Elijah James Weggstern

Plynulou hru plnou emocí přerušilo vyzvánění telefonu, které se začlo rozléhat po obrovské místnosti, které dominoval klavír. Dívka se sehla a rukou ve své tašce přes rameno nahmatala vibrující a hlasitě vyzvánějící telefon. Podívala se na displej zařízení a usmála se, když viděla jeho jméno. James Wegg, její snoubenec, talentovaný právník a o několik let starší muž se skvělým vychováním.
„Kali Lockwood-Weggová, u telefonu.“ zasmála se a prstem přejížděla po černé klávese. Smích se ozval i na druhé straně telefonu, i když byl lehce nucený.
„Měla by jsi se rozhodnout jen pro mé příjmení,“ James se slabě zasmál a pokračoval, „přijdeš až budeš končit? Mám pro tebe překvapení.“
„Překvapení? Wow, ano jsme přece domluveni. Za půl hodiny končím. Takže v devět jsem u tebe. A ne, ne neboj, vezmu si taxi. Ne, neboj.“ Dívka po chvíli hovor ukončila a telefon hodila zpět do své tašky. Nadechla se, protáhla a místností se opět rozezněly první tóny sonáty od Beethovena, Měsíční svit. Kali, jak se dívka jmenovala, hrála na klavír již od malička. Stejně tak jako její matka, otec a další přibuzní, které bohužel nikdy neviděla, jelikož žijí daleko od Londýna. Vlastně, moc si toho o její rodině ani nepamatovala. Její matka ji toho příliš neříkala a pokud, neposlouchala ji. Svou matku milovala, avšak nerada plnila to, co řekla. Ne příliš dobrá obchodnice knih o řecké mytologii pro ní nebyl až tak dobrý vzor. Sama se po nocích flákala po ulicích a občas ujela na kokainu. Kali rozhodně nebyla jedna z těch poslušných dětí. Jediný, kdo ji v jejích jednadvaceti letech zkrotil byl její snoubenec. Až s ním si drog postupně přestávala všímat a dotkla se jich ojediněle, byť chození dlouho po půlnoci ulicemi Londýna pro ní bylo stále lákavé. Měla kuráž, nebála se. Něco hluboko v její mysli naznačovalo, že by se ubránila čemukoliv. I když sama vlastně netušila odkud se tento pocit bral. Drobná dívenka s dlouhými vlasy hnědé barvy nebyla nijak silná. Byla obdarována opravdu rychlým metabolismem a nebyla ani nijak příliš vysoká. Dalo by se říct, že to byla taková šedá myška. Ale nebyla, její oči přitahovaly pozornost každého. Světle hnědá barva, která připomínala jantar či karamel nebyla nijak obvyklá. Na zápěstí levé ruky měla tenké jizvičky tvořící latinský nápis: „Tenebris Venator.“ Jizvičky byli tak nepatrné, že člověk si jich všiml až po pořádném zaměření se na ně a na pořádném světle, nejlépe pod lampičkou. Kali sama moc nechápala, proč to má na svém zápěstí už od mala a už vůbec ne, proč již dávno nevymizeli.

Když zazněl poslední tón celé sonáty, dívka se slabě usmála a sama si zatleskala. Talentu k tomu, aby hrála před publikem měla. K tomu ji to však netáhlo. Vlastně celkově nevěděla, co se svým životem. Hodlala se v mladém věku provdat a být hlavně paničkou jejímu až moc perfektnímu příteli. Zvedla se z lavice u klavíru, vzala si svou tašku a rozpustila vlasy dlouhé pod žebra a prsty je pročechrala. Po zamknutí místnosti a následně i budovy, kam chodila několikrát týdně hrát, směřovala na metro. Kdyby to James věděl, nejspíš by ji přivázal na vodítko a nikam nepustil. Ač měla řidičák, nechtěla řídit, nechtěla jezdit taxíkem. Metro v ní vyvolávalo jakýsi adrenalin, byť se jí ještě nikdy nic nestalo a ani ji nikdo neokradl. Sedla si naproti postarší paní a celou cestu ji bezmyšlenkovitě pozorovala. Vystoupila z metra a místo toho, aby počkala na autobus, se vydala pěšky nočním Londýnem. Byla to cesta přibližně na deset minut v jedné z lepších čtvrtí v centru. Kolem ní procházelo především spoustu turistů s foťáky. Došla k domu na Charles street a odemkla, vešla dovnitř a v předsíni si sundala lehký kabátek. V domě však slyšela cizí hlasy, které rozhodně neznala. Pomalu se blížila ke zdroji hrubých hlasů a došla k zavřeným dveřím pracovního salónu jejího nastávajícího. Přitiskla ucho na dveře a snažila se zaznamenat, co nejdetailněji rozhovor, který se odehrával za zavřenými dveřmi.

„Zeptám se znovu, kde je Kali Claire Lockwoodová? A chci přesnou odpověď. Nebo to bude bolet daleko více.“ Kali vykulila oči a rukou si zacpala pusu. Dokázala si jen živě představit, co se vevnitř dělo.
„I kdybych to věděl, neřekl bych to.“ Řekl pevně člověk, kterého tak milovala.
„Říkáš si o to, Jamesi. Nebo bych měl říci, Elijah?“ Dívka absolutně nechápala, co měl dotyčný na mysli.
„Neřeknu, kde je. Nedovolím, aby se jí něco stalo.“ Sykl a vzápětí se ozval řinčivý zvuk řetězu a hlasité zasténání značící bolest.
„Co vlastně Kali ví o tvém druhém životě, hm?“ Místností se rozlehl smích a další nářek. Kali se klepala strachy a nevěděla, co dělat. Nemohla ho nechat trpět, ale proč ji chtěli?! Kdo ji vlastně chtěl?
„Tak se na to podívejme, Elijah James Weggstern. Lovec démonů, člověk, který porušil tisíckrát zákon a vzdal se své krve. Byla by na tebe pyšná. Byla by pyšná na muže, který pocházel z matky, která nebyla otcovo druhu.“ Další smích.
„Jinxi, podej mi dýku. Třeba trocha královské krve povzbudí našeho drahého Jamese mluvit.“ Nepříjemný zvuk následoval smíchán se smíchem. Připomnělo ji to, když její matka ostřila nože každou sobotu před přípravou masa k obědu. Po chvíli se ozval křik a hlasitý smích. Nevěděla čemu věřit a nebo proč vůbec říkají tolik jmén, které by údajně měly patřit jejímu snoubenci.
„Kali Lockwoodová je pro mne mrtvá. Ať je kdekoliv, nezajímá mě. Znám ji příliš dlouho na to a vy ji hledáte naprosto zbytečně. Z krve bojovníka nemá ani špetku. Její matka musela o svém těhotenství lhát.“ Zasmál se.
„Freddie, Jinxi, prohledejte dům. Někde tu bude.“ Zamumlal hlas a Kali se okamžitě pakovala dál od dveří a zalezla do nedalekého kumbálu. Jen vteřinu poté se dveře od pracovny rozrazily a následoval dupot několika pár noh.
„Já se o toho zrádce postarám“ zasmál se ještě nahlas dotyčný, jenž komunikoval celou dobu, „tak, Elijah, jakou zbraň si vybereš k tvé posvátné smrti?“
„Pochybuju, že mi dáš na výběr, na to znám Cindera Pandebora až moc dobře.“ Kali zaslechla jen útržky, a věděla, že musí zasáhnout. Slovo smrt, výběr a další cizí jméno ji nedělalo moc vysoké naděje, že to je jen všechno vtip. Vyběhla z kumbálů a vběhla do pracovny.
„Dost!“ zaječela v momentě, kdy meč prošel skrz jejího snoubence.
„Kali..“Zašeptal z posledních sil a poté místnost zalil dusivý pocit úmrtí. Nejméně dvoumetrová gorila se otočila a jakmile viděla drobnou dívku, oči se tomu čemusi zajiskřily štěstím.
„Já věděl, že lže. Přímo v srdci domu. Tak pojď slečinko. Půjdeš k pánovi, tam kam tvůj druh patří.“ Rozesmál se a rozeběhl se k dívce. Kali měla v očích slzy a nohy dřevěné, absolutně neměla možnost se hnout. Když se ji však obr dotkl, zápěstí ji začlo pálit a on se probrala z tranzu. Kopla ho do holeně, ale bylo ji to k ničemu. Obr se rozesmál a přehodil si ji přes rameno.
„Jdeme Tenebris Venator, pán tě očekává.“ Řekl svým hrubým hlasem a nesl ji ven z domu. Ať sebou škubala jakkoliv, bylo ji to k ničemu. Neměla absolutně žádnou šanci. V obrovské dodávce ji v zádu jeden z poskoků něco píchl a pomalu se ji začly klížit víčka. Poté se dodávka rozjela do hluboké noci. Kličkovala mezi auty a ostře vytáčela zatáčky...

Najednou však dodávku otřásl prudký náraz a Kali se silně bouchla do hlavy a odpadla úplně. Pokud předtím mohla alespoň matně vnímat zatáčky a každé přejetí díry v silnici, nyní ležela bezvládně uprostřed dvou obrů, kteří na tom se stavem byli podobně. Do dodávky vrazil jeden z dvoupatrových autobusů, který však nikdo neřídil. Objevil se z ničeho nic a zadní dveře od dodávky se otevřeli. Tři muži vlezli dovnitř a tahali dívku ven, třetí, drobná blondýna oba obry probodla dýkou a následovala je.
„Pohněte, za chvíli se to tu bude hemžit vším možným.“ Sykla, když se zastavili o ulici dál.
„Nemůžeme s ní takhle vběhnout do metra. Je celá od krve.“ Řekl jeden ze tří mužů a podíval se na ní.
„Byl to Mayzův nápad zachránit holku, po které jdou démoni.“ Odfrkla si.
„Co chceš teda dělat? Zamávat na taxi a vysvětlit, že se opila a třískla sebou o zem?“ Zeptal se druhý, který šel po pravém boku muže, který nesl Kali.
„Lovíme démony, ale ukrást taxi je naší překážkou?“ Zamumlal Mayze nesoucí zachráněnou dívku.

Šíleně mě svědila pravá ruka a ještě horší byla bolest mé hlavy. Pomalu jsem otevřela oči a zírala do kameného lomeného sloupu. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem a už vůbec, co se stalo. Až po několika vteřinách jsem si vzpomněla na vraždu člověka, pro kterého bych zemřela a únos do nějaké dodávky. Slabě jsem se posadila a před sebou jse spatřila čtyři páry očí. Slabě jsem sebou cukla. Ale nebyli to ti obři, či co to bylo, co mě unesli. Byli, normální. Odtáhla jsem se strachy, co nejdál to šlo. Postel byla obrovská, měkká.

„Neublížíme ti.“ Řekl možná až moc hlasitě blonďatý kluk s tmavě hnědýma očima.
„Proč bych ti měla věřit?“
„Protože jsme ti zachránili život?“ Řekl ten, který stál uprostřed. Musel být o trochu starší než ostatní. Dva kluci mohli být vě stejném věku jako byla ona, blonďatá dívka mohla být mladší. Musela, měla stále nevinnou dětskou tvář. Víc jak šestnáct ji určitě nebylo.
„Zachránili život?“ odfrkla jsem si, „vždyť si stejně nic nepamatuju. Mohli jste mne unýst a teď si hrát na to, jak jste mi zachránili život. Zatím, co můj snoubenec zemřel, protože chtěli mne.“ Mlela jsem páté přes deváté a dva z nich se na sebe podívali. Něco si zašeptali mezi sebou a pak se na mne podívali. Mezitím si ke mne sedla ta dívka a opatrně mě pohladila po rameni.
„Neublížíme ti, jsme tu, abychom ti pomohli. Elijah James Weggstern byl tvůj snoubenec?“ Dívala jsem se na ní nedůvěřivě, proč mu všichni tak říkali?
„James Wegg byl můj snoubenec.“ Řekla jsem rázně a podívala se po všech ostatních.
„James Wegg bylo jeho civilní jméno. To, které ti řekl, protože tě do tohohle nechtěl tahat. Doufal, že to, co víš o své rodině je pravda. Bohužel. Elijah byl jeden z nejlepších, dokud se své životní mise nevzdal. Chtěl žít normální život. Sledoval jsem jeho i tebe dost dlouho dobu. Jsem jeho bratr,“ řekl ten pravděpodobně nejstarší, bez jakéhokoliv náznaku emoce,“Mayze Jett Weggstern, můžeš mi říkat jen Mayze.“ Pokrčel ramenama a podíval se na blondýnu, která mě slabě hladila po hřbetu ruky. Ta se zhluboka nadechla.
„Samantha Smith, nejmladší v tomhle domě osobně.“ Usmála se a opatrně mne objala. Byla jsem zmatená.
„Daniel Smith, starší bratr Samanthy a tohle je mé dvojče Jackson.“ Řekl jeden ze dvou, stojící vedle Mayze a já si teprve začala všímat podobných rysů v obličeji. Nebyli si však naprosto podobni. Druhý měl vlasy tmavé.
„Já jsem..“ nadechla jsem se a chtěla se představit, do řeči mi však skočil Mayze.
„Kali Claire Lockwood, dcera Francise a Elizabeth Claire Lockwoodových.“ Řekl a já se na něj podívala zmateně.
„Ne,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou, „má matka se jmenuje Jenna, Jenna Lockwoodová. Můj otec zemřel při pádu letadla, když letěl z Austrálie.“ Všichni čtyři se po sobě podívali a pak upřeli oči na mne.
„Tvá matka měla dvojče, Jennu. To je tvá teta u které žiješ. Tvé rodiče zemřeli, když ti byli tři roky Kali.“ Zmateně jsem zatřásla hlavou, lhali. Vyprávěli mi hloupé lži. Poté se na mne Samantha podívala a pevně mi stiskla pravé zápěstí, které okamžitě začlo pálet. V tu chvíli ke mne přistoupil Mayze, chytl mne za týl hlavy a zavřel oči.
„Uvolni se“ Zamumlal Daniel a tak jsem učinila. V ten moment se mi před očima přehrávaly různé obrazy, vzpomínky, které určitě nebyly mé. Malý chlapec, mladý muž a žena, vypadali přesně jako máma a táta ze starých fotek. Byla těhotná, o Mayze a Jamese se pravděpodobně starali, pak jsem zahlédla další pár, ti však byli starší. Nejspíše rodiče. Po chvíli jsem mohla říct, že to byli Mayzovo vzpomínky, viděl své rodiče uhořet, údajně mé rodiče se jich ujali a pak jsem se narodila já. Kluci se o mě starali již v útlém věku a jednu noc mě museli ohlídat, mé rodiče šli bojovat, ale už se nevrátili. Má teta, vysvětlování proč se už nevrátí, sebrání mě, převezení kluků na toto místo, další děti, další cizí tváře. Cítila jsem jak dali oba ruce pryč a já otevřela oči.

„Sam, Danieli a Jacksone, běžte ji pro oblečení a jídlo.“ Řekl tvrdě a oni bez otálení odešli. Poté se podíval na bledou Kali a sedl si naproti ní na postel.
„Tví rodiče tě milovali a byli domluveni s tvou tetou, aby tě zavedla k jednomu známému a zablokoval ti veškeré vzpomínky na ně. Nikdo tě od mala nevychovával tak jako nás s bratrem a tak ani nedoufali, že by z tebe lovec mohl být. Mohu se podívat na tvé zápěstí?“ Dívka slabě kývla a otočila ho, všimla si, že jindy nevýrazné jizvičky byly černé barvy. Jako tetování.
„Tenebris Venator – ochránce lidstva“ Zamumlal a podíval se na ní se zkoumavým výrazem ve tváři.
„Jsi jedna z posledních svého druhu.“ Řekl tajemně a pak si vytáhl rukáv a na ruce plné různých obrazců se vyjímalo podobné tetování jako měla ona; Shadowhunter – lovec stínů.
„Ochránců lidstva je v dnešní době málo Kali. Lovci stínů jako jsme my čtyři, ty potkáš častěji. Zabíjíme démony, i když tuhle bitvu nemůžeme vyhrát.“ Dívka se na něj překvapeně podívala a pak se zadívala na své zápěstí.
„Co dělají ochránci lidstva?“
„Občas se někteří démoni utrhnou ze řetězu a neposlouchají Cindera. Krmí se na lidech. Není to tak časté, ale stále se to děje. Pak jsou ve zprávách úseky o ztracených lidech, složky se stále nenalezenýma dětma a podobně. Většina ochránců lidstva jsou již po smrti, tohle byl případ hlavně minulého století. V dnešní době je práce chránit lidstvo a chytat démony na nás. Na lovcích stínů.“ Kali slabě kývala hlavou. A pak se zasekla a přemýšlela.
„Co se děje?“ Mayze si všiml jejího výrazu, který vídal často u svého bratra. Musel uznat, že za tu dobu, co s jeho bratrem žila získala podobnou mimiku.
„Tvůj bratr nikdy nechtěl, abych chodila nikde sama. Zvlášť v noci. Dřív jsem brala drogy, pomohl mi od toho, ale člověk si stejně na tu spodinu zvykne a nebojí se v noci chodit sám. Teda alespoň tak to tvrdil on. Lhala jsem mu, že jezdím taxíkama a jezdila metrem a nebo chodila pěšky. Nebála jsem se, něco ve mne říkalo, že bych se ubránila.“ Mayze se slabě usmál.
„Každý ochránec má tohle v krvi. Každý i bez tréninku.“
„Takže moje opravdoví rodiče byli ochránci?“ Mayze zavrtěl hlavou.
„Ne, byli to lovci, to je to proč jsem se divil, že jsi jiný druh. S tím, co máš na zápěstí se narodíš. Ale když se narodíš dvoum lovcům, jsi lovec. Dva obránci, dítě obránec. Lovec a obránkyně, stejně lovec. Obránec a lovec, stejně lovec. Obránci se rodí dvoum obráncům, nikdy ne jednomu. Proto je tak divné, že jsi obránec. Narodila jsi se z linie lovců. Divné.“ Máchl rukama a poprvé se usmál.
„Nejste si s Jamesem podobní.“ Zamumlala Kali po chvíli.
„Nikdy jsme nebyli, já jsem více po otcovi a on byl více po naší matce. Elijah věděl, že pro tebe přijdou. Zaslíbil se Jenně, že tě ochrání životem. To jsi si musela myslet, jak není romantický. Ale my, lovci tohle bereme vážně. A Jenna o tvém původu ví také. Mimochodem, spala jsi skoro celý týden, nevím co ti to ty primitivní obři píchli, ale docela dlouho jsi se zotavovala. Byl jsem za Jennou a poslal ji do naší rodné země. Nebudeme riskovat, že by si ji vzali jako rukojmí, aby tebe odsud vylákali.“ Slabě kývla hlavou a pak se opět zarazila.
„Do naší rodné země?“ Podívala se na něj zmateně..
„Ač máme většina anglická jména, všichni lovci a obránci mají původ v Německu. V Bavorsku je portál, který nás dostane do naší vlastní země. Je to místo, kam se všichni můžeme vrátit a budeme vždy v bezpečí.“ Kali se na něj podívala zmateně.
„Proč tedy nežijeme všichni tam?“
„Protože lid nás potřebuje všude.“ Usmál se a políbil ji jemně do vlasů.
„Sam ti s klukama přinese jídlo a oblečení, klidně se ještě prospi. Ráno ti ukážu tvůj pokoj. Musím dnes ven.“ Nasadil opět fasádu člověka, kterého nic nerozhodí, zvedl se z postele a bez otočení se odešel z obrovské místnosti plné postelí a lékařských vitrín.