Tulák Chodec 1: 13. kapitola - 1. část

HUNOLD A ELINA - 1. část

Zbytek jara i celé léto strávil Ellad střídavě doma a v Eriadoru. Opět
platilo – týden tam a týden tam. Na statku chlapec pomáhal matce na zahradě a Waldorovi s ovcemi, kozami a včelami. V Eriadoru potom pobýval většinu času na pastvině. Ostatně – Daniel jeho společnost přivítal s očividnou radostí, a když se Ellad ptal na důvod, dostalo se mu velmi stručného vysvětlení.
„Uvidíš,“ odpověděl mladší chlapec a Ellad skutečně viděl. Co? Právě že nic zvláštního. Gion byl v jádru spíš samotář, který si vystačil se svojí píšťalou a koňmi, a Illa teď na pastvinu téměř nechodila. Holčička totiž musela stále více pomáhat matce v domácnosti a stále častěji se starat o své dva o dost mladší sourozence. Podle jejích rodičů to měl být jakýsi nácvik toho, co ji čeká v budoucnu. Jako manželku a také matku. Illa sice snila o úplně jiné budoucnosti, ale na to se jí nikdo neptal. Zkrátka – Dan se na pastvině bez Ellada neskutečně nudil. Teď se ale s nadšením oba věnovali obvyklým radovánkám. Šermovali, stříleli z luků, zápasili spolu všemi možnými způsoby, jezdili na neosedlaných koních a rozháněli poklidně se pasoucí stádo nebo jen tak seděli vedle sebe a probírali všechno možné. Přesto... I když byl Ellad s Danem rád, stýskalo se mu po toulkách s Viggem. Jak dlouho ho chce starší Hraničář ještě držet ve vesnici?
Posledního dne měsíce augenu už to nevydržel a zeptal se Vigga přímo. Vyslovil svou otázku nahlas hned, jak Judita sklidila ze stolu talíře od večeře. Hraničář se na nespokojeného chlapce pátravě zadíval, svraštil obočí a chvilku přemýšlel, než odpověděl.
„Dobře,“ řekl pak pomalu a tvář se mu přitom zase rozjasnila. „Zruším tvůj trest a dám ti opět možnost ukázat, co v tobě dřímá. Věřím, že sis z toho Ethirského dobrodružství vzal patřičné ponaučení.“
„Možnost?“ opakoval nedočkavě Ellad a oči mu zářily radostným očekáváním. „To tedy znamená, že zase někam pojedu?“
„Ano,“ potvrdil Viggo a neubránil se úsměvu. To nespoutané mladické nadšení jej pobavilo a připomnělo mu jeho samého před takovými deseti lety. „Pojedeš s Collinem do Nurasu.“
Ellad údivem vykulil oči a téměř otevřel ústa. „Do Nurasu? Ale ten je přece...?“
„Proto jedeš s Collinem. Dá na tebe pozor. Konečně – chtěl ses tam podívat, nebo ne? A také zjistíte, co je ve městě i v Orrinoru nového.“
„A kdy odjíždíme?“ zeptal se už úplně normálně chlapec.
„Kdy chcete. Ale čím dřív, tím líp,“ zněla odpověď.


***


Nedočkavý Ellad se ještě téhož večera domluvil s Collinem. Narychlo sbalili zásoby a hned ráno odjížděli. Hoch se na tu dlouhou cestu posilnil řádnou porcí medem slazené ovesné kaše od Laury, pak si oblékl svou kožešinovou vestu, protože rána, večery a noci už byly chladné, připjal si opasek s mečem a nožem od Roberta, přes ramena si přehodil plášť a šel sedlat.
Ve stáji ho přivítal stejně natěšený Collin, věčně mrzutý Renn, poněkud skleslý a smutný Dan a dokonale odpočinutý Raul. Černý valach pohazoval bujně hlavou a netrpělivě hrabal kopyty.
„Už se těšíš, hošku, viď?“ promluvil na vraníka tichým hlasem Ellad, pohladil ho po dlouhé, zvlněné hřívě a nabídl mu udidlo, které kůň ochotně přijal.
„Tak můžem?“ houkl na něj v tu chvíli Collin a hoch hlasitě souhlasil. Chopil se otěží, vyvedl Raula ven, ještě mu dotáhl popruh a vyhoupl se do sedla. Collin rovněž.
Celí rozesmátí pak pokývli na pozdrav Danovi, který za nimi vyšel ze stáje, a krokem zamířili k severní bráně Eriadoru. Tam se s nimi přišel rozloučit také Viggo s Juditou a starostlivá Laura.
„Buďte opatrní,“ připomínala mladíkům mladá žena a předala staršímu z nich vak plný jídla.
„Jo, dávej na chlapce pozor, Colline,“ přidal se k sestřinu varování Viggo. „Ať si zase nehraje na hrdinu. A zastavte se cestou na statku, Chodče. Ať si tvá matka nedělá zbytečné starosti.“
Oba jezdci přikývli na souhlas, poděkovali za jídlo a vyjeli z vesnice. Judita odběhla zpátky do domu, ale Viggo s Laurou zůstali ještě chvíli na cestě a se smíšenými pocity sledovali pomalu se vzdalující jezdce.
„Chodec je pro mě čím dál větší hádankou,“ poznamenal přitom tiše Viggo. „Je sice občas nerozvážný a zbrklý, ale jinak... Je bystrý, statečný, neskutečně odvážný a k tomu vynikající šermíř. Nevěřím, že jeho otcem je sedlák Waldor. Ten kluk má v žilách krev válečníka a ne ledajakého. Cítím to.“



***


Ellad s Collinem přebrodili Stříberku, přejeli teď ráno ještě opuštěnou pastvinu a vnořili se do lesa. Drželi se vyježděných cest a ty je postupně dovedly až na starou, dlážděnou Hlavní silnici. Odtud už to bylo na statek kousek.
Moc dlouho se tam však nezdrželi. Jen tak dlouho, aby hoch stihl prozradit matce i strýci cíl jejich putování a s vděčností přijal další zavazadlo s potravinami. Pak si oba vyslechli ještě pár vět nabádajících k opatrnosti, oba vše opět s vážnou tváří odkývali, s těžko skrývanou nedočkavostí pozdravili a znovu pobídli koně. Mířili k východu, po Hlavní silnici přímo k Velkému mostu přes Sálavu.
A tam čekalo na chlapce překvapení. Před rokem zcela opuštěné strážní věže Ophira a Gilda byly teď plně obsazené rytíři i obyčejnými vojáky a všude panoval čilý ruch.
„Tys to věděl?“ obrátil se Ellad udiveně na Collina a zadržel Raula.
„Jo,“ zazubil se na něj pobaveně blonďák a také zastavil. „Věděl. Na začátku léta se z Orrinoru vrátili tři Hraničáři, kteří měli, tak jako teď my, za úkol zjistit všechny novinky.“
„A co ještě zjistili?“ zeptal se poněkud dotčeně Ellad. Zlobilo ho, že jeho přítel ví více než on.
„Kromě tohohle? No, nic moc,“ nevšímal si Collin kamarádova rozladěného hlasu. „Northor se nechal korunovat Orrinorským králem a na jaře prý srovnal takový větší povstání.“
„Povstání? A tomu říkáš nic moc?“ neudržel se Ellad.
„Opravdu to nebylo až tak významný,“ vysvětloval naprosto klidně blonďák, zatímco stáli asi tři sta kroků od Ophiry a kolem nich každou chvíli někdo projel s vozem nebo na koni, či jen tak prošel pěšky. „Vůbec se totiž nebojovalo. Proti Northorovi, tedy některým jeho nařízením, se postavilo několik významných Orrinorských pánů, a tak... Došlo ale jen na vyjednávání. On neměl dost rytířů, aby je porazil v bitvě, a oni... Podle našich zvědů se jim válčit prostě nechtělo. Mír je prý pro ty pány mnohem pohodlnější a také – výnosnější.“
„Takže se dohodli?!“ nechápal Ellad.
„Jo, dohodli,“ přisvědčil Collin a nenápadně se rozhlédl, jestli snad svým dlouhým postáváním neupoutali pozornost někoho z vojáků.
Ale ne. Nikdo si jich nevšímal. Vojáci i rytíři si podezíravě prohlíželi poutníky přicházející od mostu, ne k mostu. A tak mladík pokračoval. „Taky tomu nerozumim. Jak se můžou jen tak dohodnout s nepřítelem? S vrahem jejich krále a s uchvatitelem jejich trůnu?“
„Pán Elber ale nebyl král,“ připomněl pomalu Ellad.
„No tak, kluku, nehraj si se slovíčky. Víš dobře, jak to myslim,“ ohradil se trochu rozzlobeně blonďatý obr a lehce svraštil obočí. Chlapec si z něj však nic nedělal. Jen se na svého staršího druha rošťácky zazubil a Collinovi nějak došla slova. Hodně hlasitě si vzdychl a otočil oči k zatažené obloze. Někdy je s tim klukem vážně kříž.
„Tak jedem, ne?!“ ozval se po pár vteřinách ticha netrpělivě Ellad a pobídl Raula směrem k mostu.
„Tam ne, Chodče,“ zarazil rozjetého chlapce nečekaně Collin. „Chtěl jsem ti to tu jen ukázat a taky jsme to měli při cestě, ale my musíme jinudy. Bude to o dost delší a taky náročnější.“
„Proč?“ zeptal se prostě Ellad a otočil vraníka zpět ke svému staršímu společníkovi.
„Na druhý straně mostu by se nás vyptávali na spoustu věcí a chtěli by po nás nějakou listinu. Takový povolení.“
„A tomu je lepší se vyhnout,“ doplnil s chápavým úsměvem Ellad a Collin přikývl. „Jo. Taky by jim asi vadily naše zbraně.“
Opustili tedy Hlavní silnici a zamířili k jihu. Díky obsazeným věžím a ostře sledovanému Velkému mostu museli jet oba Hraničáři obrovskou oklikou přes Bílé hory, Velkou Fallarskou vrchovinu až k úzkému Údolí Turagen. Tohle Údolí nebylo zvláštní jen tím, že dělilo na dvě téměř stejné části skalnaté pohoří Luon, ale tvořilo také jedinou přístupovou cestu do vedlejší Orrinorské říše. Té svobodné a Northorem zatím neobsazené.
Ellad s Collinem si po zdolání pustého, kamenitého a nehostinného Turagenu úlevně oddychli, jeden den odpočívali na břehu prudké bystřinky stékající z hor, a pak zamířili k severovýchodu. Poměrně rychle projeli úrodnou Sálavskou nížinou a jedné obzvláště tmavé noci nepozorovaně přešli most přes Sálavu. Chtěli se do Northorovy říše dostat nenápadně a bez zbytečné pozornosti hlídek z nově postavené strážní pevnůstky, že se jim to však podaří takhle snadno, tomu nevěřil ani jeden z nich. Byli rádi, i když to svědčilo o trestuhodné nedbalosti posádky oné pevnůstky.
Přejeli most, hned za ním opustili obchodní cestu a dál putovali raději pustinou. Věděli, že teď jsou na nepřátelském území a že tady se už mohou vyskytnout potíže.
První se objevila hned další den ráno. Brzy ráno. Ještě za tmy vzbudil Hraničáře drobný, ale hustý deštík, který se s přibývajícím světlem pomalu měnil v poměrně slušný liják. Z ošklivě zatažené oblohy padaly obrovské, těžké kapky a oba mladíci byli za pár hodin promoklí až na kost. Pláště nepláště.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se úplně promočený Ellad úplně stejně promočeného Collina. Pravou rukou přitom držel otěže a levou se pokoušel vytřít vodu z očí.
„Ještě tak jeden, dva dny!“ zahulákal odpověď blonďatý obr a snažil se překřičet tu prudce padající mokrou spoušť.
Ellad přikývl na znamení, že rozuměl, ale nahlas už se neozval. Všudypřítomná voda mu totiž při řeči vnikla do úst a to bylo krajně nepříjemné. Ani Collin už nepromluvil, a tak jeli opět mlčky. Bok po boku klusali do táhlého svahu a věděli, že až se dostanou nahoru, čeká je stejně táhlý sjezd dolů. A pak zase. Jo, to byla jednotvárná krajina Otironské pahorkatiny.
Tentokrát se ale spletli. Znovu je v těchto pustých kopcích čekalo překvapení. Teď však ne v podobě skupiny jezdců, ale... Sotva totiž vyjeli oba na vrchol a podívali se dolů, zastavili koně. V údivu hleděli na shluk stavení pod sebou a nevěřili vlastním očím.
„Myslíš, že je to vesnice?“ pronesl poněkud zaraženě Ellad, když se vzpamatoval.
„Spíš ne,“ vyjádřil názor Collin, ale moc přesvědčivě to neznělo. „Vypadá to jako stáje nebo stodoly.“
„Třeba by nás tam nechali osušit a přečkat ten nejhorší déšť,“ navrhl Ellad a Collin nad tím moc dlouho nehloubal. Napadlo jej totiž to samé. A tak jen přikývl a oba se cvalem rozjeli k budovám.
Tam se ukázalo, že blonďatý mladík měl pravdu. Zpomalili a krokem míjeli bíle omítnuté stáje, dřevěné výběhy i velikou stodolu. Zastavili až u dveří jediného obytného stavení, které se v tom napohled neuspořádaném shluku nacházelo, a oba v dokonalé shodě seskočili z koní. Collin nechal Wicka na místě, přešel těsně ke dveřím a už zdvíhal ruku k zaklepání, když se ozval zuřivý psí štěkot a hned vzápětí se dveře otevřely. Na prahu stál vysoký a mohutně stavěný muž s hustými černými vlasy a zacuchaným plnovousem stejné barvy a tmavýma, bystrýma očima si nedůvěřivě prohlížel tu nečekanou návštěvu. Kousek za ním si oba přátele měřil podobným pohledem velký rozježený pes a tlumeně vrčel.
„Kdo jste?“ vyštěkl nepřátelsky muž, ještě jednou si Collina prohlédl od hlavy k patě, a potom slabě kývl k jeho válečné sekeře. „Co chcete?“
Mladíci si až při tom významném pohybu uvědomili svou chybu. Zbraně. Zapomněli schovat zbraně. Teď už bylo ale pozdě na nějakou nápravu. Museli s pravdou ven.
„Patříme k Aranhorským Hraničářům,“ přiznal Ellad a postoupil blíž ke dveřím. „Jedeme do Nurasu.“
„Jo, tady mladej si chce prohlídnout město,“ doplnil Collin. „Mysleli jsme, že...“
„Tak Hraničáři, jo?“ protáhl muž a neslušně blonďáka přerušil. Znovu přejel oba zmoklé mladíky zamračeným pohledem, a pak zavrčel. „Koně si dejte támhle do stodoly a přijďte do domu.“
Hned jak dořekl, zabouchl dveře a překvapení Hraničáři na dešti zase osaměli. Collin bezradně přešlápl z nohy na nohu a otočil se k Elladovi. „Co uděláme?“
„Neměl bych se ptát spíš já tebe?“ odpověděl otázkou chlapec.
„Jo, to asi měl,“ uznal starší z dvojice. „Ale – já nevím. Mě se ten chlap nelíbí. Na druhou stranu – ten déšť...“
„Já bych tu zůstal,“ vyslovil svůj názor Ellad. „Budeme v suchu a třeba se od něj i něco dozvíme.“
„Hm, asi máš pravdu,“ souhlasil rozvážně Collin. „Ale budem ve střehu a kdyby něco, tak... My jsme dva a on je sám.“
„Vypadá to tak,“ přikývl Ellad, chopil se Raulových otěží a jako první vykročil k označené budově. Blonďák se jen vrátil pro Wicka a spěšně chlapce následoval.
Ve stodole panovalo díky počasí nepříjemné přítmí a oběma mladíkům pár vteřin trvalo, než si na to jejich oči přivykly. Nosy jim naplnil osobitý pach koňského hnoje a potu smíšený s vlhkostí a vůní sena a oni viděli sedm stání, z nichž některá už byla obsazená. Čtyři různě zbarvení koně uvázaní u prostých dřevěných žlabů zvedli při jejich příchodu zvědavě hlavu a dva z nich dokonce slabě zaržáli. Po svém zdravili Wicka s Raulem.
Ellad se téhle koňské zdvořilosti zasmál, zavedl vraníka do volného stání, Collin postavil Wicka hned vedle a oba se pak v tichosti věnovali každý svému valachovi. Když skončili, vyšli opět do deště, Collin zavřel těžká dvoukřídlá vrata a společně zamířili k domu.
Obří muž už na ně čekal. Vpustil je dovnitř, okřikl psa, zabouchl za nimi dveře, které zajistil bytelnou závorou, a posuňkem je pozval k již prostřenému stolu. Na hladké dřevěné desce stály tři hrnky s horkou, voňavou kávou a
talíře – jeden s chlebem, druhý s několika malými porcemi pečeného, ale teď již studeného skopového.
Mladí Hraničáři nechápali a v duchu si kladli stejnou otázku: Co je tohle za podivného člověka?
„Jmenuju se Hunold a obchoduju s koňmi, jestli vás to zajímá,“ představil se v tu chvíli neznámý, jakoby jim četl myšlenky. „A vy jste neopatrný jako malí kluci. Máte štěstí, že jste narazili na můj skromný dům a ne na Northorovu hlídku. Za ty zbraně by vás sebrali a vy byste si z Nurasu prohlídli tak žalářní cely a popraviště. Ani by nezjišťovali, kdo jste.“
„Já jsem Chodec a můj společník se jmenuje Collin,“ oplatil Hunoldovi zdvořilost Ellad a, ač nerad, ještě přiznal. „A s těmi zbraněmi máte pravdu. Byla to od nás hloupost.“
To Hunold jen odkýval, ale nahlas už k tomu neřekl nic. Jen se posadil na jednu ze čtyř starých, rozvrzaných židlí, chopil se svého hrnku a zamíchal si kávu, zatímco mladíci ze sebe postupně stáhli všechny promočené a ve slušné společnosti odložitelné svršky, rozvěsili je uschnout a také usedli ke stolu.
„Jé, kafe,“ nedokázal déle zadržovat radost Collin, spěšně hmátl po větším ze zbylých hrnků a i on si voňavý nápoj zamíchal. „Jak víte, že...?“
„Pár Hraničářů už jsem v životě potkal a všichni pili kafe,“ vysvětlil Hunold a Elladovi se zdálo, že se pobaveně uculuje. Díky plnovousu si tím však jistý nebyl. Přitáhl si poslední hrnek, zakroužil jeho příjemně teplým obsahem a trochu usrkl. Normálně sice dával přednost čaji, ale nechtěl-li vypadat jako nezdvořák a nevychovanec, nezbývalo, než hořký nápoj vypít s dobře zahranou chutí.
„Jak jste se s těma zbraněma dostali až takhle daleko do Orrinoru?“ porušil protahující se ticho v příjemně vyhřáté, ale pozdní odpolední hodinou a hlavně počasím už dost ztemnělé místnosti Hunold, upil ze svého hrnku a ve tváři měl jasně vepsaný zájem. Zřejmě ho ta otázka trápila od prvního zhlédnutí obou mladíků.
Collin polkl hlt kávy a ujal se slova. V krátkosti pánovi domu vysvětlil, jak cestovali, a Hunold ho nepřerušoval. Jen zamyšleně přikyvoval, a když starší Hraničář skončil, trochu zklamaně pronesl. „Hm, tak vy si chcete asi opravdu jenom prohlídnout město. V tom případě se musíte zbavit zbraní i koní. Obojí můžete nechat tady. Zbraně schovám a o koně se postarám.“
„Proč?!“ vybafl naježeně Collin. „Proč bysme ti to tady jako měli všechno nechávat?!“
„Klid, Colline,“ krotil přítele jemně Ellad. „Těch zbraní se skutečně musíme zbavit. Tak proč je nenechat tady, i když – přiznávám, je v tom jisté nebezpečí. A koně? To teda taky nechápu. Proč koně?“
Oba mladíci upřeli na pána domu tázavé pohledy a ten Collinův byl ještě navíc podmračený.
„Prej, proč koně?“ uchechtl se pobaveně Hunold a v další jeho řeči bylo slyšet nejen pobavení, ale i lehký náznak posměchu. „Tak zaprvý – nevim, kde jste přišli k tomu vraníkovi a ani mě to nezajímá. Ale projíždět se na takovym koni v týhle době kolem Nurasu… No, myslim, že to se rovná sebevraždě. Za
druhý – pokud chcete zůstat nenápadný a tak nějak splynout s davem – a to, myslim, chcete – musíte vypadat jako vobyčejný, spíš chudší poutníci, který přišli do města za svejma bohatšíma příbuznejma. A to jde s koňma těžko. A zatřetí – ustájit v Nurasu koně je dost těžký. Dovnitř, myslim tim úplně dovnitř, je totiž nepouštěj. Museli byste je nechat v některý z městskejch, nebo
chcete-li veřejnejch stájí. Ty jsou postavený hned za první hradbou a většinou plný.“
„Hm,“ zabručel stále ještě zamračený Collin. „Takže se zdá, že nemáme na výběr.“
„Teď jsi to trefil, mladíku,“ souhlasně přikývl očividně velmi spokojený Hunold a svou radost zapil několika malými doušky kávy. Nebylo pochyb o tom, že si ten nápoj opravdu vychutnává.
Ellad nevěděl, co říct. V duchu uznával, že slova toho zvláštního muže v sobě skrývají kus pravdy. A to velký kus, přesto… Hoch se v tom chlapovi prostě nevyznal. Byl skutečně zvláštní – na jednu stranu se choval jako hrubián a neotesanec, na stranu druhou to jídlo na stole, káva, poznámky o zbraních a teď tohle varování. Je to tedy přítel nebo nepřítel, který je udá, jakmile vykročí pěšky a beze zbraní k Nurasu?
Chlapec v zamyšlení jen zavrtěl hlavou. Konečně – výpravu vede Collin. Ať on rozhodne.
Ale blonďák se k ničemu takovému neměl. Mlčel, upíjel kávu a se zájmem sledoval chléb a maso před sebou.
„A vy to v Nurasu znáte?“ zeptal se Ellad, aby porušil nepříjemné ticho.
Tedy – jemu připadalo nepříjemné, protože čekal nějaké vyjádření. Vyjádření, týkající se jejich další cesty.
„Samozřejmě,“ odpověděl okamžitě Hunold. Vstal a zapálil poměrně velkou lojovou lampu visící na silném laně ze stropu. O pocitech chlapce neměl nejmenší tušení, všiml si ale nanejvýš významného Collinova pohledu. Sedl si tedy zase zpátky na židli a hned se chopil jedné porce skopového a krajíce chleba. Tím dal naprosto jednoznačně najevo, že večeře může začít.
Blonďatý obr v duchu zajásal a s neskrývanou radostí si nabídl z obou talířů. I Ellad se váhavě obsloužil a v duchu si kladl otázku – copak Collin ne…?
„Samozřejmě, že to v Nurasu znám,“ zopakoval Hunold, když sežvýkal první sousto, a přerušil tak chlapcovy úvahy.
„Takže byste nám mohl poradit i nějaké to ubytování,“ pronesl s plnými ústy blonďatý Hraničář a spiklenecky na Ellada mrkl.
„U meče a štítu,“ odpověděl ihned, bez nejmenšího zaváhání pán domu. „To je hostinec. Nejlepší ve městě. Stojí na Malém náměstí a patří mému staršímu bratrovi.“
„Tak tím se to vysvětluje,“ zasmál se Collin a natáhl se po další porci skopového.
„A to, co jako?“ zdvihl tázavě obočí Hunold.
„No to, že znáte město,“ poučil staršího muže Collin mezi sousty.
„A jak se vám vůbec žije pod novým králem? Tedy – u nás v Aranhoru se říká, že se Northor nechal korunovat,“ vmísil se opět do hovoru Ellad.
„Ano, to je pravda,“ potvrdil Hunold a pátravě se na chlapce zadíval. Tak pátravě, že hoch nevydržel a sklopil zrak. „A jak se nám žije? No, asi jako pod každým. Na začátku to bylo tvrdý. Tady moc ne, ale ve městě. A teď? Potom, co ho Argaana nechala osudu a co se dohodl s těmi pány, trochu vyměknul. Myslim Northora. Taky pozval pár Orrinorskejch mužů do Nurasu. Těch významnějších. Prý se mohou vrátit ke dvoru. Pch, ke dvoru. Kdyby se ty pomatenci radši spojili. Spolu i s Rollandem. A třeba i s Fallarem a Aranhorem. S vámi Hraničáři. Hnali bysme toho Dagerladskýho bastarda zpátky tam, odkud přišel.“
Hunold zmlkl a zuřivě se zakousl do šťavnatého masa a oba mladíci na něj po tomhle procítěném proslovu hleděli zase v úžasu. Co to mělo jako znamenat?
„Aranhor by se k vám třeba připojil, ale Fallar – těžko. A aby se ty dvě říše spojily, to asi taky těžko,“ opatrně poznamenal Ellad.
„Jak to? Proč by se nemohly spojit?“ nechápal chlapcovu jistotu Hunold a i Collin se na svého mladšího přítele tázavě podíval.
„No, vždycky to tak bylo,“ začal vysvětlovat Ellad. „Když se kouknete do dějin, tak Aranhor s Orrinorem vždycky válčili proti Fallaru. Aranhor vlastně kdysi dávno tvořil součást Orrinoru, a taky – myslim, že ani Rolland by to povstání tady nepodpořil.“
„Tak to už je moc!“ vybuchl hněvivě Hunold a udeřil mohutnou pěstí do stolu tak důrazně, že sebou jeho dosud klidně spící rozježené psisko leknutím trhlo. „Jak můžeš něco takovýho říct, kluku?! Je vidět, že vám Hraničářům je osud Orrinoru úplně ukradenej. A já, hlupák, si myslel… Ale počkejte, vono na Aranhor třeba taky jednou dojde.“
Collin sledoval náhlý výbuch hostitelova hněvu s neskrývaným ohromením a dost dobře nevěděl, kde se vzal. Co toho chlapa tak popudilo uprostřed večeře? Vždyť si jen tak povídají. Ellad ale důvod Hunoldovy zlosti uhodl. Ten muž doufal, že sem Aranhor poslal zvědy kvůli válce proti Northorovi, a Collinovo líčení jejich cesty přes Fallar a Rollandův svobodný Orrinor ho v té naději ještě utvrdilo.
Hoch se mu nedivil, sám by nejraději vytáhl do boje, ale… Napohled klidně počkal, až se trochu uklidní i Hunold, a pak pomalu, jako by něco vysvětloval čtyřletému dítěti, promluvil. „Nechtěl jsem tě urazit, pane. Ani já, vlastně my všichni Hraničáři, nerozumíme Rollandovu postoji, ale tak se ten rytíř vyjádřil. Prý nepůjde bojovat, protože není žádný právoplatný dědic trůnu. Obává se války mezi Orrinorskými pány.“
„A to je zase pravda. Tak to skutečně řikal,“ potvrdil chlapcova slova Collin.
„Hm,“ zavrčel znechuceně, i když už o poznání mírněji Hunold. „Takže tomu bastardovi se nepostaví nikdo. Nikdo.“
Poslední slovo spíš vydechl, než řekl. Pak se ušklíbl, vstal od stolu, popřál dobrou noc a se zklamaným výrazem ve tváři zamířil k úzkým dvířkům, které vedly do malé komůrky. Otevřel je, ale ještě než vešel dovnitř, otočil se k oběma Hraničářům a zcela vážně pronesl. „Zítra už bude po dešti a nastane čas odejít. Rozhodněte se proto moudře, mládenci.“


***


Ellad s Collinem v místnosti osaměli a zaraženě hleděli za pánem domu. Co teď a co potom? Uložit se ke spánku tady nebo odejít do stodoly ke koním? Hunold jim v tomto směru nenaznačil nic, takže – co teď? A co potom? To další rozhodování bylo ještě těžší. Hunold mluvil o odchodu. To znamená…
„Vyspíme se tady, Chodče. Je tu teplejc. Ale co zejtra?“ vyřešil otázku nocoviště Collin. Tu druhou, důležitější nechal Elladovi.
A hoch pochopil. Blonďatý obr byl odvážný, statečný a svým přátelům hluboce oddaný, ale nebyl vůdce. Vždycky spíš poslouchal, než velel, a vyhovovalo mu to tak. Takže teď rozhodnutí připadlo jemu. Šestnáctiletému klukovi bez nějakých zvláštních zkušeností. Hoch se zamyslel a znovu v duchu probíral všechna pro a proti. V místnosti vládlo v tu dobu hluboké ticho a čas běžel, ale Collin ho nerušil. Mlčel a jen se na něj díval. Tázavě, vyčkávavě a napjatě.
„Poslechneme,“ vyřešil nakonec celou věc Ellad a svá další slova volil opatrně a vyslovoval je pomalu a tlumeně, aby se k nim mohl jeho blonďatý společník kdykoli vyjádřit. Třeba něco namítnout. „Odejdeme odtud pěšky a beze zbraní, hned za úsvitu je schováme do sena u koní a vyrazíme dál. U sebe si necháme jenom nože.“
Hoch domluvil a stále čekal nějaké připomínky, ale žádné nepřišly. Collin souhlasně přikývl a začal se připravovat ke spánku. Pořádně zastrčil židli, na které předtím seděl, uložil se vedle ní na bok, zabalil se do pláště, zahuhlal přání dobré noci a zavřel oči.
Jak jednoduché, záviděl mu v tu chvíli Ellad. Žádné rozhodování a s tím spojené starosti, říkal si pro sebe, když silným fouknutím zhasil lampu a jen tak po hmatu následoval mladíkova příkladu. Uložil se na podlahu na druhé straně stolu a zavřel oči. Ale pochybnosti o správnosti toho, jak dále pocestují, ho pronásledovaly nejen před usnutím, ale i ráno.
Vstali s Collinem ještě za tmy, opatrně si posbírali všechny svoje věci a v tichosti opustili stavení. Hunoldovo psisko při jejich odchodu jen otevřelo oko, zhluboka si vzdychlo a zase oko zavřelo. Vůbec se nenamáhalo se zvadáním, případně s nějakým jiným pohybem.
Hraničáři vyšli ven a shledali, že skutečně neprší. Ten chlap měl pravdu. V bledém šeru právě se rodícího dne na sebe kývli a v dokonalé shodě zamířili nejprve ke stodole. Tam se zbavili zbraní, krátce pohladili své koně a potom se vydali na další cestu.
Ellad si ještě teď dělal starosti se svým rozhodnutím a část jeho já doufala, že Collin přece jenom vznese nějakou námitku, ale samozřejmě se tak nestalo. Blonďák považoval celou věc za vyřízenou a už nad tím vůbec nepřemýšlel. Chlapci tedy nezbylo, než doufat, že všechno dobře dopadne. Že Hunold je zkrátka spíš přítel než nepřítel.
Zhluboka si povzdechl a hodil tu záležitost za hlavu. Teď už se stejně nedalo nic dělat. Jedině se vrátit.
Mladíci kráčeli svižně a mířili teď trochu víc k východu. Ještě stále putovali jednotvárnou Otironskou pahorkatinou a to znamenalo vyjít kopec a sejít dolů. Přesto, jak se den pomalu blížil ke svému konci, byly ty kopce čím dál nižší, až se náhle ocitli na vrcholu posledního už spíš vršku než kopce. Zůstali zadýchaně stát a se směsicí úžasu a obdivu přehlédli krajinu před sebou. Byla rovná jako dlaň a hustě osídlená. Malé farmy se tu střídaly s velkými usedlostmi a svěže zelené plochy pastvin doplňovala žlutozelená strniště, hnědozelené sady i tmavě hnědá, už zoraná pole po sklizni. Ta krajina dýchala klidem, mírem a hojností a za ní, za vším tím zemědělstvím a ještě kus dál se k nebi tyčily vysoké bílé hradby a stejně bílé, mohutné a kulaté strážní věže.
„Nuras,“ vydechl Ellad a litoval, že je zataženo. Dobře si totiž vzpomínal na slova Roberta z Údolí, když mu to město popisoval. Za slunečného počasí prý vypadá, že září. Bílý klenot zasazený do zelené Rabarské planiny.
Hraničáři ještě chvilku postáli, a potom seběhli dolů. Už byli tak blízko. Na dohled. Přesto do města toho dne nedošli. Museli přenocovat ve stáji jednoho menšího statku a museli také uznat, že Hunold měl znovu pravdu. Nikdo jim nevěnoval žádnou zvláštní pozornost a tady se o pustině opravdu mluvit nedalo. Panoval zde čilý ruch a lidé byli všude. Mladí Hraničáři jich potkávali stále víc – rolníků, řemeslníků, obchodníků, poutníků i Northorových rytířů. To jak se víc a víc blížili k městské bráně. Oba zatím bez nesnází splývali s davem, ale co dál?
S dobře skrývaným napětím a obavami se zařadili do zástupu lidí směřujících dovnitř a pomalu postupovali vpřed. Strážní u brány byli velmi pečliví. Každého příchozího si důkladně prohlédli a každému položili pár otázek.
„Kdo jste a co tu chcete?“ začal s povinným výslechem jeden z vojáků, sotva na mladíky přišla řada.
„Jsme synovci hostinského od Meče a štítu. Jeho bratr nás posílá,“ zalhal bez nejmenšího zaváhání Collin, zatímco Ellad stál mlčky vedle něj a oči měl pokorně sklopené k zemi.
„U meče a štítu? To mi nic neříká,“ protáhl podezřívavě strážný, ale bylo znát, že je jen zkouší. Očividně se mu nezamlouvali.
„Kde to je?“ ozval se hned druhý a napřáhl proti Hraničářům hrot svého kopí.
„Na…“ snažil se vzpomenout Collin a strážným neušlo, že váhá. K těm dvěma vyslýchajícím se začali postupně stahovat další a kopí měli napřažená.
„Na Malém náměstí,“ zachránil situaci na poslední chvíli Ellad, kterému v té napjaté chvíli zapracovala paměť rychleji než nešťastnému Collinovi.
„Dobrá. Pusť je,“ rozhodl po pár vteřinách přemýšlení velitel hlídajících kopiníků. Jeho muži sklonili zbraně a zase se rozešli, zatímco ti dva službukonající se vrhli se svými otázkami na další ubožáky.
Ellad s Collinem vstoupili do města. Nuras na ně zapůsobil hlubokým dojmem už z venku, ale uvnitř… Byl obrovský. Největší město jaké kdy oba mladíci viděli nebo si jen dokázali představit. Město obehnané trojitými hradbami, takže aby se skutečně dostali dovnitř, museli projít dalšími dvěma bránami. Naštěstí už ne tak pečlivě střeženými. A opět si museli přiznat, že Hunold mluvil pravdu. Mezi první a druhou hradbou byl skutečně silně cítit pach koní. A nejen jich. Stály tu jak koňské stáje, tak i všelijaké chlévy a chlívky a nacházelo se zde také tržiště. Tržiště zabývající se ale výhradně prodejem živých zvířat – od koní, přes skot, ovce a kozy, až po drůbež a králíky. Tržiště se vším ostatním – tedy jeho část – zahlédli Hraničáři, když prošli druhou bránou. A než se dostali ke třetí, prošli i kolem několika řemeslných dílen, obytných domů a dvou nebo tří levnějších hostinců.
Tak tady se asi nalézá ta chudší městská část, pomyslel si Ellad a pamětí se mu zcela nečekaně mihla vzpomínka na Ethir. Hoch třepl hlavou, aby tu neveselou vidinu zahnal, protože byla úplně nesmyslná. Nepatřičná. V Nurasu se o nějaké chudší části snad ani nedalo mluvit. I tady totiž stály bíle omítnuté, zděné domy s okny do oblouku, se sloupy a sloupky a s velkým množstvím zvonic a zvoniček. Jen nebyly tak zdobené a měly méně pater – nejvýše jedno. A ulice? Byly dlážděné, čisté a většinou rovné, žádné špinavé, křivolaké uličky.
Hoch se spokojeně rozhlédl a hořel zvědavostí, co je čeká za třetí, poslední bránou. A Collin se cítil nejspíš úplně stejně. Svědčil o tom výraz jeho tváře i skutečnost, že mlčel. Na pojmenování tolika dojmů se mu v tuto chvíli prostě nedostávalo slov.
A pak to přišlo. Ocitli se za třetí obrannou hradbou a teprve teď byli opravdu v Nurasu. Došli na nejbližší náměstíčko, tam se zastavili, zhluboka se nadechli, rozhlédli se kolem, a…
„Jeto tu nádherný,“ řekli oba najednou a hned se tomu zasmáli. Vesele a upřímně. Veškerá nejistota a obavy posledních několika hodin z nich spadly a oni si mohli plně vychutnat zdejší pobyt.
Však také hned začali s prohlídkou. Pomalu bloumali ulicemi a obdivovali velké množství balkónků, podloubí, věží i věžiček, soch, fontánek s pitnou vodou, ozdobných rybníčků a hlavně zvláštních oken, která zatím nikde jinde neviděli. Všechna byla tvarovaná do oblouku a oddělená od sebe jen úzkým sloupkem. Zatímco v Ethiru nebo v Elasgilu se nacházela takto těsně vedle sebe vždy jen dvě okna, tady byla také, častěji však sloupek odděloval hned tři někdy i čtyři. Mladíkům se to líbilo. Zvědavě také nakukovali do výkladů místních řemeslníků a až vzrůstající hlad je upozornil na to, že by bylo dobré, porozhlédnout se po Malém náměstí a najít Hunoldem doporučený hostinec.