Tulák Chodec 1: 12. kapitola - 2. část

DVA BRATŘI - 2. část

„Zabte ho! Na šibenici s tím psem!“ ozývalo se ze všech stran a Ellada napadlo, co tak strašného těm lidem udělal, že chtějí jeho smrt. Už se se svými vězniteli nepral. Kráčel mezi nimi napohled klidně, hlavu nesl hrdě vztyčenou a studenýma modrýma očima hleděl přímo před sebe. Žoldáci ho vyvedli ven a pod vedením Rupperta zamířili k řece, kde se – jak Ellad věděl – nacházelo místní popraviště.
Procházeli ulicemi a chlapci neuniklo, že ve městě teď panuje úplné bezvládí. Slušní lidé byli zabednění ve svých domech a se strachem čekali, jak a kdy tohle všechno skončí, a ostatní si dělali, co se jim zlíbilo. Všude hořely ohně, několik domů a obchodů žebráci vyrabovali a vyloupili jistě i pár hospod, protože skupinky posilující se alkoholem bylo vidět všude kolem. Opilci hlasitě zpívali, hádali se mezi sebou nebo jen něco nesmyslně blekotali. Prostě zmatek nad zmatek.
Žoldáci se báli, že mladý zajatec využije všeho toho rozruchu a pokusí se o útěk, a tak jej sevřeli ještě těsněji a nespouštěli ho z očí. Pomalu se blížili k velikému náměstí s překrásnou mramorovou kašnou uprostřed, které tvarem připomínalo slunce – tedy, jeho střed, a paprsky tvořily ulice rozbíhající se z něj do všech stran. Ellad věděl, že ulice přímo proti němu vede na jeden z mostů a pravá ulice hned vedle na popraviště. Hoch se snažil být statečný a postavit se svému osudu čelem jako pravý válečník. Stále kráčel s vypnutými zády a hlavou hrdě vztyčenou, ale stálo ho to ohromné úsilí. Umřít nechtěl. Vždyť ještě ani nedokončil šestnáctý rok. Přesto tušil, ne věděl přesně, že tady mu nikdo na pomoc nepřijde. Po očku se rozhlédl a viděl kolem sebe jen nepřátelské tváře žoldáků a nenávistí zkřivené obličeje lidí z davu. Ne, odtud opravdu žádnou záchranu čekat nemůže.
Ale já chci žít! Chtělo se mu v tu chvíli vykřiknout. Nevydal však ani hlásku. Místo zbytečného nářku se oddal vzpomínkám. V mysli se mu postupně vybavovaly usměvavé tváře jeho přátel – Dana, Robina, Nika, Vigga a Collina a v uších slyšel jejich varovná slova. „Drž se dál.“ A nejen to. Slyšel i hlas
matky – smutný, plačtivý a šeptající. „Muže jsem ztratila v bitvě a teď přijdu i o syna.“
Ano. Protože on dnes zemře. Potupně a daleko od domova. Už téměř cítil utahující se smyčku z hrubého konopného provazu. Smyčku, která mu stále těsněji svírá krk.
Ale já chci žít! Ozval se ještě jednou zoufalý hlásek v jeho nitru a on se znovu rozhlédl kolem sebe. Už došli na náměstí. Zvědavci, doprovázející ho už od hradu, se poněkud roztáhli do volného prostoru a někteří už dokonce vyrazili napřed. Běželi uchystat oprátku a obsadit místa s nejlepším výhledem na šibenici. I žoldáci kolem něho se trošku rozestoupili. Pochopili, že nemá žádnou naději na útěk.
Ellad přejížděl svýma pronikavýma modrýma očima všechny ty lidi a v duchu se loučil se životem. A pak ho náhle zaujala v davu kráčející dívenka. Asi dvanáctiletá. Potrhaná, ušmudlaná a rozcuchaná jako všichni ostatní kolem, ale ta holčička se mu snažila něco ukázat, naznačit.
Najednou se ozval příšerný rachot. Se zoufalým ržáním se z jedné z ulic přihnalo na náměstí stádečko koní a hnalo se přímo na žoldáky a jejich mladého zajatce. Nastal zmatek. Lidé se snažili dostat k smrti vyděšeným zvířatům z cesty. Strkali se a mlátili kolem sebe jako smyslů zbavení. Někteří skončili dokonce na zemi. Nebozí čtvernožci tak vyváděli proto, že tři z nich měli k ocasu uvázaný vích planoucí koudele. Splašení koně vlétli do davu plným tryskem a během pěti vteřin povalili několik lidí.
Ellad byl tímhle nečekaným vpádem překvapený stejně jako ostatní. Na chvilku strnul na místě, ale rychle se vzpamatoval. Teď nebo nikdy! A vyrazil za svobodou.
Nikdo si ho v tu chvíli nevšímal. Žoldáci i žebráci se probírali z leknutí, počítali si boule a pár odvážlivců se snažilo zastavit a chytit splašené koně. Na chlapcův útěk byla připravená jen jedna holčička. Ano, ta holčička, která mu prve cosi naznačovala. Čekala na něj, a když vyběhl, zkřížila mu cestu. Mávla rukou, aby ji následoval, a vedla chlapce do jedné z ulic na levé straně náměstí. Tam stál kluk asi stejně starý a vysoký jako Ellad a stejně špinavý, potrhaný a rozcuchaný jako holčička.
„Rychle! Tak rychle! Za chvíli se vzpamatují a bude zle!“ povzbuzoval uprchlíky. Dívenka i Ellad ho minuli bez zastavení či zpomalení, on se k nim bez dalších slov připojil a vedl je pochodněmi osvětlenými ulicemi pryč od náměstí.
Utíkali, jak nejrychleji dovedli, divoce kličkovali mezi skupinkami žebráků, zlodějů i obyčejných zvědavců, na poslední chvíli přeskakovali na zemi ležící opilce a za nimi zněly kletby a nadávky. Žoldáci i chátra objevili vězňův útěk.
Kluk běžící v čele skupinky tlumeně zaklel, zahnul za nejbližší roh a po dvaceti krocích zatáhl svou kamarádku do hlubokého stínu mohutného přezdobeného průchodu jednoho z domů. Tam se oba přitiskli ke zdi a snažili se popadnout dech. Ellad je následoval. Smýknul sebou za nimi, pravým bokem se opřel o chladivou zeď a lapal po vzduchu. Podal velký výkon, neboť utíkat s rukama svázanýma za zády není maličkost. Zhluboka dýchal a hlavou mu táhlo snad tisíc otázek. Proč? Proč, proč...? Stále se nemohl ze svého náhlého znovuzrození vzpamatovat.
„Ještě nemáme vyhráno,“ poznamenal tlumeně cizí kluk, jakoby četl Elladovy myšlenky. Stál teď za ním a malým kapesním nožíkem se snažil přeřezat provazy, kterými měl mladý Hraničář svázané ruce. „Musíme hned zase dál. Budou tě hledat.“
Pak úlevně heknul, protože pouta konečně povolila, a chystal se vyběhnout ze stínu výklenku.
„Proč jste to udělali?“ zadržel ho Ellad otázkou. Zhluboka vzdychl a třel si bolavá zápěstí.
„Až potom, mladíku. Jasné? Teď jdeme. Nenápadně,“ odbyl ho ten cizí kluk, otočil se k němu zády a vyrazil zpět na ulici. Ellad i dívenka pospíchali bez dalších otázek za ním.
Už neutíkali. Nechtěli poutat zbytečnou pozornost. Rychlou chůzí se proplétali mezi rozjařenou chátrou a s obavami čekali, kdy se za nimi ozvou výkřiky pronásledovatelů. Zabočili za jeden roh, po pár krocích za další a Ellad věděl, že míří k řece. Jen si nebyl jistý, kam jej jeho zachránci vedou. Mají nějaký určitý cíl nebo se jen snaží ztratit v uličkách a zmást Ruppertovy žoldáky?
A pak to náhle přišlo. Pronásledovatelé se však neobjevili za nimi, ale před nimi. Nečekaně se přihrnuli od nejbližší křižovatky s pochodněmi v rukou, roztáhli se do řady, velmi pečlivě si prohlíželi všechny lidi, které míjeli, a nepříjemně rychle se blížili.
Těm nevyklouzneme, zděsil se Ellad a přemýšlel, zda by neudělal lépe, kdyby se otočil a utekl. Zachránil by tím alespoň kluka a holčičku. Jestli je s ním totiž chytí, dopadnou stejně jako on. Ne-li hůř.
Nestihl však své úvahy dokončit. Kluk náhle otevřel dveře jednoho z domů, vklouzl dovnitř a oni hned za ním. Kluk dveře zase zabouchl, zamkl a hlasitě si oddechl. „Tak to bylo o fous.“
„To tedy ano,“ vydechla holčička se stejnou úlevou a usmála se do černočerné okolní tmy.
„Kde to jsme?“ vložil se do hovoru šeptem Ellad.
„Bydlím tu,“ objasnil kluk.
„Aha. Ale...“ trochu se zakoktal Ellad. Udivilo jej, že takový otrhánek bydlí v domě na téhle straně řeky. Vsadil by se, že patří spíš na druhou. Inu, nikdo není neomylný a zdání někdy klame.
„Hele, já jsem Merena a tohle je můj kamarád Orner,“ ujala se opět slova holčička, ale Ellad už se z překvapení vzpamatoval, znovu našel řeč a přerušil ji.
„Proč jste to udělali?“ Zopakoval svou původní otázku.
„Proč? Jenom tak,“ ušklíbl se Orner, i když jeho úšklebek Ellad spíš vytušil, než viděl. A holčička na tom byla stejně. V té tmě si děti neviděly ani na špičku nosu.
„Prostě se nám zdálo, že na šibenici jsi moc mladý,“ doplnila svého staršího druha dívenka. „Chceme tě zachránit. Ještě dnes v noci tě dostaneme z města.“
„Ale jak?“ nechápal Ellad.
„Merena bydlí u řeky. Pokud se nám podaří dostat tě tam, na pár hodin tě schováme, a pak odpluješ na loďce, kterou mezitím seženu,“ vysvětlil krátce Orner.
„Hm,“ zamručel souhlasně Ellad, i když moc moudrý z chlapcova výkladu nebyl. „Víte ale, jakému nebezpečí se vystavujete? Pomysleli jste na to, že jestli vás chytí, zabijí vás? A možná i vaše blízké?“
„Když člověk moc přemýšlí, nikdy nic neudělá,“ pronesl bezstarostně Orner a Ellad by přísahal, že mávl i rukou. Pak syknutím naznačil ticho, bezhlučně odemkl, pootevřel dveře a vykoukl na ulici. Byl tam zmatek, ale žoldáci nikde.
„Tak pozor,“ zašeptal. „Teď budeme radši zase utíkat. Už to není daleko.“
S tím je vyvedl ven a všichni se dali ihned do běhu. Nikdo si jich naštěstí nevšímal. Ti krvechtiví hledali Ellada v jiných ulicích a ti, co zůstali, se zajímali víc o ukradené víno než o nějakého uprchlíka. Děti spěchaly dál pochodněmi osvětlenou ulicí, bez povšimnutí minuly dvě odbočky a po dlouhých sto padesáti krocích se konečně dostaly na nábřeží. Zastavily a prudce oddechovaly.
„Ještě kousek,“ řekla holčička, sotva trochu popadla dech, a ukázala na honosný patrový dům. „Tam...“
„Pozor,“ sykl varovně Orner a všichni tři se okamžitě stáhli o pár kroků zpátky. Tam nedosáhla záře žádné z okolních pochodní a oni tak byli alespoň trochu skrytí před zraky blížících se žoldáků.
Ano žoldáků, kteří stále hledali svého ztraceného vězně. Jejich hrubé hlasy a nadávky se nepřirozeně hlasitě nesly ulicí i nad hladinou řeky a schované děti se neodvažovaly ani pohnout, aby snad neupoutaly jejich pozornost.
„Tak honem,“ vybídl Ellada i Merenu Orner, když žoldáci odtáhli kus dál po proudu. „Ať už jste uvnitř.“


***


Merena zavedla Ellada k úzkým dvířkům. Rozlehlou chodbu i schodiště jejího domova osvětlovaly pouze dvě malé lojové lampy, a tak toho mnoho neviděli. Jejich záměrům vzniklé přítmí ale vyhovovalo. Dívenka dvířka před chlapcem otevřela a rukou naznačila, aby vstoupil. Pak za ním zavřela a běžela do kuchyně, kde musela vyslechnout velké kázání své matky, která se o ni celý den strachovala.
Ellad prošel dvířky, sestoupil po několika schodech a ocitl se ve sklepě. Dvířka nad ním zaklapla a sevřela ho tma. Hoch se pomalu a opatrně sunul vpřed, až narazil na překážku. Po hmatu poznal, že jde o narovnaná polena. Zapátral dál a našel prázdnou dřevěnou bednu. Posadil se na ni, zády i hlavou se opřel o polena, zavřel oči a třídil si myšlenky. Tolik se toho událo. Ještě před hodinou věřil, že zemře. A teď? Ty cizí, neznámé děti mu daly naději na život.
Ze zadumání ho vyrušilo až lehké zaskřípění otevíraných dveří. Zvedl hlavu, otevřel oči a několikrát zamrkal. Sklepní místnost prozářilo mihotavé světlo svíčky a před ním stála Merena. Umytá, učesaná a převlečená do čistých šatů. V rukou svírala podnos naložený jídlem. Chlapec chtěl vstát a pomoci jí, ale zavrtěla hlavou. Zůstal tedy bez hnutí sedět a ona u něj poklekla. Složila těžký podnos na zem, pohlédla mu do očí, usmála se a Ellad zatajil dech. Údivem téměř otevřel ústa. To ještě nedávno ošklivé, rozedrané a ušmudlané stvoření se proměnilo ve velmi půvabnou dívku. Nádherné zlaté vlasy se jí v ještě vlhkých lokýnkách vlnily do půli zad a sytě modré oči na něj hleděly se směsicí únavy a zbožňování.
„Jistě máš hlad,“ řekla tiše. „Určitě jsi nevečeřel a na cestu budeš potřebovat sílu.“
Hoch se probral z ohromení a zašeptal. „Díky, mám hlad jako vlk. Od rána jsem neměl v ústech.“
Dál pak už nedokázal odolávat libé vůni stoupající z podnosu a s chutí se pustil do jídla. Holčička mu přinesla ještě teplou hnědavou omáčku s kousky masa, velký kus čerstvého chleba, trochu medu a hrnek vlažného mléka.
„Tady v domě už všichni spí,“ sdělovala chlapci, zatímco jedl. „Teď je deset hodin. Orner přijede s loďkou krátce po půlnoci. Ty potom prolezeš támhletím okénkem, spustíš se po laně dolů a budeš volný.“
Ellad pokýval hlavou, jako že rozumí, ale nahlas neřekl nic. Stále ještě měl plná ústa. Ve sklepě zavládlo ticho.
„Ještě jsem ti, vlastně vám, ani nepoděkoval za pomoc. Už jsem se pomalu loučil se životem,“ pronesl s úsměvem, sotva polkl poslední sousto.
Dívence se rozzářily oči. Úsměv mu vrátila, a pak jen mávla rukou. „To nic nebylo. Jen úžasné dobrodružství. Jak se vůbec jmenuješ? A odkud jsi?“
„Promiň,“ omlouval se hned Ellad. „Nějak jsem se... Říkají mi Chodec a patřím k Aranhorským Hraničářům.“
„Ty jsi Hraničář?“ vydechla Merena obdivně. „Už jsem o vás slyšela. Prý zachraňujete lidi.“
„Ano,“ zasmál se Ellad. „Pokud zrovna sami nepotřebujeme zachránit.“
Tomu se zasmála i dívenka a znovu nastalo ticho.
„A kdo jsi ty? Ty a tvůj přítel? A jak vás vůbec napadlo...?“
„Jména jsme ti už řekli,“ nenechala ho domluvit holčička. „Naši otcové jsou obchodníci. Můj prodává látky a matka šije. Ornerův je zlatník. Matku už nemá. Zemřela před dvěma lety na zápal plic.“
„To je mi líto,“ šeptl Ellad a jeho oči se na okamžik zasnily.
„Na co myslíš?“ zeptala se holčička.
„Vzpomněl jsem si na svou matku. A na přátele. Na Eriador.“
„Na Eriador?“ zopakovala dívka se zájmem.
„To je vesnice Hraničářů. Leží uprostřed lesů v podhůří Bílých hor. Pověz mi...“
„Chceš vědět, jak jsme tě našli?“ přerušila ho holčička. Rošťácky na něj mrkla a neměla přitom tušení, jak moc jí to sluší. „S Ornerem jsme byli zvědaví, co se bude dít. Tak jsme se vmísili do davu a s ním jsme se dostali až do hradu. Viděli jsme tedy tvůj smělý útok na Gera a... No, na šibenici jsi prostě moc mladý. Takže já hlídala tebe a Orner obstaral koně. Před bránou hradu jich pořád stálo dost,“ skončila Merena, zívla a zaprosila. „Povídej mi o Hraničářích.“
Ellad jí vyhověl. Vyprávěl dívce o Eriadoru i o svých přátelích a náhle zmlkl. Holčička spala. Usnula opřená o bytelnou polici s marmeládami a nakládanou zeleninou, zmožená únavou a napětím toho rušného dne. Hoch se na ni dlouze zadíval a potěšilo jej, že se ze spánku usmívá. Ještě nikdy k nikomu necítil takovou náklonnost a něhu.
Kolik může být asi hodin? Napadlo ho po chvilce. Orner o sobě zatím nedával vědět a i o něj se v tom hlubokém tichu pokoušela únava. Zívl. Snažil se zůstat ve střehu a udržet oči otevřené, ale nepovedlo se. Noční jízda planinou i rušný den si vybraly svou daň.


***


Ellada vzbudilo zvláštní, nepravidelné ťukání na okénko, jímž do sklepa proudilo bledé světlo blížícího se svítání, a probudila se i Merena. Hlasitě zívla, protřela si oči, usmála se na chlapce a opatrně okno otevřela.
„To jsi ty, Ornere?!“ zavolala tlumeným hlasem.
„Jo,“ ozval se, „vzduch je čistý. Může lézt.“
„Proč jsi nepřišel dřív?“ šeptla ještě dívenka.
„Nešlo to. Pořád se tu potloukali nějací lidé,“ odpověděl netrpělivě Orner a zopakoval: „Může lézt. Rychle. Tady je provaz.“
A skutečně. Za chvilku vlétlo oknem do sklepa několik smyček silného lana. Ellad neotálel. Uchopil jeho konec a pevně ho přivázal k polici, u které prve spala Merena. Pak přistoupil k červenající se a nápadně smutné dívence.
„Děkuji ti za život, Mereno,“ řekl něžně a vychutnával si přitom zvuk jejího jména. „Nikdy na tebe nezapomenu.“
Jemně uchopil holčičku za bradu, zvedl jí hlavu, pohlédl do očí a neodolal. Lehce ji políbil na rty. Potom přešel k oknu, prolezl ven, ještě jednou se na ni usmál, pevně se chytil provazu a pomalu, opatrně ručkoval dolů. Labutí řeku i její nejbližší okolí halila hustá mlha, takže Ornera uviděl, až když visel téměř nad ním.
„V pořádku?“ zeptal se ho tlumeně chlapec.
Ellad lehce dopadl do loďky, která se pod váhou jeho těla rozhoupala, a přikývl. Jakmile se provaz uvolnil, vtáhla ho Merena dovnitř, zavřela okénko a opřela se zády o studenou, vlhkou zeď hned vedle. Stále ještě trochu omámená polibkem zavřela na okamžik oči a smutně si vzdychla. Ach jo, už ho nejspíš nikdy neuvidím.
Kluci zatím veslovali po proudu. Nemluvili. Nebylo třeba. Až o pár desítek pomyslných kroků dál, když přirazili ke břehu a Orner vystoupil, si vyměnili pár slov. Ellad poděkoval chlapci za život a Orner mu na oplátku popřál hodně štěstí. Pak zmizel v mlze. Mladý Hraničář se opřel do vesel, bez potíží opustil spící město a zakrátko se mu Ethir úplně ztratil z dohledu. On však vesloval dál a ještě nějaký čas zůstal v loďce. Na břeh se odvážil až v místě, kde podle jeho odhadu s Collinem tehdy obědvali. Tehdy. Připadalo mu to jako věčnost a přitom to bylo docela nedávno. Předevčírem. Tolik se za tu krátkou dobu událo. Hlasitě vzdychl. Třepnutím hlavy zahnal neposlušné myšlenky, přistál, ukryl loďku v pobřežním houští a vystoupil.
Propletl se hustým lesním porostem, stanul na dobře známé travnaté pláni a rozhlédl se kolem sebe. Díky mlze toho mnoho neviděl, jedno však věděl jistě. Tady s Collinem určitě nejedli. Kde tedy? Už to místo minul nebo je ještě dál?
To není důležité, mávl po chvilce přemýšlení rukou. Teď musí k Přívozu. Za Viggem.
A tak zamířil k jihovýchodu. Odhodlaně kráčel plání, kterou už dvakrát projel na koni a vzpomínal. Na Merenu. Uvidí se s tou půvabnou zlatovláskou ještě?
Čím víc se vzdaloval od lesíka a tím i od řeky, tím byla mlha řidší, až zmizela docela. Už se úplně rozednilo, ale slunce nehřálo. Schovávalo se za hradbou ocelově šedých mraků a foukal nepříjemný studený vítr. Chlapci nebylo právě nejtepleji. Na sobě měl jen slabou plátěnou halenu s dlouhým rukávem a na ní vestu podšitou králičinou. Takže nic proti chladnému jarnímu počasí. Jeho plášť zůstal spolu se zbraněmi a Raulem na hradě.
Hrom aby do toho! Zaklel v duchu. Že jsem se tam vůbec vracel!
To bys ale nepotkal Merenu. Zašeptal slabý hlásek až v nejzazším koutku jeho mysli a chlapec se uklidnil.
Co se stalo, stalo se, ukončil svou vnitřní samomluvu odevzdaně. Jen s povzdechem ještě dodal. Raul by ale bodnul. Hned by se cestovalo líp.
Pak všechnu svou sílu a vůli vložil do pohybu vpřed. Rozeběhl se a... Náhle strnul. Prudce zastavil a i přes svůj zrychlený dech slyšel ten zvuk zcela jasně. Tlumený dusot mnoha kopyt.
A už je i viděl. Cvalem se k němu blížila velká skupina jezdců. Kdo to jenom může být? Viggo určitě ne. Tak kdo tedy?
Na otevřené pláni se neměl kde schovat. Nemohl si neznámé v klidu prohlédnout z bezpečí nějaké skrýše. Ne. Musel jim čelit naprosto nechráněný. Sám a beze zbraně.
Jezdci se mezitím dostali už tak blízko, že dokázal rozeznat barvu jejich koní i jejich oblečení. Měl před sebou rytíře v plné zbroji sedící na bělouších a nad jejich hlavami viděl ze svítivě bílé korouhve zářit zlatě vyšité slunce. Slunce vyšité nad zlatým písmenem F, zlatými ratolestmi a obtočené stuhou. Také zlatou.
Takže muži Fallarského krále Rikana, táhlo Elladovi hlavou. Kde se tady...?
Ale to už byli jezdci téměř u něj. Zastavili své mohutné bojové koně asi deset kroků od chlapce a z jejich středu se ozval známý hlas. „Chodče! Kde se tady bereš?“
„Viggo!“ zajásal Ellad a vůbec se nesnažil skrývat radost a úlevu, které vystřídaly jeho obavy a trochu i strach.
Vůdce Hraničářů vzápětí projel zástupem Fallarských a stanul svému chráněnci tváří v tvář. A nejen on. Ale i Collin a ostatní Hraničáři, kteří od rozchodu v Rowanu zůstali s Viggem.
„Jak to vypadáš? A kde máš Raula?“ neudržel svou zvědavost na uzdě přímočarý Collin.
„Gero včera dobyl město,“ doslova ze sebe vyplivl Ellad a hned pokračoval. „Finn a jeho muži jsou ve vězení. Musíme si pospíšit. Třeba zastihneme žoldáky ještě v opileckém spánku.“
„Tak nasedej,“ přerušil jeho vzrušený proslov Viggo. „Ostatní nám řekneš cestou.“
S tím popojel s Hnědákem blíž, natočil ho bokem, pomohl chlapci za sebe do sedla a celá skupina sto dvaceti rytířů a sedmi Hraničářů pak cvalem vyrazila k městu. Viggo zařadil svého valacha vedle jednoho z Fallarských jezdců a představil jej Elladovi jako vůdce skupiny a synovce samotného krále Rikana. Elamir se jmenoval ten muž. Asi dvacetiletý, s oválným bezvousým obličejem, světle modrýma upřímnýma očima a s delšími plavými vlasy neposlušně vykukujícími zpod přílbice.
Prostě válečník každým coulem, ohodnotil si ho v duchu Ellad. V krátkosti oběma popsal poslední události ve městě, a pak se od Vigga dozvěděl, že Collin k Přívozu vůbec nedojel. Potkali se o půl dne dřív a jeho už doprovázeli rytíři. A kde se vzali? Byli do Ethiru posláni po vyslechnutí posla od jakéhosi Ergotha z Baldoru. To on zpravil krále Rikana o sporu Gera a Finna. Kdo to ale je nebo proč mu leží na srdci záležitosti obou bratrů i osud celého města, bylo zatím záhadou.


***


K Ethiru dorazili asi za hodinu a přivítala je nehlídaná a od Gerova útoku nikým nezavřená brána. Přesto Elamir přikázal zvolnit do kroku. Pomalu a s rukama položenýma na jílcích mečů vjeli potom všichni do města. Jak postupovali ulicemi směrem ke hradu, nemohli si nevšimnout spouště, kterou natropili žoldáci i vzbouřená chátra. Hlavně v té bohatší části byly stopy nedávného boje, rabování i následných bujarých oslav nepřehlédnutelné. Přesto nepotkali ani živáčka. Tedy - minuli pár opilců, kteří usnuli tam, kde zrovna upadli, ale nepotkali nikoho, kdo by se jim postavil nebo udělal alespoň poplach. Žoldáci i chátra vyspávali své noční pitky a mírumilovní měšťané dospávali probdělou noc. Noc plnou obav a strachu.
Fallarští tedy projeli městem bez potíží a vyraženou bránou se dostali do hradu. Postupovali obezřetně. Čekali hlídky, křik a útok. Ale nic. Nikde nikdo. Nádvoří zelo prázdnotou. Muži sesedli z koní a na Elamirův rozkaz se přichystali k obsazení hradu. Deset jich zůstalo u koní, ostatní vnikli do budovy. Tam se rozdělili na menší skupinky, prohledávali místnost po místnosti a každého, koho našli, vzali do zajetí.
I Hraničáři vytvořili jednu takovou skupinku a pomáhali Fallarským rytířům. Elladovi se přitom vzrušením až tajil dech. Držel se sice za svými staršími, zkušenějšími a hlavně ozbrojenými druhy, přesto čekal... Co vlastně? Nějaký odpor, napětí, dobrodružství. Nic z toho se však nekonalo. Nejen že se jim nepodařilo zadržet nikoho důležitého – jen pár překvapením úplně zdřevěnělých žoldáků a několik nevyspalých a vystrašených sloužících, ale ještě navíc – nikdo z nich se nebránil. Vůbec. Takže velké zklamání.
To jiné skupiny měly více štěstí. Nebo smůly? Našli se totiž i tací uchvatitelé, kteří se postavili na odpor. Snažili se bojovat a – ve vyvolaných bitkách byli vesměs zabiti.
To se ale vývojem událostí trochu rozladěný chlapec dozvěděl až o pár chvil později v jemu dobře známé přijímací místnosti. Největší místnosti na hradě, s vyřezávanými židlemi a obrovským rodovým erbem pánů Ethiru, kam Fallarští shromáždili všechny zajatce. Ty pochytané teď v pokojích i ty přivedené z podzemních žalářů. A bylo na Elamirovi, aby je roztřídil a udělal pořádek. Ellad mu tuto úlohu ani trochu nezáviděl. Stál s Viggem, Collinem a ostatními Hraničáři v rohu kus ode dveří a se zájmem čekal na rozhodnutí Fallarského velitele. Sám by nevěděl, co si počít hlavně s oběma bratry.
Elamir nakonec přikázal toto: Služebnictvo i Finnovi muži mohli ihned svobodně odejít, Rupperta a jeho žoldáky rytíři uvěznili v podzemí a Gero i Finn byli odvedeni každý do jednoho dobře zařízeného pokoje. Tam je zamkli, u dveří jim postavili stráž a tam také museli oba být, dokud se celá záležitost spojená s následnictvím i útokem na město nevysvětlí.
„A co my? Zůstaneme do té doby?“ zajímal se Ellad, když se přijímací místnost z větší části vylidnila.
„Ne. Zítra odjíždíme,“ odpověděl Viggo a i on se otočil k odchodu.
„Ale...“ chystal se namítnout chlapec, Viggo jej však nenechal domluvit.
„Ne,“ zopakoval důrazně. „Jsme tu zbyteční. Elamir už ovládl hrad a za pár hodin bude jeho i město.“
Jako na dotvrzení těch slov kolem nich prošla, tedy spíš proběhla, početná skupina rytířů s Elamirem na konci.
„Hej, Hraničáři,“ otočil se na Vigga nečekaně ten mladý muž. „Můžete se ubytovat tady na hradě. Najděte si nějaký volný pokoj.“
Pak jim kývl na pozdrav a odspěchal za svými muži do ulic Ethiru. Tam pozajímali zbylé žoldáky a chátru vykázali do patřičných mezí. Každý sebemenší odpor někoho z lůzy trestali na místě a neznali slitování. Pohled na vyrabované domy a vyloupené hospody je připravil o poslední zbytky milosrdenství.


***


„Díky, veliteli,“ pronesl polohlasem Viggo, ale Elamir už ho neslyšel. Právě mizel za nejbližším rohem.
„Půjdeme za nimi?“ zeptal se dychtivě Ellad a v mysli mu bleskla jiskřička naděje na alespoň nějaké dobrodružství.
„Ne,“ uhasil mu ji hned velmi důrazně Viggo. „Už jsem říkal, že to Fallarští zvládnou sami. My se půjdeme postarat o koně a ty si pak najdeš svoje zbraně a další věci. A taky – vysvětlíš, cos dělal sám a bez Raula na tý planině.“
„A to je zase pravda,“ přikyvoval souhlasně Collin a změřil si svého mladšího přítele hodnotícím pohledem. „Vypadáš, jako by ses někde popral, prohrál a musel hodně rychle utéct.“
„Ani nevíš, jak dobře jsi to vystihl, Colline,“ přiznal nevesele Ellad a blonďák se na něj pobaveně zašklebil. Viggo ho naopak po těch slovech obdařil pohledem zamračeným, až nevraživým, otočil se k němu zády a zamířil na nádvoří, kde prve zanechali koně.
„Zdá se, že jsi v pěknym průšvihu,“ dloubl do Ellada Collin, ale v hlase neměl ani stopu po škodolibosti.
„Jo. Asi jo,“ přikývl s tichou odevzdaností chlapec a oba věděli, co bude následovat. Kázání a možná i trest.
„Třeba to nebude tak zlý,“ pokusil se o útěchu blonďák a vzal Ellada přátelsky kolem ramen.
„Ne, bude to ještě horší,“ potřásl hlavou nejmladší Hraničář a oba potom následovali svého vůdce.
Když o pár minut později dorazili na nádvoří, s překvapením zjistili, že jejich koně už ustájili místní štolbové. Jim tak zbývalo jediné – v přeplněné stáji je najít a ujistit se, že je o ně dobře postaráno.
Bylo. Valaši sice stáli uvázaní v úzkých stáních těsně vedle sebe, ale sedla a uzdy jim kdosi sundal, vyčistil je, napojil a oni teď spokojeně přežvykovali voňavé seno.
Hraničáři tím měli za sebou první úkol, který Viggo stanovil. Zbýval však ještě druhý a třetí. Tedy – ty se týkaly hlavně Ellada. A tak zatímco chlapec hledal sluhu, který ho tehdy odzbrojil, ostatní – včetně Vigga a Collina – se šli porozhlédnout po hradě a po nějakém volném pokoji.
Hoch naštěstí našel onoho sluhu poměrně rychle a s ním potom i zabavené zbraně. O plášti věděl. Nechal ho v kuchyni, když tam toho nešťastného dne snídal. A když už v té provoněné místnosti byl, došlo mu, jak velký má hlad. Vždyť od Mereniny pozdní večeře nic nejedl. A protože jen tak čirou náhodou narazil na mladou služtičku, která jaksi – jak to jenom říct? - pocítila náhlou slabost pro jeho pronikavé modré oči, podařilo se chlapci získat něco k zakousnutí nejen pro sebe, ale i pro ostatní Hraničáře.
S okouzlujícím úsměvem, patřičným děkováním a hlavně s plně naloženým podnosem Ellad vypochodoval z kuchyně a opět začal s hledáním. Tentokrát musel najít své druhy a to mu nějakou tu chvíli zabralo. Běhat po neznámém hradě s těžkým tácem totiž není maličkost. No, nakonec samozřejmě uspěl. S úlevou, bolavýma rukama a také s obavou z toho, co bude, vstoupil do plně obsazeného pokoje, s potěšením složil své břemeno na malý stolek a s ještě větším potěšením se pak on i ostatní pustili do zlatavých kuřecích stehýnek a voňavých obilných placek právě vytažených z pece.
„Škoda, že měl každý jen jedno,“ zalitoval Collin, když dojedl a pečlivě olízal všechny kosti i své prsty.
„Jo. Taky bych si ještě něco dal,“ přidal se k blonďákovu žalozpěvu Tarek. „Tohle bylo jen takový poškádlení mýho hladovýho žaludku.“
S těmi slovy si Hraničář pohladil břicho a ozvalo se hlasité zakručení.
„Tak to slyšíte,“ dodal s napohled vážnou tváří, ale jeho slova zanikla ve výbuchu nespoutaného veselí ostatních.
„Tak povídej, Chodče,“ vyzval Viggo chlapce po zklidnění bujarého smíchu a Ellad poslechl. Popravdě a bez zbytečného vymlouvání přiznal, že nakonec podlehl bojové náladě, chopil se meče, přidal se na stranu obránců, ve Finnových pokojích plivl po Gerovi a nezamlčel ani to, co následovalo. Pak v pokoji nastalo ticho.
Hoch seděl na židli a se skloněnou hlavou a sklopenýma očima čekal na Viggovo ostré pokárání, ale nic. Stále ticho. Ellad tedy zvedl hlavu a tázavě pohlédl na svého učitele. Odpovědí mu však byla jen Hraničářova kamenná tvář, hněvivě stažené obočí a ústa pevně sevřená do úzké linky. A tak chlapec hlavu opět sklonil a hluboce a upřímně se styděl. To dlouhotrvající ticho bylo pro něj náhle horší než hlasité nadávky a hubování.


***


„Jdeme se jen rozloučit, veliteli,“ řekl Viggo druhý den ráno Elamirovi, sotva si mladý muž udělal čas a přijal je. Všichni Hraničáři stáli v tu chvíli v nepravidelném půlkruhu před vyřezávaným křeslem v přijímací síni a hlavy měli pokorně skloněné. Jen Viggo při své krátké řeči pohlédl na Fallarského velitele a pozdravil ho lehkým pokývnutím.
„Už odjíždíte?“ zeptal se celkem zbytečně Elamir, vstal z křesla, sestoupil k hloučku mužů a napřáhl pravici k Viggovi. „Tak tedy šťastnou cestu domů, Hraničáři. Doufám, že se ještě uvidíme. Za příjemnějších okolností.“
Viggo srdečně stiskl nabízenou pravici, vrátil Elamirovi přátelský úsměv a odpověděl. „Také v to doufám, veliteli. A díky.“
Pak znovu kývl na pozdrav a otočil se k odchodu.
„A co bude dál s Ethirem?“ neudržel svou zvědavost na uzdě Ellad. Hlavu měl zvednutou a s neskrývaným zájmem hleděl na vůdce Fallarských rytířů.
„Chodče,“ napomenul ho Viggo a chystal se omluvit chlapcovu nevychovanost, ale Elamir ho umlčel pokynem ruky.
„Ach, náš malý hrdina,“ usmál se na Ellada. „Finn projevil nejprve úžas a potom upřímnou radost nad tím, žes přežil. Je ti velmi vděčný za to varování.“
„Pan Finn... On...“ zakoktal se překvapeně Ellad a v rozpacích opět sklopil oči k zemi.
„Už včera večer jsem oba bratry vyslechl a vypadá to asi tak, že Finn zůstane sedět na tomhle krásném, ale značně nepohodlném trůně,“ kývl mladý muž směrem ke křeslu. „Jeho nástupnictví sice ještě není úplně dokázáno vzhledem k následné a hodně rychlé smrti pana Daina, ale našlo se dost významných Ethirských pánů, kteří jsou ochotni dosvědčit Finnovi jeho dědický nárok. Náhlá změna v rozhodnutí pana Daina prý pramenila z toho, že Gero zklamal. Měl vládnout městu už v době otcovy nemoci a tvrdě selhal. Poměry tady jsou strašné. To prý byl důvod pro záměnu obou bratrů.“
„A co bude tedy s Gerem?“ vyzvídal chlapec, povzbuzen rytířovou nečekanou sdílností.
„Nejspíš skončí stejně jako Ruppert a jeho žoldáci. Na šibenici.“
„Cha, cha, kdo jinému jámu kopá...“ zasmál se od srdce prostořeký Collin. Nikdo další se k jeho veselí ale nepřidal, a tak mladík za pár vteřin zase zmlkl.
„Když už o tom tedy mluvíme, kdo je to ten Er... Er...No, ten z Baldoru?“ vzpomněl si Viggo ještě na tajemného muže a jeho posla.
„Ergoth z Baldoru,“ upřesnil přátelsky Elamir. „Je pánem osaměle stojícího hradu kousek odtud. Je nějakým vzdáleným bratrancem obou bratrů a – podle mého – se svou zprávou chtěl jen vetřít do přízně mého strýce. Doufal, že Gero i Finn budou potrestáni a on že pak usedne na Ethirský trůn.“
„Takže pěknej vychčijónek,“ okomentoval vysvětlení Fallarského velitele opět poněkud nevybíravě Collin. Viggo na něj pohoršeně pohlédl, ale Elamir se neurazil.
„Velmi pěkně a trefně řečeno,“ usmál se na blonďatého Hraničáře. Hned potom ale zase zvážněl. S unaveným povzdechem se vrátil zpátky na vyvýšené křeslo a slyšení ukončil.
Hraničáři se vzdálili. Mlčky, jen s uctivými poklonami vyšli z místnosti a zamířili ke stájím. Tam si osedlal každý svého koně a krokem vyjeli z hradu.
„Viggo, můžu se ještě jednou rozloučit s Merenou a Ornerem?“ oslovil svého učitele poněkud nesměle Ellad. Hraničář na něj totiž od toho nešťastného přiznání nepromluvil. Tedy, až na to napomenutí před Elamirem.
Viggo mu odpověděl přikývnutím.
Takže zase ani slovo, pomyslel si se smutkem v srdci Ellad, ale nedal na sobě nic znát. S dobře hranou samozřejmostí se ujal vedení skupinky a zamířil k řece. Věděl, že když pojede jakoby po proudu nemůže dům zlatovlasé dívenky minout.
A opravdu. Našel ho bez potíží. Sesedl, nechal Raula stát u svých druhů a těch pár kroků ke dveřím došel po svých. Trochu rozpačitý, s bušícím srdcem a zpocenými dlaněmi potom zaklepal a čekal. Když se po chvilce holčička konečně objevila, připadala mu snad ještě krásnější a půvabnější než při loučení.
„Mereno já...“ soukal ze sebe pomalu. „Chtěl jsem se jen rozloučit.“
„Chodče,“ zašeptala a plaše pohlédla na opodál stojící skupinku Hraničářů. „Už odjíždíte? Opravdu?“
„Ano. Teď už skutečně odjíždím“ potvrdil tu hořkosladkou pravdu Ellad a cítil se podivně provinile. Proč, sakra? Vždyť se vrací domů.
„A uvidím tě ještě někdy?“ špitla holčička a zmatenému chlapci neunikly slzičky, třpytící se v jejích něžných modrých očích.
„Asi ne,“ zavrtěl hlavou. „Hraničáři zavítají sem do Fallaru jen málokdy. Měj se.“
Dál nevydržel nápor těch zvláštních protichůdných citů, které ovládaly jeho nitro, otočil se na patě a zamířil zpátky k Raulovi a k čekajícím druhům.
„Chodče, prosím!“ vykřikla ale zoufalá Merena a rozeběhla se za ním. Obrátil se právě včas, aby ji sevřel do náručí. Hleděla na něj svýma krásnýma uplakanýma očima a on se opět neovládl. Políbil ji a vychutnával si přitom příjemnou vůni její pleti a vlasů, sladkou chuť jejích rtů a také slastné, dosud neznámé něco, které v tu blaženou chvilku ovládlo každičkou část jeho těla i mysli.
A pak byl náhle konec. Ellad Merenu pustil, trochu od ní odstoupil, ještě naposledy kývl zmámené dívence na pozdrav, otočil se, pomalu došel k Raulovi, vyhoupl se do sedla a společně s ostatními Hraničáři odjel. Mlčky. Dokonce i jinak všehodnotící Collin byl tentokrát zticha. To loučení v sobě mělo jakési zvláštní, dojemné kouzlo.
Loučení s Ornerem nebylo tak dlouhé, a už vůbec ne dojemné. Chlapci si jen potřásli rukama, popřáli hodně štěstí a - nashle, Ethire!
Ven z města vyjeli východní bránou a zamířili od mnoha kol vyježděnou cestou k severu. Po půl hodině jízdy ji ale opustili a zkrátili si cestu k Bílým horám a jezeru Gron Pustinou. A právě tady, v té liduprázdné části Fallarského království Viggo na Ellada opět promluvil. Srovnal Hnědákův krok s krokem Raulovým a...
„Je ti, doufám, jasné, cos provedl, Chodče?“ oslovil chlapce. Smutně a s jasně patrným zklamáním.
„Ano,“ šeptl Ellad a cítil se jako zločinec.
„Nejen žes mě neposlechl a zapletl ses do záležitostí, do kterých ti nic nebylo, ale ještě navíc – to zbytečné hrdinství s Gerem. Nebýt těch dětí, tak...“ neodvážil se doříct Viggo. Jen se nadechl, vydechl a pokračoval. „Ale dost už o tom. Tímhle si mi ukázal, že na samostatné úkoly ještě nejsi připraven. Takže na další cesty s námi v nejbližší době nepojedeš.“
Trest byl tu a Elladovi se podivně ulevilo. Přijal ho beze slova protestu. Věděl, že je zasloužený.
„Ale, Viggo, vždyť kdyby neudělal to, co udělal, nepotkali bysme ho a...“ snažil se zastat přítele Collin, Viggo jej však rozhněvaně přerušil. „Milý Colline, kdyby poslouchal a ovládal se, nevzal by do ruky meč a ta chátra by si ho vůbec nevšimla. Mohl si odpočinout, v klidu pak vzít Raula a vyjet nám vstříc. Bez nebezpečí a ohrožení života.“
K tomu blonďák neměl, co dodat. Tak jen pokrčil rameny, podíval se na Ellada a jeho pohled říkal asi toto: Já se snažil.