Tulák Chodec 1: 10. kapitola - 1. část

MEZI HRANIČÁŘI - 1. část


Bylo po boji. Rozzuření Hraničáři neušetřili nikoho z černooděnců. Smrti vlastně unikli jen ti, kteří zahodili zbraně a utekli do skal. Ti se také vrátili do Bartheku a podali Argaaně zprávu o neslavném konci výpravy i o zničení Linhiru. Bylo po boji a Robert přiběhl k chlapcovu nehybnému tělu jako první. Ellad ležel tváří k zemi a nejevil známky života.
„To ne,“ vydechl s nezastíranou bolestí prošedivělý muž. Přiklekl k chlapci a opatrně jej otočil na záda. Hoch tiše zasténal a s chroptěním lapal po dechu. Z tržné rány nad pravým obočím mu vytékal slabý pramínek krve.
„Je živý,“ s úlevou vzdychl Viggo a poklekl vedle Roberta. Stejně tak Collin.
„To nic. Nic mi není,“ ujišťoval rychle všechny tři Ellad. Zvedl se do sedu, setřel si krev z obličeje, a pak si rukou pomalu přejel po hrudi.
„Opravdu nic?“ stále nevěřil Robert.
„To kopí by propíchlo kance,“ přidal se Collin.
Na to hoch neřekl nic. Jen si ještě jednou přejel rukou přes roztržený oděv na prsou, potom sňal z krku pořádnou dírou ozdobený plátěný pytlík a Linhir se mu přitom vysypal do klína. Všichni údivem oněměli. Robert, Viggo, Collin i Hraničáři, stojící v půlkruhu kolem. Všichni tiše hleděli na stříbřitě zářivý drahokam.
„Tak to se ti teda povedlo,“ pronesl obdivně Collin a prolomil tím ohromené mlčení.
„Jo, to tedy jo,“ souhlasil s mladíkem Robert.
„Mohu?“ zeptal se potom Ellada, a když hoch přikývl, natáhl se po Linhiru. Pomalu, téměř s bázní uchopil ten bájemi opředený kámen a zvedl jej z chlapcova klína. Kochal se jeho krásou a prsty lehce přejížděl různě velké vybroušené plošky na jeho povrchu. Náhle se však zarazil. Plošší stranu drahokamu hyzdila mělká jamka a z ní vycházející škrábanec.
To kopí. Pochopil po chvilce a pohlédl zpátky na Ellada. Hoch kajícně sklonil hlavu, sklopil oči a... Ošklivě mu zakručelo v břiše.
„Takže si promluvíme později,“ řekl s pobaveným úsměvem černě oděný muž, schoval Linhir do koženého obdélníkového pouzdérka, které měl dvěma řemínky připevněné k opasku a připravené právě pro tuto příležitost, a pomohl Elladovi na nohy.
„V pořádku?“ ujistil se potom.
„V pořádku,“ potvrdil chlapec, přistoupil k Raulovi, jednou rukou se přidržel sedlové hrušky a druhou pohladil vraníkovu hustou černou hřívu. Valach k němu otočil hlavu a otřel si čelo o jeho hrudník. Hoch se na něj usmál.
Mezitím už vstal i Collin s Viggem a starší z obou začal vydávat rozkazy k odjezdu. Hraničáři se rozešli splnit své povinnosti a za deset minut byli všichni připraveni opustit bojiště. Pod Viggovým vedením se vrátili dolů k bystřině, zabočili doleva a pokračovali dál ve směru jejího toku až ke konci údolí. V zástupu za sebou projeli krátkou a úzkou roklí a ta je zavedla do protáhlého zatravněného dolíku obklíčeného ze všech stran příkrými skalními stěnami. Místo jako stvořené k jídlu a odpočinku.
Jídlo. Ano. Ellad už hlady téměř šilhal. V břiše mu hlasitě kručelo a prázdný žaludek trápily bolestivé křeče. Musel však ještě pár minut vydržet. Raul měl přednost. Takže jako všichni kolem se i on po sesednutí postaral nejprve o koně, a až potom sám o sebe. No, vlastně to bylo tak, že mu jídlo přinesl Collin. Hoch dostal svůj příděl ze společných zásob – pořádný kus studené dančí pečínky a tři krajíčky křupavého Ronelu. Stejný díl jako ostatní Hraničáři. Poděkoval lehkým pokývnutím, usedl vedle blonďatého mladíka do trávy a s pocitem dokonalé blaženosti se pustil do té dobroty. Ukusoval si, žvýkal, polykal a přitom se rozhlížel kolem sebe. Divoká krása hor, průzračně čistý vzduch, azurově modré nebe, příjemně teplé sluneční paprsky a on v kruhu Hraničářů. Přesně tak, jak o tom vždycky snil. Nádhera.
Ale, co to...? Zamračil se a vzápětí zesmutněl. Kus stranou ležela tři nehybná těla. Tři Hraničáři zaplatili bitku s černooděnci životem. Hoch odvrátil zrak. Kouzlo předchozí chvíle bylo pryč, stejně jako opojný pocit radosti a štěstí. Polkl poslední sousto, otřel si mastné ruce o kalhoty, zkřížil je na pokrčených kolenou, opřel o ně bradu a zahleděl se kamsi před sebe.
„S tím se nedá nic dělat, Chodče. I tohle patří k Hraničářskému řemeslu,“ promluvil na chlapce Viggo a sedl si blíž k němu. Sledoval prve jeho pohled, a tak věděl, na co jeho žák právě myslí. Neposlušný žák. Vždyť...
„Tak povídej, uličníku. Jak jsi přišel k tomu pokladu a co tady vlastně děláš? Neměls být náhodou teď doma na statku?!“ vybídl Ellada k vyprávění Robert a vyrušil tak jeho i Vigga z neveselých úvah o životě, smrti a o tom co by, kdyby. Muž se svými slovy sice snažil o přísnost a jakousi výčitku, ale hlas ho zradil. Nebylo v něm ani stopy po hněvu. Nesl v sobě jen velkou úlevu a
také - zvědavost.
Hoch už při Viggových slovech zvedl hlavu ze skrčených rukou, stočil svůj pronikavý modrý zrak z Hraničářského vůdce na Roberta a spustil. I kolem sedící Hraničáři ztichli a poslouchali. Nikdo ho nepřerušil, jen Robertovi uklouzla tři krátká slůvka hned na začátku jeho vyprávění.
„Tak oni taky,“ hlesl bývalý Orrinorský rytíř, když chlapec přiznal Robinovu a Danovu spoluúčast, a pak promluvil jako první, když hoch skončil. „Ani nemám sílu se na vás zlobit,“ povzdechl s klidnou odevzdaností. „Provedli jste to skvěle.“
„Jo, a měli jste přitom víc štěstí než rozumu,“ nezůstal se svým komentářem pozadu Viggo. „Kluci vyvázli úplně bez úhony a ty sis odnesl jen mělký šrám a bouli na čele, ale uvědomuješ si, co všechno se vám mohlo stát?! Zasloužili byste...“
„Jedině pochvalu. A pořádnou,“ skočil svému vůdci neslušně do řeči Collin a pár Hraničářů podpořilo jeho slova souhlasným mručením.
Viggo poraženecky zavrtěl hlavou, zatímco Elladovi zčervenala tvář pořádným ruměncem. Rozpačitě sklonil hlavu, zadíval se na své ruce a nevěděl, co říct.
„A co se vlastně stalo na Aldoru?“ zeptal se až po chvilce, hlavu zase zvedl a pohlédl nejprve na Roberta, a potom na Vigga.
„To přesně nevíme,“ ujal se slova Robert, ač otázka nebyla určena přímo jemu. „Přijeli jsme pozdě. Ostrov jsme našli opuštěný, stejně jako blízkou osadu ležící na břehu jezera. Domy byly vypálené, ale mrtvých jen málo.“
„Ano, a byli to většinou muži, ženy jen asi čtyři,“ doplnil Roberta Viggo. „Je to divné.“
„Na tom nic divnýho neni,“ neudržel svůj prostořeký jazyk v klidu Collin. „Když na tom vostrově bydlely samý ženský, tak v tý vesnici museli bejt zase chlapi, ne?! Jak jinak by ty čarodějky mohly mít děti, to dá přece rozum. Vo hodně divnější je, proč se někam neschovali. Všichni i s tim šutrem. Když čarodějky uměj vidět budoucnost, museli vo tom nájezdu přece vědět. Stejně jako tvoje žena, pane Roberte.“
„Na tom něco je,“ připustil oslovený muž. „Taky mě to už napadlo. Celé to prostě nedává smysl,“ zavrtěl nechápavě hlavou a rukou se dotkl koženého pouzdra na svém opasku. „No, hlavně, že to dobře dopadlo. Linhir je v bezpečí.“
„Roberte, ukaž mi ho, prosím. Ještě jsem neměl čas pořádně si jej prohlédnout,“ ozval se Ellad a i ostatní projevili zájem blíže se podívat na bájný kámen.
Robert se usmál, rozepnul pouzdro, vyndal z něho drahokam a předal ho chlapci. Ellad uchopil ten drahocenný poklad oběma rukama a pozorně, ze všech stran si ho prohlédl. Linhir byl ovál velký jako otevřená ženská dlaň s jednou stranou mírně vypouklou a tvořenou množstvím umně vybroušených plošek ve tvaru nepravidelných pětiúhelníků. Druhou stranu měl drahokam naopak z větší části dokonale hladkou a plochou. Jen asi prst široký, lehce zkosený okraj zdobil výbrus. Tedy, původně byla tato strana hladká, teď ji ale hyzdil důlek se škrábancem. Hocha tohle hrubé narušení výjimečnosti a krásy kamene mrzelo, i když věděl, že právě proto nepřišel o život. Ano, Linhir byl nádherný a Ellad od něj nemohl odtrhnout zrak. Tiše obdivoval nejen jeho tvar, ale i barvu. Zvláštní a úchvatnou. Nic podobného dosud nespatřil. Kámen byl vlastně průhledný, přesto... Od vybroušených pětiúhelníků na jeho povrchu se odrážely sluneční paprsky, takže vypadal zlatý i duhový. Zároveň zevnitř jaksi stříbřitě zářil, svítil, leskl se. Hoch marně hledal správný výraz, který by ten jev přesně vystihoval.
Ještě chvíli okouzleně hleděl na bájný poklad ve svých rukách, a pak ho se zklamaným vzdychnutím předal Viggovi. Mladý muž Linhir prozkoumal stejně pozorně jako Ellad a po chvilce ho předal dál. Takhle kámen prošel postupně rukama všech Hraničářů a každý se mohl pár minut nerušeně kochat jeho krásou. Také se každý zarazil a zamračil při pohledu na důlek se škrábancem.
„Kdo to, sakra, udělal?!“ vybuchl hněvivě Collin, který si prohlížel Linhir jako poslední. Mladík měl se sebeovládáním vždycky potíže a ani teď neudělal výjimku. Tichý nesouhlas mu byl zkrátka zcela cizí. „Takhle ho zhyzdit...! Useknout tomu darebákovi ruku!“ nadával a vrátil drahokam Robertovi.
Ještě než pln vzteku dokráčel a znovu usedl na své místo v trávě, ozval se klidný, lehce pobavený mužův hlas. „Už je po smrti, mladíku. Ten darebák, jak říkáš. Kaz v drahokamu má na svědomí Urin, vůdce těch černooděnců.
Přesněji – jeho kopí.“
Blonďák v ohromení doširoka otevřel oči a nebyl sám. Překvapení se zračilo ve tvářích většiny Hraničářů.
„Takže... To potom,“ soukal ze sebe koktavě a nechtěl radši ani domyslet, co potom.
„Ano. Nebýt Linhiru, Ellad by tu s námi teď neseděl,“ uzavřel vážným hlasem Robert a pohlédl na chlapce.
Hoch seděl po jeho pravici, provinile sledoval stébla trávy před sebou a mlčel. V tu chvíli si nějak nebyl jistý, jestli má být na sebe pyšný nebo cítit hanbu. Ano, on Linhir zachránil, ale hned vzápětí zachránil Linhir jeho. Bylo to tak zmatené. Unaveně zívl a Robert se usmál.
„Klidně si zdřímni. Měls rušnou noc,“ pronesl s porozuměním, půjčil chlapci svůj plášť a pomohl mu ho roztáhnout.
Ellad na něj hned složil své divokou honičkou vyčerpané tělo, schoulil se na boku do klubíčka, další plášť, který přes něj přehodil nezvykle starostlivý Collin, téměř nevnímal, a mladíkovo „vyspi se, kluku,“ už opravdu neslyšel. Usnul jako špalek. Neslyšel proto ani blonďákova další slova.
„Viggo,“ oslovil svého vůdce trochu nesměle Collin. „Já to prve myslel vážně. Ten kluk si skutečně zaslouží pochvalu.“
„Za to, že neposlouchá?“ zvedl Viggo v úžasu obočí a otočil se k mladíkovi.
„Jo, pochvalu. A pořádnou,“ přidali se k blonďákovi dva nejblíže stojící Hraničáři a ostatní zpozorněli. I Robert hleděl se zvědavostí střídavě na Vigga a na Collina a čekal, jak rozmluva těch dvou dopadne. V žádném případě však do ní nechtěl zasahovat. Ať si to Hraničáři spolu pěkně vyříkají sami, on osobně by stejně nevěděl na čí stranu se dát. Pochvala nebo spíš pokárání? Ellad by podle něj zasloužil obojí. A Dan s Robinem také.
„Pochvalu nebo nějaké zvláštní vyznamenání,“ nevšímal si Collin Viggova zcela zřejmého nesouhlasu a pár kolem stojících mužů jej opět podpořilo. To blonďatému mladíkovi dalo odvahu k dalším slovům. „Co takhle vzít ho k nám?“
„To jako k Hraničářům?“ ujišťoval se Viggo a pomalu přistoupil ke Collinovi. Oba muži si teď hleděli přímo do očí a napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné.
„Ano, k Hraničářům. Podle pravidel,“ přisvědčil mladík a uhnul pohledem. Sklopil svůj modrý zrak a tlumeně ještě dodal. „A neříkej, že bys to taky nechtěl.“
„Ne, nechtěl, Colline i vy všichni. Teď ještě ne,“ překvapil svou odpovědí Viggo. „Tak za prvé, to co vykonal, bylo jistě velmi odvážné a obdivuhodné, ale také krajně nezodpovědné. Ten hoch jednal přes přímý zákaz. On... Musí se naučit nejen šermovat a stopovat, ale i poslouchat.“
„Kdyby tě poslechl, jak by to dopadlo?“ vykřikl svůj názor jeden z mužů a druhý se k němu hned přidal. „Kde by byl Linhir teď?“
„Jo. Dobře to udělal,“ ozvaly se hlasy dalších Hraničářů.
„A za druhé,“ nedal se vyvést z klidu Viggo. „Chodec je příliš mladý.“
„Je mladej. Ale co všechno už dokázal?!“ ujal se zase slova Collin a znovu pohlédl svému vůdci do tváře.
„Ano, Viggo,“ zahučela ozvěna většiny mužských hlasů. „Zaslouží si to.“
„No, dobrá tedy,“ ustoupil nejvyšší Hraničář neochotně. „Popřemýšlím o tom.“
Pak vydal ještě několik pokynů, které se týkaly jejich dalšího pobytu v údolí. Bylo potřeba zajistit něco k večeři, takže do okolních skal vyrazila skupinka lovců, jiná odešla obstarat nějaké dřevo na oheň a zbylé Hraničáře čekal ten nejsmutnější ze všech úkolů. Pohřbít padlé druhy. Kopání hrobů tady v horách nepřicházelo v úvahu, ale všude kolem se povalovalo velké množství kamenů, a tak nad mrtvými zakrátko vyrostla nevysoká mohyla.


***


Ellada vzbudila pronikavá a nanejvýš příjemná vůně pečeného masa. Hoch ještě jednou začichal, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá a že je skutečně vzhůru, a otevřel oči. Údolí už ovládl večerní soumrak, ale jemu se přesto otevřel nádherný výhled. Pár kroků od něj hořel oheň a nad ním se na jednoduchém rožni připravoval zdroj té libé vůně. Jeden z Hraničářů pomalu otáčel pečínkou a Collin ji čímsi vydatně potíral. Hoch nedokázal ležet déle, zvedl se do sedu, vymotal se z pláště, který mu sloužil jako přikrývka, vstal a vydal se za blonďákem.
„A helemese, kdo se nám to vyhajal?“ zazubil se na chlapce dobrosrdečně mladík, skončil s potíráním a pokynul svému pomocníkovi, aby přestal točit rožněm.
„Co to je?“ zeptal se Ellad a ukázal na nádobku s tajemným mazadlem.
„Tohle?“ oddaloval odpověď Collin a spokojeně se šklebil. „To je můj vlastní vynález. Rozpuštěný tuk s trochou vody, s bylinkama a kořením. Velká dobrota, uvidíš. Teď pojď, pomůžeš mi. Budeš točit.“
Chlapec přikývl a následoval mladíka ke druhému ohni. I nad ním byl umístěn rožeň a i tady se peklo maso.
„Tak, teď pomalu otáčej,“ vybídl ho Collin, a když hoch poslechl, blonďák pečínku opět pečlivě potřel. Lépe řečeno opatrně polil, protože k tomu úkonu používal lžíci.
„Co to vlastně bylo za zvíře?“ zajímal se o původ masa při točení Ellad.
„Ňáká rohatá horská koza,“ poučil ho ochotně Collin, dal pokyn k přesunu k dalšímu ohni a cestou ještě doplnil. „Co bys tady taky chtěl jinýho ulovit.“
U třetího ohně s potíráním – poléváním končili. Blonďák na poslední pečínku spotřeboval zbytek kořeněného mazadla a spokojeně přitom pokyvoval hlavou. „Už to bude. Ještě tak patnáct, dvacet minut a můžeme začít okrajovat.“
Ellada jeho slova potěšila. Jak tak točil, vdechoval libou vůni a sledoval prskání kapajícího tuku i lákavě vypadající pečeni, dostával na ni stále větší a větší chuť.
Už, aby to bylo, pomyslel si a následoval Collina zpátky k prvnímu ohni. Tam se od něj odpojil, a zatímco mladík neustále pobíhal mezi pečínkami, on se vrátil na své odpolední nocoviště, sbalil oba pláště a s takto utvořeným balíkem přešel zase k ohni. Jeden z plášťů rozprostřel do trávy kousek od Vigga a usedl na něj. Vůdce Hraničářů jej přivítal lehkým pokývnutím a pokračoval v rozhovoru s Robertem a několika svými druhy. Hoch chvíli poslouchal, o čem si povídají, ale neznělo to moc zajímavě. Muži hovořili převážně o hospodářství v Aranhoru. Probírali ceny obilí, hovězího dobytka a koní a mluvili také o příšerném stavu některých kupeckých cest a silnic, takže skutečně nic zajímavého pro patnáctiletého kluka. Podíval se proto po Collinovi. Třeba už bude večeře.
A byla. Blonďák dal právě v tom okamžiku souhlas s postupným okrajováním všech tří pečení. Hraničáři zajásali – někteří v duchu, jiní klidně nahlas, a podnikli hromadný útok na nebohé kozy. U ohňů tak vznikly tlačenice, ale nikomu to nevadilo. Muži se obratně oháněli svými noži či dýkami, foukali si ukořistěné kousky horkého masa a vesele spolu vtipkovali. Také Viggo s Robertem a ostatními přerušili rozhovor a splynuli s nejbližší tlačenicí. Stejně tak Ellad. Vstal z rozloženého pláště, vytasil nůž, s mladickým nadšením se vrhl mezi hodující Hraničáře, a pak už i on koukal, aby nikoho nezranil nožem, krájel, foukal, polykal a... Collin měl pravdu, bylo to vynikající.
Po večeři Hraničáři rozebrali rožně, zbylé maso i s kostmi odložili stranou, aby vychladlo, a pak se rozesadili po skupinkách kolem ohňů a tlumeně si povídali. Jen Viggo ne. Mladý vůdce ani na chvíli nezapomněl na opatrnost a rozhodl se ještě zkontrolovat okolí tábora. Jen tak, pro jistotu. Nečekaný útok byl totiž málo pravděpodobný. Kdo by je také v tomhle liduprázdném kraji toužil přepadnout?
Přesně tuhle otázku položil Viggovi před obchůzkou Collin. Zkušenější Hraničář si však stál za svým. Bezpečnost nade vše. A tak si vysloužil společnost. Collin s Elladem šli s ním. Nepozorovaně se vytratili z tábora a tiše jako stíny ho obešli dokola. Viggo zprava, Collin s chlapcem zleva.
Nic podezřelého neobjevil ani jeden z nich, takže se spokojení vrátili zpátky k ohňům a připojili se ke všeobecné zábavě. Ellad usedl na již připravený plášť mezi Roberta a Vigga a do rozhovorů moc nezasahoval. Spíš poslouchal, snažil se všechno si vtisknout do paměti a také vzpomínal. Na Dana s
Robinem – zda-li pak se vymotali z neznámých hor, a kde teď asi jsou? A na matku – zase bude mít strach, protože on se nestihne včas vrátit. Vždyť nejpozději pozítří večer má být doma. Taková je dohoda.
No, moc dobře ji neplním, trápily chlapce výčitky svědomí. Smutně vzdychl a vstal. Chtěl být sám. Odešel od ohně a aniž by o tom nějak hlouběji přemýšlel, nohy jej zanesly ke koním. Několik zvířat ho pozdravilo tichým zaržáním a hoch mezi nimi neomylně poznal „hlas“ svého Raula. Usmál se a s pozvednutou náladou zamířil k vraníkovi. Pohladil ho, podrbal a tiše k němu promluvil, zatímco valach si třel čelo o jeho hrudník a zvědavě mu očichával kapsy.
„Stalo se něco?“ ozval se náhle za chlapcovými zády Viggův hlas.
„Ne, nic. Proč?“ hoch jemně odstrčil neodbytnou koňskou hlavu kousek stranou a otočil se k nečekanému návštěvníkovi čelem.
„Já jen... Vstal jsi a šels pryč,“ vysvětlil své obavy Hraničář.
Ellad sklonil hlavu a po chvilce váhání se Viggovi svěřil.
„O kluky strach mít nemusíš. Přes den bylo úplně jasno a oni podle slunce určitě našli správný směr. A tvá matka. Tam je to trochu složitější, ale...“ zauvažoval Hraničář. „Když mi slíbíš, že už na ni takhle nikdy nezapomeneš, pojedu s tebou domů a přimluvím se za tebe.“
„To bys vážně udělal?“ zvedl Ellad hlavu.
„Udělal,“ přikývl Viggo.
„Hm, ale ona... Stejně bude mít strach,“ znovu posmutněl Ellad a zase se zadíval na špičky svých bot.
„To jistě bude, s tím se naneštěstí nedá nic dělat. Ty si to však takhle lépe zapamatuješ a už to nebudeš opakovat. Takže, ujednáno?“
„Ujednáno,“ potvrdil Ellad a stiskl Viggovu nabízenou pravici.