Aëra III.

Kněz lehce sklonil hlavu, pak se podíval na Aëru: „Teď mi pověz ty svůj příběh, jak ses sem dostala?“ vybídl ji.

Aëra tedy vyprávěla, jak přešla k rebelům, jaký byl její první úkol a také o jejím katastrofálním neúspěchu. Kněz pokýval hlavou: „Netušil jsem, že stále probíhá odpor vůči Värmovi.“

„Nikdo neví, že se bojuje proti Värmovi – jak jste sám řekl: Lidé si ničeho nemohli všimnout, mezi rebely panuje přesvědčení, že jejich nepřítelem je Pelät.“

„Přirozeně,“ zahučel kněz. „Lidé se mého Pána vždycky lehce obávali a teď…dovedu si to představit.“

„Myslí si, že bůh zešílel,“ řekla Aëra a pohlédla na unavenou starou tvář. Viděla, že je skutečně starý, prastarý. Když k ní vzhlédl, zahlédla však v jeho očích mladický záblesk. Záblesk mládí, které obvykle bývá fanatické. „Nemohla bych vás doprovodit a pomoci vám na vaší výpravě za Pelätem?“

„Nevím, jestli mi můžeš pomoci, ale musíš jít se mnou. Nejsi kněžka, nejsi připravena na podsvětí, nevíš, co zde můžeš čekat. Já tu strávil posledních sto let svého zbytečného života, abych si přišel alespoň trochu užitečný. Musíš jít se mnou, protože beze mne tu nepřežiješ ani pět pozemských hodin,“ řekl Raukham.

Zvedli se: „Kam půjdeme?“ zeptala se Aëra.

„Pro začátek sejdeme do údolí a uvidíme,“ odpověděl Raukham.

Vypravili se dolů do údolí. Hory byly kamenité a cesta, po které šli, byla pokrytá bílým prachem – a drobnými kamínky. Aëra při bližším pohledu zjistila, že cesta je vystlána kůstkami drobných zvířat. Po delší době sešli do údolí nad rychle proudící řeku. Aëra měla strašnou žízeň: „Ne aby tě napadlo z toho pít,“ zavrčel kněz jako by jí četl myšlenky. „Vody v těchto částech podsvětí mají různou moc, některá tě může posílit, ale procento vod, které by tě zabilo je dost veliké. Přejdeme přes ten můstek. Jdi opatrně přede mnou!“

Aëra pohlédla na vratký vysutý most nad řekou. Ačkoliv byli téměř na dně údolí, most byl stále nějakých dvacet metrů vysoko a řeka byla mělká, plná kamení. Aëra se nadechla a pustila se po mostku. Houpání a vrzání, kterými byl doprovázen každý její krok ji moc odvahy nepřidalo. Za sebou slyšela opatrně našlapovat kněze.

Aëra už byla na konci a kněz téměř, když se náhle k mostu slétlo několik orlů. Alespoň tak Aëře ti tvorové připadali, dokud je neuviděla blíže - byli to obrovští ptáci a když se jeden z tvorů posadil, hleděl Aëře přímo do očí. Aëra však zjistila, že se nedívá do dravčích očí, ale do tváře divoce se tvářící a šklebící se ženy. Polekaně uskočila a spadla na záda. Raukham vykřikl, když na něj zaútočily dvě nestvůry – jedna se mu pokusila jediným pohybem pařátu rozpárat břicho a nejspíš by se jí to povedlo, kdyby se Raukham nevrhl plavným skokem přes zbytek mostu na břeh, takže mu pařát pouze způsobil tržnou ránu na stehně od kyčle až po koleno.

Aëra se mezi tím pozpátku plazila před tou šílenou tváří: „Ê maisté, ta ou lakveís,“ řekla okřídlená žena kupodivu jemným a zpěvavým jazykem a volným krokem k ní pokračovala.

„Aitá tì?“ zařval kněz Raukham.

Ta, která ho před tím málem zabila právě přistála nad Raukhamem: „Tó mìon!“ řekla.

„Ed sâmou?“

„Ed teisâmou sàm lóma ou kareí sathúloi!“

Aëra rozhovoru nerozuměla, ale vycítila, že není úniku.

„Nethé!“ zvolal kněz. Nestvůry se zarazili – ta, co stála nad knězem se na něj podívala a zavrčela: „Haistéte fasýein ko Nethê, iet ou sakleí!“

Pak popadla kněze do drápů, druhá chytla Aëru, než ta se vůbec zmohla na obranu a třetí je doprovázela bedlivě pozorujíc krajinu. Letěli asi půl hodiny a dostali se k jeskyni, která nebyla přístupná jinak, než letem. Vlétli dovnitř a okřídlené pustily své zajatce. Nepočínaly si nijak něžně – pohodily je na tvrdou zemi z výšky ještě asi třech metrů a Aëra cítila, jak ji praská v levém zápěstí, zároveň s tím v něm pocítila obrovskou bolest. Okřídlené ženy je zanechaly ležet v jeskynní „předsíni“ a odletěly dále do temných hlubin.

Raukham se namáhavě postavil a došel k Aëře, která si držela zlomené zápěstí: „Ruku,“ řekl Raukham a Aëra ji k němu natáhla. Kněz je necitlivě prohmatal, až Aëra sykla bolestí a pak bez okolků rukou trhl, mumlaje při tom jakési zaklínadlo. Znovu ta ostrá bolest, která po chvíli přešla a Aëra zjistila, že má zápěstí naprosto v pořádku.

„Co vaše zranění?“ zeptala se.

„Zahojí se – není hluboké, ale to zápěstí budeš potřebovat, pokud se odsud dostaneme živí,“ řekl Raukham.

„Kdo jsou ty ženy?“ chtěla vědět Aëra.

„Služebnice bohyně Nethé.“

„To jméno jste vyslovil a ony nás nechaly? Slyšela jsem vás vyslovit něco podobného.“

Kněz přikývl: „Málo kdo zná jméno bohyně Nethé. Je to bohyně vzduchu, jedna z Velké Čtveřice Stvořitelů, jejichž jména téměř nikdo nezná, a pokud je zná, patří obvykle do jejich přízně, proto nás hned nezabili.“

„Myslíte, že nás chce ta bohyně vidět mrtvé?“

„Je to možné. Její služebnice tvrdila, že nám vyjednávání s ní moc nepomůže,“ pokrčil rameny kněz.

„Když ale znáte její jméno, musíte být přece v její přízni?“ podivila se Aëra.

Kněz vzdychl: „Jména mi prozradil Pelät. Alespoň vidíš, nakolik jsem byl oblíben u svého boha. Proto ho musím najít a vysvobodit. Je to má povinnost.“

V tu chvíli je ovanul chladný vzduch a Aëra ucítila obrovský nápor větru. Přicházel odevšad a odnikud, takže je držel na místě a oni nebyli schopni se hnout. Pak vítr ustal a Aëra ucítila, že se vznesla do vzduchu. Viděla, že totéž potkalo i Raukhama.

„Znáš mé jméno knězi,“ rozlehl se šepot, který přicházel jako onen vítr – odevšad a odnikud. „Cítím, že jsi temný kněz – kněz Pelätův, je to pravda?“

„Ano, má paní,“ zašeptal kněz.

„A kdo jsi ty?“ obrátil se hlas na Aëru.

„Aëra Siihtaanna.“

„Copak děláš v podsvětí, dcero Siihtova?“ zašeptala Nethé. Náhle Aëra i Raukham zaznamenali pohyb a uviděli postavu bohyně. Byl to vlastně rozvlněný vzduch v podobě ženského těla. Nethé k nim přešla a Aëra s Raukhamem padli na zem.

„Nejsem tu dobrovolně,“ řekla Aëra a vyškrábala se na nohy. Zjistila, že hledí bohyni přímo do očí z bezprostřední blízkosti. Oči viděla a zároveň neviděla.

„Nikdo ze smrtelníků zde není dobrovolně, ale většinou jsou mrtví,“ řekla bohyně.

„Poslali mě sem,“ vydechla Aëra.

„Nemohu dovolit, aby se podsvětím procházeli živí – a už vůbec ne v mé části. Co tu chceš ty knězi?“

 „Bohové zde netuší, že Pelät byl svržen Värmou?“ otázal se kněz.

„Co se děje s nižšími bohy nevíme, ale pochybuji, že by se Pelät nechal svrhnout svým démonem,“ sykla Nethé.

„Je zajímavé, že si všimnete dvou nepatrných služebníků božích, kteří nepatří do podsvětí, ale záležitostí, které se vás bezprostředně dotýkají, si nevšímáte,“ řekl Raukham a ačkoliv se snažil o uctivý tón, bylo očividné, že má vztek.

„Pozor na svou emoci, knězi. Nezapomínej, že mne může ovládnout stejně, jako v tuto chvíli málem ovládla tebe,“ řekla Nethé, ale její hlas kupodivu zněl pobaveně. „Pověz mi tedy, co se stalo s Pelätem!“

A tak začal Raukham vyprávět. Pověděl, o Värmově přání, Garwiiho zradě a jeho boji proti Värmovi. Po příběhu dlouho nikdo nepromluvil. Až se ozvala Nethé: „Nelžeš. Vím, že nelžeš – ačkoliv dokážeš jako mocný kněz své pocity skrýt, přede mnou je neskryješ a já vím, že věříš tomu, co mi vyprávíš.“

Kněz pouze sklonil hlavu: „Nikdy bych se před tebou nesnažil skrýt své pocity, zvlášť v ohrožení mého života.“

„Moudré,“ přikývla bohyně a zahleděla se na dvojici s novým zájmem. „Skutečně věříš tomu, co říkáš, ba co více – údajně jsi u toho byl! Myslíš, že přechytračíš Värmu?“

„Jak jsi sama řekla, mocná bohyně Větrů čtyř světových stran, je to obyčejný démon!“

„A přesto svrhl mocného boha Temnot,“ Nethé se zdála zamyšlená.

„Pomůžeš nám Peläta najít, mocná Nethé?“ ozvala se Aëra, aniž by si to předem připravovala – prostě to z ní vyjelo.

Nethé se k ní pomalu otočila: „Není na mne soudit spory nižších bohů, to je něco, co se nás netýká!“

„Jste tak vzdálení, vy Stvořitelé,“ zavrčel kněz. „Myslíte si, že jste stvořili svět a více se o něj nemusíte starat? Stále vás potřebujeme! Byli jste přece určení k tomu, abyste vládli!“

Náhle je silný vítr vynesl z jeskyně, takže zůstali vyset nad propastí: „Žádám tvou omluvu knězi,“ zašeptala Nethé.

„Za co? Za to, že vás potřebujeme?“ křikla Aëra.

Chvíli se nedělo nic – jednu děsivou minutu. Pak je vítr zavál do jeskyně a najednou pocítili, že jsou volní. Aëra si oddechla.

„Potřebujete nás, říkáte,“ řekla bohyně po chvíli. „O tom co podniknu nebo nepodniknu však nerozhoduji zcela sama – musíme se setkat, všichni čtyři, ale musím je přesvědčit,“ Raukham přikývl na znamení, že rozumí, zatímco Aëra dál zmateně hleděla na bohyni.

„Jak je přesvědčíš, ó Mocná?“ zeptala se.

„Aby jeden ze Stvořitelů přiměl druhé k setkání, musí vykonat pouť podsvětím a navštívit protichůdného Stvořitele. Pokud je ten přesvědčen, řekne to svému druhu, který půjde a přesvědčí svou protiváhu. Pak se Stvořitelé setkají na tajném místě,“ odpověděla Nethé.

„Nerozumím,“ řekla Aëra.

„Čtyři Stvořitelé, čtyři bohové: Svobodná Nethé, vládkyně větrů a vzduchu, hněvivý Xian, vládce ohně, smutná Aestrena, bohyně vody a klidný Drøng, ten který vládne zemi,“ zašeptal Raukham. „Tak mi to pověděl můj Pán.“

„Znáš naše jména od Peläta,“ řekla Nethé, pouze konstatovala. „Ano, jsme Čtyři: Xian je můj manžel, Aestrena má sestra a Drøng můj protiklad, má protiváha. Dobrá tedy, vypravím se za ním. Ale vy dva mne doprovodíte – dnes přespíte tady a zítra vyrazíme.“

„Doprovodíme…?“ podivil se Raukham. „Mohli bychom mezi tím objevit Peläta…“

„Nenechám po Podsvětí pobíhat dva smrtelníky bez dozoru, to bych si zcela oprávněně zasloužila tvou kritiku, můj milovaný knězi,“ pak se zasmála a znělo to překrásně. Aëře to připomnělo letní vánek v Suhsa. „Kromě toho jsi všechny problémy způsobil ty.“

Pak je opustila a kněz si oddechl: „Měli jsme na mále,“ řekl po chvíli. „Pelät mě měl pojmenovat Awtahum – to je výraz pro člověka, který má rychlejší jazyk než myšlenky.“

„Nemyslím si, že by nás zabila, na to mi přijde…“ Aëra netušila, jak pokračovat, ale věděla, že v povaze Nethé nemá násilnictví první místo.

„Asi by nás nezabila, ne hned, ale Nethé bývá občas…lehkomyslná. Ráda si hraje,“ kněz se lehce pousmál – byl to první úsměv na jeho tváři a velmi zapůsobil na jeho strhané rysy.

Za krátko se objevily služebnice Nethé a přinesly jim kašovitou hmotu, kterou Aëra nebyla schopna pojmenovat, ale chutnala výborně, a také jim přinesly vodu, kterou Aëra od svého příchodu velmi postrádala. Po jídle ihned usnula – den, který prožila, jí přišel nekonečně dlouhý. Byla velmi unavená, a i když se toho obávala, žádné sny se jí nezdály.

Probudila se a chvilku si nebyla schopná uvědomit si, kde je, než si vzpomněla na všechny události předchozího dne. Obloha byla stále stejně zbarvená. Aëra vstala a protáhla se. Pohlédla na spícího kněze vedle sebe, ale ten již stál zcela probuzen.

„Slyšel jsem tě,“ prohodil pouze. Aëra nebyla s to říci, jak se dokázal tak rychle probudit a postavit a jak ji vůbec mohl slyšet. Kněz k ní přišel o něco blíž a pohlédl jí do očí, v tu chvíli v jeho vlastních očích něco zablesklo. Aëra lehce ucouvla, ale kněz ji popadl za zápěstí: „Cože udělal Garwii, když si podřezal tepnu?“ zavrčel.

„No, on…rozmazal mi krev po tvářích a dal mi z ní napít, bylo to odporné – pusť mne, co jsem udělala?“

Raukham na ni chvíli hleděl a pak ji pustil a rozesmál se. Byl to čistý, veselý a hluboký smích: „Ten starý nafoukaný hlupák! Tak dlouho jsem se nepobavil – kam až může vést lidská pýcha, které bychom mi, Pelätovi kněží, měli být zbaveny!“

„Přijde mi, že musíte být zbaveni všeho lidství,“ zabručela Aëra.

„To ano,“ přikývl Raukham opět vážně. „Lidské city cítíme, ale dokážeme je ovládnout natolik, že se z nás stávají bezcitné kameny. Když teď ovládnu své city, bez sebemenšího zachvění či bodnutí výčitky tě shodím z toho srázu dolů!“ Tentokrát se rozesmála Aëra – vážný hlas, kterým to Raukham řekl, ji pobavil, i když věděla, že to, co říká je pravda.

„Tak či tak, Garwii ti dal mocný dar, aniž by si to uvědomil,“ ozvalo se z Aërou. Otočila se a spatřila Nethé. Okamžitě se poklonila, ale Nethé jen netrpělivě mávla rukou: „Budeme spolu cestovat, jestli se přede mnou hodláš plazit každé ráno, daleko nedojdeme,“ Aëra vstala.

„Jaký dar jsi měla na mysli?“ zeptala se trochu stydlivě.

„Nakrmil tě svou krví a za pár dní budeš mít velký potenciál stát se kněžkou boha Peläta, vlastně se staneš jednou z nás – dám ti potřebný výcvik,“ řekl Raukham.

Mezi tím, co se Aëra snažila najít slova a zároveň se vyrovnat s informací, že bude jednou z těch, které nenáviděla – byť se nakonec ukázali jako služebníci falešného boha – služebnice Nethé přinesly jídlo a vodu.

„Není cesty zpět?“ zeptala se nakonec.

„Ne,“ odpověděl stručně Raukham, Aëra s nadějí pohlédla na Nethé, ale dočkala se od ní stejné odpovědi: „Pelät je náš syn stejně jako Faalït, ale s tím, jakým způsobem si vybírají služebníky, nenaděláme nic.“

„Ale on si mě nevybral,“ řekla Aëra skoro plačky. „Došlo k tomu náhodou!“

„O důvod víc, proč ho najít,“ vykřikla Nethé vesele – vůbec se nepodobala té vznešené a strašlivé bohyni z předchozího dne, teď tu seděla jako by byla jednou z nich, jednou z lidí.

„Myslím, že už víš, kde je,“ zahučel si pro sebe kněz.

„Ano,“ bohyně zněla pobaveně, „samozřejmě, ale cesta k němu je složitá. Cítím veliké nebezpečí,“ a náhle zvážněla, „bude potřeba síly všech Čtyř, abychom se s ním vypořádali. Cítím, že Värma něco objevil, nevím co, ale je to nebezpečné i pro bohy!“

Po jídle se vypravili na cestu, Aëru překvapilo, že bohyně vychází pěšky. Ta se na ni jen usmála: „Abych ukázala, že záležitost považuji za velmi důležitou, musím vykonat pouť pěšky – také to slouží k tomu, aby si horké hlavy rozmyslely, jestli to skutečně stojí za tu otravnou cestu,“ zasmála se.

Bohyně snesla Aëru a Raukhama z jeskyně dolů a pak sama sestoupila jako vítr. Vyrazili směrem k severu – alespoň to tvrdil Raukham, v podsvětí bylo těžké rozeznat světové strany, pokud vůbec existovaly.