Aëra VII.

V noci ji zastihla vánice. Aëra v ní nechtěla pokračovat z obavy, že by ztratila směr. Usadila se pod stromy, které tvořily jakýs takýs úkryt před padajícím sněhem. Druhý den ráno pokračovala na východ. Vánice už přešla, ale stále hustě sněžilo. Aëra vylezla na kopec a pod sebou to spatřila. Lïhna. Město bylo menší než Suhsa, ale uspořádanější. Nacházelo se u řeky Kiilata, což znamenalo Mrazivá. Přes zimu byla řeka téměř celá zamrzlá.

Na začátku města byly proti sobě Faalïtova a Pelätova svatyně. V Aëře hrklo. Jestli tu jsou nějací Pelätovci, těžko mohla čekat, že by byli věrní. Zřejmě to budou služebníci Värmy. Aëra pomalu sešla dolů. Když procházela mezi svatyněmi, ozvalo se: „Wah’enddaŗ Pelät’iste!“ pozdrav Pelätovců. Aëra se zarazila a pomalu se otočila. Stáli tam dva kněží. Muž a žena. Žena byla černovlasá s tvrdým výrazem a trochu vpadlými tvářemi. Přesto vypadala krásně. Muž býval kdysi oplácaný, teď však byl pohublý. Aëra přišla až k nim: „Wah’enddaŗ Pelät’iste,“ pozdravila, „jmenuji se Aëra, jsem novicka,“ pokračovala v Pelätově jazyce.

„Cítím, že jsi pravý uctívač, Aëro, ale jak to?“ promluvil muž. „Praví uctívači byli všichni pobiti!“

„Vy jste…jste Ŗammun?“ vyhrkla Aëra. „A vy – Wah’Xadikhut?“

„Znáš naše jména, Ŗammunova otázka se tedy stala ještě naléhavější. Kdo jsi a kde ses naučila pravé umění?“ zeptala se Wah’Xadikhut.

„Byla jsem povstalkyní proti Garwiimu. Zajal mne a poslal do podsvětí. Tam jsem potkala Raukhama a Wah’Gattiran,“ vysvětlila Aëra.

„Raukhama a Wah’Gattiran? Raukham nebyl s námi, když jsme se museli vypořádat s následky Rawńasovi zrady, musí tedy žít!“ zamračila se Wah’Xadikhut.

„Žije, hledal tam Peläta, ale teď byl odeslán zpět na zem. Určitě se s vámi bude chtít spojit, má za úkol zorganizovat nové silnější povstání proti Värmovi a hlavně Garwiimu.“

„Kdo mu dal ten úkol?“ zajímal se Ŗammun.

„Bohyně větrů a vzduchu. Jedna ze Stvořitelů. Podařilo se  nám ji přesvědčit, aby něco proti Värmovi podnikla. Už vykonala svou pouť k bohu země a ten posílá svou manželku k bohu ohni. S nimi půjde Wah’Gattiran,“ odpověděla Aëra.

„Požehnáno ať je Pelätovo jméno,“ vydechla Wah’Xadikhut. „Konečně se začalo něco dít. Abych pravdu řekla, měli jsme na Raukhama trochu vztek, že s námi nečelil v posledním boji Garwiimu a po něm že se k nám nepřipojil, ale teď vidím, že pro nás učinil víc, než kdo jiný z nás věrných.“

„Pojď novicko, musíš být unavená po tak dlouhé cestě. Odkud jsi sem vlastně šla a co máš za úkol?“ řekl Ŗammun.

„Já….“ Aëra zaváhala. Nemělo však zřejmě smysl zapírat. „Raději si o tom promluvíme uvnitř,“ řekla načež Ŗammun přikývl a společně s Wah’Xadikhut ji odvedli do malé potemnělé svatyně, kde byl jednoduchý oltář ozdobený Pelätovou sochou, kolem které byli rozmístěny sochy jeho démonů. Aëra si všimla, že Värma v Pelätově doprovodu chybí. V rohu místnosti byl krb, kde byl udržován oheň. V kotlíku nad ohněm něco bublalo. Wah’Xadikhut tekutinu nabrala do dřevěné misky a podala ji Aëře.

Aëra se napila a cítila jak ji nejen jícnem a žaludkem, ale i všemi orgány prostupuje horkost po níž se dostavilo příjemné uvolnění: Co to je?“ zeptala se.

„Něco jako Pelätova pálenka,“ ušklíbl se Ŗammun. „Pro normálního člověka by byl jeden kalíšek smrtelný. Na zdraví!“

Aëra se znovu napila a posadila se ke krbu, kam usedli také Ŗammun a Wah’Xadikhut: „Nuže, tvé poslání?“ vybídla ji Wah’Xadikhut.

„Nalézt Kámen živlů, který byl ukraden Mahlaanou.“

„Kámen živlů? Ten zmizel. Pátralo po něm i mnoho našich lidí, několikrát navštívili Mahlaanu, ale vždycky jim uklouzl jako had,“ řekl Ŗammun.

„Ano, ale věci se změnili. Mahlaana ztratil svou ostražitost,“ odpověděla Aëra.

„Jak se to stalo?“

„Zemřel,“ řekla Aëra prostě. „Ale podařilo se mu rozluštit tohle před svou smrtí -“ Aëra vytáhla z vaku Odkaz Kagisnů, „ - a zjistil, že Kagisnové ovládali umění nekromancie a uměli také zachovat svou fyzickou podobu po smrti. Zdá se ovšem, že za větší cenu, než jen věčné zatracení lidmi. Mahlaana zřejmě přišel o větší část své moci, proto se mi ho podařilo tak snadno porazit.“

Wah’Xadikhut listovala Odkazem: „Zjistila jsi, jak to rozluštil?“

Aëra beze slova vytáhla zmuchlanou stránku, kde si Mahlaana nakreslil tabulku s písmem Kagisnů.

„Je to nebezpečná kniha v rukou smrtelného člověka, dokonce i mága, ale Pelätův kněz, který vládne tmou a má k dispozici téměř nesmrtelnost, dokáže v knize číst, aniž by ho mohla nějak ovlivnit,“ řekl Ŗammun. „Musíme se na to podívat. Pokud je pravda, co říkáš, Raukham se s námi spojí, tedy najde-li nás, a pak by naše povstání mohlo mít v ruce veliký trumf.“

„Dobrá, knihu si tu nechte, stejně mi na cestách nebude k ničemu, teď bych ale potřebovala něco od vás já. Neznáte člověka jménem Gaënera?“

„Ten muž tu žil před nějakými sto, sto padesáti lety, je dávno mrtvý,“ řekla Wah’Xadikhut udiveně.

„Neměl žádné příbuzné?“

„Měl podivínského syna, byl slabomyslný a nikomu se skoro neukazoval. V době, kdy sem přišli mu bylo třicet let. Byl málomluvný a samotářský, ale často jsem ho vídal v této svatyni,“ řekl Ŗammun. Aëra cítila, jak se jí zmocňuje beznaděj. Kde má teď pátrat?

„Co se stalo s jejich pozůstalostí?“

„Nevím, to by ses musela poptat ve vesnici, ale varuji tě – nepřijmou tě s otevřenou náručí!“

„Vím, už jsem to cestou zažila,“ řekla Aëra a vstala.

„Kdybys v Lïhna potřebovala zůstat přes noc, můžeš přespat v této svatyni,“ řekla Wah’Xadikhut při loučení.

„Děkuji, mám za to, že vaší nabídky využiji,“ odpověděla Aëra. Pak oběma kněžím políbila ruku a odkráčela hlouběji do města Lïhna. Nemohla si při procházení městem nevšimnout, jak lidé sklápějí oči a prchají, když se k nim jen přiblíží. Aëra si přetáhla kápi přes hlavu a stáhla si ji hlouběji do čela. Pomalu přešla až na náměstí. Stála tam radnice. Nijak zvláštní kamenná budova, pouze se znakem města nad dveřmi. Aëra vešla. V ponuré chodbičce stál strážný: „Co si přejete?“ zeptal se.

„Chci vidět záznamy o průběhu dědických řízení v Lïhna,“ usmála se sladce Aëra.

„Vy si děláte legraci, že jo?“ zavrčel strážný. „K těm mají přístup jenom úředníci a vy…“

„A já také,“ řekla Aëra a stáhla si kápi z hlavy. Strážný uskočil, jak se polekal: „Chci je vidět a hned!“

„Ale…ale to skutečně…,“ Aëra bleskovou rychlostí chytila strážného pod krkem: „Prosím, mám děti, nedělej to!“ zoufal strážný.

„Ano, a jestli je ještě někdy budeš chtít spatřit, tak mi řekneš, kde jsou záznamy a ani tě nenapadne volat o pomoc!“ usmála se opět Aëra.

„Dobrá, dobrá, po schodech nahoru potom doleva a hned druhé dveře vlevo!“

„Salk!“ zašeptala Aëra a strážný upadl do hlubokého spánku. Aëra se vydala směrem, který ji strážný poradil. Vyšla nahoru a zkusila kliku dveří. Byly zamčené, samozřejmě, ale pro Aëru nebyl žádný problém je vyrazit. Jakmile se dostala dovnitř, začala hledat. Prohrabala záznamy, až se dostala k dědickým řízením konaným před sto lety. Jméno Gaënera se objevilo. Gaënera vše odkazuje svému synovi Tülistiimu. O Tülistiim však zde již žádná zmínka nebyla.

Zatímco Aëra hledala, dole se strhl povyk. Jeden z úředníků zakopl o tělo uspaného strážného a okamžitě zburcoval městskou stráž. Aëra otevřela okno a vyskočila na náměstí, zatímco městská stráž se hrnula vchodem dovnitř. Někdo si jí všiml a hlasitě vyjekl. Strážní vyrazili za Aërou. Ta rychle zabočila za roh do malé tmavé uličky. Proběhla jí a vyrazila směrem ke kraji města. Její výdrž a rychlost byly teď mnohem větší a Aëra snadno strážím unikla.

Když se dostala na ulici, která vedla k Pelätově svatyni, Aëra zjistila, že jí cestu zastoupil muž v bílém rouchu. Faalïtův kněz. Napřáhl proti ní ruku, ze které vyrazil proud světla a odhodil Aëru asi dva metry dozadu. Aëra spadla na znak. Rychle se vyškrábala na nohy. Faalïtův kněz se k ní blížil: „Obvykle neubližujeme našim protějškům, ale ty tu napadáš lidi!“ křikl.

„Nikoho jsem nenapadla, potřebuji informace, jsem tu s důležitým posláním!“ odpověděla Aëra.

„To by mne zajímalo jakým. Začínáte být nebezpeční od chvíle, co vám vládne ten Garwii,“ ušklíbl se kněz.

„Garwii mě rozhodně nevládne,“ zavrčela Aëra.

„Totéž se nám snaží namluvit ta dvojice, co sídlí proti nám. Ty různé řeči o Värmovi a jeho povstání,“ zasmál se kněz. „Co jsi hledala na radnici?“

„Informace o Tülistiim.“

„Proč?“ podivil se kněz.

„Zřejmě má v držení něco, co nutně potřebují Čtyři Stvořitelé.“

„Prosím? Co by to mohlo být? Kdo vůbec jsi?“ kněz se zarazil a mluvil o něco tišším hlasem.

„Ty řeči, jak jsi to nazval, jsou pravdivé. Värma Peläta skutečně svrhnul a teď se o tom dozvěděli Stvořitelé. Snaží se teď Värmu zastavit dříve, než se naučí jak je porazit a všechno obrátit do strachu a chaosu. První pouť už byla vykonána, Paní větrů přesvědčila Pána hor.“

Kněz překvapeně zamrkal: „Ale jak to víš?“

„Byla jsem u toho, na otázky není čas. Potřebuji informace o Tülistiim, jestli o něm něco víš, řekni mi to, jestli ne kliď se z cesty!“ vyzvala Aëra příkře kněze.

„Nikdo mi nebude rozkazovat, zvláště ne Pelätův kněz!“

„Dobrá, dobrá, možná jsem se unáhlila. Víš něco o tom, kam Tülistii zmizel?“

„I kdybych věděl, neřekl bych ti nic!“

„Proč jsi tak zatvrzelý? Já jen…“ nedopověděla. Vycítila nebezpečí a prudce se otočila. Městská stráž – zřejmě celá zmobilizovaná – se hnala ulicí směrem k ní: „Opovaž se hnout!“ zařval na ni Faalïtův kněz.

„Ty se mě opovaž zastavit,“ zavrčela Aëra pro sebe. Vlna tmy zasáhla kněze přesně do hrudi. Úder ho vymrštil a kněz narazil zády do domu, před nímž stál. Aëra začala utíkat. Kněz za ní vyslal proud světla, ale minul se. Aëra nabrala rychlost a běžela k Pelätově svatyni. Viděla, že tam stojí Wah’Xadikhut. Když se přiblížila, zjistila, že něco není v pořádku. Wah’Xadikhut jakoby s něčím zápasila. Pak náhle vykřikla: „Aëro, ne!“

Aëra nevěděla, co se děje, běžela tedy dál. Náhle se skrz ocelové mraky prodralo slunce. Kužel světla, který na ni dopadl ji vyzdvihl a zůstala tak bezmocně viset.

„Výborně,“ ozval se jakýsi hluboký hlas.