Musíš něco cítit- 24.kapitola

Mimoděk jsem se podívala na nebe.
„Bude pršet,“ pronesla jsem bez toho, abych nad svými slovy uvažovala.
„Ale houby, proč by mělo pršet?“ odbyl mě Ralf.
„Jenom se podívej na nebe a pochopíš,“ vypadlo ze mě, opět bez přemýšlení.
Nikdo se k mým slovům nevyjadřoval, všichni se věnovali probíhající hře a já jsem najednou pocítila touhu se na chvíli projít.
„Kampak?“ zeptal se mě Alex, když jsem se mu začala dostávat z náruče.
„Jenom si jdu trochu protáhnout nohy. Nebudu daleko, slibuju,“ pohladila jsem ho po tváři a se založenýma rukama se vydala vstříc zahradě.
„Eli! Počkej!“ zaslechla jsem za sebou. Automaticky jsem se otočila a viděla Miu, jak ke mně míří. Oh, to bude zase přednáška.
„Jak ti je?“ padla první otázka z Miiny strany a já už teď nevěděla, co jí mám odpovědět.
„Já nevím,“ vyhrkla jsem po chvíli uvažování a podívala jsem se kamarádce do očí. Znaly jsme nejkratší dobu, ale přesto mi přirostla tato dívka k srdci. Upřímná, dobrosrdečná a jako většina lidí v mém okolí správně střelená, ale nejhorší, nebo spíše nejlepší, její vlastnost, že vždycky řekla pravdu, bez ohledu na to, jestli si ostatní myslí, že to je nevhodné.
„Jak to myslíš, že nevíš?“ ptala se mě dál a zaháknula si svou ruku do mojí.
„Prostě nevím. Na jednu stranu jsem strašně ráda, že jsem tady s váma, opravdu moc. Ale na druhou stranu,“ musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, než jsem pokračovala dál. Mia čekala mlčky bez toho, aby mě nějak popoháněla nebo na mě tlačila.
„Bolí to. Strašně moc to bolí. Neznala jsi mě kdysi. Je to už tak strašně dávno, ale pro mě to je jako včera,“ dokončila jsem, ale cítila jsem se, jako by mi někdo vyrazil dech.
„Co třeba zapomenout?“ navrhla dívka. Můj zrak se stočil k jejím očím a mé ústa ozdobil sarkastický úsměv.
„Zapomenout? Kdyby ti někdo useknul ruku a řekl ti, ať zapomeneš. Dokázala bys to?“ zeptala jsem se jí tentokrát já a s velkou dávkou ironie.
„Ne, nedokázala, ale zkus to moc neřešit,“ zkusila to tentokrát z druhé strany Mia.
„Zkoušela jsem to, a jak to dopadlo? Musela jsem se s tím naučit žít a snažím se s tím žít, jak nejlépe umím,“ zašeptala jsem vědouc, že moje slova můžou mít jakýkoliv účinek.
„Hlavně žij! O všechno ostatní se postaráme my,“ utěšovala mě kamarádka a já se na ní musela pousmát.
„Žiju. Nevím jako, ale žiju,“ špitla jsem, a najednou si uvědomila, že míříme zase ke stolu s ostatními.
„Nesmíš se tomu moc poddávat,“ mrkla na mě hnědovláska a vydala se rychlejším krokem k Jassovi, nechávajíc mě pomalu se loudat za ní. Nechtělo se mi ještě vracet ke společnosti, tak jsem zamířila trochu jiným směrem a nakonec se dostala ke skupině stromů, které tady vysadili majitelé domu před desítkami let. Moje ruka se vydala na pouť po kůře stromů. Musela jsem se usmát. Lidé říkají, že je stromy přežijí, ale co můžeme říct my? Museli bychom svůj strom opatrovat, neboť by ho někdo pokácel dříve než bychom umřeli. A můžeme my vůbec umřít? Prsty jsem trochu přitlačila na dřevo, dávajíc si pozor, abych ho nepoškodila. Pohled mi vylétl do koruny mého tichého společníka. Mohla jsem před větve zahlédnout temnící se nebe. Bude pršet a ne že ne. Rozhlédla jsem se po svém okolí. Mohla jsem vidět na přátele, a kdybych chtěla, tak bych mohla slyšet i jejich rozhovor, ale dneska se mi nechtělo poslouchat. Místo toho, jsem se posadila doprostřed paloučku vytvořeného stromy a zaposlouchala jsem se za zvuků přírody kolem mě. Po nějaké chvíli jsem svou polohu změnila z polohy sedmo, na polohu ležmo a se zavřenýma očima se nechala unášet poklidem.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem zase usnula, až do chvíle, kdy mou tvář nezačaly odstřelovat dešťové kapičky. Musela jsem se usmát. Moc lidí nemá déšť rádo, ale já jsem pro změnu výjimka. Užívala jsem si deště, ale mé radosti udělal přítrž Alex, který se zničehonic objevil nade mnou.
„Hmm, úsměv, tak to schvaluju,“ pronesl můj přítel, když se podíval na mé rty, vytahujíc mě na nohy.
„Víš, že mám ráda déšť,“ zamumlala jsem a než se nadál, zavrtala se mu do náručí.
„Vím,“ řekl jednoduše a začal mě hladit po vlasech.
„Pojď si zatančit,“ vyhrkla jsem, zvedajíc svůj zrak k jeho v naději, že mi bude vyhověno. Alex se usmál a přesměroval mé ruce do tanečního postavení.
„Kde je Eli a Alex?“ doneslo se ke mně od domu. Jája ještě neznala mou oblibu deště.
„Koukni se tam, mezi stromy,“ odpověděl jí mimoděk Damon, ale v jeho hlase jsem mohla zaslechnout všechnu tu lásku, kterou věnuje své přítelkyni.
„Nic tam nevidím,“ ztěžovala si dívka, mezitím co mě Alex už vytáčel v tónech neslyšné hudby.
„Tančí spolu,“ ztišil hlas upír a zrovna v tu chvíli mi můj přítel začal do ucha broukat melodii písničky, na kterou jsme tančili. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím poklidem a užívala jsem si jak blízkost Alexe, tak dešťové kapky, které slibovaly nový začátek. Slibovaly, že po bouři se vždycky vyjasní.