Tanec s Temnotou - Kapitola 4.

  4.

  Pomalu jsem odemkla dveře a začichala, abych se ujistila, že byt je prázdný. Po dnešku jsem už opravdu nechtěla další překvapení.

  Původně jsem měla v plánu jít hned spát, ale potřebovala jsem si někde vybít nahromaděný adrenalin. Svlékla jsem se do spodního prádla, pověsila na stropní hák boxovací pytel a odsunula pohovku ke zdi. Rozmáchla jsem se pěstí a spokojeně se zašklebila, když se ozvalo temné zadunění. Během následující hodiny jsem si prošla všechny kopy a údery, které jsem se naučila na hodinách kung.fu, karate, aikida a jiu jitsu, všechno mě bolelo a byla jsem utahaná jako kotě. Odepnula jsem pytel, ze kterého se sypal jemný písek, jak jsem si všimla, a opatrně ho postavila zpátky do kouta. V koupelně jsem nacpala oblečení do pračky a vklouzla pod proud horké vody. Rychle jsem si umyla vlasy, vypnula vodu a zabalila se do županu. Pak jsem si sedla na pohovku, zapnula televizi, ale než jsem se stačila učesat, zazvonil telefon. Neochotně jsem ho zvedla.

„Ano?“ zavrčela jsem.

  „Dnes večer v osm hodin, hotel Pride Palace,“ oznámil Max a zavěsil.

  Mrkla jsem na hodinky. Ještě mi zbývalo skoro dvanáct hodin, než znovu uvidím svého bývalého milence, tak jsem zalezla do postele a okamžitě usnula.

 

  Otravné monotónní pípání budíku mě vytrhlo z příjemného snu o rozkvetlé zahradě. Naštvaně jsem se otočila a strčila hlavu pod polštář, ale když jsem zjistila, že ani to nepomáhá, neochotně jsem se zvedla a zamáčkla ho. Nevrle jsem se na něj koukla a zděsila jsem se, když jsem uviděla číslice. Bylo už sedm! Než se dostanu do hotelu Pride Palace, zabere to téměř půl hodiny a nebyla jsem nalíčená ani oblečená. Dopřála jsem si bleskovou sprchu a pak se ponořila do šatny ve snaze najít něco vhodného na sebe.

  O necelou hodinu později jsem zastavila před hlavním vchodem do Pride Palace, vzala si od portýra číslo a hodila mu klíčky.

  „Opatrně, je nové,“ varovala jsem ho.

  Vrátný mi otevřel skleněné dveře a zavolal jednoho z bellboyů.

  „Přejete si, slečno?“ zeptal se mladík se zářivým úsměvem.

  „Mám tu schůzku s Gabrielem d´Assan-Coeur,“ odpověděla jsem zdvořile.

  „Jistě, monsieur d´Assan-Coeur už na Vás čeká.“ Rukou mi pokynul, abych ho následovala.

  „Smím se Vám postarat o kabát, slečno?“ pípla nesměle mladá šatnářka.

  „Ovšem, ale postarejte se, prosím, aby byl někde na kraji.“

  Podala jsem jí kabát společně s tučným dýškem, což rozzářilo její tvář okouzlujícím úsměvem. Pak už jsem následovala svého průvodce do hotelové restaurace, kde mě svěřil do péče číšníkovi.

  „Tudy, slečno,“ nabídl mi rámě a já se nechala provést restaurací až k osamělé postavě u stolu v rohu.

  Prohlédla jsem si Gabriela dřív, než se dostanu ke stolu, abych se pak nenechala rozptylovat vzpomínkami na minulost. Vůbec se nezměnil, hranatý obličej lemovaly stále stejné světle hnědé vlasy, zelené oči zářily stejnou zelení a vousy mu rostly v úhledné bradce, jako když jsem ho viděla naposledy. Vlkodlaci stárnou pomaleji než normální lidé, Gabriel vedl svou smečku už víc než třicet let, nikdy nezaváhal.

  „Pane,“ uklonil se lehce číšník. „Přišel detektiv, který s Vámi chtěl mluvit,“ oznámil.

  „Dobrý večer, pane d´Assan-Coeur,“ pozdravila jsem zdvořile.

  Gabriel pomalu zvedl hlavu.

  „Myslel jsem, že se mnou má mluvit paranormální detektiv, slečno…“

  Čekal, až mu řeknu jméno a při tom po mně blýskl úsměvem, který rozklepal kolena každé ženě s kapkou sexu v krvi.

  „Jsem nejlepší paranormální detektiv v okolních čtyřech státech, ale pokud byste raději mluvil s někým jiným, jistě se nějak dohodneme.“

  Gabriel při mém proslovu zvědavě větřil, poznala jsem to podle způsobu, jakým nakláněl hlavu.

  „Váš parfém je naprosto dokonalý,“ zapředl nakonec tiše a naklonil se blíž, „pro mne bohužel příliš výrazný.“

  „To byl účel,“ poučila jsem ho s úšklebkem.

  „K někomu tak nádhernému se sarkasmus nehodí,“ usmál se.

  „Dnes nad ránem jsem ohledávala tělo jedné vlčice, tedy to, co z ní zbylo.“

  „To, co z ní zbylo? Nevím, jestli si uvědomujete, co to znamená být vlkodlakem.“

  „Máte na mysli rychlé uzdravování nebo něco jiného?“

  „Uzdravování samozřejmě,“ mrkl na mě.

  „Jmenovala se Jane Graceová, našli jsme její doklady.“ Gabriel nepatrně ztuhl. „Chtěla bych Vaše svolení prozkoumat její práci a prosím, abyste mi vydal spisy všech zmizelých dlaků, abych je mohla prostudovat a porovnat.“

  „Jdete na to poněkud zhurta, slečno, nemyslíte?“ ušklíbl se znovu.

  „Dělám jen svou práci,“ odpověděla jsem mrazivě, „pomůžete mi nebo si budu muset obstarat povolení?“

  Gabrielův úsměv ztuhl, ale natáhl se pod stůl a vytáhl několik tučných složek.

  „Obsahují všechno, co se nám o jejich zmizeních podařilo nashromáždit: jména, zaměstnání, datum a místo zmizení, …“

  Kývla jsem.

  „Vím, jak je to pro Vás těžké.“

  Ztěžka jsem si povzdechla a vstala. Gabriel mě okamžitě napodobil.

  „Bylo mi ctí, slečno, i když jste mi stále neřekla své jméno.“

  „Děkuji, díky za všechno, Gabe,“ prohlásila jsem bezmyšlenkovitě.

  Ve chvíli, kdy ztuhl, jsem si uvědomila svou chybu. Rychle jsem se otočila, abych mohla odejít, ale on mě strhl zpátky a tvrdě mě políbil. Šokovaně jsem ztuhla a on mě pustil.

  „Mohl jsem tušit, že jsi to ty, Loro, ale ty vlasy a brýle mě mátly.“

  „Je to kamufláž,“ ušklíbla jsem se a sundala si blonďatou paruku i strohé brýle.

  „Nechceš si odložit ještě něco?“ zapředl a svůdně se usmál.

  „Směla bych ti připomenout, Gabrieli, že už ti nejsem povinována věrností ani úctou?“ vyštěkla jsem zuřivě. „Obojí jsi ztratil tehdy v noci.“

  „Myslíš si, že to pro mě bylo snadné?“ zavrčel vztekle. „Celé tři roky jsem si to vyčítal, ale tys mi nedala na vybranou. Znala jsi pravidla, porážka znamená smrt nebo vyhoštění.“

   „Mohl jsi odmítnout, není tvou povinností bojovat se ženou,“ usadila jsem ho.

  „Brali by to jako projev slabosti a to jsem si jako alfa nemohl dovolit. Čelil bych stále novým výzvám, dokud bych nezabil tolik vlkodlaků, aby mi to vydobylo zpět mou čest. Navíc bychom se museli spárovat!“

  „Tak proč jsi to neudělal?“ vybuchla jsem. „Co by se stalo, kdyby ses se mnou spároval? Tehdy jsem tě milovala, Gabrieli, milovala!“ Téměř jsem křičela. „Ty ses ke mně otočil zády. Nenávidím tě, Gabe, tak jako jsem tě tehdy milovala.“

  „Jak?“ zeptal se prkenně.

  Jízlivě jsem se ušklíbla: „Z celého srdce.“

  „Loro, snažně tě prosím, …“ začal, ale já ho přerušila.

  „Možná ti dlužím za svůj život, ale ani tak ti nic neodpustím. Nemáš právo mě o to žádat.“

  „Loro…“

  „Nech mě odejít, Gabrieli!“ doporučila jsem mu. „Nechci ti ublížit, pokud to nebude nezbytně nutné.“

  „I to je důkaz, že ti ne mně pořád záleží,“ prohlásil sebevědomě s úsměvem, který mu vzápětí z obličeje zmizel.

  „Výhoda volných šatů,“ nadhodila jsem přes hlaveň beretty, kterou jsem právě vytáhla z pouzdra na stehně. „Ustup stranou, vlku!“

  Neochotně udělal tři kroky stranou, čímž mi uvolnil cestu k východu.

  „Neodvažuj se mě ještě někdy dotknout, vlku,“ varovala jsem ho. „Nechtěl bys mě za nepřítele.“

  Strnule na mě zíral. „To ty mě taky ne,“ zamumlal tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela.

  „Sbohem, Gabe,“ rozloučila jsem se stroze.

  „Nemysli si, že se tě vzdám tak lehce,“ prohlásil tiše. „Patříš ke mně a dobře to víš, ani všechen čas na světě to nezmění. Kdybys mě hledala, sídlo smečky znáš.“

  S těmi slovy se otočil a odešel. Počkala jsem, až se za ním zavřou dveře, a teprve pak jsem sklopila oči a dlouze vydechla.

  „Slečno, jste v pořádku?“ zeptal se číšník procházející kolem.

  Vzhledem k tomu, že jsem dosud držela v ruce pistoli, to byla poněkud nemístná otázka.

  „V naprostém,“ sdělila jsem mu mírně a schovala zbraň zpět na stehno.

  Na číšníkově tváři se náhle objevil podivný prázdný výraz.

  „Takže platit bude pan d´Assan Coeur. Bylo mi potěšením Vás dnes večer obsluhovat, slečno,“ hlesl číšník nepřítomně.

  Mlčky jsem na něj zírala, dokud mi nedošlo, že jsem to udělala znovu. Občas se mi stávalo, že lidé kolem mě viděli podivné věci, když se nic nedělo, nebo naopak neviděli nic, když se něco dělo. Nejistě jsem vyšla z restaurace a poprosila o kabát. Šatnářka se roztřeseně usmála, natáhla ke mně ruku s kabátem a druhou něco lovila v kapse. Když jsem si od ní kabát brala, lehce jsem se dotkla její ruky. V konečcích prstů mě zabrnělo a já rychle ucukla, právě ve chvíli, kdy po mně skočila. Ukročila jsem lehce stranou, abych se jí vyhnula, ale ona se v letu zkroutila, otočila a tvrdě mi vrazila do prsou. Vzápětí se po mě rozmáchla podivnou dlouhou dýkou, kterou vytáhla z kapsy, a vrazila mi ji do boku. Ozvalo se několikeré vyjeknutí od lidí, kteří stáli natolik blízko, aby viděli, co se děje.

  Tělem mi projela vlna bodavé bolesti, ale víc než ta mě vyděsil mrazivý chlad, který se z rány začal bleskově šířit, ochromoval svaly a zbavoval mně vlády nad končetinami. Nebyla jsem si jistá, jak mám zareagovat, takže jsem ji radši nechala na místě, i když se mi to příčilo, a pomalu, s námahou se napřímila.

  „Kde jsi sehnala jotunskou ledovou dýku, vlčice?“ zachrčela jsem a snažila se stát rovně. „Měla jsem za to, že byly zničeny všechny, ale Ničitelům očividně jedna unikla.“

  Dívka zbledla. „Kdo jsi?“ zeptala se nejistě. „Jak to, že víš o Ničitelích a ledových dýkách? Je to tajemství našeho druhu!“

  I přes sílící bolest v boku jsem se jízlivě ušklíbla. „Příště by sis spíš měla zjistit něco o tom, koho máš zabít, než se bezhlavě pustit do protivníka,“ poučila jsem ji chladně. „Kdyby ses jen trochu poptala, zjistila bys, že jsem jedna z vás.“

  „To je vyloučeno!“ zavrtěla odmítavě hlavou. „Kdybys skutečně byla jednou z nás, poznala bych to, cítila bych tě a slyšela v mysli.“

  Poněkud jsem zbystřila. „Takže ty jsi telepatka?“ zeptala jsem se zvědavě.

  Telepat byl mezi vlkodlaky rarita, asi jako člověk bez pigmentu mezi lidmi, vlkodlačí patogen totiž ničil veškeré magické schopnosti, které měl postižený před svou proměnou. Někdy ale zůstávaly některé psychické schopnosti, jako lehká telekineze nebo právě telepatie.

  „Ano,“ bojovně vystrčila bradu, „jsem jedinečná!“

  Smutně jsem zavrtěla hlavou. „To nejsi, jsi jen vzácná, jedinečná budeš, až se uzdravíš.“

  „Co to…?“

  „Vím o té rakovině,“ řekla jsem nelítostně, „a taky o tom, že ti ten upír dává krev. Myslíš, že se uzdravíš, ale to se nestane, tak silný účinek upíří krev nemá.“

  „Nestojím o uzdravení, až tě zabiju, učiní mě nesmrtelnou!“ prohlásila sebejistě.

  Strnule jsem se narovnala a vzápětí zavrávorala. Chlad dýky se mi pomalu rozléval žilami, znemožňoval pohyb a zatemňoval rozumné uvažování. Věděla jsem, že jakmile se mi dostane k srdci, je konec, ale existoval způsob, jak jed zastavit, sice to bude nebezpečné, ale přece jen možné.

 Roztřesenými prsty jsem sáhla do kapsy pro mobil, ale moje milá společnice mi ho lehce vyrazila z ruky a kopla ho daleko z mého dosahu.

  „Ani to nezkoušej, tady ti nikdo nepomůže,“ zavrčela na mě vztekle, hlavou se jí ale zběsile mísily myšlenky na útěk s touhou po věčném životě, který si tak zoufale přála i pro svou matku.

  V tu chvíli jsem prudce zaútočila, a jelikož to vlčice vzhledem ke své rozpolcenosti nečekala, boj netrval dlouho. Stačila jedna pořádná rána pěstí do spánku a milá telepatka se skácela v mdlobách k zemi. Bohužel mne síla úderu poněkud vyvedla z rovnováhy, takže, ačkoli jindy bych prostě jen odkráčela, teď když už mě tělo neposlouchalo, jsem se poroučela k zemi spolu se svou soupeřkou.

  Když nebezpečí zdánlivě pominulo, přihlížející lidé se konečně pohnuli. Přiskočilo ke mně několik mužů, kteří se mi snažili pomoct na nohy, ale ty už jsem vůbec necítila.

  „Můj telefon…“ vypravila jsem ze sebe malátně. „Kde…“

  Vzápětí už jsem ho držela v ruce. Roztřesenými prsty jsem zmáčkla tlačítko rychlé volby.

  „Leo…“ zasípala jsem, když to konečně zvedl.

  „Proboha, Loro, mluvíš strašně!“ vyjekl nadšeně, když mne uslyšel. „Co budeš potřebovat tentokrát?“

  Povzdechla jsem si, jakmile jsem něco potřebovala, vždycky se snažil vytřískat z toho maximum. Tentokrát se mi to pěkně prodraží.

  „Potřebuju Dračí dech, pošli ho doktorovi Carrinimu do nemocnice St. Claire´s, dorazím tak co nejdřív.“

  „Dovedeš si vůbec představit, jak je Dračí dech vzácný a drahý?“ vytáčel se Leonidas. „Nevím, jestli ho ještě seženu.“

  „Vím moc dobře, že si ho schováváš v kuchyni ve třetí poličce nad dřezem, a pokud se pamatuji, bylo tam šest lahviček,“ informovala jsem ho. Ty informace jsem vydolovala ze zavřených šuplíků své paměti, kam jsem uložila tu prokletou noc strávenou s ním. „Jestli to nepošleš, přijdeš o svého nejvýnosnějšího zákazníka, tak si sakra pospěš,“ vyjela jsem na něj zoufale, protože jsem cítila, jak se přese mě přelévá vlna mdlob.

  Sametovou temnotu jsem přivítala jako vysvobození od bolesti