Za hranicemi I.

Jak už to bylo dlouho? jedenáct, dvanáct let?
Tou dobou přišel, no, přišel, trefnější rozhodně bude říct – byl odvlečen do věže stojící uprostřed jezera Calenhad a stal se nedobrovolně členem fereldenského kruhu mágů. Bylo mu tehdy třináct, když se projevil jeho dar (naštěstí ne nijak tragicky, jako to bylo obvyklé), což bylo docela pozdě oproti ostatním stejně nadaným. Na rozdíl od většiny však pro něj byla magie darem. Božské požehnání, na které ostatní pohlíželi jako na prokletí. To však nezměnilo nic na tom, že byl odtržen od rodiny, kamarádů… a nikdy nikoho z nich už víc neviděl. Ani rodiče, ani sestru, nikdo ho za celé ty roky nepřišel navštívit. Po pár letech si sám uvědomil, že je pro ně mrtvý… Nebo hůř, přestal existovat, byl přece prokletý Stvořitelem. Nechápali to… Nechápali, že byl požehnán, báli se, protože věděli, že má moc, které oni nerozumí a kterou nedokážou ovládnout ani svázat.
To dovedli jen Templáři…
Po osmi letech byl připuštěn k Trýzni. Templáři do jeho těla vpustili démona. Ohavnou stvůru, která ho měla pohltit, změnit jeho tělo v zrůdu prahnoucí po krvi všeho živého. Ale on odolal, uspěl ve zkoušce a stal se právoplatným mágem. Před dvěma roky mu byli přiděleni první učedníci...
Vstal z postele, už nemohl ležet. Tohle ho zabíjelo. Přešel k zrcadlu a unaveně si povzdechl. Oči temně modré, jako hlubiny amaranthinského oceánu, mu pohled jen lenivě oplácely. Krátké, černé vlasy mu na několika místech spadaly do čela a po tvářích a bradě se rozprostíralo několikadenní strniště. Měřil zhruba šest stop a jeho postava byla celkově dobře tvarovaná, jak často a ráda říkala Ann, i když často (skoro vždycky) měl pocit, že si ho spíš jen dobírá. Na sobě měl obyčejnou, nijak zvlášť zdobenou tmavě žlutou róbu, jako všichni ostatní mágové s hodností čaroděje.
Z přemýšlení ho vytrhlo tiché poklepání na druhé straně jeho dveří.
Mohl si být jistý, že templáři to určitě nebyli. Ti se jen zřídka kdy obtěžovali s klepáním. Neváhal a pomalu dveře pootevřel. Když uviděl známou tvář, vpustil ji dovnitř a rychle zase zavřel.
„Ann, co tu děláš? Zbláznila si se?“
„Bla bla bla…“ mávla rukou čarodějka se stejnou žlutou róbou. Rovné, popelavě blond vlasy měla protentokrát rozpuštěné a ofina ji jako vždy spadala až téměř do světlých, oříškových očí. Byla skoro o hlavu menší, ale nevypadalo to, že by ji to nějak vadilo, nebo že by ji to dokonce i vůbec zajímalo.
„Kdyby tě tu našli tak…“
„Už to nevydržím… Asi se z toho zblázním.“ Přerušila ho.
„Mluvíš o něčem konkrétním?“
Povzdechla si a s rozčilením přecházela po nepříliš velké místnosti sem a tam, což ho asi už po čtvrté obrátce začalo přivádět k šílenství. „Tohle… tohleto.“ Založila si ruce na prsou. „Náš život…“
„Vím, co tím myslíš.“
„Už je to rok…“ pokračovala „Od toho v Kirkwallu…“
Kirkwall.
Všichni mágové bez rozdílů měli jméno tohohle města vpáleno hluboko do paměti.
Pamatoval si, jak se zvěsti o tom co udělal fereldenský odpadlík a později i před vlastním řádem skrývající se šedý strážce Anders, kterého znal, nijak blíž, ale znal, šířily věží.
Odpálil kirkwallské sídlo Oltáře s desítkami kněžek, bratrů, sester a několika templáři. Načež tamní velitelka templářů vyhlásila Obřad zrušení, což znamenalo vyhlazení všech mágů Kruhu. A díky čemuž vypukla za účasti Šampiona bitva mezi Kruhem a Templáři.
Už když tehdy, jako patnáctiletý dorazil, byla situace v Kruhu napjatá. Bylo to sotva pár let po incidentu, kdy věž ovládli démoni a ohavnosti v čele s jedním ze starších čarodějů. Nebýt Wynne a Hrdiny Fereldenu, jejich kruh by potkalo také Právo Zrušení.
Ale teď… teď to bylo mnohem horší. Zákaz shromažďování, vyjma proslovů Prvního čaroděje Irvinga nebo velitele rytířů, večerních vycházek, všude dvojnásobné hlídky, zákaz většiny „nebezpečných“ výzkumů, prohlídky pokojů, zrušení Kolegia čarodějů, kde se mágové z celého světa mohli setkávat a vyměňovat si nové vědomosti a diskutovat… Jakýkoliv malý incident, který by dřív byl bráván jako studentský žert, je teď považován za spiknutí, nejlépe způsobené krvavými mágy nebo démony.
„… jestli to takhle půjde dál…“
Starostlivě se na ní zadíval „Tak co?“
Kousla se do rtu. „Já nevím Liame.“
Nemusel se moc namáhat, aby z její tváře vyčetl zoufalství.
„Takhle to dál nejde…“
„Co zmůžeme?“
Mlčeli.
„Možná bychom…“
Věděl, kam tím míří. Ne že by ho to nenapadlo aspoň tisíckrát, ale bylo by to hloupé a obtížné, ne-li přímo nemožné. Teď kdy každý jejich pohyb byl sledován pod drobnohledem věznitelů. Přesně tak, nebyli nic jiného než vězni.
Sama se zarazila „Já vím, je to hloupé.“ Usmála se a naklonila hlavu na stranu. „Nechám tě už spát, zítra se uvidíme.“
Popřál ji dobrou noc a nechal ji odejít. Takhle to bylo téměř každý večer… vkrádali se pod rouškou temnoty navzájem do svých pokojů (záleželo na koho z nich zrovna doléhala současná situace) a povídali si. Jejich hovory nikdy netrvaly příliš dlouho, ale vždy poskytly tolik potřebnou úlevu.
Neubránil se dalšímu povzdechu. Svléknul si róbu a unaveně se složil do postele.
Jako každou noc trvalo až příliš dlouho, než usnul.

Opatrně se plížila chodbou do svého pokoje. Když za sebou uslyšela kroky okovaných bot, přidala do kroku, stále se však držela stěn.
Liam a ona… usmála se. Ve věži nebyl nikdo, kdo by jí víc rozuměl. Přišel sem až po ní, když už tu byla jako malá… a přitom je asi o dva roky mladší než on. Z života předtím si pamatuje jen málo co tak dobře, jako to zděšení ve tvářích svých urozených rodičů, kterým templáři nemohli sdělit horší zprávu, než že jejich dědička je čarodějnice, zavržená samotným blá blá…
Ujala se ho, nejdřív proto, že sama věděla jaké to je být tu nový, nikoho tu nemít a odolávat kyselým ksichtům templářů sám a časem k sobě… prostě přirostli.
„Orianno?“
Zasekla se na místě, nesnášela, když jí někdo říkal celým jménem. Hlas ale poznala s přesností, šlo o ctihodnou matku, nejvyšší duchovní představenou Oltáře ve věži.
„… Vaše svatosti?“ provinile se otázala a vyšla ze stínů.
„Víš, že je to zakázané…“
Ah, zase ten svatouškovský tón plus oznámení věci, která byla nad slunce jasná, pomyslela si. Nejraději by té stařeně vpálila jednu přímo mezi oči.
„Omlouvám se, vaše eminence.“
Stará žena stáhla rty v přísném úšklebku. „Pro tentokrát ti Stvořitel odpustí.“
Napadlo ji, co tak asi tahle ženská ví o Stvořiteli, o bohu. Stařena, která zná jen přísnou doktrínu, směs stupidních pravidel a nesmyslná odříkání, když má přitom všechno.
„Děkuji svatosti.“ Procedila skrz zuby a pokračovala tentokrát přímo ke dveřím svého pokoje, už nebyla daleko.
Konečně za sebou zabouchla a unaveně se opřela o těžké dveře z tmavého dřeva.
Tihle představitelé víry jí vždycky dokázali spolehlivě vytočit do maximálních obrátek. Sama si nebyla tak úplně jistá, jestli věří… ve Stvořitele. Samozřejmě se ráda vydávala za oddanou Andrastiánku, jednak proto že se to od ní očekávalo a pak také proto, že jí dělalo radost lhát do očí těm seschlým kněžkám a templářům. Moc rádi si mysleli, že ví absolutně všechno… což jim samozřejmě s gustem a při jakékoliv příležitosti vždy s úsměvem a neskrývaným potěšením vyvracela.
Bylo na čase jít spát. Zítra ji totiž čeká další den… Další den, naprosto stejný jako ty předešlé. Teror, strach, ponižování, omezování a tak dál a tak dál…

„Liame?!“
Nespokojeně zamručel.
Další bouchání na dveře.
„Liame? Můžu dovnitř?“
„Posluž si.“ Zamumlal a ztěžka se posadil. Do dveří spíš než vešel, vpadl mladý elf ve žluté róbě, se zrzavými vlasy a pronikavýma, zelenýma očima. Tvářil se víc než rozrušeně.
„Co se děje Rhune?“
„Nebudeš mi věřit!“ zadýchaně odpověděl. „Božská vydala povolení ke shromáždění Kolegia.“
„Cože?“ vyjekl „Vážně?“
Elf přikývnul. „První čaroděj vyráží okamžitě.“
„A…“ chtěl položit otázku, ale Rhun už věděl na co myslí.
„Taky mě to napadlo, ale je to jen pro první čaroděje. Nejvyšší čarodějka chce projednávat asi něco důležitého.“
„Řekl si to už…“
„Ann? Ne, chtěl jsem za ní teď jít.“
Usmál se. „Díky Rhune, já za ní zajdu.“
Elf kývnul a ztratil se.

Slyšela na chodbě nějaký ruch, možná ji vzbudil, ale nebyla si tím až tak jistá. No, vzhledem k tomu že kromě klapání bot a vzrušených konverzací neslyšela žádné výkřiky, řinčení mečů ani výbuchy ohnivých – či jiných koulí, tak předpokládala, že nikdo nikoho nevraždí, ani se nikdo neproměnil ve velkou, ošklivou, děsivou bububu ohavnost. Proto tomu nevěnovala zvláštní pozornost.
Najednou někdo rozrazil dveře až jí vyletěl hřeben z ruky.
„Do p…“
„Ann?“
Otočila se s křečovitým, širokým úsměvem. „Ano?“
Byl zadýchaný, určitě běžel… „Stalo se něco?“ přeměřila si ho starostlivým pohledem.
„Božská svolila k uspořádání Kolegia… ve Val Royeaux… Irving tam jede, sám.“
Vyvalila oči a jedním skokem byla u něj, chytila ho za ramena a vážně na něj pohlédla.
„Nestřílíš si ze mě?!“
„Ne.“ Pousmál se „Vážně.“
„Kdo ho svolal? Fiona? Co se stalo?“
„Nevím, jestli v tom má nejvyšší čarodějka prsty, ani o co jde, vím jen to, co jsem ti teď řekl.“
Nadšeně poskočila. „Na tom nezáleží, konečně se daly věci do pohybu, konečně se něco děje!“
„Taky jsem rád.“
„Kdo ti to vůbec řekl?“
„Rhun…“ odpověděl.
Zamyšleně si poklepala ukazováčkem o bradu „Jsem zvědavá, proč…“
„Proč?“
„Přemýšlej… něco se muselo stát.“
Bylo to logické. Proč by Božská, hlava církve a nejvyšší představitelka Oltáře povolila svolání Kolegia čarodějů zrovna teď, něco se děje.
Kývnul. „Musíme to zjistit.“