Aëra VI.

Probrala ji zima. Posadila se a automaticky zklidnila své nervy, které důrazně protestovaly proti štiplavému mrazu. Rozhlédla se. Ano, podle všeho je to Kähvii – je doma! Nacházela se uprostřed lesa, který nepoznávala. Vysoké smrky se tyčily ke kalně šedému nebi zapouštějíce své dlouhé kořeny do zmrzlé půdy pokryté sněhem. Aëra se pomalu zdvihla. Chvilku popřemýšlela, jestli se jí o podsvětí pouze nezdálo, jestli to nebyl nějaký přelud a jestli ji Garwii během jejího blouznění neodvezl někam na sever do země Laukattů, aby zde našla pomalou smrt. Pak však na boku nahmatala dlouhý meč, který jí věnoval Raukham a vzpomněla si na svůj úkol.

Nethé ji zřejmě přenesla poblíž té věže, kde měla začít své pátrání. Aëra se rozhlédla po jakýchkoliv známkách, které by vypovídaly o oné věži, ale nikde nic. Jedině snad…Aëra si dřepla na zem. Ve sněhu byly poměrně čerstvé stopy. Aëra odhadla, že se jednalo o vysokého muže, který patrně šel opíraje se o hůl. Projela jí jiskřička vzrušení. Že by se mág nakonec neztratil? Aëra nemeškala a vypravila se po stopách.

Po hodině chůze skutečně došla k vysoké věži. Věž byla obrovská a vyrůstala z černého kamene – stejného z jakého byla vyrobena Pelätova socha v katedrále. Aëra neviděla žádný vchod do věže a stopy, které sledovala, končily těsně pod věží. Dál už nikam nevedly, aby Aëře napověděly, kde by se mohl skrývat tajný vchod. Aëra věž několikrát obešla. Nakonec vztáhla ruku a dotkla se skály: „Talluten, ruff gawinot! Suhh gawiste argawne! Tef ahummani Pelät’gar!“ Skála se zachvěla. Pak se ozval hlas, který vycházel zřejmě odevšad a odnikud. Mluvil severním dialektem, kterému Aëra byla schopna rozumět: „Kdo mě ruší? Kdo ruší můj spánek? Já jsem Mahlaana Veliký, ať se připraví na smrt ten, kdo mne vyrušil, i kdyby to byl bůh!“

Skála se opět zachvěla a náhle se z vrcholu snesl na zem vysoký starý muž….až moc starý, pomyslela si Aëra. Jeho tvář připomínala ze všeho nejvíc mumii, byl svrasklý a jeho kůže zčernala. Je mrtvý, napadlo Aëru, ten člověk zemřel, ale nějakým kouzlem se udržuje v poloviční existenci. Mahlaana vycenil zažloutlé zuby a napřáhl hůl: „Kdo jsi? Ať vím, koho zabiju a přidám ke své armádě!“

„Tvé armádě? Jsi nekromant?“ vyhrkla Aëra.

„Jsem víc, mnohem víc. Překonal jsem smrt a stal se nejmocnějším z mágů!“ zasmál se Mahlaana.

„Pomohl ti v tom kámen živlů?“

Mahlaana se zarazil. Pohlédl na Aëru s novým zájmem. Aëra věděla, že teď jí bezprostřední smrt nehrozí a trochu se uvolnila: „Ten kámen…ano, ztratil se mi. Ztratil jsem ho na svých cestách, ale ten nestojí za tím, jak vypadám dnes, může za to tajné umění Kagisnů.“

„Kagisnové, původní obyvatelé Kähvii, že?“

„Ano, málo se o nich ví, ale já rozluštil jejich tajná umění. Dlouho jsem bádal a výsledky se brzy dostavily. Musím říct, že to není úplně nejlepší druh existence, ale potřebuji si zachovat fyzické tělo, abych mohl kámen, o kterém jsi mluvila, znovu objevit. Potřebuji ho a chci ho!“

„Existuje někdo, kdo ho potřebuje víc,“ řekla Aëra a pohlédla Mahlaanovi přímo do očí, „celý svět a podsvětí je v nebezpečí a je nutné kámen najít, aby se mohli Čtyři Stvořitelé opět spojit.“

„Kdo ohrožuje svět a podsvětí?“

„Värma, démon strachu. Zradil Peläta a snaží se získat absolutní vládu nade všemi a nad vším.“

Mahlaana zavrtěl hlavou: „ Jsem mrtvý a nic mě nezajímá, kromě kamene, který chci. Jestli víš, kde je, tak to z tebe vymáčknu ještě dřív, než tě zabiju. Pokud mi to řekneš teď, jenom tě zabiju, bude to rychlé.“

„Myslela jsem si, že mi možná poradíš ty! Kde jsi ho ztratil?“

„To není důležité, nedopustím, abys po něm začala pátrat. Zdá se, že nic nevíš, takže tě rovnou zabiju, ale protože nic nevíš, tak to udělám pomalu,“ Mahlaana se opět zasmál.

„Proč mi to nechceš říct? Mohli bychom ho nalézt spolu!“

„A potom? Budeš ho chtít pro sebe a já zas pro sebe, každý k jinému účelu. Dost bylo řečí. Zemři!“ Mahlaana blýskl holí. Z té vyletělo několik blesků. Aëra se přikrčila: „Kaŗahen, summ gawinot!“ zašeptala. Kolem padla tma. Slyšela, jak čaroděj vztekle zaklel: „Temnota ti moc nepomůže! Jsem na ni zvyklý!“

Aëra vytáhla meč. Sama viděla výborně, zatímco Mahlaana se slepě potácel a metal blesky a proudy ohně na všechny strany: „Mé síly jsou nevyčerpatelné! Jednou tě trefím!“

Aëra se soustředila a zahalila čaroděje silným oblakem tmy. Svým způsobem temnotu zhmotnila. Čaroděj vydal zoufalý výkřik. Přestal kouzlit a zápasil s temnotou, která ho obalovala a dusila: „Ae, rikhut! Lurr zehot!“ vykřikla Aëra.

Čaroděj vydal strašlivý výkřik a padl k zemi. Aëra zdvihla ruku a tma se rozestoupila. Z čaroděje nezbylo nic víc, než polorozpadlá kostra. Zároveň s ním však vykřiklo mnoho hlasů a Aëra viděla duchy vylétající z věže, kteří okamžitě mizeli: „Odpočívejte v pokoji!“ zamumlala. Pak pohřbila ostatky Mahlaanovy: „Udělal jsi mnoho chyb. Ukradl kámen, pak ho ztratil a nakonec ze sebe uděláš položivého tvora. Teď odpočívej v pokoji, ať ti život v podsvětí přinese jen dobré!“

Aëra opět přešla ke skále. Přemýšlela, jakým způsobem by se mohla dostat nahoru. Vzpomněla si, co jí Raukham říkal o černém kameni, totiž že Pelätův kněz je schopen tento druh kamene ovládnout. Musí být však velmi soustředěná, jinak by se mohlo stát, že se na ni zhroutí celá skála. Aëra si sedla a zavřela oči. Dlouho tak seděla, až se cítila připravená. Pak zvolna položila ruku na skálu a začala k ní tiše hovořit. Pomalu se směrem k oknu, ze kterého před tím Mahlaana sestoupil, vytvořily stupně, po kterých mohla Aëra pohodlně vylézt.

Aëra se vydala nahoru. Dolezla k malé podestě ze které vedl vchod dále do věže. Aëra vešla. Udeřil ji do nosu zápach hniloby a plísně. Místnost, do které vstoupila, zřejmě sloužila jako pracovna i ložnice. Čaroděj se asi hodně dlouho o svůj příbytek nestaral. Knihy a pergameny byly různě poházené po zemi a po velkém stole. Stěny zdobily police s podivnými amulety a symboly.

Aëra nejprve přešla ke stolu. Ležela tam otevřená kniha a zdálo se, že je psaná rukou. Zřejmě kouzelníkovi poznámky. Aëra namátkou vybrala stránku a pracně začala luštit kouzelníkovo tenké písmo:

Cítím, že zemřu. Nezbývá mnoho času, musím postavit oltář. Musím přežít!

Pod tím pak bylo připsáno mnohem klidnější rukou:

Povedlo se. Podařilo se mi projít prastarým rituálem Kagisnů. Jsem teď živý i mrtvý. Nedokážu sice cítit fyzicky, ale mé pocity přetrvávají. Teď mám celou věčnost na to, abych opět získal kámen živlů.

Aëra zalistovala do dřívějších poznámek:

Rozluštil jsem písmo Kagisnů. Teď již zbývá jen pochopit smysl toho, co zde stojí.

Pod touto poznámkou byla zakreslená tabulka, kde si kouzelník zapsal, co které písmeno znamená. Písmo byl komplikovaný systém znaků a jednotlivých hlásek. Aëra list vytrhla a zastrčila si ho do pláště. Pak zalistovala v knize ještě dál, až našla, co hledala:

Dnes mne potkalo neštěstí. Ztratil jsem Kámen. Ve městě Lïhna v hospodě – proč jsem se jen opil? Musel to být ten člověk Gaënara. Musím ho najít.

„Gaënara,“ zašeptala si pro sebe Aëra. Kouzelník byl tedy nezodpovědný hlupák, který nedokázal ovládat sebe ani si uhlídat majetek, byť to musel být jinak velmi inteligentní člověk. Stránku vytrhla a pak už jen zběžně prohledala prostor. Objevila Odkaz Kagisnů, což byla jediná písemná památka, která po nich v Kähvii zbyla. Byla to velmi oblíbená kniha, ale obsah nikdy nikdo nerozluštil. Až teď. Aëra chvíli váhala. Pak našla kouzelníkův cestovní ranec a Odkaz do něj uložila.

Venku se již stmívalo a Aëra se rozhodla přespat v kouzelníkově komnatě. Podle všeho by jí zde již nemělo nic hrozit. Druhý den ráno se vydala ještě prozkoumat zbytek věže. Většinou se jednalo o prostory, kde Mahlaana přechovával své „služebníky“. Aëra si myslela, že to byli spíše otroci. Našla však také zbraně pro jeho fyzické vojsko. Aëra si přes záda přehodila kuši a několik šípů. Nalézalo se zde i mnoho luků, ale s lukem se Aëra necítila příliš jistě. Vrátila se zpět na podestu a sešplhala po stupních, které vytvořila, dolů. Pomocí svých nových instinktů vypátrala statného jelena a jedinou dobře mířenou ranou ho zabila. Pak stáhla jeho kůži a naporcovala ho, aby měla zásoby na cestu. Na zakonzervování masa bylo místní podnebí ideální.

Po dokončení této činnosti se Aëra zamyslela. Došlo jí, že vůbec neví, kterým směrem odsud Lïhna leží. Vypravila se tedy náhodným směrem doufajíc, že narazí na místní obyvatelstvo, které by jí mohlo pomoci. Město Lïhna byla severní metropole Kähvii a každý tady na severu musel vědět, kde leží. Podle přízvuku, který Mahlaana používal Aëra věděla, že se nachází v části, kterou obývají Seerahtové, tedy kmen, ze kterého sama pocházela. Jejich severní dialekt kähvijštiny se jí po rozhovoru s kouzelníkem plně vybavil. Šla nějakou dobu, až se jí skutečně podařilo narazit na dům.

Seerahtskou vesnici tvořil složitý komplex podzemních chodeb, kde žila celá vesnice pospolu. Seerahtové vytvářeli přísné komunity, kde každý měl svůj úkol, který musel bezpodmínečně plnit, jedině tak mohla celá vesnice přežít kruté mrazy. Dům samotný nebylo lehké nalézt, ale Aëra se v jednom takovém narodila, takže ho nedokázala přehlédnout.

Aëra zaklepala na dveře. U dveří – co si pamatovala – vždycky stála stráž, tzv. kuutasa – dveřník nebo vrátný. Ozbrojené stráže už určitě Aëru zpozorovaly – věděla to, dokázala je vycítit – a Aëra věděla, že na ni míří svými luky připraveni pustit tětivu při sebemenším náznaku nepřátelského jednání.

Dveře otevřel postarší muž, již šedovlasý, s modrýma očima a dobromyslnou kulatou tváří. Pohlédl na Aëru a vyděšeně vypískl. Pak vytáhl dlouhou dýku, tenkou, ale pevnou. Zbraň, kterou byl ozbrojen každý Seerahta – muž, žena i dítě.

Aëra zdvihla ruku: „Přicházím v míru,“ řekla používajíc svůj starý dialekt. Staříkova tvář překvapivě ztvrdla: „Jsi Pelätův kněz, takoví nepřicházejí v míru!“

Aëra si povzdechla. Tohle měla předpokládat: „Jsem Pelätova kněžka, ale ne služebnice Garwiiho. Garwii slouží nepravému bohu, nepravému Pelätovi.“

„Je mi jedno čemu sloužíš. Jste zlo a je potřeba vás vymýtit!“

„Jsme pouze udržovatelé rovnováhy, stejně jako kněží Faalïta,“ bránila se Aëra.

„Co tady chceš? Naše děti? Chceš nás všechny sníst?“ zavrčel stařík nespouštěje dýku.

„Potřebuji radu, chci se dostat do města Lïhna,“ řekla Aëra.

„Jdi směrem na východ, hlavně ať už jsi pryč!“

„Děkuji, možná se setkáme v lepších časech a promluvíme si o tom, co vyznával Garwii a  co vyznávám já. Nechť je zima co nejkratší!“ Aëra se rozloučila starým způsobem severu a vyrazila směrem, který ji stařík poradil. Ušla asi sto metrů, když ji instinkty varovaly. Prudce se otočila a vzápětí vykřikla: „Sauttu!“ Šípy, které po ní vypálily stráže vesnice se zastavily ve vzduchu a dopadly na zem. Aëra pohlédla do koruny stromů. Byla tam strážnice – kalüta – podobná posedu. Na ní se krčili pobledlí strážní. Aëra chvíli zapřemýšlela, co bude dělat – v jádru nebyla vznětlivá ani hněvivá, ale nechtěla přejít mlčením pokus o zabití. Nakonec se rozhodla, že si jich nebude všímat a vydala se dál.