Tanec s Temnotou - Kapitola 2.

2.

  Darren mi zdvořile podržel dveře. Vešla jsem do vkusně zařízené kanceláře, on za námi zavřel a opřel se o zárubeň. Chloupky na krku se mi zježily v očekávání útoku, který ale nepřišel.

  „Hned přijde, má teď nějakou práci,“ vysvětlil Darren.

  Opatrně jsem popošla ke stěně, na které visela překrásná olejomalba muže a ženy. Žena měla široké barokní šaty a vysokou paruku, ale její jemná vílí tvářička, dlouhé řasy a plné rty musely být ideálem krásy pro mnoho mužů.

  Jestliže žena byla krásná, muž byl naprosto úchvatný. I on měl paruku, ale jeho tvář byla ledově dokonalá, ostře řezané lícní kosti, rovný nos a neuvěřitelně zelené oči. Oh, kruci, kdyby ještě žil, hned bych s ním hupla do postele. Jo, už dlouho jsem s nikým nespala.

  Pokojem proběhla vlna moci, blížil se nějaký velmi starý upír – někdo, koho rozhodně nechci mít za zády. Opatrně jsem se otočila a nenuceně se opřela o stěnu, abych měla krytá záda.

  Darren otevřel dveře, uctivě ustoupil stranou a do kanceláře vešel upír tak vysoký, že i já se svými stopětaosmdesáti centimetry jsem vedle něj vypadala jako trpaslík. A jeho tvář… byl to muž z obrazu. Musím si dávat pozor na to, co si přeju!

  Udělala jsem tu chybu, že jsem se podíval do zelených studnic jeho očí a jeho moc se přese mne přelila v ničivé vlně. Zalapala jsem po dechu a opřela se o stěnu. Nacvičeným škubnutím jsem uzavřela svou mysl a odstínila jeho moc od sebe. Vypětím jsem se celá třásla.

  Sebrala jsem veškerou sílu a zasípala: „To není zrovna moc zdvořilé!“

  Tlak okamžitě ustal, konečně jsem se mohla pořádně nadechnout.

  „Omlouvám se, slečno Mondegová.“ V očích se mu zračilo překvapení a dobře skrývané podráždění. „Byl jsem hrubý, ale ještě se mi nestalo, aby někdo odolal mé moci.“

  „Byla to velmi působivá ukázka síly,“ zalichotila jsem mu.

  „Nicméně jste odolala,“ odtušil.

  Udělal krok vpřed a já bezděčně přejela dlaní po pouzdru na nože na stehně.

  „Stůjte!“ zarazila jsem ho, „přišla jsem požádat o pomoc, ne si hrát!“

  „Hrát si?“ vyštěkl upír. „Jsem starší než celý váš rod! Já si nehraju.“

  Vyskočil do vzduchu a šel mi po krku, ale já už na něj byla připravená. Když už nás dělilo jen pár centimetrů, prudce jsem uskočila stranou, on, protože to nečekal, narazil do stěny a než se stačil oklepat, vrazila jsem mu kůl do zad. Ztuhl a opatrně ke mně otočil hlavu.

  „Minula jsi,“ ušklíbl se jedovatě.

  Zavrtěla jsem hlavou.

  „Cítíš to?“ ťukla jsem lehce do kůlu. „Slyším, jak se ti otírá o srdce, a když s ním jen maličko pohnu…“ trošku jsem přitlačila, „…tak budeš moct použít svou rakev i k něčemu jinému než ke spaní.“

  „Děláš mi návrhy?“ zasípal potměšile a zavrtěl se.

  Rychle jsem ucukla rukou od kůlu, abych ho omylem nezabila, a místo toho ho přimáčkla ke stěně. To ale byla chyba. Kolíkem v srdci udržíte v šachu i starého upíra, silou ale ne. Jakmile jsem pustila kůl, zkroutil se, jako by ani neměl kosti, a sevřel mě do drtivého objetí.

  „Kdo tě poslal, abys mě zabila?“ zavřel mi do ucha a odhodil mě přes místnost jako loutku.

  K jeho i svému překvapení jsem dopadla na nohy.

  „Kdybych tě skutečně chtěla zabít, myslíš, že bych udělala nějakou chybu?“ štěkla jsem naštvaně. „Sejmula bych tě první ranou, ani by sis toho nevšiml! Prosím jen o pomoc.“

  Upír zvědavě začichal. „Mluvíš pravdu,“ prohlásil nakonec. „Mohli bychom začít znovu, prosím?“

  „Nic by mě nepotěšilo víc,“ ujistila jsem ho zdvořile. „Detektiv Lorheina Mondegová, pro přátele Lora.“

  „Říkají mi Ragnarok, jsem majitel tohoto klubu, ale moje pravé jméno je William Olaf Asmonnson. Jak ti mohu pomoci, Loro?“

  Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla mu do očí: „Jeden upír mi jde po krku.“ Stručná a jasná pravda, upíři jsou jako chodící detektory lži. „Chci ho najít a zabít!“

  „Mám ti pomoct zabít jednoho ze svého druhu?“ zeptal se mě nevěřícně.

  „Ano,“ potvrdila jsem, „pro přežití se dělají i zoufalejší věci.“

  Sedl si za stůl a pečlivě propletl prsty.

  „Co z toho budu mít já?“ chtěl vědět.

  „Postarám se o tom, aby byl tenhle klub pár měsíců neviditelný pro policii. Žádné razie, žádné zkažené kšefty.“

  Mírně se předklonil a upřeně na mě pohlédl: „To mi ale nestačí!“

  Při těch slovech se mu v očích roztančilo světlo, tíha jeho pohledu mě tlačila k zemi. Trochu jsem se sebrala a také se k němu naklonila.

  „To je mi jedno,“ prohlásila jsem s ironickým úsměvem.

  „Fascinuješ mě, víš o tom? Nedokážu tě ovládnout,“ vysvětlil frustrovaně, „vzdoruješ mi s vytrvalostí, jaké není rovno. Co jsi zač?“

  V hlavě se mi rozblikalo poplašné světýlko: mnoho otázek a žádné odpovědi, to nebylo dobré. Záhady přitahují upíry jako magnet, nedokážou si pomoc.

  „Rudé vlasy, jizva na bradě, říká ti to něco?“

  Viděla jsem, jak se mu po tváři mihlo něco, co by tam rozhodně být nemělo. Strach.

  „Znáš ho,“ prohlásila jsem.

  „Vrať se domů, Loro, zapomeň, že jsi tu kdy byla, je příliš mocný.“

  Vypadal, že by mě nejradši vyhodil na ulici.

  „Kdo je mocnější než tisíciletý upír?“ nadhodila jsem zvědavě.

  „Ještě starší nemrtvý,“ štěkl William. „A byla jsi blízko, je mi trochu víc než třináct set let. Máš dobrý odhad.“

  Podal mi ruku s nevinným úsměvem a já ji bezděčně přijala. Chyba, jako bych strčila prsty do elektrické zástrčky.

  „Och!“ vyjekla jsem překvapeně a pokusila se mu vyškubnout, ale držel mě pevně. „Ráda bych poupravila svůj odhad,“ snažila jsem se vymluvit, „táhne ti na dva tisíce, Williame.“

  S někým tak mocným jsem se ještě nesetkala, ve férovém souboji by mě rozmáčkl jako švába. Já ale nehraju fér, nemám to v povaze. Nechala jsem trochu své síly vystřelit do konečků prstů. Ucukl, jako bych ho popálila.

  „Řeknu ti to jméno,“ podvolil se nečekaně, „pod jednou podmínkou.“ Zbystřila jsem, to pro mě neznělo moc dobře. „Půjdeš se mnou na rande.“

  A kurva! vykřikla jsem v duchu a okamžitě přemýšlela, jak z toho ven.

  „To asi nepůjde, mám dost neflexibilní pracovní dobu,“ vykrucovala jsem se.

  „Já mám zas na čekání celou věčnost. No tak, jen jedno rande, nebo večeře, říkej tomu, jak chceš.“

  Dopřála jsem si několik hlubokých nádechů a chvilku na rozmyšlenou.

  „Fajn, půjdu s tebou na večeři,“ souhlasila jsem neochotně. „A teď mi řekni to jméno!“

  Pobaveně na mě zakýval prstem, jako by hrozil zlobivému školákovi.

  „Vážně si myslíš, že jsem tak hloupý?“ zeptal se sarkasticky. „Řekl bych ti to, ty bys někam zmizela a já tě už nikdy neviděl. Ach, málem bych zapomněl, cestou ven bys pozabíjela všechny stráže a možná bys to tu vyhodila do povětří, abys zametla stopy.“

  Zírala jsem na něj s ohromeným výrazem, právě naprosto přesně shrnul můj únikový plán.

  „Takže to uděláme takhle,“ navrhl, „půjdeme spolu do divadla a pak na večeři, teprve tam ti to řeknu. Je to slušná dohoda, ne?“

  Pozorně mě sledoval a čekal na mou reakci. Zmítala jsem se mezi touhou odmítnout a nutností se chránit, k tomu jsem ale potřebovala vědět, kdo mě chce vidět mrtvou.

  „Platí,“ procedila jsem skrz zuby a otočila se k odchodu.

  „Zdržíš se na skleničku?“ zavolal za mnou.

  „Šetři dech a peníze, obojí budeš potřebovat,“ prohlásila jsem ve dveřích, kývla na Darrena a rychle se vmísila do davu na parketu.

  Propletla jsem se mezi zmítajícími se těly, ale teprve když jsem vyšla z klubu, jsem se mohla pořádně nadechnout. Williamova moc mi stále ještě tančila po kůži, až jsem se zimomřivě zachvěla. Zabila jsem víc upírů, než dokážu spočítat, tak proč se chovám jako vyplašená myš? Mohla jsem ho klidně zabít, proč jsem to neudělala? Odpověď byla prostá, jsem zabiják, ne vrah.

  Vrah zabíjí bez důvodu, jen tak pro radost. Ale já? Ukažte mi nějakou nadpřirozenou potvoru, která někoho napadla, a přinesu vám její hlavu, ale „neškodné“ nezabíjím, dokud někomu neublíží. William mě sice napadl, ale neublížil mi. Jakkoli se mi to tedy příčilo, nemohla jsem ho zabít.

  Což se ovšem nedalo říct o upírovi s jizvou. Byla jsem tak zabraná do vymýšlení nejrůznějších způsobů jeho smrti, že jsem si nevšimla díry v chodníku, a zatímco mi kotník uvízl na místě, tělo pokračovalo kupředu.

  Ozvalo se hrozivé lupnutí, kotník mi zachvátily plameny bolesti a já tvrdě dopadla na kolena a lokty. Vyjekla jsem spíš překvapením než bolestí. Vzápětí jsem zaslechla běžící kroky a o vteřinku později se vedle mě objevil pár naleštěných polobotek.

  „Slečno, nestalo se Vám nic?“ zeptal se starostlivý hlas. „Jsem doktor, ale jestli můžete chodit, odvezu Vás na pohotovost.“

  Obětavý doktor, kdo by si to jen pomyslel? Nechala jsem ho chvilku čekat na odpověď, zatímco jsem se snažila potlačit sílící zář svých očí, jak se moje tělo snažilo zbavit bolesti.

  „Nechci nikam chodit,“ zavrčela jsem, „spravte to teď hned!“

  „To nemůžu,“ odporoval, „hrozně by Vás to bolelo!“

  Prudce jsem otevřela oči a pohlédla mu do tváře ukryté ve stínu.

  „Vypadám jako někdo, kdo se bojí bolesti?“ zeptala jsem se sarkasticky.

  Prudce se nadechl. „Ne, teď už ne,“ zavrtěl hlavou a chytil mě za kotník.

  Vytáhla jsem z pochvy jednu z dýk a pevně se zakousla do měkkého koženého jílce. Znovu se na mě podíval.

  „Můžeme?“ Rychle jsem přikývla. „Tři, dva,…“

  Pootočil mi s nohou a vrazil kloub zpátky do jamky. I přes dýku v zubech mi unikl bolestný sten.

  „Promiňte, omlouvám se.“ Doktor nejistě přešlapoval a čekal, až se trochu vydýchám.

  „Díky,“ zasípala jsem.

  „Nepotřebovala jste to,“ odporoval.

  Ztuhla jsem: „Jak to myslíte?“

  „Ale no tak,“ usmál se, „jste přece vlkodlak, ne? Tu nohu už jste měla skoro zahojenou, když jsem Vám ji vracel zpět. Řekla jste si o pomoc jen proto, že jsem Vám ji nabídl?“ zeptal se prudce.

  „Tak nějak,“ potvrdila jsem. „Bylo by divné, kdybych si vymkla kotník a pak se prostě zvedla a odešla. Navíc se mi to takhle zahojí rychleji.“

  Zkoumavě se na mě díval.

  „Smím Vás kousek doprovodit?“ zeptal se a podal mi ruku.

  Obezřetně jsem se na ni podívala. „Proč byste to dělal?“

  „Řekněme, že se chci ujistit, že se domů dostanete bez nehody,“ usmál se mile.

  Chvilku jsem o tom přemýšlela. „Dobrá,“ souhlasila jsem nakonec, „bydlím hned za rohem. A nemyslím si, že je to nezbytně nutné, zvládla bych to sama.“

  „O tom nepochybuji,“ kývl, chytil mě za nataženou ruku a vytáhl na nohy.

  Teprve když na jeho tvář dopadlo světlo pouliční lampy, zarazila jsem se. Vzhledem k jeho hlubokému sametovému hlasu jsem čekala postaršího, elegantního muže, ale on nevypadal na víc jak pětadvacet. A nebyl krásný, měl moc dlouhý nos, široká ústa a příliš úzkou tvář. Nedostatek krásy vynahrazovalo neuvěřitelné charisma a laskavé oříškové oči.

  I on na mě nepokrytě zíral. Nejistě jsem si oprášila sukni a při tom prsty zavadila o roztržené silonky. Na vteřinu zadržel dech, než se zase vzpamatoval, nabídl mi rámě, a když jsem zdráhavě přijala, zářivě se usmál.

  „Mimochodem, jmenuji se Marco Carrini,“ představil se.

  „Lorheina Mondegová, paranormální detektiv,“ oplatila jsem mu.

  Překvapeně povytáhl obočí. „Nechali vlkodlačku stát se detektivem?“

  „Nevědí o tom,“ zabručela jsem a opatrně přenesla váhu na poraněnou nohu, která se mi k mé radosti stihla skoro úplně uzdravit.

  „Neřeknu jim to,“ slíbil a vykročil. „Kde bydlíte, Lorheino?“

  „Říkejte mi Loro,“ navrhla jsem. „Je to hned ve vedlejším bloku, říkala jsem, že bych to zvládla.“

  „Trvám na tom, Loro,“ mávl rukou.