na hradbách jakéhosi hradu, který byl postaven na vrcholku vysoké hory. Pohlédla s hradeb dolů do údolí – to bylo zahaleno v temnotě, takže Aëra spatřila pouze spirálovitou cestu sestupující do oné neznámé tmy pod ní.

Odvrátila se od hradeb a uviděla dveře vedoucí z hradeb do prostor hradu. Nečekala, že by byly odemčené, ale přesto zmáčkla kovovou kliku a dveře se k jejímu překvapení bez odporu pohnuly. Za dveřmi byla tma a Aëra opatrně sestupovala po schodech podle hmatu. Nikde nebylo jediné okno, kterým by prosvítalo trochu rudého světla. Po delším sestupu narazila rukama na další dveře. Nahmatala kliku a otevřela je. Chvíli neviděla vůbec nic a pomyslela si, že by se hodily louče. V tu chvíli zaplavilo prostor, do kterého vstoupila, mihotavé světlo, vycházející z loučí, jež lemovaly chodbu před ní.

Aëra se chodbou pomalu vydala. Postupovala obezřetně – nevěděla kde je a kdo tu může žít. Asi v polovině chodby minula dveře po své levé ruce. Nechtěla je však prozkoumávat – měla v úmyslu dojít na konec chodby a nahlédnout za roh, aby zjistila, kam dál ji její cesta zavede. Sotva se však otočila ode dveří směrem ke svému cíli, uviděla na konci chodby hubenou postavu. Jakmile ji Aëra spatřila, postava se k ní začala blížit rychlým krokem. Když byla blíž, v Aëře hrklo. Uviděla nahou a příšerně hubenou ženu. Byla to vlastně kostra potažená kůží, měla oči bez panenek a za ní lehounce povlávaly slabé, bílé vlasy, připomínající pavučinu. Aëra se bez meškání otočila doleva a vpadla do dveří. V místnosti, do které vběhla, se okamžitě rozhořela pochodeň. Byla to strohá místnost, bez oken a s jedinou postelí v koutě – připomínala vězeňskou celu a Aëru napadlo, že stejně jako z vězeňské cely odsud není úniku. Zoufale zakňučela, jako pes, kterého nechali doma samotného, a udělala jedinou věc, která ji napadla. Lehla si a odplazila se pod postel.

Po nějaké době, která utekla děsivě rychle, spatřila Aëra vyzáblé nohy té ženy, které kráčely s neochvějnou jistotou a beze spěchu k jejímu úkrytu. Slyšela vrzání jejích kloubů. Viděla, jak žena kleká na kolena. A pak spatřila zblízka ten příšerný obličej. Skryla hlavu do dlaní a stočila se do klubíčka. Pryč, uniknout někam jinam, nechtěla být v téhle noční můře. Chtěla spát a snít o něčem jiném. Realita ji však v podobě strašidelné ženy uchopila za zápěstí a s překvapivou silou ji tahala zpod postele.

Asi mě sní, napadlo Aëru. Musí mít hrozný hlad.

Náhle ji žena pustila. Aëra otevřela oči. Pod postel nahlížel mužský obličej ozářený stříbrným světlem. Kromě toho světla Aëra neviděla nic. V místnosti zřejmě někdo zhasnul pochodně.

„Vylez odtamtud,“ řekl muž lehce pohrdavým tónem a Aëra si náhle připadala jako malé dítě. Roztřeseně vylezla.

„Ta…ta věc…,“ začala koktavě.

„Je pryč,“ zahučel muž. Měl zcela holou hlavu, zato mu k pasu splýval bílý vous. Obličej měl bledý, ale možná za to mohla ona zvláštní záře – trochu připomínala měsíční svit – která ho obklopovala. Na čele se mu lesklo stříbrné znamení ve tvaru kruhu.

„Kdo jste?“ zeptala se Aëra.

„Až venku,“ odpověděl stručně muž, vztáhl ruku a stříbrné světlo, do té doby obklopující pouze jeho, ozářilo blízké okolí kolem něj a Aëry, takže bylo vidět jako při svitu úplňku.

„Já sám vidím ve tmě výborně,“ řekl muž, „ale tobě by mohlo světlo přijít vhod. Hlavně už nerozsvěcej ty pochodně!“

„Já jsem ne…“ chtěla se bránit Aëra.

„Musela si na to alespoň pomyslet,“ přerušil ji chladně muž a gestem ruky ji vyzval, aby ho následovala. Aëra se za ním vydala, ale starcova slova ji rozčílila – samozřejmě, že pomyslela na světlo, ale copak mohla vědět, že to přiláká tu zrůdu? A jak vlastně proboha neměla myslet na světlo, když všude byla tma jako pod pláštěm otce Havrana?

Pomalu procházeli chodbami hradu. Interiéry byly chudé a bez výzdoby, občas však narazili na nějaký kus nábytku či povalující se zrezivělou zbraň. Aëra si ani nechtěla představovat, jakým způsobem by ta obluda mohla zbraně využít.

Konečně vyšli z hradu. Stáli před hlavní bránou a Aëra nabírala do plic horký vzduch a vděčně pohlédla i na to podivné rudé světlo, které ji zalévalo zpoza černých mraků. Otočila se a pohlédla do tváře svému zachránci. Teď ho viděla v pořádném světle – měl černé oči a bledou tvář, úplně jako….

„Ano, jsem kněz z Pelätovy katedrály,“ zabručel starý muž.

„Ale, v tom případě, proč jste mě vůbec zachraňoval?“ podivila se Aëra. Ani ji nepřišlo na mysl utíkat nebo se někde skrýt. „Garwii vás musel poslat, abyste….“

„Nemluv mi o Garwiim,“ ostře ji zarazil kněz, až se polekala. „Já jsem kněz opravdového Peläta, boha a stvořitele temnoty! Garwii je zrádce a za svou zradu zaplatí!“

„O čem to mluvíte?“ Aëra byla dokonale zmatená.

Muž si povzdechl a posadil se ke stěně hradu. Gestem vyzval Aëru, aby si přisedla. Pak začal vyprávět.

 

Jmenuji se Raukham, jsem jeden z mála knězů, kterým se dostalo té cti, že mohou nosit jméno v Pelätově jazyce. Moje jméno znamená Skutečný. Obvykle se jména daná Pelätem ve svém nositeli nemýlí a v mém případě se jméno rozhodně nemýlilo. Já jediný jsem zůstal skutečným uctívačem. Skutečným služebníkem, zatímco ostatní se zbaběle odvrátili od svého boha, kterému přísahali věrnost.

Stalo se to asi před třemi sty lety, ale je to jen hrubý odhad a nejspíš špatný, a stalo se to tak tiše, že si žádný obyčejný člověk, dokonce ani mág, nemohl všimnout, k čemu došlo. Bůh Pelät byl zrazen. Jeho služebník – démon strachu Värma – již dlouhou dobu toužil po Pelätově trůně. Je to démon natolik mocný, že své nejtajnější tužby dokázal skrýt i před jinak vševidoucím okem mého Pána. Pro samotného Värmu však bylo zcela nemožné Peläta odstranit, zvlášť v podsvětí pod dohledem ostatních démonů a bohů. Aby získal, co potřeboval, spojil se Värma s naší katedrálou a navázal kontakt s jistým ctižádostivým knězem Garwiim. Tento kněz byl v jádru stejně zkažený a prohnaný jako Värma. Jeho ambice sahaly a stále sahají až k samému trůnu provincie Kähvii.

V naší katedrále bylo zvykem pořádat slavnost Tmy, kdy byl přítomen i samotný Pelät. Při této slavnosti bylo zvykem, že několik mladších kněží podávalo Pelätovi pohár vína, aby ho uvítali a prokázali svou oddanost a odvahu, protože přiblížit se k Pelätovi je velká zkouška vůle. Garwii se tehdy beze strachu přitočil k bohu a dal mu vypít mocný jed, který připravil Värma. Pelät se zapotácel a padl k zemi. Dříve než jsme si stačili uvědomit, co se děje, objevil se sám Värma, prohlásil se za nového Peläta, boha temnoty, a podle staré tradice, která praví, že jedině bůh jmenuje velekněze, jmenoval Garwiiho veleknězem a vládcem katedrály. Hned potom vyzval nás všechny, abychom k němu přistoupili a přísahali mu věrnost.

Zatímco ostatní šli jako ovce na porážku, já a hrstka dalších, kteří jsme stáli a vždy budeme stát za Pelätem, jsme se vytratili a tajnou chodbou uprchli do města. Všichni byli v takovém šoku, že si nás nikdo nevšiml. Tam jsme založili základnu a škodili co možná nejvíc Värmovi a jeho nohsledům, ale bylo to k ničemu. Kněze temnoty je velmi složité zabít a když s nimi stál mocný Värma, byli jsme naprosto bezmocní. Za každého zavražděného vyznavače nového režimu jsme přišli o dva naše a na místo mrtvého nastoupili tři další. Střety trvaly s kratšími a delšími přestávkami asi dvě stě let. Byli jsme na pokraji sil a nemohu tedy zazlívat jednomu z našich jeho zradu.

Bylo nás sedm. Já, Zehraf, Ŗammun, Wah’Xadikhut, Rawńas, Wah’Gattiran a Sumnax – ten zradil. Hlupák, pustil si Värmu do srdce a nechal ho působit příliš dlouho. Garwii s jinými knězi nás v noci přepadli. Čtyři zabili a třem, včetně mne, se podařilo uprchnout – alespoň myslím, že nejméně dva přežili. Po návratu na místo jsem totiž nenašel tělo Ŗammuna a Wah’Xadikhut.

Když jsem viděl, že naše věc je ztracená, rozhodl jsem se pro něco jiného, než pro drobné potyčky s Värmovými kněžími – dobrovolně jsem se vypravil do podsvětí, abych nalezl tělo boha Peläta, které Värma ukryl, a pokusil se ho oživit. Jsem tu bezmála sto let a stále hledám. Podsvětí je obrovské a nekonečné – byl jsem blázen, když jsem myslel, že by se mi to mohlo podařit.