Tulák Chodec 1: 10. kapitola - 2. část

MEZI HRANIČÁŘI

Cesta zpátky do Aranhoru proběhla bez zvláštních příhod. Jeli poměrně rychle a odpočatí koně se tomu ani nebránili. Ochotně klusali vpřed a nesli své jezdce blíž a blíž k Eriadoru. Konečně, i oni věděli, že míří domů.
Ellad vedl svého Raula v přední části skupiny, jen kousek za Viggem, Robertem a Collinem a převážně mlčel. Stále jej trápily výčitky svědomí. Nezbavil se jich ani po Viggově opětovném ranním ujištění a náladu mu nezlepšil ani příslib Robertova doprovodu. Věděl, že se k ustarané matce nezachoval nejlépe a mrzelo ho to. Upřímně. Také ho trápilo, že nenarazili na Dana s Robinem. Prostě je nepotkali. Ani na pláni v podhůří Tarmenelu, ani v Kirských horách, ani na silnici v Aranhoru ne.
Proč na něj přátelé nepočkali? Vždyť jim přece řekl, že je dohoní? Klusali rovinatou krajinou Zelené planiny a on si znovu položil obě otázky, znovu se na ně pokusil odpovědět a znovu se mu to nepodařilo. A nepodařilo se to ani Viggovi, ani Collinovi, ba ani Robertovi ne. Žádného z nich nenapadl jediný rozumný důvod, proč se kluci alespoň nepokusili na zpozdilého kamaráda počkat a proč uháněli domů téměř stejně rychle jako teď oni. No, na druhou stranu, nemusel si s tím zase až tak moc lámat hlavu. Vždyť se stejně všechno dozví. Časem. V Eriadoru. Teď však ještě ne. Teď neodbočil s Hraničáři na lesní cestu k vesnici, ale pokračoval dál po silnici k domovu. S Robertem a Viggem po boku.
Pustil proto Dana i Robina z hlavy a soustředil se na to, co přijde. Co to bude, nevěděl, tušil to však. V duchu před sebou viděl matčinu smutnou, utrápenou tvář a od pláče zarudlé a opuchlé oči. Rozhodně třepl hlavou, aby tu ošklivou, ale zcela jistě pravdivou vidinu zahnal, a sledoval raději krajinu, kterou projížděli. Jaro už se plně ujalo své vlády. Vonělo ve vzduchu, v trávě kolem silnice zářilo sytou zelení, znělo radostným křikem ptáků a bzučel o něm hmyz. Jaro – příslib nového života. Ano, nového života. Jen, aby to nebyl život bez Eriadoru. Bez Vigga a Hraničářů. Bez Dana s Collinem. Hoch vzdychl a s obavou pohlédl před sebe. Statek už měli na dohled.
Na dvůr vjeli otevřenými vraty o patnáct minut později. Nikde nikdo.
„Matka je asi v domě a Waldor s Doganem nejspíš odešli na pastvinu k ovcím,“ poznamenal Ellad, zadržel Raula a sesedl. Jeho dospělí společníci jej následovali a stejně jako on se v lehkých rozpacích rozhlíželi po opuštěném dvoře.
A pak se náhle vyplnila chlapcova vidina. Z domu vyšla Lea a vypadala přesně tak, jak si ji hoch představoval.
„Oh, Ellade!“ přivítala ho přidušeným, úlevným výkřikem, vrhla se k němu a on k ní. Objali se a Robert s Viggem jen spokojeně přihlíželi. Věděli, že i na ně přijde řada. Za chvíli.
Lea pustila syna ze své náruče dříve než obvykle. Odvrátila se od něho, přivítala oba muže a s úsměvem je pozvala do domu. Hoch však poznal, že se za její srdečností skrývá hněv. Zlobila se – hodně a na něj. S tíživým pocitem viny se ujal koní. Odsedlal je, napojil, zkontroloval jim kopyta a nakonec je po jednom odvedl do výběhu k Varrovi, aby se napásli a po libosti vyváleli. Pracoval rychle a úsporně. Přesto pečlivě, ale moc nad tím nepřemýšlel. V duchu se zabýval spíš tím, co bude dál. Čeká ho jen hubování nebo i trest? A jaký trest? Zakáže mu matka Eriador? Změní jejich dohodu?
Všechny tyhle otázky se mu honily hlavou stále dokola a on věděl, že odpovědi se zakrátko dozví. Bude se však potom cítit lépe?
Záleží na tom, vzdychl. Zavřel ohradu za posledním koněm a vydal se zpátky. V bráně statku potkal Waldora, který se právě vracel od ovcí, a strýc jej přivítal s úsměvem. Pravačkou ho objal kolem ramen a v tomhle přátelském držení pak společně vešli do dvora a dál až k domu. Šedý vlčák Dogan je celou cestu nadšeně obíhal, vrtěl ocasem a kňučivě poštěkával. Prostě – samá radost, žádný hněv. Chlapce v tu chvíli napadlo, jak by bylo krásné, kdyby to jeho matka cítila také tak, ale tušil, že to není možné. Ona si prožila víc než dvacet čtyři hodin strachu. Zbytečného strachu o jeho život, protože on nedodržel, co slíbil dodržovat. Provinil se, a proto – staň se, co se stát má.
S tím vešel do kuchyně a Waldor za ním. Starší muž zamířil ke stolu, kde už seděli Viggo s Robertem a pochutnávali si na plátcích studeného, lehce prorostlého uzeného, k nimž přikusovali krajíčky ráno upečeného, voňavého chleba. Waldor se s nimi pozdravil, zabral jednu ze dvou zbylých prázdných židlí a i on si nabídl svůj díl z pokrmu na stole. Ellad polkl sliny, které se mu nahromadily v ústech při pohledu na hodující muže, odkráčel si do pokoje pro židli a teprve potom usedl ke stolu. Ukrojil si tenký plátek uzeného, z ošatky sebral poslední krajíc chleba, s chutí se zakousl do té dobroty a se zkroušeným výrazem ve tváři čekal kázání.
Přišlo hned po jídle. Lea dosmažila poslední čtyři medové placičky, přesunula je z horké pánve na velkou mísu k ostatním a otočila se čelem do místnosti. Upřela své hnědé, dlouhým pláčem poznamenané oči na syna a bez ohledu na hosty jej ostře pokárala.
„Tak, co mi k tomu řekneš?!“ žádala nakonec o vysvětlení.
Ellad k ní zvedl výčitkami ztrápenou tvář a tichým hlasem se jí omluvil. Uznal svou chybu, požádal o prominutí a slíbil, že už se to nikdy nestane. Leu jeho pokora a kajícnost dojaly. Hněv ji přešel a oči se jí znovu zalily slzami. Aby je skryla, otočila se zpátky ke kamnům, chopila se mísy s placičkami a přenesla ji na stůl. Pak s unaveným povzdechem usedla na poslední volnou židli a už normálním, klidným hlasem se obrátila k Robertovi. „A to jsme si mysleli, že bude ve větším bezpečí. Mysleli jsme si, že se díky Eriadoru a Hraničářům přestane toulat. Že prostě skončí všechny ty jeho osamělé průzkumné cesty do neznáma.“
Znovu smutně vzdychla a v kuchyni zavládlo úplné ticho. Waldor se jako vždy držel stranou a do výchovy syna sestře nemluvil. Viggo si vůbec netroufal do rozmluvy zasáhnout – jako cizinci mu to ani nepříslušelo, jen v jeho hlavě dozrálo důležité rozhodnutí. Rozhodnutí, které měla na svědomí právě poslední slova mladé ženy. A Robert? Robert prolomil po pár úderech srdce to nepříjemné mlčení. Seznámil Leu a Waldora s událostmi posledních dní, označil chlapce za hrdinu a na dotvrzení svých slov ukázal oběma zachráněný Linhir. Waldor i Lea si drahokam prohlédli s podobnými pocity jako Hraničáři před nimi. S obdivem, úctou a lehkým zamračením. Na původ jediného kazu v bájném kameni se však nezeptali a Roberta ani nenapadlo, aby s tím sám začínal. Nechtěl už tak dost vystrašené matce vyprávět o jistém kopí, které málem ukončilo život jejího syna.
Viggo s Elladem se o tom také ani slovem nezmínili, a tak to byla jediná věc z chlapcova velkého dobrodružství, která Lee zůstala skryta. Mladá žena vrátila drahokam zpátky Robertovi a vybídla své čtyři spolustolovníky, aby ochutnali placičky a najedli se do sytosti. K synově výpravě na Aldor se už nevyjadřovala, místo toho vstala, zapálila svíčky, protože místnost již ovládlo večerní šero, a nalila každému hrnek kozího mléka, zatímco Waldor s Elladem odešli ven zahnat na noc ovce a zavřít koně.


***


Uběhl týden a Ellad byl už zase na cestě. Pravda, chtěl sice původně zůstat doma déle, matce pro radost, ale nevydržel to. A tak teď uháněl známou stezkou na západ do Eriadoru a neskutečně se tam těšil. Běžel po svých, protože Raula s sebou odvedli při odjezdu Viggo s Robertem, a k vesnici dorazil krátce před polednem. Nahoře na svahu se zastavil, chvilku se vydýchával, a potom se rozhlédl po pastvinách. Hledal koně a s nimi Dana.
Našel je téměř okamžitě a volným krokem se vydal přímo k nim.
„Chodče!“ přivítal ho pár minut nato s neskrývaným nadšením Dan. Vyskočil na nohy a sevřel lehce zmateného přítele v bratrském objetí. „Tak rád tě vidím.“
Ellad přátelské přijetí čekal, ale tohle?! Nejdřív jede tak rychle, že jej nelze dohonit, a teď mě vítá, jako kdybych... Nechápal. Jemně se vymanil z Danova srdečného a nezvykle dlouhého sevření, odpověděl mu na pozdrav a kývnutím pozdravil i Giona, o pár let mladšího hnědovlasého klučinu s oválným obličejem a tmavýma očima, který za nimi občas zašel a byl tu i nyní. Seděl v trávě, ruce měl položené na pokrčených nohou a se zájmem je sledoval. Ellad od Dana trochu odstoupil, spustil své štíhlé tělo vedle Giona a s lehkou výčitkou požádal kamaráda o vysvětlení.
Dan vzdychl – výčitka mu neunikla. Také se posadil a začal. Vypověděl všechno, co se událo od chvíle, kdy se v Tarmenelu rozloučili, a Ellad se tak dozvěděl, že zachráněné dívky skutečně patřily k Aldorským čarodějkám. Jmenovaly se Tanja a Tena a byly to sestry – dvojčata. To ony dostaly za úkol střežit a opatrovat bájný Linhir poté, co nadanější Tena spatřila ve snu útok černooděnců. Ostatní čarodějky z ostrova odešly. Tedy ne všechny, pár jich zůstalo, aby černooděnci nepojali podezření. Černooděnci a Argaana. Tena s Tanjou totiž také zůstaly, protože věděly. Věděly, že utéct s drahokamem nestačí. Argaana by je nemilosrdně štvala po celém poloostrově a dříve či později by dosáhla svého. Ne, pro bezpečí Lihniru i samotných čarodějek musela ta žena uvěřit, že je kámen ztracen. Navždy. Prostě zničen a to se podařilo.
Obě sestry věděly o příjezdu chlapců do hor i o svém vysvobození. A věděly také o něm, o Elladovi. Díky Teniným jasnozřivým snům znaly budoucnost. Ne však úplně přesnou. Dívka viděla pouze útržky. Viděla, jak Ellad bere Linhir Urinovi, divokou honičku v horách, vhození prázdné taštičky do propasti a také... Ano, vržené kopí narážející do Elladovy ničím nechráněné hrudi. Hoch konečně pochopil. Proto Dan s Robinem nečekali a spěchali zpátky. Proto ho Dan tak vřele vítal. Oba uvěřili, že je po smrti. A věřili tomu i všichni v Eriadoru. Až do návratu Hraničářů.
A kde byly krásné čarodějky teď? Odjeli. S Robertem, s Robinem i s Linhirem. Kam? To Dan nevěděl. Tušil však, že je to tak správně. Už jen proto, že Robin a Tanja v sobě nejspíš našli zalíbení.
V tom mu dal Ellad za pravdu.
„Takže Robin se zakoukal do čarodějky? Asi je to dědičné,“ poznamenal se smíchem. Pak oba ztichli a té chvilky okamžitě využil až dosud mlčící Gion.
„A hádej, co je tady nového?“ obrátil se na Ellada a oči mu přitom zářily pýchou a radostí.
Ellad na něho upřel svůj pronikavý modrý pohled, pokrčil rameny, zavrtěl hlavou na znamení, že ho nic nenapadá, a se zvědavostí sobě vlastní čekal na odpověď. Nedočkal se jí však kupodivu od Giona.
„Vzali ho ke koním. Bude teď pást s vámi,“ vyřkl tu novinu lehce znuděný dívčí hlásek a ke klukům se došourala drobná, hubená, nakrátko ostříhaná holčička, která jako by Gionovi z oka vypadla.
„Teda, Illo. Taky všechno zkazíš,“ zlobil se nejmladší ze sedícího hloučku. „Já jsem mu to měl říct. Já.“
„Tak to je skvělé. Konečně se ti tvé velké přání splnilo,“ usmál se na uraženého klučinu s nepředstíranou radostí Ellad, protože věděl, jak se mu koně líbí, a zakaboněnému chlapci se po jeho slovech tvář zase rozjasnila.
Mezitím se holčička Illa, mimochodem Gionova o rok a půl mladší sestra, pohodlně usadila vedle Dana a rozpustile se na bratra zašklebila. Jen tak, aby ho ještě trochu pozlobila, a potom s klidnou důstojností vyřídila všem třem zprávu, se kterou byla na pastvinu vyslána. „Collin vám vzkazuje, že máte dneska zahnat koně dřív. Ještě před západem slunce.“
„A proč, to ti náhodou neříkal?“ zajímal se hned Ellad a i Dan s Gionem hořeli zvědavostí.
„Ne, neříkal,“ pronesla holčička důležitě. Opřela si bradu o ruce zkřížené na pokrčených kolenou a zadívala se ke stádu. Vážný výraz jí spadl z tváře jak špatně upevněná maska a její rty zvlnil pobavený úsměv.
Chlapcům změna v dívčině obličeji neunikla, a tak i oni pohlédli na koně a ani oni se pak neubránili úsměvu. Kolem svých poklidně se pasoucích matek skotačila dvě nedávno narozená hříbata a předváděla dětem přímo neskutečné divadlo. Rychlý cval na ještě značně vratkých, dlouhých nožkách střídala náhlá zastavení a občas i nějaké to vyskočení všemi čtyřmi do vzduchu a prudké vykopnutí zadníma nohama. Roztomilé to bylo a děti od dovádějících koníků nedokázaly odtrhnout oči. Mlčely a sledovaly hrátky obou hříbátek, dokud se mláďata neunavila a s pošviháváním krátkých ocásků se nevrátila ke svým matkám.
„A to tady jako zůstaneš?“ zamračil se Gion na sestru a porušil tak kouzlo předchozích okamžiků. „Ty se nemusíš vrátit?“
„Musím,“ pohodila Illa vzpurně hlavou. „Ale je mi to jedno. Radši tu budu s vámi.“


***


Chlapci s Illou zahnali koně přesně podle vyřízeného vzkazu. Asi půl hodiny před tím, než slunce zmizelo za lesem na západě. U stájí už na ně čekal Collin. Tedy, hlavně na...
„Připrav si Raula, Chodče. Odjíždíme,“ oslovil chlapce nezvykle vážným hlasem.
„Teď večer? Kam?“ chtěl okamžitě vědět Ellad a i ostatní byli zvědaví na mladíkovu odpověď.
Collin však jen zavrtěl hlavou a nahlas neřekl jediné slovo. Místo toho se rozhlédl po svém Wickovi, a když ho ve stádě našel, vyrazil rozhodným krokem přímo k němu. Chytil ho, vlídně na něj promluvil, nasadil mu ohlávku a odvedl valacha kousek stranou, aby jej mohl v klidu nauzdit a nasedlat, zatímco naprosto zmatený Ellad těkal pohledem z Dana na Giona, z Giona na Illu a z Illy zase zpátky na Dana. Hledal u nich nějaké vysvětlení nebo alespoň náznak vysvětlení, protože blonďák se takhle tajnůstkářsky obvykle nechoval. Mlčení a vážná tvář mu byly zcela cizí. Dana, Giona a Illu však svým jednáním mladík překvapil také, a tak ti tři jen vrtěli nechápavě hlavami a krčili neurčitě rameny.
„Budeš tam jen tak stát a koukat, kluku, nebo uděláš, co jsem ti řekl?“ houkl na Ellada s úšklebkem Collin a to chlapce rozhýbalo. Chytil Raula, uplatil ho kouskem tvrdého chleba, který vytáhl z kapsy, chvilku počkal, než ostatní tři děti zaženou zbylé koně do stáje, a pak zavedl vraníka ke Collinovi s Wickem. Rychle ho vyčistil a připravil k odjezdu. Na mladíkův tichý pokyn si přehodil přes ramena silný, tmavý plášť s kápí, ještě naposledy dotáhl sedlový řemen, vyhoupl se do sedla a následoval Collina k jižní bráně Eriadoru.
Žhavý sluneční kotouč právě mizel za střapatým okrajem lesa a stále ještě poněkud z míry vyvedený Ellad si ani nevšiml Laury s Juditou stojící uprostřed cesty k druhé bráně vesnice a vyprovázející ho pohledem. Čeho si však chlapec všiml, byly dvě pochodně připevněné k Wickovu sedlu. Takže pojedeme i potmě. Kam asi? Co má tohle všechno znamenat? Jedná se snad o nějaký další bojový úkol, který je součástí Hraničářského výcviku? To by s nimi potom ale jel i Dan nebo by o tom alespoň něco věděl. A také, Collin jejich cvičení nikdy nebral takhle zatraceně vážně. Vždycky vtipkoval, pobaveně se šklebil a
hlavně – všechno jim vysvětlil. Žádné mlčení jako teď.
Je to záhada. Copak jsem něco provedl? Ach, jo. Otázky, otázky, otázky a odpověď žádná. Vzdychl si, popohnal Raula, aby za starším druhem moc nezaostával a chvíli se snažil určit jejich cíl podle směru, kterým se ubírali. Jeli lesem, smrkovým – jak v Aranhoru také jinak, a stále se drželi cesty v podobě od vozů vyjetých kolejí. Slunce zapadlo někde za jejich zády, jeli tedy k východu nebo jihovýchodu. Ellad si nebyl jistý. Mezi stromy se stmívalo rychleji než v otevřené krajině a houstnoucí šero chlapce mátlo.
Takže zase nic. Budu se muset prostě nechat překvapit, usoudil nakonec a své snažení vzdal. S tichou odevzdaností se nechal vést stále větší temnotou do neznáma.
Náhle Collin před ním nečekaně zastavil Wicka a hoch měl co dělat, aby Raul do hnědého valacha nevrazil. Uhnul s vraníkem kousek stranou a také zůstal stát. Blonďatý mladík se o jeho jezdecké trampoty ani trochu nezajímal. Soustředil se na něco zcela jiného. Od sedla odvázal jednu z pochodní, pak okolní čerň prozářila malá jiskřička a hned vzápětí pochodeň vzplála. To ostré světlo na okamžik oba oslepilo, ale jen nakrátko. Po pár vteřinách si jejich oči zvykly a oni mohli pokračovat dál. Pořád dál po cestě vyjeté koly mnoha vozů a protínající bezejmenný smrkový les jak obrovská sečná rána. Čadivé světlo pochodně vytvářelo na kmenech stromů i mezi nimi mihotající se strašidelné stíny a oni vedli své koně pomalým krokem a mlčky stále vpřed. Čas jakoby se zastavil a les se zdál nekonečný.
Ellad velmi brzy ztratil pojem o tom, jak dlouho jedou i kam vlastně jedou. Tedy, kterým směrem. Všechno, co právě prožíval, se mu jevilo jako značně zvláštní a jaksi neskutečné. Byl zvědavý, napjatý k prasknutí a naprosto bdělý. Smysly měl podivně zostřené a ani stopa po únavě. Spát se mu prostě vůbec nechtělo.
Stále jeli krokem, stále mlčeli a první pochodeň už dohořívala. Collin zadržel Wicka, předal ji Elladovi, uvolnil si tak ruce a sáhl po druhé. Zručně pochodeň zapálil o zbytek té první a oba zase pokračovali v cestě. Opět bez jediného slova, ale... Ellad si všiml, že se krajina kolem nich začíná měnit. Mezi stromy se stále častěji objevovala skaliska a chlapci připadalo, že jsou čím dál větší. Jak postupovali dál a dál tmavou nocí, tak se z balvanů postupně stávaly skalky, skály a hory.
Bílé hory. Ano, jsme v Bílých horách nebo někde blízko, pomyslel si Ellad, když Collin náhle znatelně změnil směr. Zabočil s Wickem doprava, opustil cestu vyjetou od vozů a hoch ho následoval. Navedl Raula za ním na užší, spíš stezku než cestu a společně pak pokračovali pořád dál a dál do nitra Bílých hor.
Když dohořela i druhá pochodeň, Collin opět zastavil. Sesedl, povolil Wickovi sedlový řemen a uvázal ho u nejbližšího smrku. Ellad udělal to samé a s napětím a zvědavostí vystupňovanou do krajnosti čekal, co se na malém zatravněném plácku bude dít.
„Tady si chvilku odpočineme. Máme čas,“ sdělil chlapci konečně alespoň něco mladík a posadil se.
Ellad složil tělo vedle něj a zoufale toužil po vysvětlení. Z těch dvou vět pochopil, že tady se ještě nic dít nebude. Tak kde tedy? A co? Na co mají čas?
Se špatně skrývanou rozmrzelostí se rozhlédl kolem a neopomněl se podívat také na oblohu. Stále byla tma, ale už ne tak černočerná. Noc pomalu ustupovala rodícímu se dni. Hoch vzdychl. Nejraději by vyslovil všechny své otázky nahlas, ale vytušil, že by mu to k ničemu nebylo. Collin byl normálně velmi upovídaný, a když teď mlčel, měl k tomu jistě nějaký důvod. Odpovědí by se tedy pravděpodobně nedočkal. Ale proč? Proč to mlčení?
„Jsi zvědavý?“ porušil nečekaně ticho mladík a dovolil si úsměv, který však Ellad díky temnotě neviděl. Spíš ho vytušil.
„Hrozně!“ vyhrkl a otočil se k blonďákovi s nadějí, že se teď snad konečně dozví víc, ale Collin jen pokýval hlavou, což hoch opět neviděl, pohodlně se natáhl a zase se zahalil mlčením.
Ellad v duchu zaklel, ale najevo nedal nic. Lehl si a pohled upřel přímo před sebe, to jest na nebe. Noc se loučila, den přicházel a oči se začaly zavírat...
„Tak vstávej, Chodče. Jedeme dál,“ zavelel zase naprosto nečekaně Collin a vytrhl tak Ellada z blaženého polospánku.
Hoch sebou trhl a na nohy se stavěl s mohutným zíváním. Collin ne. Vyskočil s chutí, přistoupil těsně k chlapci a položil mu ruku kolem ramen.
„Teď mě poslouchej, Chodče. Nasaď si kápi a nesundávej ji, dokud na tebe nekývnu. Nemluv, dokud nebudeš vyzván, a tohle si dej za opasek. Použiješ ho, až přijde čas,“ s těmi slovy předal chlapci jeho nůž a zároveň jej velmi krátce, ale důrazně upozornil na drobnou jizvu na dlani své levé ruky.
Ellad zase nechápal. Schoval zbraň tak, jak mu Collin řekl, strnule následoval blonďáka ke koním, dotáhl Raulovi popruh, vyhoupl se do sedla a skryl si hlavu kápí. Znovu se nechal vést do neznáma a v jeho nitru vládl nepopsatelný zmatek. Collinovy pokyny mu nejspíš měly pomoci, měly jej uklidnit, napovědět mu, ale jejich účinek byl zcela opačný. K předchozím otázkám se přidaly další a odpověď opět žádná. Jen mlčení. To byla také jediná věc, kterou z mladíkova proslovu pochopil. Mlčení. Ale proč?! Chtělo se mu křičet.
Proč ty zatracený tajnosti? Proč musim bejt zahalenej v plášti? Na co budu potřebovat nůž a co ta jizva? Budu snad muset někoho pořezat? Někoho nebo snad sám sebe? Sakra! Sakra! Sakra! Klel v duchu, ale Collina poslechl. Nevydal ani hlásku a mlčky mladíka následoval stále dál do nitra hor. Tma zmizela a krajinu kolem nich ovládlo bezbarvé jitřní šero. Stromy, skály, křoviska i oni sami se teď oděli do různých odstínů šedi a také se ochladilo. Takže Ellad byl za dlouhý, teplý plášť na jednu stranu vděčný, přesto však...
Myšlenku nedokončil. Strmé skalní stěny, které je už pár desítek kroků svíraly v úzké soutěsce, náhle ustoupily kamsi do pozadí a před nimi se otevřelo údolí. To však nebylo důvodem k přerušení toku jeho myšlenek. Údolí samo o sobě ne, ale velké množství ozbrojenců střežících jeho ústí. Ellad i Collin stáli náhle tváří v tvář přesile podmračeně se tvářících, šedohnědozeleně oděných mladých mužů se zbraněmi připravenými k boji. Někteří měli v rukou luky se založenými šípy připravené k výstřelu, jiní svírali krátké meče nebo tesáky a další...