Gothea - ''Začátek něčeho nového''

Ariarty se zamyšleně dívala z okna na zahradu, která s příchodem zimy usínala, nebo umírala. Listy byli zbarvené do žluté a hnědé, nebe už dny bylo šedé a každý den aspoň hodinu pršelo. Mizerné počasí, které způsobovalo mizernou náladu.

Rozhlédla se po svém pokoji a v duchu se s ním loučila, s jejím pokojem ve kterém žila od doby, kdy její rodiče zemřeli. Bylo zvláštní, že nyní pracovala s lidmi, kteří vypálili většinu jejího lidu. Co jiného ji zbývalo? Ona zemřít nechtěla a měla štěstí, že ji našla zrovna Marie. Měla nový domov a i přes její původ mohla pracovat s její náhradní mamkou. Nakonec se z ní stal dost uznávaný lovec, ale to neznamenalo, že o ni vše věděli.

Naopak o ni věděli jen to co vědět směli. Její tajemství věděla jen Marie a rada starších, tajemství které by jinak mohlo hodně lidí pobouřit. Byla upír. Tajemství nad tajemství. Pomáhal ji lék, který tlumil její alergii na slunce, ale tlumil u její vrozené schopnosti, takže předstírat že je člověk bylo snadnější. Přeci jen ten, kdo má větší moc ji bude využívat a to ona nemohla. Slunce ji nijak neublížilo a pohled na krev měla již procvičený, nijak ji nevzrušoval. Krev jedla vždy ráno a večer. Tohle divadlo fungovalo už hodně dlouho.

Přešla ke svému toaletnímu stolku z dubového dřeva s zrcadlem ve tvaru slzy. Stůl nebyl nijak zdobený, neměla ráda zbytečné přikrášlování. Zrcadlo ji bylo docela na nic, když neviděla svůj odraz, ale co.

Vzala hřeben a začala si pročesávat dlouhé černé vlasy, když v tom někdo zaťukal na dveře a do pokoje vstoupila Marie. Byla už z ní padesátiletá žena, která by se měla chovat v úctě.

„Dobré ráno“ mrkla na ni Marie a přistoupila blíž i s tácem, který nesla. Jako vždy dva černé prášky a sklenice s krví, zvířecí. Kdyby se ty prášky někomu dostali do ruky – problém.

„Dobré... ráno“ odpověděla a první co si odbyla byli prášky a rychle vypila krev, protože nebyla moc dobrá.

„Přišel ti dopis od rady“ položila ho na stůl a mírně se na ni usmála „myslím, že je to seznam tvých společníků.“

Ariarty se podívala na dopis a mírně nakrčila obočí. No jo, dneska se jde vlastně seznámit se svou novou skupinou, které bude ''velet''. Vůbec se netěšila na nové seznamování a doufala, že tam bude někdo koho zná. Většinou dělali skupiny z lovců z jiných zemí nebo těch, kteří mají po zkouškách. Ona jako skoromistr neměla moc styky s nováčky, protože měla na práci složitější případy a tedy byla v kruhu sobě rovných, ale její náplní práce bylo i jednoho dne mít svou skupinu, což bylo napsáno malým písmem a nikdo o tom moc nemluvil.

„Děkuji. To bude překvápko.“ Zavrčela s nulovým nadšením a dopis rozbalila. Sjela pohledem jména. Při jednom se ušklíbla, ale jinak se tvářila zcela netečně. Podívala se na Marii a zatvářila se až zoufale.

„Nemusíš se bát, bude to v pohodě. Rozhodně horší lidi než jsem měla já mít nemůžeš.“ Snažila se ji utišit, ale ze začátku to bylo vždy těžké.

„Musíš si vybudovat přirozený respekt a úctu“ pokračovala, ale při pohledu na Ariarty si povzdychla „Ty trpělivost nemáš a při první příležitosti jim asi jednu vrazíš, co?“

„Jo.“ odvětila prostě a přikývla. Přešla ke skříni a oblékla se do toho co měla zrovna po ruce a vlasy si stáhla do ohonu.

„Radím ti, že to není dobrý nápad. Vím že si s každým hned nepadneš do oka, ale nejhorší co může být je nějaký spor ve skupině a z toho pak vznikají problémy.“ řekla ji ustaraně a o krok ji ustoupila, aby mohla projít.

„Neboj, takový ras zase nejsem...“ zasmála se Ariarty. Cestou si vezme ze skříně na chodbě pár věcí.

Otevře skříň a poskytne se ji pohled na nejrůznější zbraně, které za těch několik let získala Marie. Od kuší, mečů, palcátů a dýk až ke kose a válečnému kladivu. Vezme si svoje oblíbené zbraně a tedy dva krátké meče s vroubkovanou čepelí.

„Dneska nevím kdy se vrátím, takže pro mě nic nevař.“ zavolala ještě než vyšla z domu a hned při prvních pár krocích si povzdychla a zadívala se na dotyčného, co ji o pár stupňů snížil náladu.

Eina, lesní elfke kterou nikdo neměl moc v lásce především pro její charakter. Její otec byl v radě starších a ona toho ráda využívala a ohrazovala. Jméno svého otce používala víc než to svoje a jelikož lidé nemají rádi problémy, vyhověli ji s čímkoli co chtěla a Ariarty zrovna nebyla jednou z nich.

Ze všech bytostí na tomhle světe, proč zrovna ona?

„Áhoj, Ari.“ pozdravila ji a už to ji začalo lézt na nervy. To její Áhoj nebo Áno. Za co?

„Taky tě zdravím.“ odpověděla suše a prošla kolem Einy, jako by tam ani nebyla, ale elfka se nenechala odbýt, hlavně proto, že nyní spadala pod Ariarty.

Eina byla o hlavu menší se zlatými nakrátko sestřiženými vlasy a jasně zelenýma očima. Měla jemnou tvář a málo ženských křivek a ještě k tomu byla čarodějka. Všichni vždy byli naprosto nadšení, když začala kouzlit. Oživovala strašáky nebo ponožky a všichni z toho měli hroznou legraci.

„Víš, já jsem ráda, že jsem u tebe.“ řekla Eina po chvilce tiché chůze směrem k náměstí města Lourence.

„Já vím, že jsi ráda. Nikoho jiného tě totiž nebaví prudit.“ Podívala se na elfku, která se nevinně uculila, ale byla to naprostá pravda.

„Víš že ti teď tatík nepomůže, ani kdybys jeho jméno opakovala milionkrát?“ pokračovala, ale Eina jen pokrčila rameny a řekla - „Najdu si něco jiného.“

Tak šli spolu na náměstí, kde se měli setkat s dalším členem skupinky. Mlčky procházeli ulicemi, které byli již dávno naplněny lidmi a jinými bytostmi. Město začínalo ožívat brzy, hlavně proto aby si obchodníci našli nejlepší místa na tržišti. Společně s lidmi procházeli ulicemi i roboti, ano roboti. Byli poháněny natahovacím klíčkem a byli především používaní jako nosiči a hlídači na kratší dobu. Proto každý den provázelo mnohočetné cvakání, protože na klíče nebyli jen tito humanoidní roboti.

„Tihle roboti jsou zločin proti přírodě.“ zabručela Eina jako každý elf, ale Arierty nevadili.

„Tihle roboti jsou výkřik techniky. Jen počkej co přijde příště...“ usmála se a raději se znovu podívala na ten dopis.

„Ty víš kdo bude další?“ zeptala se jen tak ze zvědavosti, jestli byla schopná to vyčmuchat.

„No jistě.“ vyhrkla a zazubila se na ni, což Ariarty jen popudilo.

Došli na náměstí a bylo to opravdu velké náměstí s kašnou uprostřed, nad kterou se tyčila socha Ariem, bohyně vod a z jejího džbánu tryskala voda. Po náměstí byli i systematicky vsazené malé stromky, které aspoň trochu vrhali stín při nesnesitelném horku. Bylo tu několik stánků s jídlem, což se dalo poznat už dál podle vůně.

Nebylo těžké najít jejich dalšího parťáka, protože ten vysoký hlas přehlušoval ty ostatní.

„Já jsem mu takovou vrazila až mu vypadali všechny zuby!“

Ariarty jen pozvedla obočí a popravdě z toho neměla radost, ale Eina měla větší radost, protože ona má radost snad ze všeho.

Není těžké poznat o koho se jedná, i když v tom hloučku lidí nebyl vidět. Goblin, tedy spíše goblinka.