Tulák Chodec 1: 9. kapitola - 2. část

OSTROV ALDOR - 2. část

Už více než hodinu jeli všichni tři přátelé rovinatou krajinou Zelené planiny. Čtyři kroky široká, drobnými kamínky zpevněná silnice je vedla nejprve přímo na západ, později spíše na jihozápad. To, aby se vyhnula smrtícím Zrádným slatím. Chlapci měli tuhle bažinatou, kalužemi nepoživatelné vody a rákosím protkanou oblast po své pravé ruce a po levici travnatou placku, ze které se daleko na obzoru zvedaly k azurově modrému nebi celoročně zasněžené vrcholky Bílých hor. Ellad klusal na Raulovi v čele, udržoval si od svých druhů náskok dvou až tří koňských délek a okolní krajiny si nevšímal. Tvářil se nepřístupně a v duchu zápasil sám se sebou. U Nikova hrobu totiž nakonec žádný krvavý slib nesložil. Kvůli Robinovi. Ten černovlasý kluk tam toho neřekl mnoho, některá jeho slova však zněla chlapci v hlavě ještě teď a způsobila dokonalý zmatek v jeho nitru. Byl sice stále rozhodnutý zabíjet, bez milosti zabíjet všechny černě oděné poskoky té krvelačné a kruté královny, ale... Ale nebude potom, za nějaký čas stejný jako oni? Nestane se z něj stejný nemilosrdný zabiják? Nebo, jak říkal Robin, vrah nevinných lidí?... Skutečně nevinných? Vždyť, kdo zabil Nika? Oni! Ano, ale všichni? Nesmysl. A navíc... Určitě jen poslechli rozkaz. Museli, protože kdyby ne, tak... Skončili by stejně jako Nik nebo chudáci Darethovi muži. Takže na vině je jen jedna osoba. Argaana. To ona může za Nikovu smrt.
Černooděnce tedy zabíjet budu, ale pouze v sebeobraně nebo v rovném boji, ne na potkání. A Argaana? Také na ni dojde. Teď se naučím vše potřebné a za pár let, kdo ví? Za pár let třeba vykonám svou pomstu. Rozhodl se a pocítil podivnou úlevu. Jakoby z jeho očí spadly klapky, které mu až dosud bránily v rozhledu. Zhluboka se nadechl, přeběhl svým pronikavým modrým zrakem prostou krásu přírody probouzející se z dlouhého zimního spánku a usmál se. Jen tak, z radosti ze života. Nastražil uši. Robin s Danem se za ním tlumeně bavili. O čempak asi? Znovu se usmál. Ze zaslechnutých útržků poznal, že Robin Danovi jen tlumočí v noci vyslechnutý rozhovor a zasvěcuje ho do prováděného plánu.
Plánu? Ellad se zarazil. Jaký má vlastně plán? To, co vymyslel u Laury, už uskutečnil. Zabalil si věci, osedlal koně a teď místo na statek míří po pomyslné stopě Hraničářů do Severního Sair Endrosu za dobrodružstvím. Ale co dál?... No, dál. Pojedou pořád za Hraničáři a až je doženou, připojí se k nim. Bude to jako při cestě za Nikem. Viggo je po krátkém kázání zcela určitě vezme s sebou. Přece je nepošle zpátky samotné?!
Hoch se spokojeně uchechtl, přitáhl Raulovi otěže a vraník poslušně zvolnil do kroku. Robin s Danem jej dojeli, pak také zvolnili, a on jim pěkně za tepla sdělil, co právě vymyslel.


***



Chlapci se snažili dohonit Hraničáře, takže jeli rychle a mlčky. Drželi se silnice a ta je vedla stále blíž ke Kirským horám, hustě zalesněným oblým kopcům, které tvořily hranici mezi Aranhorem a královstvím Severního Sair Endrosu. Bez povšimnutí míjeli četné kupecké karavany a nezajímala je ani odbočka na jih do Fallarského města Bregonu. Soustředili se pouze na chod svých koní a cestu před sebou.
První noc strávili na břehu řeky Eory, v místě zvaném Velký Brod. Kousek od silnice si rozdělali malý ohýnek a povečeřeli. Byli unavení a naklepaní z dlouhého pobytu v sedle, ale dokonale spokojení. Vidina dobrodružství a sladká chuť zakázaného ovoce je držela v dobré náladě. A také otázky. Hromada otázek. O Severním Sair Endrosu, o Aldoru, o čarodějkách, o Linhiru. A tak si povídali až dlouho do noci.
Ráno, hned za úsvitu zase vyrazili. Přebrodili řeku a vedli koně po silnici na sever, podél nepříliš vzdálených Kirských hor. Ellad jel opět v čele skupinky. Pozorně sledoval cestu před sebou a přemýšlel nad vším, co se před usnutím dozvěděl. Království, kde měl podle Roberta ležet cíl jejich cesty, moc neznal. Vzpomněl si jen na jméno současného vládce té země. Centhor. A také... Ellinia, jeho sestra – dvojče a královna Jižního Sair Endrosu.
Ach ano, usmál se. Oba sourozenci si to původně velké království po smrti rodičů, to jest asi před třiceti lety, prostě rozdělili napůl. Měli tak pocit, že ani jeden z nich nebyl ošizen o dědictví. Tak mu to alespoň vysvětlila matka, když se mu o té zemi zmiňovala při povinném zimním učení.
Zajímavé řešení, zhodnotil v duchu tehdy i teď a pokračoval v úvahách. Docela jej překvapilo, že Robin neví nic přesnějšího ani o čarodějkách, ani o Aldoru a ani o Linhiru ne. Večer se jim ten zvláštní kluk dokonce svěřil s tím, že až dosud neměl tušení ani o matčiných věšteckých schopnostech. Věděl jen, že Daria se na ostrově Aldor nenarodila. Přímo z ostrova ale pocházela její matka, čarodějka Gabriella, která z něj odešla za svou láskou, kovářem Ilmarem. Všechno ostatní o čarodějkách a bájném Linhiru znal jen z knihy „Legendy Dávnověku“. Stejně jako on, Ellad. Věděl tedy, že Linhir je největší kus magického kamene Rennirinu, který se po smrti zlého kouzelníka Thurma rozbil. Přeživší čarodějky tenkrát Linhir vzaly, zaoblily jeho hrany a ukryly ho.
To bude teď asi kulatý...?
Dál se ve svých představách o Linhiru nedostal, protože dojeli na další křižovatku. Silnice se tu rozbíhala do dvou různých směrů.
Kudy teď? Pokračovat na sever nebo odbočit?
Chlapci zapátrali v paměti, v duchu si vybavili mapu, a pak se shodli, že musí doleva. Přes Kirské hory stále na západ.
Že musí přes hory, to věděli všichni. Ani jeden si to však nedokázal představit. Prudké stoupání k průsmyku, který je měl pohořím provést a na jehož jméno si nějak nemohli vzpomenout, úzkou, kamenitou a neudržovanou silnici sevřenou mezi dvěma strmými svahy, všudypřítomnou tmavou zeleň smrkového lesa bránící vstupu příjemně teplým slunečním paprskům, s tím spojené citelné ochlazení a v neposlední řadě také často i krkolomné obcházení širokých kupeckých vozů, protože silnicí zdaleka nejeli sami.
Přes všechny tyhle překážky však dostali i příležitost k obdivu. Začátek i konec průsmyku totiž střežily dvě dávno opuštěné, prastaré pevnosti. Jedna byla Aranhorská, druhá kdysi chránila Sair Endros. Chlapci pomalu projížděli těmi mohutnými stavbami s branami otevřenými dokořán nebo zničenými neúprosným zubem času, s patřičnou úctou hleděli na vysoké kamenné hradby i kulaté strážní věže a v duchu viděli nezávisle na sobě a přesto v dokonalé shodě stejný obrázek. Viděli v těch zdech opět život. Rytíři v nablýskaných zbrojích a s nabroušenými meči v rukou se zde chystali na další slavnou bitvu.
Byla to náročná a dlouhá cesta a až na sklonku dne si hoši mohli úlevně vydechnout – hory měli konečně za zády. Naprosto vyčerpaní sjeli dolů do úrodné Awerské nížiny pojmenované podle řeky Awery, která celou oblastí protékala a přinášela místním polím blahodárnou vláhu i nezbytné živiny. Unavení chlapci opustili silnici a na prvním vhodném místě se utábořili na noc. Postarali se o stejně unavené koně a rozdělali oheň, aby zahnali chlad a uvařili čaj. Pak už jen mlčky vypili příjemně teplý nápoj, dojedli zbylých šest již notně okoralých placek a poslední dvě klobásy, o něž se spravedlivě rozdělili, a nakonec se s nesmírným potěšením zabalil každý do svého pláště a s hlavou opřenou o sedlo usnul spánkem spravedlivých.


***


Ellad vstal za svítání. S mohutným zívnutím si protáhl po včerejší námaze ztuhlé tělo, vzbudil své druhy a o čtyřicet minut později už byli všichni tři zase v sedlech. Stále se drželi silnice, která je teď vedla k jihu, a stále se museli vyhýbat kupeckým karavanám či jednotlivým obchodníkům. Nemluvili spolu. Pořád se snažili dohonit Hraničáře, a tak spěchali. Přitom však nevěděli, zda se k nim blíží nebo ne, a nevěděli ani, jak velký náskok Viggo se svou družinou má. Elladovi to začínalo pomalu dělat starosti. S tímhle totiž ve svých plánech nepočítal. Myslel, že tady někde už se ke skupině připojí, dál pojedou s ní a s další cestou si tak nebudou muset lámat hlavu, protože Viggo jistě ví, jak se dostat k Zrcadlovému jezeru. Kdežto on, Ellad, o tom neměl ani tušení. Věděl jen, že pohoří Tarmenel, v němž se jezero údajně nachází, z části omývají vlny Dalekého oceánu. Tvoří tedy součást pobřeží a z toho plyne jediné – oni musí na západ.
No jo, ale jedou na jih. Ellad už to nevydržel a zeptal se prvního obchodníka, který je míjel. Muž nejprve povytáhl obočí, dokonale udiven tím zcela nečekaným oslovením, po chvilce se však vzpamatoval a velmi ochotně chlapcům všechno vysvětlil.
Ano, teď jedou na jih, protože musí k mostu přes Awery. Nikde jinde tady poblíž prý řeku překročit nelze. No, a za mostem musí po silnici dál až k městu Lumirinu. Tam se silnice dělí – jedna odbočka vede do Jižního Sair Endrosu, druhá na severozápad do přístavu Awar nebo do hlavního města Nerubiru. Oni, když chtějí na západ, musí v těch místech silnici opustit a pokračovat rovně.
Ellad kupci poděkoval a po rychlé poradě s přáteli postupoval podle popisu. Nelitoval. Silnice opravdu vedla k mostu, za ním se stáčela k západu a u Lumirinu končila křižovatkou. Chlapci se opět řídili kupcovou radou. Sjeli ze silnice a ocitli se na rovné travnaté pláni, ze které daleko před nimi vyrůstalo pohoří.
To už bude jistě ono, zaradovali se a povzbuzeni vidinou blízkého cíle vyrazili zase vpřed.
Cesta plání byla mnohem příjemnější než po silnici. Nemuseli se vyhýbat žádným vozům ani jiným jezdcům a i koním se šlo po měkké půdě lépe. A
také – konečně našli stopy. Ellad na chvilku sesedl z Raula, otisky prozkoumal a měl jasno. Čtyři až pět hodin před nimi tu projelo asi třicet jezdců. Mířili k horám a spěchali.
Ani jeden z chlapců nepochyboval, že se jedná o Hraničáře. Jenže... Ten náskok. Pokud totiž Ellad četl stopy správně, a to jistě četl, nepřiblížili se k nim ani o kousek.
„No, to je hezký,“ zhodnotil situaci za všechny Robin. „Jsem zvědavej, jak v těch horách najdeme Zrcadlový jezero.“
„Budeme se držet stopy,“ nezaváhal s odpovědí Dan a povzbudivě pohlédl nejprve na Robina, a pak i na Ellada. Ten jeho bezstarostná slova raději nekomentoval. Neřekl na ně ani ano, ani ne, jen své druhy vyzval k další cestě. V mysli se mu ale uhnízdily obavy. S Danovou odpovědí se mu totiž vybavila v paměti stejná věta, pronesená však jinde a někým jiným.
Téměř stejná slova vyřkl před časem Collin. To také vyrazili bez dovolení do neznáma. Jeli za Nikem a žádná stopa je do Bartheku nezavedla. Co když to teď bude také tak? Co když stopu ztratí, Hraničáře nenajdou a v horách zabloudí? Nebo, co když Hraničáře dohoní, a Viggo se jich pak zeptá na jednoduchou věc – co tady děláte? Hoch si dobře vzpomínal na jeho kázání i hněv v jeho tváři, když bez řádné přípravy mířili do Bartheku. A to tenkrát jeli pouze bez dovolení, ne přes přímý zákaz. Pravda, Viggo je nejspíš domů nepošle a vezme je s sebou. Ale za jakou cenu? To chlapec předtím jaksi nedomyslel. Co když je odmítne dál učit nebo, a to by bylo ještě horší, je nikdy nevezme k Hraničářům? Vždyť, jaký vůdce by stál o neposlušné muže? Takže se mají vrátit? Ještě by to stihli tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. Ellad zpomalil Raulův cval a přešel do klusu. Dan s Robinem ho okamžitě následovali a všichni tři nakonec zvolnili do kroku.
„Chvilku si odpočineme nebo uštveme koně,“ řekl Ellad na tázavé pohledy svých druhů a zastavil Raula.
Unaveně sklouzl z jeho hřbetu, povolil mu sedlový řemen, z hrušky na přední rozsoše sundal plátěný pytlík se sušeným ovocem, pověsil si ho na krk, pravou rukou uchopil vraníkovy otěže a vydal se pěšky směrem k horám. Valacha vedl za sebou, nepřítomně hleděl na pomalu se přibližující skalnaté svahy Tarmenelu, levačkou občas vylovil z pytlíku křížalu nebo hrozinku, vložil si to lahodné sousto do úst a mlčel.
A ani jeho přátelům nějak nebylo do řeči. I oni sesedli, v tichosti kráčeli vedle svých koní a za chůze svačili. Nemluvili, protože i je náhle přepadly pochybnosti. Robina začalo opět hryzat svědomí za nedodržení otcova zákazu a Dana mrzelo, že se před odjezdem pohádal s matkou. Ta dobrá žena mu chtěla totiž zamýšlenou cestu rozmluvit.
Ellad šel pět kroků před nimi a stále ještě se nerozhodl. Vrátit se nebo pokračovat? Po dalších čtyřech minutách sice usilovného, ale k žádnému výsledku nevedoucího přemýšlení usoudil, že tohle rozhodnutí prostě nemůže udělat sám. Zastavil tedy, počkal na své druhy a v krátkosti je seznámil se vším, co se mu honilo hlavou.
Všichni tři se pak na tu důležitou poradu posadili, koně nechali pást a dali se do probírání všech pro a proti.


***


„Pojedeme dál, a když Hraničářům pomůžeme v boji s Dagerladskými černooděnci, Viggo s Robertem se na nás zlobit nebudou a nedodržení zákazu nám jistě odpustí,“ tak tato slova nakonec jejich dohadování rozhodla. Pronesl je zcela bezstarostně Daniel a Ellad s Robinem museli uznat, že se v nich kus pravdy skrývá. Také se ani jednomu nechtělo zpátky. Bez boje. Bez dobrodružství. Ale...
No, teď už to bylo stejně jedno. Teď už zase seděli v sedlech a rychle se blížili k pohoří Tarmenel. Tam, někde mezi skalnatými štíty hor se nacházelo Zrcadlové jezero s ostrovem Aldor – domov krásných čarodějek a také cíl jejich cesty.
Neměli však v osudu ho najít.
Krátce po vjezdu do hor, na jednom hodně kamenitém rozcestí, špatně odbočili a ztratili stopu. Chtěli se tedy vrátit, ale znovu se spletli, a stalo se to, čeho se Ellad obával. Zabloudili. Už hodinu a půl se bezradně motali mezi skalami a den se chýlil ke konci. Všichni tři už byli unavení, vůbec netušili kudy dál, a Ellad si ještě navíc uvědomil, že se nestihne vrátit včas domů.
„Podívejte, támhle jedou!“ zvolal náhle Dan. Levou rukou si stínil oči a pravou ukazoval k západu.
Ellad i Robin sebou trhli, s nadějí pohlédli naznačeným směrem a opravdu. Na protějším svahu se zvolna pohybovala skupina jezdců. Hraničáři nebo černooděnci? Na tu dálku a ještě proti slunci si chlapci nebyli jistí. Přesto pobídli koně a vydali se za skupinou. Chtěli ji dohonit, ale sami zůstat, pokud možno, nespatřeni. Jednalo-li se totiž o černooděnce, byla opatrnost více než na místě, a o setkání s Hraničáři bez předchozích hrdinských činů také zrovna nestáli. Postupovali proto s největší možnou obezřetností. Neznámé jezdce dojeli a v bezpečné vzdálenosti je sledovali až do soumraku. Pak zastavili. Dan s Robinem si vzali na starost koně a Ellad se vydal na průzkum. Bez sebemenšího zvuku zmizel v houstnoucí temnotě, opatrně se kradl vpřed a snažil se najít tušené tábořiště těch mužů. Naštěstí nebylo daleko. Ellad odhadoval takových čtyři sta až pět set kroků. Jezdci se chystali přenocovat v malém, zatravněném údolíčku obklíčeném skalami, kterým protékala jedna z četných jarních říček. Už se úplně setmělo, ale v táboře hořelo několik ohňů, a tak ukrytému Elladovi v rozhledu nic nebránilo. Už věděl, že se nejedná o Hraničáře. U dvou dlouhých, silných provazů stály dvě řady proti sobě uvázaných ušlechtilých vraníků a muži, sedící a hlasitě rozprávějící u ohňů měli na sobě jemu dobře známé černozlaté odění.
Jezdci královny Argaany. A vyvedli další lumpárnu. Zase unesli nějaké ženy, zamračil se Ellad, když si všiml spoutaných zajatkyň, bezmocně ležících asi dvacet kroků vpravo od něj. Okamžitě si prohlédl skaliska nacházející se v tom směru, očima vybral nejvhodnější úkryt a opatrně se do něj přesunul. Teď měl vězněné ženy, vlastně ještě dívky – tak šestnácti, sedmnáctileté a mimochodem velmi krásné, jak si s jistým překvapením uvědomil, přes oheň přímo proti sobě a dělilo ho od nich takových pět kroků. Krčil se vlastně jen kousek za jedním z černooděnců. Ten muž k němu seděl spíš bokem než zády, v ruce držel zvláštní stříbřitě zářivý, asi jako dlaň veliký předmět a pozorně si ho prohlížel.
No, dalo by se dokonce říci, že se do něj vpíjel očima, a Elladovi pomalu docházela hrozná pravda. Nejen, že v muži před sebou poznal Urina – lumpa, který zajal chudáka Nika a vydal ho Argaaně, ale ještě navíc mu bylo čím dál jasnější, že Hraničáři neuspěli. Předmět v Urinově ruce totiž nemohl být nic jiného než Linhir a spoutané dívky jistě patřily k čarodějkám.
Víc vědět nepotřeboval. Naprosto nehlučně vycouval z úkrytu a vrátil se k přátelům. Ti na něj už netrpělivě čekali. Choulili se u koní zabaleni do plášťů, mlčeli a snažili se co nejvíce zahřát, protože oheň, ani malý, se rozdělat neodvážili.
Ellad si přes ramena také hodil plášť, přisedl k nim a seznámil je se vším, co zjistil.
„Chtěls hrdinský skutky a tady je máš,“ poznamenal suše Robin a nevesele se usmál. V té tmě však zcela zbytečně, neboť do tváří si stejně vzájemně neviděli.
„No, zase... Když se nám to povede, odpustí nám Viggo skutečně všechno,“ shrnul Dan do jediné věty myšlenky nejen své, ale i svých starších druhů.
„Bude to však nebezpečné. Hodně nebezpečné,“ neodpustil si varování Ellad, i když i on byl už rozhodnutý. Sebrat Urinovi Linhir a osvobodit ze zajetí obě dívky.
Tím porada skončila. Ellad vstal, ze sedlové brašny si vyndal Ronel a s klidem povečeřel. Věděl, že jde o klid před bouří. Teď měli ještě čas. Museli počkat, až černooděnci usnou, a to před půlnocí jistě nebude. Dochroupal chléb a unaveně vzdychl.
„Trochu si odpočiňte. Dokud můžete,“ doporučil pak svým druhům, přitáhl si plášť těsněji k tělu, zkřížil ruce na pokrčených kolenou, položil na ně hlavu a zavřel oči.