Tulák Chodec 1: 9. kapitola - 3. část

OSTROV ALDOR - 3. část



To je ale zima, pomalu si uvědomoval Ellad. Otevřel oči, zvedl hlavu z bolavých, ztuhlých paží a...
„A sakra,“ zaklel a toporně se postavil. Zdřevěnělé nohy moc poslouchat nechtěly. „Vstávejte! Vstávejte, zaspali jsme!“
Nešetrně budil své druhy a snažil se přitom odhadnout, jak jsou na tom s časem. Byla ještě tma.
„Tak hodina do svítání,“ poznamenal Robin, jako by mu četl myšlenky. Už byl také na nohou a rozespalýma očima zkoumal okolní temnotu.
Stejně tak Dan. Stál kousek od Robina a s mohutným zíváním si protahoval tělo.
„Co budeme dělat?“ zeptal se bezradně.
„No, hrdinský činy,“ odpověděl mu s hraným humorem Robin a i Ellad se přidal. Ovšem zcela vážně.
„Jo, jdeme na to,“ řekl. „Dane, připrav koně k odjezdu a ty, Robine, potichu za mnou. Pomůžeš mi.“
S tím se neslyšně vydal do tmy.
Robin ho okamžitě následoval a i Dan začal bez reptání a zbytečných řečí plnit svěřený úkol. Ellada to svým způsobem překvapilo. Přátelé ho poslechli bez nejmenšího zaváhání, i když si uvědomovali, stejně jako on, jak moc je to nebezpečné. Šli za ním a na nic se neptali. Důvěřovali mu a jeho ta důvěra těšila i děsila zároveň. Byl hrdý, že je vůdcem, cítil však i zodpovědnost z toho plynoucí.
Nesmí se jim nic stát! Přikázal si, a pak už se soustředil jenom na jedno. Co nejlépe zvládnout, co si předsevzali.
K nepřátelskému táboru se dostali snadno. Cestou se neobjevily žádné nečekané potíže a Ellad dovedl Robina bezpečně do svého prvního úkrytu. Tam zalehli vedle sebe a chvilku všechno jen tiše sledovali. Všude vládl klid. Vzhůru byl jen jeden z černooděnců. Seděl ve stínu pár kroků od zajatkyň a hlídal. Ostatní spali. Leželi kolem dohořívajících ohňů, zabaleni do plášťů, meče na dosah ruky, kopí kousek dál...
Kopí? Oni mají tentokrát i kopí? Že jsem si toho prve nevšiml? Trochu se zarazil Ellad, ale nemohl si dovolit rozptylovat se podobnými maličkostmi moc dlouho. Tlačil je čas.
„Ty se postaráš o dívky. Já vyřídím strážného, seberu Linhir a sejdeme se u koní,“ šeptl Robinovi do ucha. Ten přikývl, připraven vyrazit a Ellada opět překvapilo, že vůbec neprotestoval. Jen poslechl. Bylo to přece tak jednoduché.
No, vypadalo to tak. Hoch vzdychl a kývl na přítele. Teď! Vyrazil z úkrytu, jako stín se proplížil mezi spáči a s napřaženým nožem v ruce se vztyčil za nic netušícím hlídačem. Jenže Robin měl kupodivu pravdu. Zabít neozbrojeného a nebojujícího protivníka nebylo vůbec snadné. Elladovi se zvedl žaludek a ruka s nožem mu klesla. Ne, nedokáže to. Bleskurychle otočil nožem v dlani a vší silou praštil chlapa jílcem zbraně do spánku. Muž zachroptěl a s tupým žuchnutím padl tváří k zemi. Přesně na to čekal Robin. Opustil úkryt, s největší možnou opatrností se přesunul k dívkám a zaváhal. Jak je jenom vzbudit, aby se nelekly a neudělaly poplach?
„My nespíme,“ zašeptala náhle jedna ze zajatkyň a Robin sebou leknutím trhl. Rychle se však zase vzpamatoval, připraveným nožem zbavil dívky pout, pomohl jim na nohy a rozhlédl se po Elladovi.
Jeho modrooký přítel již klečel vedle spícího Urina a čekal, až on, Robin, dokončí svůj úkol. V okamžiku, kdy se setkaly oči obou chlapců, Ellad slabě kývl a Robin pochopil.
Běž! Znamenal ten pohled a Robin ani tentokrát nezaváhal. Uchopil bližší dívku za ruku, ta podobně popadla přítelkyni a všichni tři pak během dvou minut opustili tábořiště. Ellad s černooděnci osaměl. Nervy měl napnuté k prasknutí a srdce mu divoce bušilo. Teď nebo nikdy. Úspěch nebo smrt. Chlapec si naštěstí při svém večerním pozorování dobře všiml, kam ten darebák kámen schovává. Zapamatoval si to místo a teď šel najisto. Urin měl drahokam ukrytý v kožené taštičce na krku a ještě ji přikrýval pláštěm. Ellad se nadechl. Zhluboka, jako před skokem do vody, opatrně odhrnul plášť a sáhl po řemínku taštičky. Vydechl. Ruce se mu třásly a na čele mu vyrazily krůpěje potu. Znovu použil nůž, tentokrát ovšem jeho ostří, a jediným krátkým šmiknutím řemínek porušil. Taštička s Linhirem byla jeho. Oddychl si. Rychle schoval nůž, ukořistěný poklad strčil za košili, naposledy pohlédl na Urina, aby se ujistil, že nepřítel pořád ještě spí, vstal a dal se na ústup.
Byl nejvyšší čas. Svítalo.
Chlapec ušel ale jen pár kroků, když se Urin náhle pohnul, podvědomě si sáhl na hruď do míst, kde ještě před chvílí ležela kožená taštička, a když nic nenahmátl, okamžitě se probral. Bylo zle. Ellad na víc nečekal a dal se na útěk. Teď už nešlo o opatrnost, ale o rychlost. Obratně přeskakoval ležící spáče a hnal se pryč. Urin jej však přesto zahlédl. Zařval jak raněný býk a zburcoval tábor.
Ellad běžel, co mu síly stačily, a v hlavě mu stejně zběsile vířily myšlenky. Co teď? Nesmí se jim nic stát. Zopakoval si v duchu. Robin s Danem se musí vrátit v pořádku domů. Ale jak to udělat, když jejich koně ponesou dvojitou zátěž? Pronásledování tím nepřichází v úvahu. Hned by je chytili. Leda, že...
Hoch se přihnal k přátelům jako velká voda.
„Jsou mi v patách! Jeďte pryč! Do Eriadoru! Jeďte!“ vyrážel ze sebe mezi jednotlivými nádechy a spěchal k Raulovi.
Robin s Danem už seděli na koních, každý před sebou jednu z dívek, a nehýbali se. Tentokrát se jim příčilo poslechnout. Nechtěli přítele opustit.
„Na co čekáte?! Zmizte, hlupáci!“ štěkl rozzlobeně Ellad a už odvazoval Raula. „Dojedu vás!“
Ten dodatek hochy probral. Kývli Elladovi na pozdrav, otočili koně a brzy zmizeli za nejbližším skaliskem.
Tak, to bychom měli. Teď přijde na řadu to těžší, zhodnotil v duchu Ellad a vyšvihl se do sedla. Hluk za jeho zády sílil a výkřiky pronásledovatelů se blížily. Hoch pobídl Raula.
„Tady je!“ křikl v tu chvíli někdo a tři kroky od chlapce prolétlo kopí.
A sakra, zaklel v duchu Ellad a cválal pryč. Ne však za přáteli, ale na opačnou stranu.


***


Nastal hon. Divoká honička mezi skalami v naprosto neznámém pohoří. Ellad hnal svého černého valacha vpřed největší možnou rychlostí, vlasy mu vlály, ve spáncích mu tepala krev, srdce mu bušilo až v krku a bál se. Strašně se bál. Stačilo totiž jediné chybné rozhodnutí a mohl se i s Raulem zřítit do bezedné hlubiny nějaké propasti nebo padnout do rukou černooděnců. Přesto se dál bezhlavě řítil vpřed a jedinou útěchou mu přitom bylo vědomí, že pronásledují jenom jeho, ne Dana s Robinem. Stále si udržoval náskok několika stovek kroků a každou chvíli zmizel černým jezdcům za zatáčkou nebo skaliskem. A to bylo dobře, protože jinak by ho už dávno dostali svými kopími.
Hoch se ohlédl. Za ním nikdo. Jen ostrá levotočivá zatáčka obtáčející téměř kolmou skalní stěnu. Trochu zpomalil a využil toho krátkého oddechu k pochválení vraníka. Poplácal ho po zpoceném krku, tiše k němu promluvil, a pak se znovu ohlédl. Stále nikde nikdo. Úlevně vydechl, lehce potáhl za otěž, Raul zvolnil do klusu a hoch přejel rychlým pohledem okolní krajinu. Po pravé ruce měl sráz do jednoho z mnoha údolí a jeho očím se tak otevíral překrásný výhled na šedozelené hřebeny Tarmenelu. Vlevo potom asi tři kroky široký, poměrně rovný pruh hodně kamenité země, za ním členitou skalní stěnu a v té skále puklinu. Úzkou a nenápadnou. Tak nenápadnou, že v plném cvalu by ji jistě přehlédl.
Moje záchrana, zaradoval se. Zadržel Raula, sklouzl ze sedla, opatrně valacha převedl přes kameny, pak ho pomocí otěží donutil zacouvat do nepříjemně stísněného prostoru, sám se vmáčkl k němu a měl to tak, tak, tak. Černí jezdci právě projížděli levotočivou zatáčkou.
Ellad je sice neviděl, ale slyšel hlasitý dusot kopyt mnoha koní ještě znásobený ozvěnou. Přitiskl se k Raulovi a v duchu si přál, aby se z nich stal na chvíli kámen. S úzkostí hleděl na stezku a čekal.
Objevili se brzy. Procválali kolem jeho skrýše a zmizeli mu z očí. Hoch úlevně vydechl. Podařilo se. Skryl tvář do valachovy husté hřívy a pár minut jen dýchal. Pomalu a zhluboka. Dýchal a dusot kopyt cizích vraníků slábl, až se ztratil docela. Nastalo ticho. Ellad zvedl hlavu, narovnal se a podrbal Raula na čele.
„Tak to vidíš, hošku. Vyhráli jsme,“ pronesl spokojeně a vyvedl koně z úzké skrýše. Ne moc daleko, jen pár kroků. Pak ho zastavil, ze sedlové hrušky sundal lahvici s vodou, odzátkoval ji a zhluboka se napil.
„Dal bych ti taky, ale z lahve pít neumíš,“ promluvil znovu na Raula, opět ho podrbal na čele, zazátkoval lahvici a vrátil ji zpátky na sedlo. Potom si sáhl za košili, vylovil taštičku s Linhirem a s probuzenou zvědavostí drahokam povytáhl.
„Je tak nádherný,“ vzdychl s obdivem a chystal se kámen vyndat ven celý. Raul ale v tu chvíli zafrkal a znělo to jako varování. Hoch se zarazil.
„Máš pravdu, hošku,“ uznal nakonec a rozhodným pohybem Linhir zase schoval. „Na podrobné zkoumání toho pokladu bude dost času později.“
No jo, ale kam s tím? Zeptal se sám sebe a bezradně přendal taštičku z ruky do ruky. Řemínek svázat nejde, takže na krk ji nepověsím. Když to dám zpátky za košili, můžu to lehce ztratit. Je vlastně zázrak, že se to při té divoké jízdě ještě nestalo. K opasku se mi to nevejde a z brašny to taky snadno vytrousím, přemítal a hleděl chvilku na taštičku, chvilku na Raula, jakoby mu vraník mohl nějak poradit.
„A mám to,“ zajásal náhle, až sebou valach polekaně trhl.
„Jen klid, hošku,“ chlácholil jej okamžitě Ellad a rychle začal měnit tu spásnou myšlenku ve skutečnost. Ze sedlové hrušky sundal plátěný pytlík, který visel vedle lahvice a skrýval poslední čtyři křížaly. S chutí je snědl, přesunul Linhir z taštičky do pytlíku, zavěsil si ho na krk, schoval zpátky pod košili a už už se chystal taštičku zahodit, když jeho citlivé uši zachytily podezřelý hluk. Zatím vzdálený, ale blížil se.
Aby to tak byli oni, blesklo Elladovi hlavou. Musím pryč.
S tím zastrčil prázdnou taštičku za opasek, chopil se otěží a odvedl Raula zpátky na stezku. Hluk už se přiblížil natolik, že hoch rozeznal dusot kopyt i výkřiky mužů. Slovům sice stále nerozuměl, ale to ani nemusel. Měl jasno. Černooděnci se vraceli a prohledávali přitom skály. Zpátky do skrýše tedy nemohl. Nezbývalo, než jim opět ujet. Unaveně se vysoukal do sedla, podvědomě zkontroloval na holém těle a přímo uprostřed hrudníku visící pytlík s Linhirem a ťukl Raula patami.
Vraník poslušně vyrazil zpátky k zatáčce a hoch doufal, že odjede nezpozorován. Marně. Byl spatřen, právě když projížděl zatáčkou. Ani se nemusel ohlížet. Poznal to podle rostoucího křiku za svými zády. Zase ho pronásledovali.

***


Ellad se tryskem řítil ve vlastních stopách zpátky k nejbližší křižovatce, a věřil, že když pojede dál rovně, to jest úzkou kamenitou roklí, zase se jim ztratí. Tam za ním přece nepojedou. Nenapadne je to. Opatrně a pouhým krokem se proplétal po sotva znatelné stezce mezi spadanými balvany a doufal, že je jeho úsudek správný, protože se mu v tom věčném šeru ani trochu nelíbilo. A ani Raulovi ne. Vraník měl uši sklopené dozadu a každou chvíli nespokojeně pohodil hlavou.
Naštěstí rokle nebyla moc dlouhá. Už po tři sta, tři sta padesáti krocích se strmé skalnaté svahy poněkud rozestoupily, stezka se rozšířila a za ostrou pravotočivou zatáčkou ústila do mělkého údolí. Ellad vedl svého vraníka po stezce dál dolů až ke křišťálově čisté bystřině vesele bublající na jeho dně. Tam zastavil a ohlédl se. Jen tak, pro kontrolu.
„A sakra,“ zaklel, protože první z černooděnců právě vyjížděl z rokle. Kam teď? Rychle se rozhlédl. Ano. Přes říčku a rovně.
Pobídl Raula. Kůň poslušně skočil a cvalem zamířil do protějšího svahu. Ten se postupně zužoval, jak jej čím dál víc tísnila další strmá úbočí, a zdálo se, že pokračuje v podobě úzké stezky dál vpravo za jedno z nich. Ellad spěchal právě k této zatáčce, protože věděl, že jej opět skryje nejen před zraky černých pronásledovatelů, ale hlavně před jejich kopími. Jenže když se dostal blíž, zjistil, že je v pasti. Tam, kde tušil stezku, mu v cestě stála skála a před ním se šklebila propast dostatečně hluboká, aby se pádem do ní zabil.
Tak to je konec. Uvědomil si s hořkostí. Nejen že umřu, ale Argaana vyhraje. Získá Linhir a... A nebo taky ne. Už vím, co musím udělat.
Bylo to zoufalé rozhodnutí, ale on byl v zoufalé situaci. Zastavil Raula jen kousek od okraje propasti, otočil ho a pohlédl zpátky. Jezdci jeden po druhém vjížděli z rokle do údolí a lehkým klusem mířili dolů k říčce. Už si všimli, že stojí, a vytušili pravdu. Už nemuseli spěchat. Ellad sledoval, jak se pomalu blíží, a v duchu bojoval s panickým strachem, který doutnal v jeho nitru a hrozil, že jej každou chvíli ovládne.
Ne. Teď ne. Ona nesmí vyhrát. Připomněl si své rozhodnutí, zhluboka se nadechl, vydechl a hrdě zvedl hlavu. Věděl, že musí vypadat sebejistě, ne vystrašeně, a věděl, že jezdce nesmí pustit na vzdálenost hodu kopím. A tak čekal a jezdci se blížili. Už se dostali přes říčku, už postupovali svahem nahoru. Teď! Bleskurychle vytrhl Urinovu taštičku z opasku, zvedl ji vysoko nad hlavu a křikl. „Otočte koně a odjeďte! Nebo ten kámen hodím dolů! Rozbije se a vy ho nikdy nepřivezete!“
Černooděnci zastavili, překvapení jeho drzostí a výhrůžkou. Ano, zastavili. Všichni, až na Urina. Mladý velitel totiž chlapce poznal a údiv v jeho tváři rychle nahradil hněv.
„Ty zmetku malej,“ zasyčel nenávistně. „Ty žiješ?! Takže... No, nevadí to. Už ne dlouho!“
Pak ho zlost přemohla. Zapomněl na Linhir, na Argaanu, na celý svět. Pobídl koně do cvalu, pevněji sevřel kopí, švihl rukou a hodil.
Ellad tušil, že to takhle nějak skončí, ale jeho rozhodnutí se tím nezměnilo. Vší silou mrštil prázdnou taštičkou do propasti, a potom už nebylo nic. Jen tma.


***


Hozená zbraň zasáhla Elladův hrudník a prudký náraz jej srazil z koně. Hoch dopadl na zem a zůstal nehybně ležet. Něco tu však nebylo v pořádku. Kopí nezůstalo v těle oběti, ale spadlo s tupým bouchnutím vedle ní. Urina to překvapilo. Zadržel svého hřebce, ale na dlouhé přemýšlení neměl čas. Údolí naplnil bojový pokřik útočících Hraničářů.