Tulák Chodec 1: 12. kapitola - 1. část

DVA BRATŘI - 1. část

„Zdravím tě, pane. I tebe, paní,“ pronesl až přehnaně slavnostně Viggo. Byl plně ozbrojený, teple oblečený a seděl na Hnědákovi. Před chvílí vjel s valachem přímo doprostřed dvora na rozdíl od svých pěti společníků, kteří zůstali před bránou, a teď, po tom halasném pozdravu, zastavil koně a z výšky jeho hřbetu se pobaveně křenil na dokonale překvapené obyvatelé statku.
Waldor i Lea ztratili údivem na pár vteřin řeč a ani Ellad nevěřil svým očím. Co tady dělají?
„Vítejte,“ hlesla Lea, která se jako první vzpamatovala z nečekaného příjezdu skupinky Hraničářů, a hned se chopila úlohy hostitelky. Pozvala muže dovnitř a nabídla jim malé občerstvení – čerstvý chléb právě vytažený z pece, bochánek ostře kořeněného kozího sýra a k tomu všemu ještě pohár svařeného vína na zahřátí. Přitom tázavě pohlédla na Vigga. Jejich oči se setkaly a tvář mladé ženy zbarvil ruměnec. Začervenala se jako čtrnáctiletá panna a stydlivě sklonila hlavu. Bylo to k smíchu i k pláči zároveň. Lea už měla svůj věk a také už samozřejmě dávno nebyla panna, přesto... Pohled na vůdce Hraničářů ji vyváděl z míry. Vyvolával v ní bouři vzájemně si odporujících pocitů a to nebylo právě příjemné. Vlastně své chování v tu chvíli přímo nesnášela. Ale vždycky ho ráda viděla. Líbil se jí. Přitahoval ji.
A podobný zmatek cítil ve svém nitru i Viggo. Od té doby, co mu zemřela manželka Judita, nemiloval. Žádná žena si nedokázala získat jeho srdce, ač se o to mnohé pokoušely. Lea nedělala vůbec nic, mladý muž však věděl, že právě ona by to dokázala. S ní by mohl opět nalézt lásku. Jenže byla vdaná. I
když – on si samozřejmě všiml jejích rozpaků a to ho mátlo nejvíc. Což není s Waldorem šťastná?
„Děkujeme, paní, za tvé pozvání. Jsi laskavá, ale musíme odmítnout. Přijeli jsme si jen pro tvého... Pro vašeho syna,“ prolomil narůstající ticho Hraničář a po jeho slovech našel ztracenou řeč i Ellad.
„Pro mě? Tys přijel pro mě?“ vyrazil ze sebe s rozzářenýma očima a vykouzlil tak na tváři svého strýce úsměv. Waldor se už také vzpamatoval, ale do hovoru nezasahoval. Nějak nevěděl, co říci, a tak raději mlčel.
„Jsi přece Hraničář, Chodče,“ krátce vysvětlil Viggo. „Pospěš si. Máme práci.“
Hoch se otočil na matku a pohledem ji žádal o svolení. Lea slabě přikývla, Ellad zavýskl a rozeběhl se pryč.
„Počkej, chlapče. Běž se raději pořádně obléknout. Já ti Raula přivedu,“ zadržel synovcův bezhlavý úprk Waldor a vykročil k bráně statku, kde postávali Viggovi společníci s černým valachem uvázaným na vodící otěži, zatímco Ellad se poklusem vracel zpátky. Bez zastavení minul Vigga, jen se na něj zazubil, a potom zmizel v domě.
Lea tak na dvoře zůstala sama. Jen s Hraničářem. Neodolala a znovu na něj pohlédla. Jejich oči se opět setkaly a mladá žena cítila, jak ji polévá horko. Krev se jí hrnula do obličeje.
A je to tu zase, uvědomovala si, když sklonila hlavu, a marně hledala, co by řekla. Cítila, že by měla něco říct. Ale co?
„Omluv mě, pane. Půjdu pomoct synovi,“ vysoukala nakonec z podivně sevřeného hrdla, otočila se a odspěchala.


***


„Jak bylo v Orrinoru?“ vyzvídal Ellad hned, jak vyrazili. No, vlastně ne hned. Nejprve se přivítal s ostatními Hraničáři a hlavně s Collinem, který ve Viggově doprovodu samozřejmě nemohl chybět. Pak teprve se zeptal.
„O nic jsi nepřišel,“ houkl Collin v odpověď. „Žádná válka se nekonala a hned tak se konat nebude.“
„Má pravdu,“ potvrdil Viggo mladíkova slova a trochu je rozvedl. Chlapec se z jeho vyprávění dozvěděl, že přes zimu byl poměrně slušně opraven hrad Loreth, vesnička u něj se rozrostla, vlastně stále ještě rozrůstá, o další a další obyvatele. Podél toku řeky Sálavy vyrostlo několik menších strážních pevnůstek, jedna větší u kamenného mostu a městečko Adern získalo lepší opevnění. Přišlo však o přívoz. Ten museli z bezpečnostních důvodů ne přímo zrušit, ale hodně – opravdu hodně omezit.
Všechny tyhle bojové přípravy se však nakonec skutečně ukázaly jako zbytečné. Northor nezaútočil, ani se o to nepokusil. A proč? Díky Darethovi a jeho povstalcům. Argaana s nimi měla co dělat, a tak odmítla poslat do Nurasu další vojáky. Northor si prý musí poradit sám. A on si poradil. Postupně obsadil celý Orrinor. Tedy – ne celý, jen k řece Sálavě. Dokáže-li si ho však udržet byla otázka jiná. Bez Argaany a její pomoci.
„A co kdyby v Orrinoru také došlo k povstání? Rolland by ho mohl vést jako Dareth v Dagerladu,“ zajímal se Ellad.
„Tohle napadlo i mě. Hned jsem se na to zeptal a víš, co mi řekli? Že to nejde. Došlo by prý k válce, protože v Orrinoru není nikdo, kdo by byl oprávněn vládnout. Skutečně oprávněn, víš, Chodče,“ snažil se o vysvětlení Viggo, ale hoch to nechápal.
„Jak – skutečně oprávněn?“ zeptal se a údivem vykulil oči. „Vždyť...“
„Právem dědictví, chlapče.“
„Cože?“
„To máš tak. V Orrinoru už není jediný přímý mužský potomek královské rodiny a ani Elber neměl syna. Vlastně ani dceru. Takže...“
„Ale jak to?“
„Orrinorští jsou národem válečníků. Takže spousta mužů z královské krve zemřela bez dědiců, a pak je tu ten zákon. Zákon, kterým se Orrinorští snažili vyřešit tu temnější stránku své minulosti – bratrovraždy.“
„Ano, vím o tom. Musel jsem se naučit dějiny Orrinoru,“ překvapil Vigga Ellad a Hraničáři bleskla hlavou otázka – proč? Proč by obyčejného, malého vesnického kluka učil někdo nějaké dějiny? To určitě Lea. Ale proč?
„I o tom zákonu vím,“ mluvil dál chlapec. „Orrinorský král může mít vždy jen jednoho syna. Ale co dcery?“
„V tom by právě byla ta potíž. Více dědiců – manželů těch dcer…“
„Rovná se válka,“ dopověděl za Vigga Ellad. „Přesto... Vždyť... Ty Robertovi rozumíš?“
„Ne,“ přiznal upřímně Hraničář a usmál se na chlapce. „Ne, nerozumím tomu. Myslím, že by se nějaký panovník určitě našel. Orrinorský vládce by měl pocházet z Orrinoru, i kdyby tím vznikly menší – no, klidně i větší tahanice.“
„Tak to s tebou souhlasím,“ přikývl Ellad.
„A nebo si pan Robert zase libuje v tajemstvích,“ rýpl si Collin.
„V tajemstvích? Co tím myslíš?“ vyhrkl Ellad a Viggo měl na jazyku stejnou otázku.
„No, třeba pan Robert ví zase víc, než říká. Jako na podzim,“ připomněl mladík a jeho poznámka nesla nepříjemnou pachuť nedůvěry.
„Ale, no tak,“ mírnil blonďáka Viggo. V duchu však musel připustit, že na těch pichlavých slovech něco pravdy být může. Vzpomněl si na Robertovo tehdejší poněkud zvláštní chování a stejně tak Ellad.
„A co Dareth? Jak to, že ho ještě nedostali?“ přerušil po chvilce ticho vznášející se nad skupinkou chlapec.
„Podle toho, co víme, tak se Dareth stáhl do Černých hor. Dává svobodu otrokům a oni za něj potom s nadšením bojují,“ pustil se do trochu složitější odpovědi Viggo. „A také – ten muž se nesnaží porazit Argaanu v otevřeném boji, spíš jí znepříjemňuje život. Malé oddíly jeho lidí přepadají ze zálohy. Nepřátele pobijí, seberou vše potřebné a velmi rychle zase zmizí.“
„Jo, je chytrej, panáček,“ zahlaholil nadšeně Collin. „Nejen že škodí tý čarodějnici vojensky, ale on jí připravuje i o bohatství. V Černejch horách jsou přece naleziště zlata, a když ty hory obsadil, tak...“
Mladík větu úmyslně nedokončil, jen se vesele zazubil a rozhlédl se po svých společnících. Jeho náklonnost k mladému Dagerladskému buřiči se nedala přehlédnout. A nebyl sám, kdo v něm viděl přítele.
Během rozhovoru se dostali na blízkou silnici a ujeli po ní pěkný kus směrem na západ. V lese přebrodili Stříberku a pokračovali dál do Zelené planiny. Tam uhnuli k jihu, opustili silnici a pustinou si zkrátili cestu k horám, kde přenocovali. Ve vlhku, chladu a nepohodlí. Inu, jak už to takhle brzy na jaře bývá.
Ráno je zbudil hustý, drobný déšť a provázel je horami jako věrný pes. Viggo vedl skupinku po sotva znatelných stezkách k oválnému jezeru Gron, pak po jeho levém břehu až na starou kupeckou cestu vedoucí napříč Bílými horami. A tady se počasí konečně umoudřilo. No, umoudřilo – přestalo pršet. Obloha však zůstala zatažená, foukal mírný, přesto nepříjemný studený vítr, všude bylo vlhko a lezavo a cestu, po níž jeli, proměnil ten několikadenní déšť v rozblácenou a kalužemi hojně posetou stoku. Koně se bořili do té mazlavé hmoty často až po spěnky a při každém jejich kroku se ozval čvachtavý, mlaskavý zvuk, kterého měli jezdci už za hodinu plné zuby. Museli to však vydržet. Pravidelné
čvacht-mlask, čvacht-mlask je provázelo až k říčce Elle a teprve tam se na ně usmálo ne štěstí, ale sluníčko. I když – štěstí vlastně taky. Obrovský, tmavě šedý mrak se roztrhal na menší, nadýchané bílé obláčky a z nich se k zemi natáhly zlatavé paprsky. Příjemně hřály a vysoušely všechnu tu mokrou spoušť.
Hraničáři sledovali tok Elly a říčka je dovedla až k velkému fallarskému městu Rowanu. Ellad během celé té dlouhé cesty povětšinou mlčel. A jeho společníci také. Jen večer, když se všichni snažili alespoň trochu osušit a zahřát u ohýnku, vyprávěli – často velmi barvitě - své zážitky ze zimního pobytu v Orrinoru. On neměl co vyprávět. Učení se z Viggových map bylo nudné a nezáživné pro něj, natož pro ostatní, a tak jen mlčel a poslouchal. Přesto právě díky pilnému učení, neměl cestou nejmenší potíže se směrem a věděl přesně, kde jsou i kudy dál. Teď seděl na Raulovi a s napětím a zvědavostí hleděl na neznámé město.
Co nás za jeho hradbami asi čeká? A proč jedeme právě sem? Ptal se v duchu sám sebe, když vedl valacha lehkým klusem k dokořán otevřené bráně.
Jak se tak blížili k městu, potkávali a míjeli stále více lidí, až museli zpomalit do kroku. Ellad toho využil, zařadil se vedle Vigga a vyslovil svou druhou otázku nahlas.
„Město Rowan leží na křižovatce dvou velkých obchodních cest, Chodče, takže se tu můžeme dozvědět spoustu zajímavých věcí. Ostatně, jezdíme sem každý rok. Jeden místní hostinský je nám totiž přátelsky nakloněn a ochotně nám sdělí všechny novinky, které při obsluhování hostů zaslechne,“ odpověděl Hraničář a chlapec přikývl na znamení, že rozumí.
Konečně dojeli k bráně. Jak už viděli zdálky, byla otevřená a hlídala ji skupinka pěti strážných. Ovšem značně nedbale. Tři seděli uvnitř strážnice a hráli v kostky a ti dva venku se opírali o svá kopí, znuděně zívali a bez zájmu hleděli na procházející davy. Viggo nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou, protože slov se mu nějak nedostávalo, a i Ellad mlčel. Jen Collin si neodpustil kousavou poznámku.
„Válku na ně,“ rýpl si podle svého zvyku a zašklebil se na Ellada pobaven vlastním vtipem. Nikomu dalšímu však jeho krátká věta humorná nepřišla, tak si jen vzdychl a tvářil se zase normálně.
Za bránou provedl Viggo své druhy několika ulicemi a zastavil u bíle omítnutého stavení, na jehož vývěsním štítu stálo – U žíznivého poutníka.
„A jsme tady,“ vydechl s úlevou, sesedl a ostatní také. Velmi dobře chápali význam jeho slov. Po tom úmorném, vodou nasáklém putování divočinou cítili totiž totéž. S potěšením vítali střechu nad hlavou a pod ní, jak doufali, i horkou lázeň a něco dobrého k zakousnutí.
Postarali se o koně a společně pak vešli do domu. Ocitli se ve velké místnosti s množstvím dřevěných stolů a židlí, na nichž sedělo jen velmi málo hostů, krbem, ze kterého sálalo příjemné teplo, a výčepním pultem. Hraničáři usedli k prázdnému stolu, odložili zbraně a hned se u nich objevil hostinský. Menší, podsaditý chlapík neurčitého věku se značně prořídlými a prošedivělými, nakrátko střiženými vlasy a bystrýma, tmavýma očkama.
„Vítej, pane Viggo. I vy, pánové,“ zahlaholil a přátelsky se usmíval. „Co vám mohu nabídnout? Pivo nebo snad něco k jídlu?“
„Obojí,“ objednal za všechny Viggo.
Hostinský se lehce poklonil a odspěchal. Vrátil se za okamžik s plnými džbánky a zručně je stavěl na stůl před Hraničáře. U Ellada se ale zarazil.
„Mladý pán také?“ tázavě pohlédl na Vigga.
„Také,“ nečekal na svolení Ellad a vesele se zazubil. To oslovení ho pobavilo. Prý mladý pán, pochechtával se v duchu a vůbec mu nepřišlo na mysl, že ve svých téměř šestnácti letech už skutečně vypadá spíš jako mladý muž než jako kluk. Přes zimu se vytáhl, zesílil a na tvářích a bradě mu začalo rašit první strniště.
Viggo se také usmál, přikývl a rázem stál džbánek před chlapcem.
„Jídlo bude hned,“ ujistil je ještě hostinský, než se vrátil opět za pult. Hraničáři pomalu upíjeli pivo a trpělivě čekali na oběd.
Ne dlouho. Po chvíli se objevily dvě dívky, jedna s několika talíři, druhá s chlebem a obě následovaly svého otce, který nesl hrnec, z něhož se kouřilo. Když došel k Hraničářům, postavil hrnec na vedlejší prázdný stůl, mladší z dívek vedle něj položila talíře, zatímco její sestra odložila ošatku s chlebem doprostřed stolu Hraničářů. Hostinský nabíral z hrnce bílou smetanovou omáčku s většími kousky masa, mrkví, hráškem a jemně nasekaným koprem a dívky roznášely již naplněné talíře hladovým mužům, kteří se s chutí pustili do libě vonícího pokrmu.
Sotva byli takto obslouženi všichni, hostinský hrnec zase odnesl a věnoval se ostatním hostům. Dívky také zmizely. Vrátily se až pro prázdné talíře. Pak znovu přispěchal jejich otec a nabídl další pivo.
„Co je tady nového?“ zeptal se Viggo.
„Nic co by stálo za řeč, Hraničáři,“ mávl rukou hostinský. „Zima byla naštěstí mírná a pobudů jen málo. I když teď… V Ethiru možná…“
Nedopověděl, protože přišli noví hosté a dožadovali se jeho pozornosti. Byli to dva muži kolem čtyřicítky, odění ve tmavých sametových kabátcích lemovaných kožešinou s dlouhými cestovními plášti proti dešti.
Nejspíš kupci, usoudil Ellad a obrátil pozornost zase k pivu.
Muži mezitím obsadili stůl, na němž stál před pár minutami hrnec s omáčkou, objednali si jídlo i pití a vzrušeně spolu pak rozmlouvali až do chvíle, než byli dívkami obslouženi. Hraničáři, sedící hned vedle, neslyšeli z jejich tlumeného rozhovoru každé slovo, to podstatné jim ale neuniklo.
„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Viggo svých druhů hned, jak kupci zaplatili a odešli.
„Čemu?“ ozval se jeden z Hraničářů. „Bezpečně víme jen to, že v Ethiru jsou nějaké nepokoje. Všechno ostatní byly pouze domněnky těch mužů.“
„Až tak úplně s tebou nesouhlasím, Tareku,“ oponoval Viggo. „Něco pravdy v jejich slovech určitě bylo.“
„Pojedeme tam?“ chtěl hned vědět Collin.
„Ne. Ty tam pojedeš. S Chodcem,“ odvětil s pobaveným úsměvem Viggo. Pak zvážněl a dodal. „Zjistíte, co se v tom městě přesně děje a podáte mi zprávu. Sejdeme se za týden u Přívozu. A, Colline, nebudete se do ničeho zaplétat. Jasné?“
Oba přikývli.
„Kdy odjíždíme?“ zajímalo ještě Ellada.
„Hned,“ zněla stručná odpověď.


***


Hned to přece jenom nakonec nebylo. Ellad i Collin si před odjezdem dopřáli horkou koupel, na kterou se oba těšili, a převlékli se do čistých šatů. Město tedy opustili až o dvě hodiny později. Východní bránou se dostali na obchodní cestu, ta je vedla k jihu na Velké rozcestí a odtud pak na západ přes Ellu až do Ethiru.
Měli štěstí. Stihli vjet do města těsně před večerním uzavřením brány. Do setmění nebylo daleko a ani jeden z nich město neznal, takže se nikde moc nerozhlíželi a ubytovali se v první hospodě, na kterou narazili. Krčma stála jen pár kroků od mostu přes Labutí řeku a nesla název „U Mostu“.
Jak nápadité, ušklíbl se v duchu Ellad. Hospoda v něm nebudila žádnou zvláštní důvěru a po návštěvě silně zakouřeného a už hodně dlouho nebíleného lokálu, plně obsazeného často značně podezřele vypadajícími lidmi jeho nedůvěra ještě vzrostla. Po krátké poradě s Collinem, který také neměl z hostince právě nejlepší pocit, se dohodli, že se najedí a přespí raději u koní. Ve stáji sice neměli žádnou naději na splnění svého úkolu, ale nevadí, vždyť teprve přijeli. Času dost.
Sebrali tedy večeři, zaplatili za ni i za nocleh a odkráčeli do klidu koňské stáje. A tam je čekalo příjemné překvapení. S uzeného pstruha, do něhož se pustili s hodně smíšenými pocity, se vyklubala skutečná lahůdka. Kdo by v takové špinavé, zaplivané putyce hledal tak vynikající kuchyni?
A proto zůstali i v dalších dnech.
Ráno, hned po snídani, vyrazili do ulic. Potulovali se městem a měli oči otevřené a uši nastražené, protože o něm mnoho nevěděli. Jen to, že původně byl Ethir malým, dobře opevněným strážním hradem, kolem něhož postupem času vyrostlo vyhledávané obchodní místo. Collinovi s Elladem se však ani trochu nelíbilo. Zdálo se jim stejné jako jejich ubytovací zařízení – zanedbané a neudržované.
A pak tu bylo ještě něco. Široká, líně tekoucí Labutí řeka dělila město na část bohatých a chudých a oba Hraničáře hodně zarazily obrovské rozdíly mezi nimi. Zatímco na pravém břehu obdivovali čisté, dlážděné ulice, náměstíčka zdobená květinami a sochami a barevné patrové domy boháčů, na břehu levém si připadali jako ve zlém snu. Křivolaké, úzké a různými odpadky hojně znečištěné uličky, které tu a tam přetínaly tmavé průchody vedoucí na rozblácená prostranství, a přízemní, nevzhledné domky chudých. Jakoby snad ani nebyli v jednom městě.
Však také přes řeku vedly jen dva mosty. Mosty uzavřené těžkými řetězy a hlídané ozbrojenou stráží, takže jen pár vyvolených chudáků si smělo přivydělat mezi boháči. Ellad s Collinem nad tímhle, pro ně zcela nepochopitelným opatřením jen nevěřícně kroutili hlavou. To snad není možné?! Jak může pán města něco takového dopustit? Nechápali.
Nakonec se tím však přestali zabývat. Zvykli si i na nepříjemný zápach, který halil město jako plena hlaďoučký zadeček malého miminka, a věnovali se plnění svěřeného úkolu. Chodili ulicemi, proplétali se uličkami a poslouchali. Velmi pozorně. Z útržků vyslechnutých rozhovorů pak večer ve stáji dávali dohromady odpověď pro Vigga. Připomínalo to dětskou skládačku, kdy každá i ta napohled zcela nevinná a nesmyslná poznámka byla dílkem, součástí připravované odpovědi.
Postupně se dozvěděli toto: Nedávno zemřel po dlouhé nemoci hradní pán Dain a ten měl dva syny – staršího Gera a mladšího Finna. Nejprve za svého nástupce určil samozřejmě Gera, ale těsně před smrtí, náhle to rozhodnutí změnil a budoucím vládcem města jmenoval Finna. To se Gerovi pochopitelně nelíbilo a už tu byl spor. Došlo k hádce a... Gero nakonec odjel, ale v hněvu, s výhrůžkami a s polovinou Ethirských ozbrojenců. A Finn? Ten se od té doby schovával na hradě a bál se bratrova útoku na město.
„Tak, a víme všechno,“ radoval se na konci druhého dne sledování a pozorování Ellad a polkl další sousto z obalovaného kapra chyceného v místní řece, které měl před sebou na talíři. „Kdy odjedeme?“
Mladík si před odpovědí pečlivě olízal prsty zamazané od strouhanky, spolykal poslední drobečky a hlasitě si odříhl.
„Hned ráno, Chodče,“ řekl potom vesele. „Už mám tohohle města plný zuby.“
Ellad s Collinem souhlasil. I on byl rád, že to zvláštní město už brzy opustí, a doufal, že už se sem nevrátí. Koneckonců – vyřešit spor obou bratrů nepatřilo k práci Hraničářů. Opravdu pomoci Ethiru mohl v tomto případě pouze Fallarský král. Jen se o tom musel dozvědět.


***


Ellad s Collinem skutečně odjeli hned druhý den ráno. S dobrou náladou a s pocitem úlevy. Měli to za sebou. Opouštěli Ethir ale jižní bránou ne východní, kterou přijeli, a tak museli ještě naposledy – tedy, doufali, že naposledy – projet chudinskou částí města. Při pohledu na její obyvatele je veškerá radost jaksi přešla a nahradil ji smutek. Pomalým krokem a mlčky se propletli špinavými uličkami, projeli bránou a oba si oddechli. Teprve teď to měli za sebou.
Pobídli koně do klusu a vyrazili po liduprázdné cestě směrem k jihu. Drželi se jí však jen krátce, jenom k prvnímu rozcestí. Tam už se totiž začali opět objevovat lidé a oni měli po tom dlouhém pobytu ve městě lidské společnosti až dost. Toužili po volné krajině, po nespoutaném větru ve vlasech a po opojném pocitu svobody, který byl toho všeho důsledkem. Sjeli proto z cesty a vydali se k Přívozu divočinou. Měli dost času, a tak vedli své valachy převážně krokem. Smáli se, žertovali a neustále probírali to, co se dozvěděli. Jak by oni vyřešili spor Gera a Finna? Kupodivu se shodli. Podle nich by měl vládu v Ethiru převzít Finn. Vždyť tak to určil jeho otec.
No, naštěstí oni nic rozhodovat nemuseli, takže pustili Ethir i jeho potíže z hlavy a plně si vychutnávali jízdu rovnou travnatou plání. Po pravé ruce měli vzdálené pohoří Hifar a po levé o hodně bližší zelený pás lužního lesa. Vlastně jeli jen pár set kroků od něj a věděli, že za svěže zelenou hradbou stromů teče Labutí řeka. Byl nádherný jarní den, slunce ještě nepálilo, jen příjemně hřálo, zářivě modrou oblohu nerušil jediný mráček a vál svěží vánek, který rozpustile cuchal dlouhé hřívy koní a trošku kratší vlasy jezdců.
Až v poledne Hraničáři změnili směr a zamířili k lesíku. V jeho stínu sesedli, pustili odsedlané koně a pochutnali si na ostře kořeněných paprikových klobáskách zakoupených ve městě a několika krajících ráno upečeného chleba.
Po hodinovém odpočinku opět vsedli na koně a tentokrát je pobídli do cvalu. Oba valaši ochotně poslechli a s velkou chutí vyrazili vpřed. Když Collin s Elladem viděli nadšení svých čtyřnohých druhů, mrkli na sebe a začali závodit. Řítili se tryskem jen pár desítek kroků od okraje lesa a užívali si rychlou jízdu i příjemný pocit volnosti a dokonalé svobody. Dlouhou dobu se drželi téměř vedle sebe. Pak ale Collinův Wick začal ochabovat, Raul se dostal před něj a získával stále větší náskok. Vítězstvím opojený Ellad pustil vraníkovy otěže a s rozpaženýma rukama cválal ještě asi sto kroků. Potom otěže znovu uchopil, přešel do klusu a do kroku. Poplácal Raula po zpoceném krku, zastavil a počkal na Collina. Přitom zklidňoval zrychlený dech.
Když ho mladík dojel, přátelsky se na něj zazubil. Oba ještě jednou pochválili koně a pokračovali v cestě. Vedli je podél lesa, ale drželi se na planině. Mezi stromy vjeli až pozdě odpoledne. U řeky, na malém, nízkým křovím chráněném paloučku se rozhodli přenocovat. Sesedli, odsedlali koně a zatímco Ellad odešel k vodě dát valachům pít. Collin se věnoval přípravě večeře. Udělal ohniště, ze své brašny vytáhl dva velké, solené a po celodenní jízdě řádně naklepané vepřové plátky a zapálil oheň.
„Toho dřeva je málo. Mohl by ses o to postarat, Chodče?“ zašklebil se na Ellada, hned jak hoch uvázal napojené koně.
„Tak úpěnlivé prosbě nemohu odolat,“ poškádlil mladíka se smíchem chlapec a vydal se mezi stromy.
Vrátil se za deset minut se dvěma silnými větvemi, ale blonďatý obr stále nebyl spokojen.
„Pořád je to málo. V noci by nám byla zima,“ řekl a Ellad opět zmizel v lese. Šel tiše ve směru jejich další cesty, proplétal se mezi stromy, uhýbal větvím, což v houstnoucím šeru nebylo lehké, a usilovně pátral po nějakém suchém dříví.
Náhle se však zarazil. Ztuhl na místě a pozorně naslouchal. Ano, nemohl se mýlit. Hlasy.
Kdo to může být? Uvidíme, řekl si a opatrně se vydal za zvukem.
Cizí tábor našel poměrně rychle. Nebyl daleko. Přikrčil se a zběžně si ho prohlédl. Žádné stany, řádné vlajky ani korouhve, jen ohně, koně a muži. Hodně ohňů, spousta koní a spousta mužů. Ozbrojených. Ellad zapátral v porostu po nějakém vhodnějším úkrytu a o pár minut později už ležel ve vyhlédnutém bezovém houští ani ne osm kroků od jednoho z ohňů. Hřálo se u něj a večeřelo deset z těch neznámých ozbrojenců. Ellad znovu přejel rychlým pohledem tábor a snažil se cizince spočítat.
Určitě je jich víc než sto. Ale kdo to jenom může být? Zeptal se opět sám sebe, a protože si nedokázal na otázku odpovědět, zaposlouchal se do hovoru mužů u ohně a přitom si je ještě jednou pozorně prohlédl – třeba oděv nebo nějaká ozdoba napoví.
Ale nic. Cizinci měli tmavé cestovní oblečení, často doplněné obyčejnou drátěnou košilí a proti lezavému večernímu chladu se chránili dlouhými plášti bez ozdob. Ozbrojeni byli meči, štíty a sekerami a hoch si všiml, že někteří mají i luky a kopí. Zkrátka, nic zvláštního. A ani jejich slova nepřipadala Elladovi příliš zajímavá. Až do chvíle, kdy se nejbližší muž zachechtal, utřel si rukávem mastná ústa a zachraplal. „Zítra, pánové, zítra to bude jiné. Žádné stromy, chlad a vlhko. Zítra budeme večeřet na hradě, obsluhovat nás budou krásné a svolné ženy a v kapse, pánové, v kapse bude cinkat zlato.“
„Máš pravdu, Erne,“ přidal se druhý. „Zítra v Ethiru to pořádně roztočíme. Ten ubožák, co tam sedí, bude tak překvapenej naším příjezdem, že na ňákej odpor ani nepomyslí a město bude brzo naše.“
A v tomto duchu se nesl celý další rozhovor, z něhož se Ellad dozvěděl kromě nejrůznějšího vychloubání i to, že muže vede Gero – starší z Ethirských bratrů. A nejen on. Po jeho boku stál ještě Ruppert, vůdce nájemných žoldáků, které si Gero najal, protože se mu zdálo, že na dobytí města nemá dostatečný počet vlastních lidí.
Takže chtějí napadnout Ethir. Zítra. Vzpamatovával se z počátečního ohromení pomalu Ellad a mozek mu horečně pracoval. To se ale nesmí stát! Musí být varováni.
A budou! Umínil si. V tichosti opustil svou skrýš a spěchal za Collinem.
„No, kde vězíš?“ houkl vyčítavě mladík, sotva k němu hoch doběhl. „Večeře je skoro hotová. Co se stalo?“
„Ti muži... Gero...“ snažil se Ellad popadnout dech.
Collin udiveně zdvihl obočí, ale dál se nevyptával. Trpělivě počkal, až se chlapec uklidní, a pak teprve se všechno dozvěděl.
„Hm. Říkáš zítra. To není dobré,“ pokyvoval vážně hlavou, sotva Ellad skončil. „To nestíháme. Než stačíme dojet k Přívozu a spojit se s Viggem, město padne.“
„Tak se rozdělíme,“ navrhl Ellad. „Ty pojedeš dál za Viggem a já se vrátím a budu Finna varovat.“
Collin se zamyslel. „Proč ty?“
„Jsem rychlejší,“ zazubil se na něho Ellad.
Mladík se zašklebil, ale přikývl. „Dobře. Najez se, chvíli si odpočiň a...“
„Ne. Musím vyrazit,“ nenechal jej domluvit chlapec.
„Chodče, poslouchej,“ zadržel ho rozhodně Collin. „Tak spěchat zase nemusíš. Ti muži stejně dřív než ráno nevyjedou. Věř mi, máš pár hodin. Najez se a odpočívej. Vzbudím tě.“
Ellad neochotně přikývl. Uznal, že jeho starší a zkušenější společník má pravdu. Posadil se tedy k ohýnku, vděčně přijal maso se zbytkem chleba a pustil se do jídla. Potom se zabalil do pláště, hlavu si opřel o Raulovo sedlo, zavřel oči a skutečně se mu podařilo usnout.


***


„Tak jeď,“ loučil se s Elladem hodinu po půlnoci Collin. „Ráno bys měl být ve městě. Varuj je, ale drž se zpátky. Pamatuj, co říkal Viggo.“
Ellad stiskl příteli ruku, vyhoupl se do sedla a pobídl Raula. Vraník ochotně poslechl. Pomalu projeli lesíkem na pláň a zrychlili. Hnali se travnatou rovinou zpátky k městu a chlapec se sklíčeným úsměvem vzpomínal na svou radost, když ho opouštěl.
Příště se neraduj předčasně, poradil sám sobě a tryskem se řítil vstříc splnění svého úkolu.
Collin to odhadl téměř přesně. Krátce po východu slunce projel Ellad právě se otevírající bránou, rychle se vymotal z chudinské části města, cvalem se dostal přes most – strážní se ani nesnažili jej zadržet – a spěchal ke hradu. Raul po té celonoční jízdě sotva pletl nohama a i chlapec cítil únavu, přesto vjel odhodlaně na nádvoří, sesedl ještě dřív, než vraník zcela zastavil, předal jej do péče mladému štolbovi a nechal se ohlásit u pána města jako Hraničář Chodec.
Finn ho přijal téměř okamžitě. Uvěřil, že se jedná o důležitou zprávu, a také byl zvědavý. Žádného živého Hraničáře totiž dosud neviděl, slyšel o nich však dost. Jeho osobní komorník nejprve vyzval chlapce, aby odložil zbraně, a potom jej zavedl do přijímací síně. No, spíš většího pokoje, vzhledem k velikosti hradu. Lehce se svému pánovi poklonil a zvučným hlasem Ellada uvedl. Pak mu pokynul, aby šel blíž, a vzdálil se.
Hoch poněkud nejistě vykročil, kudy muž naznačoval, a nepříjemně se potil. Ještě nikdy nestál tváří v tvář nějakému velkému pánovi, natož aby s ním mluvil. Měl náhle sucho v ústech, v krku knedlík a srdce mu tlouklo jako splašené. Co když Finna nějak urazí? Řekne něco nevhodného nebo se na něj špatně podívá?
Jak jen mě to matka učila? Vzpomínal usilovně, zatímco pomalu kráčel přes místnost a očima těkal ze strany na stranu. Svým pronikavým pohledem rychle přejížděl honosné zařízení sálu. Masivní, vyřezávané a zlatem zdobené židle s tmavě zeleným čalouněním, které stály v dlouhé řadě podél obou bočních stěn. Vysoká, úzká okna zakončená obloukem – vždy po dvou na každé straně, mezi nimi visící velké barevné obrazy s bojovými výjevy zasazené do silných pozlacených rámů, a nakonec obrovský rodový erb – zlatá ruka svírající růži se zářivě bílým květem ve tmavě zeleném poli. Byl namalován přímo proti chlapci a na něm se také jeho pohled zastavil. A nejen on, zastavil se i sám chlapec. Už místnost přešel a stál teď před vyvýšeným, bohatě vyřezávaným trůnem, na němž seděl asi třicetiletý muž s delšími světlými vlasy, oděný do přiléhavých černých kalhot a blankytně modrého kabátce vyšívaného stříbrem, který na něj hleděl vážnýma šedýma očima.
Ellad pozdravil toho muže lehkou úklonou a trpělivě čekal, až bude vyzván k řeči.
„Mluv, Hraničáři,“ vybídl jej Finn a hoch vše ochotně pověděl. Začal tím, proč on i Collin do Ethiru přijeli, a skončil jejich rozloučením na břehu řeky. Hradní pán ho poslouchal velmi pozorně a ani jednou jej nepřerušil.
„Takže tví přátelé pak pojedou za králem,“ promluvil po chvíli ticha.
„Ano, můj pane,“ potvrdil Finnova slova Ellad. „Collin s Viggem řeknou králi, co se tu děje, a ten ti jistě neodmítne pomoc.“
„Doufal jsem, že to s bratrem dokážu vyřídit sám,“ vzdychl unaveně mladý muž a Ellad jeho přání vůbec nechápal. Vlastně si s Collinem už několikrát položili otázku, proč se bratři neobrátili se svým sporem na krále sami. Vždyť tak se to normálně dělá, ne? Nahlas se však zeptat neodvážil. Ostatně, Finn žádný jeho komentář nečekal. Po pár vteřinách ticha totiž pokračoval.
„Opravdu jsem doufal, že to vyřídíme sami,“ opakoval tichým, zasněným hlasem a chlapci se v tom okamžiku zdálo, že na jeho přítomnost v sále jaksi zapomněl.
„Otec mě jmenoval do tohohle úřadu zcela nečekaně a těsně před smrtí. Král se bude ptát. Bude mít spoustu otázek a já... Každopádně ti za tvé varování patří náš dík, Chodče Hraničáři,“ vrátil se zase ke svému normálnímu hlasu. „Jsou-li tvá slova pravdivá, a já o tom nepochybuji, přijedou ti muži už dnes. Nemáme tedy moc času na obranu. Přesto udělám, co budu moci, abych uchránil tohle město před vpádem svého bratra a jeho žoldáků. Tobě ještě jednou děkuji. Nyní běž do kuchyně, jistě máš po té noční jízdě hlad a žízeň.“
S tím Ellada propustil. Chlapec se znovu poklonil a vyšel ze síně. Na chodbě na něho již čekal postarší sluha a odvedl ho do kuchyně, kde se o něj skutečně postarali – nalili mu džbánek dobře vychlazeného piva a talíř husté masové polévky. Ellad vše spěšně spořádal a s díky opustil kuchyni. Únava jakoby z něj spadla, byl zvědavý na bojové přípravy, i když se chtěl řídit Viggovou i Collinovou radou a držet se stranou.
Nikdo si ho nevšímal, a tak opustil bezpečí hradu, vyšel na nádvoří a dál do města. Bezcílně bloudil ulicemi té bohatší části Ethiru a se zájmem sledoval dění kolem sebe. Hned si všiml, že obchůdky, prodejní stánky i obytné domy jsou zavřené a kolem něj pobíhali různě početné skupinky mužů s rozličnými zbraněmi. Ti muži byli připraveni bránit své město i rodiny v něm a bez zaváhání mířili k hradbám. Ellad je bezděčně následoval. Jejich odhodlání bylo nakažlivé a chlapce při pohledu na všechnu tu činnost svrběly dlaně, ale po zbrani nesáhl.
Ostatně ani nemohl. Když se totiž jednou jaksi podvědomě neovládl a jeho ruka přeci jenom sjela k opasku, aby nahmátla známý jílec, sevřela jen vzduch. Meč i nůž mu na hradě nějak zapomněli vrátit. No, nevadí. Alespoň ho to nebude svádět.
Opřel se o zeď nejbližšího domu a vše pozorně sledoval. Bránu obránci zavřeli a zatarasili, na hradbách stáli lukostřelci a strážní a i ostatním mužům nacházeli velitelé z řad Finnových rytířů postupně vhodná místa.
Takže tahle brána je dobře střežená. Ale Gero vlastně přijede k té druhé. Uvědomil si náhle Ellad. Odpoutal se od domu a vyrazil na druhou stranu řeky. Už se neloudal, měl cíl a zvědavost jej poháněla vpřed. Jak postupoval k jižní bráně, všiml si, že stráž u mostů byla ztrojnásobena a řetězové zábrany doplněny dřevěnými zátarasy a převrženými vozy. Viděl také, že i tahle brána je zavřená a zatarasená a že i tady stojí na hradbách ozbrojení muži. Mlčenliví a hroziví. Přesto se nálada lidí ve špinavých, křivolakých uličkách naprosto lišila od bojového nadšení ozbrojenců a rytířů. Chudáci a městská lůza sice také nezaháleli a nikde se neschovávali, ale Ellad cítil z jejich chování i řečí
spíš – jak to jen říct? Vyčkávání? Vypočítavost? Ano, vypočítavost. To je to správné slovo. Těmhle lidem nešlo o odražení společného nepřítele. Ne. Oni neměli co ztratit. Naopak. Vším tímhle zmatkem mohli třeba i něco získat. Takže pozor!
Chlapec sebou trhl a prudce zastavil. Největším nebezpečím pro tohle město třeba vůbec není Gero a jeho žoldáci, ale tihle nespokojení ubožáci. Uvědomuje si tohle Finn? Ellad opět přeběhl pohledem obsazené hradby. Téměř samí rytíři a jen málo strážných a obyčejných měšťanů. Nejspíš tedy...
Neměl čas myšlenku dokončit. Na hradbách nastal rozruch a ozvaly se rohy a trubky. Gero přijíždí.
Hoch na nic dalšího nečekal. Využil toho, že si ho nikdo nevšímá a vyběhl nahoru na ochoz. A ani tady mu žádný z kolem stojících mužů nevěnoval pozornost, všichni s napětím sledovali blížící se jezdce. Gero i jeho ozbrojenci se řítili k městské bráně plným tryskem. Pokud si i všimli, že je zavřená, nedbali na to. Křičeli a mávali zbraněmi. Trpělivě čekající lučištníci je nechali dojet na dostřel, pak natáhli tětivy a vyslali do jejich řad smrtonosný déšť šípů.
Naneštěstí ta salva způsobila útočníkům jen malé ztráty. Střelců totiž nebylo dostatečné množství a navíc... Na celém poloostrově vládl už dlouhé roky mír, a tak jim chybělo to pravé válečné zocelení. Přesto jejich střely Gera zastavily. Stáhl své lidi z dostřelu a obránci i Ellad z výšky hradeb viděli, jak se o něčem velmi bouřlivě dohadují.
A pak to přišlo. Vidinou drancování a krveprolitím rozdychtěná lůza vpadla nešťastným obráncům do zad s prudkostí úderu blesku. Ti chudáci nebyli sice příliš dobře ozbrojeni – většinou jen kameny nebo dřevěnými kyji, ale svým počtem rytíře hodně převyšovali. A také... Překvapení dokonalo dílo zkázy. Rytíři, lukostřelci i strážní padli do jednoho, lůza si rozebrala jejich zbraně a za velikého jásání a křiku otevřela bránu města Gerovi.
A je zle, uvědomil si Ellad, který krvavému masakru na hradbách unikl jen šťastnou náhodou. Protože neměl žádnou zbraň, rozzuření chudáci ho míjeli bez povšimnutí. Teď však nastal právě ten správný čas dát se na ústup. Chlapec pochopil, že má-li tohle všechno ve zdraví přižít, musí pryč. Ale kam? Nejlépe z města. Ale Gero a jeho lidé právě projížděli bránou, takže tuto cestu použít nemohl. Zbývalo mu tedy jediné. Musel zpátky k řece a přes most na druhý břeh. A musel také opět varovat Finna.


***


Rychle se dostat k řece nebylo tak snadné, jak by se snad zdálo. Stejným směrem totiž mířil Gero se svými jezdci a za nimi se táhl dav všehoschopných zoufalců. Chlapec se tedy musel rozhodnout. Má jít k mostu nejkratší možnou cestou, ale obklopen rozzuřenými, ozbrojenými lidmi, nebo běžet oklikou a davu se vyhnout? Ellad zaváhal.
Nakonec zvolil druhou možnost. Vymotal se ze zástupu a upaloval špinavými uličkami, jakoby mu za patami hořelo. Přesto dorazil pozdě. Na mostě už bylo po boji a Gero, žoldáci i lůza postupovali ulicemi města ke hradu. Hoch smutně vzdychl, pak zaklel a utíkal dál. Teď už Finn jeho varování nepotřeboval, ale on musel do hradu. A musel se tam dostat před útočníky. Měl tam své zbraně a také Raula, i když... Zastavil se, prudce oddechoval a znovu váhal. Je to moudré? Co když hrad padne?
No, na hradbách si mě nikdo nevšiml a s trochou štěstí z toho vyváznu i tentokrát. Jen se musím držet zpátky, jak říkal Viggo. Seberu Raula a pryč. Pryč odtud. Pro zbraně se vrátím, až tu Rikkanovi vojáci udělají pořádek.
A s tímhle rozhodnutím uháněl dál. Přesněji pospíchal, protože o uhánění se už mluvit nedalo. V širších ulicích boháčů se Gerův postup totiž značně zpomalil. Finnovi rytíři i ozbrojení měšťané se mu postavili a kladli tuhý odpor. Téměř všude se bojovalo a Elladovi dalo velkou práci, aby se přeci jenom do něčeho nezapletl. S odporem a značným sebeovládáním sledoval rabující lůzu a obdivoval statečnost obránců. Ještě, že neměl žádnou zbraň.
Spěchal ke hradu, ale vyhýbal se bitkám a snažil se být neviditelný, a to ho zdržovalo. Proto - ano, opět přišel pozdě.
Největší skupina Finnových rytířů totiž poměrně rychle ustoupila před náporem Gera a jeho jezdců za pevné hradby hradu. Zavřeli za sebou bránu a z nájezdníků se tak rázem stali dobyvatelé. Rozezlený Gero, naštvaný Ruppert i ostatní žoldáci a ozbrojenci byli nuceni sesednout z koní, protože v útoku na hrad by jim zvířata jenom překážela, porozhlédnout se po nějakém beranidle a pokusit se vylomit bránu.
Ellad jejich snažení sledoval z ústí jedné postranní uličky spolu se stále početnějším davem. Bitky v ulicích pomalu slábly. Válku neznalí měšťané postupně zahazovali zbraně, zavírali se ve svých domech a ostatní se
stahovali – kam jinam, než ke hradu. A tak počet přihlížejících zvědavců narůstal.
Pár žoldáků zatím někde objevilo a přivleklo mohutný dubový trám. Gero zajásal. Beranidlo bylo na světě. Okamžitě ho obstoupilo dvacet statných chlapů a za hlasitého povzbuzování svých vůdců s ním začali bušit do vrat. Z hradeb nad nimi sice občas vylétla sprška šípů, ale tyto útoky neměly valný účinek. Střely jen zřídka zasáhly nějaký živý cíl, a spíš někoho z davu než ozbrojence. Těm mnoho neublížily.
„Do toho! Hoďte sebou!“ řval Ruppert na potící se a funící muže s trámem. „Tak dělejte! Už to praská!“
Měl pravdu. Ozvalo se suché zapraštění a po něm následoval ohlušující rachot. Železem pobitá vrata ze silných dřevěných fošen se zhroutila a ozbrojenci v čele s Gerem a Ruppertem vnikli dovnitř. Dav se hnal s vítězným pokřikem za nimi a vzal s sebou i Ellada. Hoch se společně se všemi těmi lidmi protlačil vyvrácenou bránou a tam zapomněl na veškerá varování. Jeho smysl pro spravedlnost bil na poplach a míra jeho sebeovládání byla dovršena. Hodil zdrženlivost za hlavu, z jakési mrtvoly vytrhl meč a vrhl se do boje. Rozséval kolem sebe smrt a snažil se zužitkovat všechno, co se až dosud naučil. Bez potíží se propracoval až do blízkosti velitele obránců a po jeho boku pak ustupoval – společně s ostatními Finnovými rytíři – blíž a blíž k budově hradu. Gerova přesila byla přeci jenom příliš velká.
Nemilosrdně útočící žoldáci postupně zatlačili obránce až ke dveřím do hlavní, obytné části hradu a jim nezbývalo nic jiného, než otevřít. Nastala tlačenice. Každý – útočník i obránce – se snažil co nejrychleji dostat dovnitř a vzduchem se míhaly meče.
I Ellad sekal vypůjčenou zbraní po řadě dotírajících nepřátel a náhle se ocitl tváří v tvář Ruppertovi. Vůdce žoldáků se škodolibě šklebil a tvrdě ohrožoval jednoho mladého rytíře. Hoch nezaváhal. Dobře mířenou ranou půjčeného meče odrazil Ruppertův útok a další sekl toho chlapa do obličeje. Nezpůsobil mu tím sice žádné vážnější zranění, ale umožnil tak napadenému rytíři pár vteřin oddychu a bezpečný únik do hradu. A nejen jemu. I on sám využil Ruppertovy chvilkové bojové neschopnosti a stáhl se za ostatními. Velitel je potom odvedl až do Finnových soukromých pokojů. Tam už neměli kam ustoupit, a tak jen obstoupili pána města a čekali na Gera a jeho kumpány.
Nikdo z nich tedy neviděl, jak do hradu vnikla kromě žoldáků i městská chátra. Tito darebáci brali, na co dosáhli, páčili skříňky, rozbíjeli okna a ničili zařízení místností, jimiž prošli. Chovali se jako divá zvěř. Následovali Gerovy a Ruppertovy muže až do překrásně zařízeného pokoje, kde stál Finn. Za hradbou tasených mečů svých přátel a také – Ellada.
„Vzdej se, bratříčku, nebo budu nucen nechat tvé muže jednoho po druhém pozabíjet!“ křikl na Finna Gero.
„Když to udělám, ušetříš je?“ zeptal se Finn a v hlase měl znát špatně skrývané zoufalství.
„Cha, jinou možnost nemáš,“ zasmál se Gero a pobaveně se na bratra šklebil. „Ale ano, ušetřím je.“
Finn vzdychl. Jinou možnost opravdu neměl, to věděl. Splní však Gero slib, který dal? Nezbývalo mu, než věřit.
„Složte zbraně,“ spíš prohlásil, než zavelel a s dalším unaveným vzdychnutím odložil svůj meč.
Jeho muži učinili totéž. Poodhazovali zbraně a byli postupně svazováni. Mezi nimi i Ellad. I na něj přišla řada. K chlapci přistoupili dva žoldáci s provazem. Jeden mu surově zkroutil ruce dozadu a druhý mu je pevně svázal za zády. Hoch snášel to ponížení s kamennou tváří, ledovým pohledem a těžko ovládaným hněvem. Všiml si totiž, že spoutali i Finna. Co je tohle za město? Bratr tu bojuje proti bratrovi, porazí ho, sváže a hodí do žaláře jako nějakého zločince.
„Odveďte je dolů a zavřete je! Bratra dejte zvlášť,“ poručil Gero, když byli všichni rytíři v poutech. Pak obrátil svůj temný zrak k Finnovi. „Tvé muže ušetřím, ale co s tebou? Bratrovražda by mi asi neprošla. Nebo, že by ano?“
Pronesl ta slova hlasem plným pohrdání a neskrývaného posměchu. Pak kývl na své muže a zástup spoutaných rytířů se pohnul směrem k východu z místnosti. Dav složený ze zlodějů, násilníků a jiných vyvrhelů se jim spěšně klidil z cesty a Gero se usmíval. Jeho obličej doslova zářil škodolibou radostí a jeho oči s potěšením přejížděly dlouhou řadu bezmocných zajatců. Rytíř za rytířem pomalu procházeli kolem něj s rukama pevně svázanýma za zády a na konci toho zástupu šel i Finn. Jeho bratr. Jeho malý, milovaný bratříček. Zasmál se. Tentokrát nahlas. Ta myšlenka ho pobavila. Stále se díval na postupující zajatce a nemohl se toho pohledu nabažit. Zvítězil a město bylo teď jeho.
V Elladovi to vřelo vzteky. Krok za krokem se sunul za ostatními a jen těžko ovládal svůj hněv. Pohled na toho pobaveně se šklebícího chlapa jej přiváděl do stavu téměř nezvladatelné zuřivosti. Ještě nikdy nic podobného necítil. Nejen že ten člověk vydal svoje město lupičům a násilníkům, ale vyhrožuje i smrtí. A komu?! Vlastnímu bratrovi! To bylo prostě příliš, a tak...
Když procházel kolem Gera, nevydržel to, pohlédl mu do očí a plivl po něm. Slina zasáhla cíl a všichni v místnosti pochopili, že si hoch právě podepsal rozsudek smrti. Gero zesinal, utřel si znečištěnou tvář a s nevěřícným výrazem zíral na svázaného chlapce před sebou.
„Ty,“ zachrčel tlumeně, a pak zařval. „Odveďte ho! Vemte ho a odveďte pryč! Dělejte s ním, co chcete!“
„Gero, ne. Prosím. Vždyť je to ještě kluk,“ ozval se Finn a porušil tak hrobové ticho, které v místnosti zavládlo po tom hlasitém výbuchu zlosti. Oslovený zaváhal a obrátil zamračený pohled k bratrovi.
„Tak kluk říkáš,“ vpadl do rozhodování svého společníka Ruppert. Jeho oči sledovaly Ellada způsobem, jakým si had prohlíží svou kořist, a jeho rty zvlnil krutý úsměv. „Tak tenhle kluk zabil sedm mých mužů a mě způsobil tohle. Vydej mi ho. Řekls...“
Větu schválně nedokončil. Jen prstem stále ukazoval na svou pravou tvář. Tvář, kterou hyzdila ošklivá rudá rýha a rozmazaná, už zaschlá krev.
„Vem si ho a pryč s ním. I s ostatními,“ vyštěkl Gero a otočil se k zajatcům zády.
To už ale Ellad neviděl. Jakmile totiž Gero vyřkl své rozhodnutí, Ruppert se spokojeně zachechtal, dva z jeho žoldáků ho popadli za ramena a paže – každý z jedné strany a společnými silami ho táhli z místnosti. Hoch se, i přes pouta na rukou, divoce bránil. Zmítal se, kopal, kousal, ale přemohli ho. Zdolali jeho odpor, vyvlekli ho na chodbu a dál ke schodišti. Za nimi se tlačil dav.