Západ slunce 15. díl

Zase jsme byli na cestě, jeli jsme už čtvrtý den od toho přepadení městskými vojáky. Čím víc jsme se blížili na sever, tím jsme měli horší pocit, že nás někdo pozoruje. Jeli jsme proto rychleji. Večer, když všichni usínali s meči v ruce, držela mužská část hlídku. Sheina chtěla dokázat, že není žádná městská husička, a tak držela stráž také. Já jsem se o nic nesnažila, nemusím někomu dokazovat, jestli na to mám nebo ne. Tairin poslední noc nakonec také hlídala.

Večer po dlouhé cestě jsme seděli u ohně. Všichni byli unavení, bylo to na nich vidět. Vystavovali jsme svá ztuhlá těla teplu sálajícího z plamenů. Bylo mi trapné, aby Pankreas, nejstarší i když dost silný muž naší výpravy, hlídkoval. Nikdo jiný kromě něj nemohl, protože předtím měli hlídku ostatní za sebou a tak jsem se nabídla já.

„Ale Me lien, vy přece nemůžete hlídat. To je práce pro nás, ne pro vás. Vy jste nejdůležitější člen naší skupiny. To prostě nejde.“ Rozčiloval se Pankreas.
No, aspoň, že se počítám za člena. Vlastně si tak vůbec nepřipadám. Kromě Tairin se tady ke mně chovají, jak kdybych byla z porcelánu. Skoro abych je přemlouvala, když jim chci uvařit čaj. No dobrá. Tak hrozné to zase není. Chovají se ke mně až na jednu výjimku dobře. Ale dneska zrovna nemám moc dobrou náladu. „ Pankreasi, já jsem na hlídku stejně vhodná jako jsou všichni ostatní, nevím proč bych měla být výjimka. Všichni začínáte být unavení, musíte si alespoň jednu noc odpočinout. Já to zvládnu, to je mé poslední slovo.“Řekla jsem to takovým tónem, že neměl nikdo pochybnosti. Pankreas nakonec musel ustoupit.

„Dávejte tedy pozor Me lien, kdybyste zaslechla něco, co není normální, okamžitě nás vzbuďte. Rozumíte mi?“Zeptal se Othello. „Jistě, jistě, všechny vzbudím. Ještě něco mi chcete říct?“Řekla jsem trochu podrážděně, nejspíš si toho všimli, protože už nic neříkali. Jako bych nevěděla, že mám všechny vzbudit. Asi se sama vydám do lesa hledat, co tam je, ne? To si myslej, že jsem tak blbá nebo co? Ach jo. Nálada mi rapidně klesala dolů. Už se pohybuje nebezpečně blízko bodu mrazu.

Když se všichni najedli, ohřáli a udělali snad ještě padesát dalších věcí, uložili se k spánku. Já jsem ležela víc stranou od ostatních, opřená o kmen stromu, který tu rostl. „Tak hezkou hlídku Eleonoro.“Popřáli mi Pankreas s Othellem. Pak už všichni usínali.

Noc byla chladná, oheň dohoříval a mě začínala být zima. Vyndala jsem si z brašny provizorní deku a lehla si na místo. Něco mě tlačilo do boku, zkoušela jsem se otočit na jinou stranu, ale pořád jsem to cítila. Nejspíš nějaká šiška. Potichu jsem prohledala místo, ale nic jsem nenašla. Pak jsem začala pátrat na svém oblečení. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem zalovila v kapse svého pláště. Něco v ní bylo. Nějaký balíček. Vlastně spíš nějaká věc zabalená do látky. Chvíli jsem přemýšlela, kde se to tam mohlo vzít. Vůbec nic mě nenapadalo. Že by Belieb? Třeba to je její další překvapení. Ne to ne, to by mi řekla. Tak od koho to… „Vezmi si to, bude se ti to hodit, až budeš v nebezpečí. Může ti to zachránit život.“ Rianvelein. Dal mi to, když jsme se loučili. Jak jsem na to mohla zapomenout?! Nejspíš to bylo způsobeno tím zmatkem. Nebyl čas prohledávat si kapsy. Aspoň, že jsem na to narazila teď. Nebo to narazilo na mně?

Neviděla jsem na to, byla tma. Vyslovila jsem kouzlo na rozsvícení, stejné jako jsem použila, když jsem prchala před pronásledovateli a potřebovala jsem, aby mi nesvítil meč. Z rukou mi sálalo světlo, vycházelo z dlaní. Nadpřirozené bílé světlo. Ještě nikdy jsem to takhle nezkoušela, vždycky jsem rozsvěcela jen svíčky nebo jiné předměty, nikdy ne své vlastní ruce. Vlastně to bylo úplně jednoduché. Ale zpátky k tomu balíčku. Cítila jsem, jak se mi chvějí ruce, balíček mi v nich úplně pulzoval. Jakoby byl stejně nedočkavý jako já. Neváhala jsem už ani vteřinu. Rozevřela jsem látku.

Ukrývala se v ní dýka. Malá dýka s pouzdrem akorát na připevnění k pasu. Pouzdro bylo bílé barvy, na něm byly namalovány ornamenty barvou stříbrošedivou. To celé zdobil namalovaný strom barvou tmavě růžovou. V koruně stromu byl zasazen rubín. Vcelku to byla jednoduchá výzdoba, ale překrásná. Vyndala jsem dýku z pouzdra. Byla lehká, přesto ostrá. Řízla jsem se o její špičku. Radši jsem ji položila a pořádně si ji prohlédla. Rukojeť byla řešena jednoduše, přesto hezky, byla bílá. Tak jako vše, co se k této dýce vztahovalo. V hrušce byl zasazen smaragd, když jsem po něm přejela prstem, cítila jsem, že mě uklidňuje. Dodával mi pocit jistoty, klidu a bezpečí. Ještě čepel. Byl na ní vyryt stejný strom jako na pouzdru a z druhé strany ještě něco. Bylo tam vyryto slovo Filen . Tohle slovo mi něco připomínalo, chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla. Filen byla dcerou bohů, která pomáhala Ikarovi. Nevěděla jsem, za jakým účelem je to zde vyryto, ale působilo to na mě dobře. Jen by mě zajímalo odkud ji vzal?

Byl to opravdu nádherný dar. Nezasloužím si ho, přesto mi ho dal. Skoro mi to vehnalo slzy do očí. Vzpomněla jsem si na celý ten prokletý večer, jak jsem poprvé zabila člověka, i když to bylo nutné. Jak se mi Tairin ztratila z dohledu, jak jsem utíkala a utíkala a pak jak jsem padala. Chytil mne, nenechal mne spadnout. Podržel mě, když jsem potřebovala, pomohl mi. To se mi mockrát nestalo, vždycky jsem se snažila pomoct si sama. Nespoléhala jsem se na pomoc ostatních, žádní ostatní vlastně ani nebyli. Skoro nikomu jsem neříkala o svých problémech, dusila jsem to v sobě. Ale teď už je to pryč, teď jsem tady. Daleko od mého vlastního světa. Začala jsem tu nový život. Vzpomínky mi přináší jen utrpení a to nesmím dopustit.

Dlouho jsem si pohrávala s mou novou dýkou, Rianveleinovým darem. Přestala jsem až když na mě Anseth promluvil: „Eleonoro, už se můžeš jít vyspat. Teď jsem na řadě já.“ Zakryla jsem dýku, aby jí neviděl a popřála mu bezproblémovou hlídku. Otočila jsem se na bok, ještě dlouhou dobu jsem nemohla usnout. Stále jsem si ji prohlížela. Nakonec jsem ji schovala do pláště a usnula.

Anseth mě celou tu dobu pozoroval. Všiml si, že něco držím v ruce a stále si to prohlížím. Nešlo mu to do hlavy. Také viděl, že někdo stál na hranici lesa, když jsem se k nim znovu připojila. Stále přemýšlel nad tím, kdo by to mol být. Bylo divné, že přežila tu honičku v lese. Tairin měla pěkně nahnáno, běžela úplně jinou cestou, proto se jim ztratila. Chodila v kruhu, pak až si uvědomila, že se dostala těm pronásledovatelům za záda. Ovšem po Eleonoře nebylo ani vidu ani slechu. Něco mu tu prostě nehrálo. Však on na to jednou přijde.