Tajemství Zatracených

Takže příběh je o dvou klucích - jak už je na začátku. Simon a Neznámý, kterému pak dá jméno. Neznámý se snaží pomoci Simonovi, aby zvládl svou moc, kterou má. Postupem času zjišťují, že jsou do sebe zamilovaný (teď kámen úrazu xD takže tu nechci žádné blbé poznámky ohledně tohoto). co se stane dál, to už je na nich a na nás =D

Dobře.....takže tady to je a žádné hnusné poznámky....sleduju Anime a opravdu tohle ráda sleduju...v anime je tenhle žánr hrozně procítěný a romantický..jako v normálním životě...takže všechny co tohle nechcou číst ať to nečtou, ale přijdou o hodně a ti co by si to rádi přečetli, upozorňuju, že jednu scénku asi vystřihnu....psala to kámoška, takže když budete chtít, pošlu vám na tu scénku odkaz na jejím blogu. Když ji vystřihnu, tak vám to tam napíšu.

 

Opravdu si to co je navrchu přečtete!!!! Aby jste pak nebyli překvapený!!! Děkuji.

 

 

 

Simon: Kdysi jsem se narodil s něčím, s čím se nenarodil nikdo další. Nazývali mě monstrem,

někteří mě uznávali ale báli se mě. Polovina mé vesničky si mezi sebou šeptala že jsem dítě Bohů. Druhá na mě od dětství házela kameny a nazývala mě Zrůdou.

Já tohle neviděl ani jako dar, kvůli kterému by mě měli uznávat, ani jako sílu monstra, kterého by měli zabít. Připadal jsem si jen prokletý, a to jsem také byl.

 

Nyní je mi už patnáct. Hnědé vlasy mi spadaly do tváře, když jsem seděl na louce a objímal si kolena. Stalo se to tak náhle. Nechtěl jsem. „Co jsem to provedl…“ Vzlykal jsem a očkem se koukl k hořícímu domu. „Chtěli…chtěli mě…zabít….nechtěl jsem, jenom jsem se bránil.“ Chytil jsem se za vlasy a bolestně vzlykal. Moje rodina, mí sourozenci…chtěli mě zabít, ale má síla reagovala dříve, než mi stačili ublížit. Ani si nevzpomínám jak jsem opustil hořící trosky domu a skončil zde.

Hlasy. Nadávají a zlobí se. Ohlédnu se ke kopečku, vesničané drží vidle a louče. Zděsím se. Jdou si pro mě. V rychlosti se zvednu a rozběhnu se odhodlaně na zakázané místo. Mezi vesničany se prohlašovalo, že les, který je na levé straně vesnice je prokletý. Že kdo tam vejde, se již nikdy nevrátí zpět.

„Táhni do horoucích pekel, zrůdo!“ Uslyšel jsem za sebou zlobné hlasy. „Smrt na tebe!“ … „Raději se zabij sám!“ … „Nevracej se, stejně tě nepotřebujeme!“ Ozýval se rozzlobený dav lidí, mezi kterými jsem vyrůstal. To jsem však vkročil do oného lesa.

Když jsem se otočil, abych se ohlédl jak jsou daleko…nic. Jenom hustý strom. Má vesnice zmizela. Ztratil jsem se tam, kam mě toužili zahnat celých patnáct let.

Vyčerpáním jsem klesl na kolena. „Co teď?“ Schoval jsem hlavu do dlaní. Srdce mě bolelo ze zrady které cítilo. Mé nohy protestovaly jít dál. Mohl jsem jenom sedět a naříkat.

 

Neznámý: Procházel jsem se jen tak po Zakletém lese. Přeci jen, je to můj domov. Přemýšlel jsem a vzpomínal na moji nejhorší dobu života, kdy mě zlé čarodějnice z tohoto lesa začarovaly tak, abych už nikdy ven nevyšel. Však jsem záhy po několika hodinách zjistil, že mě netíží hlad, netíží mě žízeň. Bylo to zvláštní, ale další šok mi došel po pár letech, kdy jsem se smířil s tím, že tu zůstanu do konce života. Nestárl jsem! Bylo to to nejhorší, co jsem mohl zjistit. Za celých tisíc let jsem s nikým nepromluvil. Obyvatelé lesa se mi obloukem vyhýbají, od té doby, co o mě zjistili úplnou pravdu.

Když jsem tak šel po okraji lesa, zahlédl jsem kouř a následně plameny. To se tu ještě nestalo. V téhle oblasti jsem dlouho nebyl, takže ani nevím, že poblíž je nějaká vesnice, ale tohle mi připadalo podřadné, protože jsem následně viděl skupinu lidí, kteří pokřikují na kluka s hnědými vlasy a ubrečenýma očima, který byl asi stejně starý jako já, tedy když to vezmu podle svého vzhledu – ano i na takovou dálku jsem to zahlédl.

Zhrozil jsem se, když jsem si všiml, že běží přímo k lesu. Vykřikl jsem, ale on se nezastavil, tušil jsem, že mě neslyší. Rozeběhl jsem se do míst, kam zmizel, abych ho vyvedl ven, než se ztratí úplně.

„Hej! Slyšíš mě!“ křičel jsem na celý les a čekal jsem na odpověď. *hihi, když jsi začala s dlouhým odstavcem, tak já taky =* *

 

Simon: Slyším malé kousky ozvěny. Blízko i daleko zároveň. Po chvíli vidím jak z odbočky běží chlapec. Jenže běžel stále rovným směrem. Sice se na mě ustaraně koukl, pak ale odvrátil hlavu a pokračoval směle dál. * LOL xD * Co mě ale nejvíce zaujme je, když se po chvíli vrátí a zírá na mě jako na zjevení Panenky Marie, kterou ani na obrázku neviděl. Rozejde se ke mně rychlým krokem. To mě vzbudí ze šoku. „Ne! Jdi pryč!“ Křiknu ustrašeně. V onu chvíli když na obranu dám ruce před sebe ho odhodím jednou svou silou do stromu. Byl to vítr. A jeho to zřejmě bouchlo příliš. Přistál na zemi a už se nepohnul. Opatrně jsem k němu přešel. Dával jsem si pozor aby na mě nevyjel s nožem nebo něčím tomu podobným. Obrátil jsem ho k sobě čelem. Na čele se mu rýsovala obrovská krvavá boule, to asi od té rány. Zavřené oči. Černé vlasy roztřepené do všech směrů. Musel se zde potloukat dlouhou dobu. Ušpiněná tvář a škrábance po těle z větví. „C-Co jsi zač?“ Zděsil jsem se. Ale mojí vinou mi nemohl odpovědět. Mojí vinou odpadl.

Švihl jsem rukou kousek od sebe. Vyšlehly z ní plameny, abych se mohl ohřát. Teď už jsem jen doufal že nechytne celý les. Opřel jsem se o strom kousek od toho neznámého. Bedlivě jsem ho sledoval připraven se bránit až se probudí. Ale také…zjistit pravdu o tomto lese i o něm samotném.

 

Neznámý: *jako co to? Já mu jdu naproti a pak ho ještě přeběhnu…no nic* Nic se neozývalo a tak jsem se rozhodl běžet, podle mých instinktů. Nebyl daleko a byl vyděšený. Rozmýšlel jsem se, zda mám tedy zastavit nebo ne. Běžel jsem však dál. Jen jsem k němu hodil ustaraný pohled a běžel. Pak mi však došlo, chtěl jsem mu pomoct, ale tušil jsem, že odsud se už nejspíše nedostane. Vrátil jsem se. Když se na mě podíval, zůstal jsem chvíli koukat. V tom běhu jsem si toho nevšiml, ale jeho oči. Byly zvláštní. Šedivé s nádechem žluté. A když jsem se zaměřil na rysy jeho obličeje vyčetl jsem z nich, že se něco stalo, něco hrozného, co ho doprovází na každém kroku od narození. Pohl jsem rty a ……usmál se. Počkat, já se usmál?

Pak vykřikl a já v další chvíli letěl na strom. Co to bylo? Náraz byl prudký a já jsem ucítil palčivou bolest v hlavě. Nejspíše mi začne téci krev. Pak jsem ztratil vědomí na dlouhou dobu.

 

Simon:Nervózně jsem v sedě přešlapával nohama. To když se válel z jednoho boku na druhý a já nevěděl jestli fakt z toho nárazu jenom usnul nebo vnímá a dělá mi to schválně. „Nech toho…“ Šeptl jsem tiše. Modlil jsem se aby ke mně nezvedl hlavu, on se však jen otočil na další bok. Jako kdyby hledal to správné místo ve kterém usnout. Zacukalo mi v obočí. „Přestaň!“ V přívalu strachu a nejistoty jsem udělal nevětší blbost v mém životě. Sebral jsem první kámen který jsem našel a jednoduše ho hodil. Slyšel jsem náraz o jeho hlavu…zase…prudké vstání. „A~“ Chytil jsem se za vlasy, tělo se mi třáslo. Bál jsem se že mě za to zabije. Držel jsem se stále za vlasy, křičel jsem a kolébal se ze strany na stranu. Vypnul jsem. Tak jako vždycky když vím že jsem něco udělal špatně. Protože mě život naučil, že kdykoliv jsem něco provedl stihl mě trest. Proto jsem se naučil odejít, i když vlastně zůstávám. Jednoduše jsem vypnul, abych necítil přicházející bolest.

 

Neznámý:Usnul jsem. Nevím proč, ale chtělo se mi spát, možná kvůli  té ráně. Spal jsem, dokud mě neprobudil prudký náraz na moji hlavu. Lekl jsem se, protože vím jenom jedné bytosti , co po mě hází kameny, proto jsem rychle vstal a otočil se.

Když jsem však uviděl, že to byl ten kluk, okamžitě jsem se uklidnil. Překvapilo mě však, že tu zůstal. Očekával jsem, že bude do té doby pryč, ale on tu zůstal.

Natáhl jsem k němu ruku, abych mu řekl, že mu chci pomoct, ale pak se chytl za vlasy a začal se kolébat. Jako by se bál, že mu něco udělám. Takovouhle reakci jsem neočekával, ale podle toho jeho výrazu ve tváři jsem poznal, že tohle dělal více krát. Nebylo to poprvé, co se drží takhle za vlasy a kolébá se dopředu a dozadu.

Klekl jsem si k němu a položil jsem mu ruku na rameno. Ucukl. Ruce jsem stáhl a jen tak jsem seděl vedle něj, dokud jsem nepromluvil.

„Nechci ti ublížit. Promiň jestli jsem tě vyděsil, ale byl to jen reflex. Promiň mi to.“ Když jsem se mu podíval do obličeje, všiml jsem si, že už začíná vnímat a jeho oči nejsou prázdné a naplněné strachem. Odeznívá to. Oddechl jsem si, nevěděl bych, co jiného dělat, kdyby nepřestal.

 

Simon:„Vyděsil jsi mě, a ne jenom jednou.“ Napomenu opatrně. Mírně od něj popojdu. „Co jsi zač?“ Zajímal jsem se.

Neodpověděl. Možná čeká na mojí reakci. Možná chce abych byl první, kdo se mu představí. „Jestli ti to pomůže…já jsem Simon…omlouvám se nevím jak s tebou mluvit, proto každou chvíli očekávat nějakou ránu, nebo možná i otočení ode mě…nejdéle v mé blízkosti zůstali okolo deseti minut…a i to pro ně bylo utrpení…nedávej v sázku svůj život…“ Varoval jsem. „A to jméno? Jak ti říkají? Jestli se smím zeptat.“

 

Neznámý:*takže já ho vyděsila jo? Jenny!! xD* Takže já vyděsil jeho?To on vyděsil mě! No nic.

Když se zeptal na mé jméno, chvíli jsem na něj zůstal překvapeně zírat. Nepřemýšlel jsem……nikdy jsem nepřemýšlel..nad svým jménem. Vlastně…vůbec…mám nějaké jméno?

Zvednu hlavu, když své jméno řekne. Nevím proč, ale něco mi připomene. Simon. Zvláštní jméno.

Když povídal dál, pochopil jsem, proč se tak zachoval. Dokonce jsem to i očekával. Ale proč jen deset minut s ním někdo vydržel? Já jsem tu s ním už pár hodin a zatím toho vůbec nelituju, teda až na tu ránu na hlavě, ale tu už necítím. Co mě však zarazilo nejvíc bylo: „…nedávej v sázku svůj život…“

Proč to řekl? Copak on je tak špatný? Ne to určitě ne, to já jsem ten špatný. On je jenom jiný.

Přestal jsem uvažovat a zvedl jsem hlavu k jeho. Když zahlédl moje oči, chvíli na ně zůstal zírat, ale nekřičel.

Nakonec jsem mu odpověděl. „Nemám jméno….“

 

Simon:„Ne…nemáš?“ Šeptl jsem a sklopil oči plné bolesti. „Jak může být někdo tak krutý?“ Zajímám se. „Jak může někdo dát život někomu a ani mu nedat existenci…jméno je důležité pro existenci…pokud ho nemáš…nikdo o tobě neví…a to….to je špatně.“ Kroutím hlavou. „Kaiso.“ Kouknu mu do jeho kouzelně rudých očí. Neumím se usmívat, ale alespoň se o to pokusím. Moje mimické svaly nejsou zvyklé, spíše místo úsměvu na něj hodím nějaký neblahý výraz.

 

Neznámý:Zavrtím hlavou a koukám na něj dál. Nevím proč, ale nemůžu z něj spustit oči. Je tak…..jiný. Tak zvláštní.

„Kaiso.“ Když to řekl zpozorněl jsem.

„Cože?“ zeptal jsem se překvapeně. Nechápal jsem, co to řekl. To se mi snaží dát jméno? Proč? Nepotřebuji ho.

 

Simon:„Kaiso.“ Zopakuji. „Každý by měl existovat.“ Šeptnu a zvednu se ze špinavé země. Opřu se dlaní o strom a chvíli koukám na nebe. Pak si vzpomenu. „Je to tu divné…otočil jsem se, abych viděl jak jsem daleko a…“ Koukl jsem s velkému stromu. „Něco je špatně, jako kdyby cesta ven…zarostla…“

 

Kaiso(Neznámý):Já nepotřebuju jméno! Chtěl jsem zařvat, ale pak mě zarazila jeho další věta. V duchu jsem se uchechtl. Já bych už nějakou dobu neměl existovat, ale o tom jsem pomlčel.

„Tohle je tu normální. Když vlezeš do tohoto lesa, on tě sám přemístí, tak abys už nikdy nenašel cestu ven. Je to tu zrádný, když se nevyznáš, protože cesty se pořád mění. Ale…tohle bys měl vědět. Když jste pojmenovali toto místo Zakletý les.“

Díval jsem se mu do tváře, které byly bez špetky údivu. Takže to musel vědět.

„Když si to teda věděl, proč si sem vběhl? Jen tak? Nebo snad pro zábavu?Hmm?“

 

Simon:„Protože hledám smrt.“ Šeptnu tiše, při čemž si přitáhnu k sobě kolena a schovám do nich hlavu. „A co ty? Proč jsi tady ty, když víš co je to za místo?“ Zeptal jsem se. „Mimochodem, vím o tomhletom lese jenom to že je zakletý…že v něm všichni umírají…nevím o tom že by nevedla cesta ven…vím jenom že…že…“ odmlčím se. „Že hledám smrt! Celý život postrádám důvod proč existovat! A co ty? Co je s tebou že tady trčíš? Co hledáš, když ne smrt a zapomnění, kterou toto místo přináší?“

 

Kaiso:Začal jsem se smát. Jeho nechápavého pohledu jsem si všiml hned a proto jsem vysvětlil.

„Já tu nechci být. Mě tady donutili být! Jsem tu už dlouho a dlouho tady taky zůstanu. V osamění a tichu. To je můj trest za mé hříchy, které jsem způsobil,“ začal jsem ztrácet hlas. Nikdy jsem tohle nikomu neřekl a teď? Řeknu to klukovi, kterého ani neznám. Proč? Bez jakéhokoliv důvodu mu to řeknu. Jen tak?

 Zvedl jsem k němu hlavu a ještě mu řekl: „Ty by jsi tu vůbec neměl být. Ať je to jak chce. Pokud hledáš smrt, nenajdeš ji tak lehce. Pokud ji nehledáš, nejde si tě ihned. Chápeš? Tohle je zákon lesa. Proto ty…..sem nepatříš.“

 

Simon:Mírně se usměju. Zdá se mi, že mě chce vyděsit. To se mu ale nikdy nepodaří. „Je mi jedno co říkáš, mě se tady líbí…a vůbec…“ Odkašlu si. „Myslím že se tady budu cítit více doma než u nás ve vesnici…když tak dobře znáš pravidla lesa, pomoz mi zde najít to pro co jsem tu přišel.“ Blýsklo mi v očích. Díky naději kterou jsem po dlouhé době ucítil, začaly kolem nás dopadat ledové vločky, nebe bylo bez mráčků, bylo okolo dvaceti stupňů ve stínu,ale vločky neroztávaly, přibývaly a po chvíli dopadávaly i na nás. Zavřu oči. Tohle jsem nechtěl, ale stalo se…opět jsem neudržel své emoce, opět jsem udělal další blbost. Kdybych to uměl zastavit, udělám to, ale tohle jsem se nikdy nenaučil. Vždy to začíná a končí samo.

 

Kaiso:„Tobě se tu líbí? Tak to jsem zvědav co řekneš po pár dnech. Vůbec nic o tomto lese nevíš.

Takže si myslím, že tohle opravdu nebude lepší než domov. A vůbec,proč bych ti měl pomáhat?“ Další příval slov, které jsem mu chtěl říct zarazily vločky, které z nenadání začaly padat. „Co to…?“ Nebe bez mráčku, navíc je léto. Tak jak….?

Oči utkvěli na tom klukovi. To ON. To on za to může.

„Jak…Jak to…děláš?“ vykoktal jsem.

„To…je tvoje..prokletí, že?“

 

Simon:Neřeknu ani slovo. Tohle jsem neměl dělat. „Možná.“ Přiznám se tiše. „Omlouvám se, už to nikdy neudělám…“ Zaplaví se mi oči slzami, díky čemu les zasáhnou tři rozhněvané blesky. Vyjeknu zděšením. „Omlouvám se, já nechtěl….nechtěl jsem…“ Prudce se postavím a rozběhnu se od toho udiveného kluka pryč. Tohle musí skončit. Pokud bych u něj zůstal blesky by ho mohly zasáhnout. „Proč teď?“ Šeptám tiše. „Proč já?“

 

Kaiso:„Počkej!“ křičím na něj, když utíkal pryč co nejdál.

Ty blesky mě sice překvapili, ale on za to nemůže. Nejde mu to ovládat, jinak by neutíkal.

„Kruci zastav!“ Jsem mu v patách, ale utíká tak rychle, že ho nestíhám.

Náhle do mě narazí vítr a snaží se mě odfouknout. Tak to teda ne chlapečku. Mě nikdo neuteče! Zrychlil jsem, ale moc to nepomohlo. Tak jsem udělal něco, co jsem neměl. Soustředil jsem se a pak vyběhl. Nic mě nemohlo zastavit, když jsem běžel tak rychle. ZA pár chvil jsem ho předběhl a pak z nenadání zastavil, abych ho mohl chytit. „Klid. Nic se mi nestalo, tak neutíkej. Dobře?“

 

Simon:Nevím proč, ani jak, ale náhle mě držel, utěšoval mě. Dělal věci, které nedělal nikdo za můj ubohý život. „Pusť mě.“ Šeptnu překvapeně. Ale on mě nepouštěl. Z očí mi stečou slzy. Už to nevydržím, vážně potřebuju utěšit. Jsem v tak zoufalé situaci, že to už jinak nejde. Rozvzlykám se ještě víc. „Prosím, pomoz mi najít to, pro co jsem tu přišel, prosím….něco jako já nemůže žít normální život, tak…prosím…“ Zlomí se mi hlas. Žádám ho aby šel se mnou a ukázal mi to místo, kde vše zaniká. Veškerá existence všeho. Já už od chvíle, kdy jsem začal vnímat svojí sílu přestal věřit v život. Ten pro mě totiž nemůže existovat.

 

Kaiso:Nechci ho pustit. Pořád ho držím v obětí a ani za nic ho nepustím. Vím, že to potřebuje. Pochybuji, že ho někdo v poslední době objal. Pokud vůbec.

„Nenechám tě tam jít. Ty potřebuješ jinou pomoc. Tvoje prokletí se dá ovládat. Jenom musíš jít se mnou a já ti ukážu místo, kde se to naučíš……Kde tě to já naučím. Nemusíš umřít. Nemusíš,“ šeptal jsem mu do ucha. 

Uklidňoval jsem ho a držel dokud nepřestal brečet.

 

Simon:Vyčerpaně vzdám boj a touhu po smrti jsem se nakonec rozhodl odložit. „Co mám teda dělat?“ Ptám se. „Co můžu dělat?“ Jsem připravený poslouchat vše co má na srdci. Kdyby neměl žádný plán, určitě by mi nic takového neřekl.

Zaslechnu vrčení. Kouknu za chlapce, kterého jsem pojmenoval Kaiso. V temnotě lesa se objeví dvě žluté obrovské oči. Vytřeštím zrak. Dívají se na mě…

S vrčením a vitím se z temnoty vynoří obrovský vlk, kterého doprovází další dva. Nasucho polknu. Všichni tři jsou špinaví a černí. Jsou si tak podobní, nic je od nich nerozlišuje. Mohutný vlk, jehož oči  mě stále propalovaly se ke mně začal pomalu plížit. Nevím co mám dělat tak jenom bez pohybu stojím s vyděšením v očích.

 

Kaiso:Když jsem mu chtěl odpovědět, zarazili mě jeho oči, které zamířil někam za mě. Když jsem tam spatřil tři vlky, nejdříve jsem se trochu naštval, ale pak…

„Ale no ták Kajlane, co ty tady děláš? Myslel jsem, že se už nikdy nepotkáme, když jsem ti řekl, že tě příště při našem setkání zabiju,“ zavrčel jsem nakonec.

Vlk uprostřed se na mě zahleděl a pak jenom řekl: „Uhni. My chceme jeho.“

Řekl to tak v klidu, až jsem se uchechtl nad jejich naivností. „Myslíš si, že tě nechám ho zabít?“

Nechápavě se na mě zahleděl a pak se začal smát vrčivým smíchem. „Ty ho chceš chránit? Proč?“
„To tě nemusí zajímat,“ odseknu.

Pohodil hlavou a podíval se na vlka po svém levém boku. „Lewisi! Zab ho!“

Lewis se pousmál a vyskočil. Než se mě však stačil dotknout vzplanul.

„Co to..?“ vykřikl třetí vlk.

„Pryč!“ vykřikl Kajlan.

Lewis se tam svíjel a vil. 

Já se jen s překvapením v očích smál. Vím kdo to byl.

 

Simon:V reflexu jsem pomyslel že musím chránit toho, kdo se mě zastával. Najednou živel, který vždy spálí vše co mu přijde do cesty spaloval vlka, který kňučel a snažil se tomu bolestnému plameni uniknout. S mírností na duši jsem přešel k vyděšenému zvířeti. Pohodil jsem rukou, z které vzešly chladné vlny, uhasínající zvíře, které mělo na své kůži až třetí stupeň popáleniny.

„Omlouvám se.“ Šeptnu. „Ale seškvařená srst opadá, naroste ti nová…“ Pohladím ho po hlavě, kde mu srst zůstala stále krásně černá. „Utíkej za ostatníma. Čekají tě, koukni.“ Ukážu hlavou před sebe na kopec. Ve slunečním slunci se tam třpytily dvě vlčí siluety. „Zvládneš vstát?“ Zeptám se.

„Proč mi pomáháš?“ Šeptl vlk.

„No…protože jsem nechtěl ublížit, chtěl jsem tě jenom zahnat…“ Sklopím oči k zemi. V tu chvíli se to chápavé zvíře postavilo a rozběhlo se kulhavými pohyby za svými bratry. Na kopci se na mě ještě onen vlk ohlédl, pak i s ostatními zmizel z mého dohledu.

 

Kaiso:Když ho zachránil, chvíli jsem na to zůstal zírat. Proč to jen udělal? Vždyť ho chtěl zabít, teda mě, ale pak jeho. V očích se mu zaleskli slzy, které se mu pak vydrali z očí ven. Měl jsem nutkání mu je setřít, ale hned jsem tu myšlenku zahnal. Divil jsem se, když se nikde neobjevili žádné blesky. Tak to přeci jen trochu ovládá. Alespoň podvědomě.

Všiml jsem si, že je tu méně světla. Podíval jsem se na oblohu. „Sakra. Musíme rychle najít nějaký úkryt. Začíná se stmívat.“

Chytl jsem ho za ruku a táhl ho na místo, kdy by měli být nějaké jeskyně, kde bychom se mohly skrýt před nočními živočichy, před kterými bych ho už nedokázal ochránit bez……. Ne na to nesmím pomyslet. Tohle nesmí zjistit. Kdyby jo……. Otočil jsem na něj hlavu a zeptal se: „ Máš hlad? Já jen, že jestli jo, tak budu muset něco sehnat. Ty zatím rozděláš oheň, dobře?“

V další chvíli jsem ho zatáhl do jeskyně a pak vyběhl ven. „Za chvíli jsem zpět!“ křikl jsem ještě.

O pár metrů dál jsem se zastavil a zostřil jsem svůj sluch. Slyšel jsem skákat veverku po stromě a tak jsem na ten strom vylezl a chytil ji. Chvíli pištěla a dokonce mě i hryzla, pak jsem ji zlomil ten její krček, aby byla zticha.

„Kruci! Musím se ovládat, už to zase leze na povrch,“ nadával jsem si a bouchl pěstí do stromu. „Sakra!“ podíval jsem se na své ruce, na kterých se začali rýsovat ornamenty, které měli už na věky zůstat skryty.

„Nesmím…nesmím.“ Chytl jsem se za hlavu a chvíli jsem tam tak seděl, dokud jsem se neovládl. Pak jsem zamířil zpět a to co nejrychleji. Pokud mu mám pomoc, musím se zklidnit. Jinak ho můžu i zabít. A hlavně ovládnout své emoce, které se začali bouřit, když jsem ho spatřil. Za celých dvě stě let se mi tohle nestalo. Proč teď? Sakra. *Eris se trochu rozepsala xD*

 

Simon:Seděl jsem okolo půl hodiny u vstupu do jeskyně. Kapky deště dopadaly na mou tvář. Smáčely mé vlasy, obličej, oblečení…a mě to bylo jedno. Pocítil jsem zvláštní tlak za svými zády. Bylo to…jako kdyby za mnou kdosi stál. Zbrkle jsem se ohlédl za sebe. Ozvalo se zahřmění, po kterém následovaly další blesky, které osvětlily postavu ukrytou v jeskyni.

Přešel ke mně blíže. V ruce svírající oštěp na obranu. Začne na mě mluvit divným jazykem. Nerozumím mu. V tu chvíli když něco říká mě zezadu popadne nějaký další stejně zmalovaný chlápek. Vypadají jako křováci. Domorodci obývající toto území. Chci křičet, ale v další sekundě pocítím náraz. Následné splynutí barev a vzdalující se hlasy značily tomu že upadám do bezvědomí.

Další záblesk. Nyní ozářil přívěsek který jsem nosil na krku. Upadl zcela sám…V jeskyni se objevilo modravé světlo, které se po chvíli zformovalo do mé podoby. Se smutkem v očích hledělo na dvě odcházející osoby a jednoho nevnímajícího kluka.

Světlo zatoužilo pomoct Kaisovi. Stálo v jeskyni tak dlouho dokud se neobjevil těsně u něj. Tohle světlo Kaiso dobře znal. Jediné dobro, které se objeví jen tehdy když je ho potřeba. Takže moc často se neobjevovalo. Tentokrát však bylo pevně rozhodnuto pomoci. Mělo vlastní duši, vlastní myšlení….tohle modré světlo bylo srdcem celého lesa a všech kteří v něm žijí.

 

Kaiso: Vběhl jsem do jeskyně a vykřikl jsem: „Héj Simone, kde jsi?!“

Ticho. Nikde nikdo.

Sklopil jsem hlavu a přemýšlel, kde ten kluk může být. „Přeci jen tak nezmizel!“

Náhle jsem si na zemi všiml něčeho zvláštního. Zvedl jsem to a poznal v něm přívěšek, který Simon nosil.

„Sakra!“

V další chvíli jeskyni ozářilo modré světlo a zformovalo se do podoby Simona.

Věděl jsem, kdo to je a okamžitě se rozkřikl.

„KDE JE! KAM ZMIZEL! KDO HO UNESL?!“

„Buď klidný. Všechno ti vysvětlím, ale tím že na mě budeš křičet ničemu nepomůžeš,“ vysvětlovalo světlo.

„Áárg! Kdo by neřval, když zmizel, jediný člověk, který se mnou po dlouhé době promluvil?!“

„Unesli ho domorodci z východní části lesa. Chtějí ho sníst, ale myslím, že se jen tak nenechá,“ vysvětloval.

„COŽE!“ vyprskl jsem.

„Buď klidný, jinak se TO projeví.“

Uklidnil jsem se, zklidnil svůj dech a vydýchal se. „Proč ses tu ale zjevil ty? Tohle by tě přeci nemělo zajímat. Je to jenom jedna další bezduchá oběť, která tudy prochází.“

„Protože jsi se ho ujmul ty a chceš mu pomoci. A dusíš v sobě svoje pocity, jenom kvůli tomu, že si nechceš přiznat, co…..“

„Ne! Neříkej to! Nebudu si nic přiznávat když to není pravda!“ vykřikoval jsem znovu na celou jeskyni.

„Ach. Pořád stejný. Ale jedno mě zaráží, proč ti dal jméno a proč jsi ho přijmul?“

„Na tak stupidní otázky nemám čas. Musím za ním!“ Otočil jsem se a chystal se odejít, ale když jsem chtěl přejít “práh“ jeskyně, zastavila mě neviditelná síla.

„Nikam nepůjdeš. Dokud mi neodpovíš. Tak ti přikazuji.“

„Ty mi nemáš co přikazovat!“ vykřikl jsem na něj a přišel k němu.

„Zapomněl jsi kdo jsem? Jsem Duch tohoto lesa a já si můžu dělat co chci!“

„A ty zase zapomínáš, kdo jsem já! Takže tu bariéru stáhni, jinak tě zabiju a je mi jedno, že les umře!“

„Ach. Když jí však stáhnu čas bude běžet dál. Ano, zastavil jsem čas všude, až na toto místo,“ vysvětlil jsem, když uviděl jeho nechápající pohled.

„A uklidni se, zase ztrácíš kontrolu!“

Podíval jsem se na své ruce, které zase zdobily ornamenty. Uklidnil jsem své srdce i své splašené myšlenky a chladně se podíval na Ducha lesa. „Fajn! Pojmenoval mě sám od sebe, protože si říkal, že by každá bytost měla mít nějaké jméno a já ho přijmul jako fakt. Začíná se mi dokonce líbit, že mám jméno,“ řekl jsem s úsměvem na tváři.

„Hmm.“

„A teď už kloň tu bariéru, ať ho můžu zachránit.“

„Doufám, že nechceš použít svoji sílu!“

„Ne. Nemám čas se vracet pro svůj meč. Slíbil jsem si, že ho do rukou vezmu, jen tehdy, až bude nejhůř a pár lidojedů ještě zvládnu. A zabiju je s chutí. To se vsaď!“ vykřikl a pak vyběhl, když bariéra zmizela.

Běžel tak rychle, že tam za pár chvil byl a viděl Simona připoutaného ke stromu, už při vědomí.

Ale on se pořád schovával ve stínech stromů, aby vymyslel plán. *hihi, doufám že mě nezabiješ Jenny =D víš že tě mám ráda =D*