Tulák Chodec 1: 14. kapitola - 2. část

SOUBOJ V PŘÍSTAVU - 2. část

Když se Ellad o hodinu později probral, bylo už po všem. Ránu měl sešitou a celé předloktí zavázané čistým, bílým obvazem. Ležel ve stanu na dvou dekách ze silné vlny s hlavou složenou na stočeném plášti a na plachtu nad ním opět bubnoval déšť. Pokusil se nevnímat tupou bolest v paži a rozhlédl se kolem. Ve stanu panovalo šero rušené jedinou, na čtyřech tenkých nožkách stojící mělkou železnou miskou, v níž hořelo pár polínek, a jen kousek od něj seděl na dalších rozložených dekách Dan s Viggem. Když se pohnul, obrátili k němu oči.
„Tak co, chlapče, jak se cítíš?“ usmál se na něj starší z obou.
„Už bylo i líp,“ odpověděl Ellad a chtěl v rozhovoru pokračovat, protože měl na jazyku spoustu otázek, ale než stačil otevřít ústa, rozhrnula se plachta u vchodu a do stanu hřmotně vešel Collin s pořádným kusem pečeného masa a čerstvými obilnými plackami.
„Ti kupčíci. Nepromluví na člověka ani slovo,“ postěžoval si, odložil jídlo Danovi do klína, vytřepal si z mokrých vlasů vodu a vesele se na Ellada zazubil. „A co ty, kluku, už dobrý?“
Zraněný mladík přikývl, trochu kostrbatě se na něj zakřenil a chtěl začít se svým vyptáváním, ale opět neúspěšně. A zase za to mohl Collin.
„Rád bych věděl, co budem dělat s takovou spoustou zajatců,“ předešel svého zvědavého společníka blonďatý obr. Tvář měl při těch slovech vážnou a na čele starostlivou vrásku.
„Jen klid, Colline. Vždyť je jich jen sedm. To zas takový množství není,“ zaháněl blonďákovy chmury Viggo a pro Ellada ještě dodal. „Ty dva navíc chytil Collin. Ti lotři si ke svým rejdům nemohli vybrat horší místo. Jsme jen pár hodin jízdy od Lumirinu, druhého největšího města Severního Sair Endrosu, takže zítra po poledni je předáme spravedlnosti.“
„A shrábneme zaslouženou odměnu,“ doplnil už zase rozjařeně Collin a dal se do dělení toho, co přinesl. Ukrojil každému řádnou porci masa, rozpočítal placky, a pak se všichni pustili do toho lákavě vonícího pokrmu. I Ellad. Odpovědi na své otázky dostal, ač neřekl jediné slovo, a tak mlčel i teď a ani ostatní nemluvili. Jen jedli a sousta zapíjeli teplým kořeněným vínem. Po večeři si rozdělili hlídky a ulehli, protože hned ráno chtěli vyrazit dál.
Sotva se rozednilo, vstali, přivázali zajatce do dvojstupu za jeden z vozů, nasedli na koně – případně na vozy a vyjeli. Opět krokem.
Počasí se konečně umoudřilo. Už během noci přestalo pršet, a když se dostali z lesa, mraky se roztrhaly a rozmáčenou krajinu prozářily hřejivé sluneční paprsky. Hraničářům, kupcům i jejich pacholkům se hned zlepšila nálada a i koně jakoby pookřáli. Trochu zrychlili svůj krok a každou chvíli některý z nich pohodil bujně hlavou. Jen Ellad občas křivil tvář bolestí.


***


Viggo měl pravdu. Krátce před polednem uviděli v dálce hradby, ale trvalo ještě téměř dvě hodiny, než se dostali k městské bráně. K jižní bráně. Do Lumirinu byl však přístup i od severu a západu, protože se zde střetávaly čtyři významné obchodní cesty – jihozápadní z Jižního Sair Endrosu, severozápadní z přístavu Awar, severovýchodní z Aranhoru – tu už všichni znali – a jihovýchodní z Fallaru – tou přijížděli nyní.
Bez potíží a bez větší pozornosti strážných vjeli do města a Elmer, nejstarší z bratrů, Viggovi cestou do hostince sdělil, že se zde hodlají zdržet nejméně tři dny. Hraničáře to potěšilo. Měli alespoň čas vyřídit tu záležitost s lupiči a Dan s Elladem si mohli v klidu léčit svá zranění. Neleželi ale. To nevydrželi. Zvědavost byla silnější než bolest a únava. Oba doprovázeli Vigga s Collinem jak ke Grimaldovi, pánovi města, tak i později na procházce ulicemi.
Slyšení u Grimalda udělalo na Ellada velký dojem. Jeho sídlo sice nebylo tak honosné a přepychově zařízené jako u pána Ethiru, přesto mladík neměl nejmenší pochyby o Grimaldově bohatství. A aby také ne. Vždyť ten muž byl bratrancem samotného krále. Z výzdoby chodeb, kterými procházeli, i přijímací síně, kde se slyšení odbývalo, se dalo dobře poznat, že místní vládce není žádný sběratel umění, ale spíš válečník. Přesněji vysloužilý rytíř a vojenský velitel. Koberce i nábytek sloužily výhradně svému účelu, i když byly vyrobené z toho nejlepšího, co mohli řemeslníci či kupci nabídnout, a všude na stěnách visely zbraně. Různé a překrásně zdobené. Nože, dýky, meče, sekery, bojová kladiva, halapartny, samostříly i luky. Nádherná sbírka. Navíc doplněná různobarevnými štíty všech možných velikostí a tvarů a také obrazy. Bojovými samozřejmě. Na všechny procházející – hosty i domácí – shlíželi významní rodoví rytíři a velitelé, včetně samotného pána Grimalda, nebo procházející hleděli na často velmi živě zachycené bitevní výjevy.
Elladovi toho připadalo až zbytečně moc a příliš se mu to nelíbilo. Jen meče ho nadchly. A Dan měl nejspíš podobné pocity, protože při pohledu na některé obrazy kroutil znechuceně očima nebo dělal na Ellada pitvorné obličeje, kdežto u luků a samostřílů dloubal do nejmladšího z Hraničářů významně prstem.
Pán Grimald se do vší té bojové parády kupodivu dokonale hodil. Oblečením, chováním i vyjadřováním. Tenhle menší, přesto stále ještě dobře vypadající padesátník s prošedivělými tmavými vlasy a pěstěným plnovousem si svýma černýma pronikavýma očima prohlédl nejprve Hraničáře, potom jejich vězně a nakonec přejel zkoumavým až přísným pohledem celou nastoupenou skupinu. Pak teprve promluvil. Velmi rozvláčně, květnatě a naprosto spisovně. Tak jako všichni ze Sair Endrosu. Poděkoval Hraničářům za dopadení těch ničemných lapků i za to, že mu vlastně ušetřili cestu. Už se o nich totiž v Lumirinu doslechli a chystali se vyjet za nimi sami. Dále Grimald vyjádřil politování nad nešťastným zraněním obou mladíků a ubezpečil je, že trestu ti záludní lotři určitě neujdou. Smrt oběšením byla podle jeho názoru tím nejlepším, co si zasloužili. Oni, tedy Hraničáři, ovšem ne. Ti si zasloužili něco zcela jiného. Odměnu. S tím věnoval Viggovi plný váček zlatých mincí a blahosklonným pohybem ruky je propustil.
Všichni čtyři se na ten pokyn patřičně poklonili a s jen těžko ovládanou radostí vyšli z přijímací síně. Uzdu svému veselí popustili až na ulici. Lupiči budou potrestáni a oni... Grimaldova štědrost je příjemně překvapila. Takové bohatství.
„To by stálo za oslavu,“ navrhl jen tak z legrace Collin a všichni nadšeně souhlasili. I Viggo.
Vybral tedy protentokrát jeden z těch lepších, dražších hostinců. Tam s chutí pojedli a skutečně si pochutnali. Dali si kachnu pečenou na pomerančích, dozlatova osmažené brambůrky a spoustu zeleninové oblohy. Prostě dobrotu. No, když jsou peníze...
Dobře najedení – tedy, spíš lehce přejedení, se odebrali zpátky do „svého“ hostince a Viggo nařídil klid. Hlavně Elladovi a Danovi. Jejich zranění ještě zdaleka nevypadala tak dobře, jak by si všichni přáli. Danovo stehno se už alespoň začínalo hojit, ale Elladovo předloktí? Elladovo předloktí stále zlobilo. Rána mokvala, i když ji udržovali v čistotě, pořád ošklivě bolela a navíc bránila mladíkovi ve volném pohybu. Ellad nosil svou pravačku zavěšenou na pásce a při každé, i sebemenší činnosti zjišťoval, jak moc je ta ruka důležitá a užitečná. Když je zdravá, samozřejmě.
V Lumirinu se nakonec zdrželi ještě o den déle, než kupci původně předpokládali. Obchody jim skvěle vycházely a všichni tři bratři si spokojeně mnuli ruce. Hraničáři ostatně také. Spokojenost kupců znamenala tučnou odměnu i pro ně. S dobrou náladou a bez zbytečného spěchu se toulali ulicemi města a trpělivě čekali, až kupci se svými obchody skončí.


***


Výprava opustila Lumirin pátého dne ráno severní bránou, na prvním rozcestí zabočila doleva a jela teď už přímo do Awaru. A opět v dešti. Sluníčko, které až nepříjemně pálilo během celého jejich pobytu ve městě, se zase schovalo za mraky a každou chvíli pršelo. Naštěstí vždy jen krátce a ne moc zprudka. Také bylo docela teplo. Přesto se v takovémhle počasí necestovalo právě nejlépe.
Mířili k severozápadu. Po jejich levé ruce se v dálce zvedaly k nebi šedavé, skalnaté štíty Tarmenelského pohoří a po pravici měli úrodnou nížinu rozkládající se kolem mohutného toku řeky Awery a jejích přítoků. Tato rovina se táhla daleko na východ, až k hranicím Aranhoru. Tam ji zastavily Kirské hory a na severu končila kdesi za hranicí s říší Gildar. Byla hustě osídlená, a tak výprava často projížděla nějakým městečkem nebo vesničkou. Téměř všichni obyvatelé Severního Sair Endrosu totiž žili právě tady.
Danovi se během dlouhé cesty úplně zacelilo zranění, které utržil v boji s lupiči, a i Elladovi se předloktí už začalo hojit. Viggo byl se stavem jeho rány očividně spokojen a čtvrtého dne od odjezdu z Lumirinu se rozhodl vyndat z ní stehy. Snažil se přitom postupovat co nejopatrněji, přesto to nebyla právě příjemná procedura. Ellada to bolelo a bolelo to i potom, i když už samozřejmě mnohem méně než na začátku. Mladému Hraničáři však nevadila ani tak bolest, jako spíš skutečnost, že se svou pravačkou pořád ještě nemůže moc hýbat. Stále měl ruku naprosto neužitečně zavěšenou na pásce. Přesto si nijak nestěžoval. Povídal si s Danem, vtipkoval s Collinem, občas se na něco zeptal Vigga a hlavně – neskutečně se těšil, až ta pomalá, jednotvárná a nudná cesta skončí. Také byl zvědavý na moře. Všichni byli. Kromě Vigga tu slanou spoustu vody totiž nikdo z nich ještě neviděl. Ani Collin ne.
Takže když k nim vítr jednoho, teď už opět slunečného dne, zanesl jeho nezaměnitelnou vůni a jejich uši zaznamenaly vzdálené burácení příboje, nemohli se už dočkat, až tu prý nekonečnou nádheru spatří na vlastní oči. Nejraději by pobídli koně a k bráně Awaru vyrazili tryskem. To však samozřejmě nebylo možné. Nejen kvůli „jejich“ naloženým vozům, ale také kvůli cizím. Čím více se totiž blížili k městu, tím více lidí se na dlážděné silnici nacházelo. Lidí, koní a vozů.
A tak se k cíli ploužili stejně jako dosud. Pomalým krokem. Jeho hradby už měli na dohled. A ty se postupně zvětšovaly a rostly. Byly to mohutné, vysoké zdi s řadou obdélníkových střílen pro lukostřelce a jejich souvislý povrch rušila jen jediná brána. Vedla směrem na jih. K silnici, na níž se pohybovaly všechny ty zástupy, a chránila ji bytelná železná padací mříž. V severozápadní části se nad zdí tyčila obrovská pevnost, postavená z velikých kamenů, a na její nejvyšší věži jasně zářilo světlo majáku. Byla také to jediné z města, co mohli příchozí ze silnice vidět.
Vstupní bránu hlídalo osm vojáků, ale své nebezpečně vypadající halapartny drželi nedbale a procházející lidé je moc nezajímali. Výprava je minula bez zvláštní příhody a vjela do naprosto nepřehledné změti ulic a uliček. A zdaleka ne liduprázdných. Všude byla spousta lidí. Zdejších i cizinců.
„Ty to tu znáš?“ srovnal zvědavý Ellad Raulův krok s krokem Viggova Hnědáka a s tázavým výrazem ve svých modrých očích se obrátil na vůdce Hraničářů.
„Jo. Už jsem tu párkrát byl,“ přikývl Viggo, ale dále to nerozváděl. Ellada opustil a popohnal koně za bratry. Ti totiž po celou cestu jednali pouze s ním a na jeho druhy se dívali se zvláštní směsicí uznání a pohrdání. Dohodu však dodrželi. Díky dařícím se obchodům zaplatili Hraničářům více než dobře, a potom se od nich oddělili.
Viggo vedl své přátele do západní části města a tam, nedaleko přístavu, se všichni ubytovali v hostinci, který sice nepatřil k nejlevnějším, ale bylo tam čisto a dobře vařili. Ustájili koně, povečeřeli a odkráčeli do jednoho z pokojů.
„Jak dlouho se tu zdržíme?“ zeptal se zvědavě Ellad, když si odložil zbraně a usedl na postel.
„Jen jeden den. Zítra nakoupíme, prohlédneme si město a pozítří vyrazíme zpátky domů,“ poučil mladíka Viggo, převázal mu předloktí, a pak se všichni s potěšením svalili do měkkých peřin.


***


Druhého dne po snídani se skutečně vydali do města. Pěšky se proplétali mezi spoustou lidí a zvědavě si prohlíželi všechno, co jim připadalo nějak zvláštní nebo zajímavé. Neuspořádané uspořádání ulic, budovy zdobené často i složitě vypadajícími ornamenty, kašny, sochy a – tržiště.
Místní tržiště za návštěvu opravdu stálo. Ellad, Collin i Dan jen kulili oči při pohledu na nepřeberné množství zboží a bezpočet stánků. Dalo se tu koupit opravdu cokoli – všechny možné potraviny, vzácné koření, překrásné šperky, ušlechtilí koně, ručně tkané koberečky, zdobené i nezdobené zbraně, různobarevné květiny... Mladíci občas vůbec nevěděli, na co se dívat dříve. Na ovoce, které nikdy předtím neviděli, a neměli tak ani tušení, jak nebo co z něj se vlastně jí, natož aby si uměli představit, jak chutná? Na dvoubarevné šátky jemné jako pavučina, u nichž tmavý odstín naprosto plynule a nenásilně přecházel ve světlý? Či snad na krásně se lesknoucí a na slunci jasně zářící drahokamy a polodrahokamy...?
Všichni tři velmi brzy zjistili, že dlouhé prohlížení zboží nějak není možné. Pokud se totiž u některého ze stánků zastavili, okamžitě se na ně vrhl prodávající a začal jim své zboží nabízet. Když koupit odmítli, začal ho vychvalovat, a když stále koupi odmítali, začal ošklivě nadávat. Ošklivě a hodně, hodně hlasitě. A zjistili ještě jednu věc, na kterou nebyli z domova zvyklí. Prodavači v Awaru, a vlastně v celém Sair Endrosu, jak je poučil Viggo, nesmírně rádi smlouvali. Mladí Hraničáři ani Dan si nejprve vůbec nedokázali představit, co to znamená, ale Viggo jim to milerád předvedl. Zastavil se u stánku s těmi zvláštními šátky a začal se se starší, pestře oděnou prodavačkou dohadovat o ceně tmavosvětle modrého šátku.
Po dlouhých deseti minutách chvílemi i dost ostré výměny různých peněžních částek se Hraničář se ženou přeci jenom dohodli a přihlížející mladíci jen vrtěli nechápavě a také trochu pobaveně hlavami. Spokojení byli totiž oba. Viggo, protože šátek pro sestru získal o celou polovinu levněji, i prodavačka, protože i tak na tom vydělala. Skutečná hodnota toho jemného hadříku byla totiž čtvrtinová.
Ellada tenhle způsob nakupování nadchl. V životě by ho nenapadlo, že je něco takového vůbec možné. Hádat se s prodávajícím o cenu jeho zboží. Zvláštní, ale úžasné. A hned si to chtěl také vyzkoušet. Viggo se usmál, souhlasně kývl a řekl něco o podílu na vydělaných penězích. Mladík pak zapátral svým pronikavým modrým pohledem po něčem pro matku a zaujala ho pěkná bronzová spona do vlasů vystavená nedaleko. Loudavým krokem tedy zamířil k vyhlédnutému stánku, zastavil se u něj, a když ho majitel oslovil, začal dělat to, co před chvílí Viggo. Hádal se s tím plešatým prodavačem dobrých dvacet minut, ale povedlo se. Sponu získal za třetinu původní ceny.
Po něm si to s chutí a trošku i s obavami zkusil Dan. Chlapec se po dlouhém rozhlížení rozhodl pro náramek poskládaný z oválných dřevěných destiček, na nichž byly docela hezky vyřezané květiny.
„To by se mohlo mamce líbit,“ poznamenal chlapec, dal se do smlouvání a za pár minut šperk koupil. Za polovic.
Pak přišel na řadu Collin. Prochodil větší část tržiště a stále nevěděl.
„Je toho tolik. Jak mám, sakra, vědět, co by se jí líbilo?! Nedokázal bych pořádně vybrat nic ani pro sebe,“ zaklel nakonec a pokrčil bezradně rameny.
„To chceš pro Elinu?“ ujišťoval se hned se zájmem Dan, ale rozmrzelému blonďákovi nestála jeho otázka za odpověď. Jen obdařil chlapce znechuceným pohledem a dál se nerozhodně rozhlížel po tržišti.
„Jak jinak, Dane,“ usmál se na chlapce Viggo a položil zamilovanému mladíkovi další otázku. „A jak jste spolu vůbec daleko?“
Collin věnoval svému vůdci další zachmuřený pohled a opět neřekl nic. Místo toho se ozval Ellad. „S ní asi dobře, když jí chce koupit dárek. Ale co tatík? Už tě vzal na milost?“
Mladý Hraničář poraženě vzdychl.
„Máte hromadu hloupejch otázek, ale abyste člověku poradili, to ne,“ pronesl s hranou výčitkou a Ellad, Dan i Viggo se hned zamysleli, co by tak bylo pro Orrinorskou dívku nejvhodnější. K žádné radě se však nedostali. Collin totiž na žádnou nečekal a po jen kratičké odmlce pokračoval. „Ne, nevzal, Chodče.“
Elladovi i ostatním dvěma chvilku trvalo, než jeho dodatek pochopili. Pak se modrooký mladík opatrně zeptal. „Takže teď bydlíš v Nurasu jinde?“
A tahle otázka blonďáka kupodivu pobavila. Pobavila a zlepšila mu náladu. Odpověděl na ní téměř vesele.
„Ne. Bydlím pořád u nich. Trochu vypomáhám v kuchyni – vařím. A... No, řek bych, že dobrý,“ pochválil se skromně a při vzpomínce na své pracovní působení U meče a štítu se potěšeně zazubil.
Ellad, Viggo i Dan se jeho sebechvále pousmáli také, protože věděli, že je oprávněná, a už už se chystali předložit Collinovi své návrhy dárků, když...
„Koupím jí taky sponu do vlasů. Ale koženou,“ předešel je zcela nečekaně blonďák a šel na věc.
Takže dárky měli, teď zbývaly ještě zásoby. Znovu se prošli mezi stánky a během hodiny sehnali vše potřebné. Pak zamířili zpět do hostince a cestou
viděli – no, ano... V Awaru bylo tržiště skutečně se vším všudy. A tak se pohledu na trh s otroky prostě vyhnout nedalo. Ellad se s odporem odvrátil od té kruté podívané, přesto se vše, co zahlédl, nesmazatelně vrylo do jeho paměti. Vyvýšený dřevěný stupínek, otrokář ověšený zlatými šperky s krátkým bičem v ruce a polonazí ubožáci v okovech. Hrůza!
Jak tohle může někdo dovolit? Jak se vůbec může někdo takhle odporně živit? Obchodovat s lidmi jako s nějakou neživou věcí?! Prostě přijít, sebrat zcela neznámému člověku svobodu a domov, odvléci ho v poutech do nějakého takovéhoto města a tam ho jednoduše prodat. Rozhořčený Ellad si tyto myšlenky nenechal jen pro sebe, ale vyslovil je pěkně nahlas, a ostatní se k němu hned připojili. Jak také jinak?!
Ani oni s otroctvím nesouhlasili a byli pro jeho úplné zrušení, přesto museli připustit – i když neradi – že to nejspíš vynáší. A nejspíš docela dost. Takže ti otrokáři se svého odporného řemesla asi těžko vzdají.


***


Do hostince, kde byli ubytovaní, se díky nakupování vrátili až po poledni. V klidu poobědvali, a potom v bezpečí jejich pokoje Viggo rozdělil jeden měšec s penězi. Každý dostal svůj díl a sotva se tak stalo, vůdce Hraničářů vstal, sebral svůj meč Zarkor a opustil je s vysvětlením, že si jde jen něco zařídit. Sejdou se prý u večeře.
„Tak zařídit,“ zopakoval pobaveně Collin, když se za Viggem zavřely dveře. „To by mě zajímalo, co může tady zařizovat? Kdoví, jestli byl ten šátek skutečně pro Lauru...?“ Při té představě se uchechtl a rozhlédl se po svých mladších společnících.
Ti by sice také rádi věděli, co může mít Viggo v Awaru tak důležitého na práci, nahlas to však nerozváděli. Ostatně nebylo co rozvádět. Hraničář jim totiž ani náznakem neprozradil, o co by se mohlo jednat, a tak Ellad s Danem obrátili svou pozornost raději k mincím, které před nimi ležely jen tak na hromádce.
„Nikdy jsem tolik peněz neměl,“ prohodil zamyšleně Daniel.
„Ani já ne,“ přiznal Ellad. „Co podnikneme?“
„Přístav,“ vyhrkl okamžitě Collin. „Půjdem se konečně podívat na moře. Kvůli těm hloupejm nákupům jsme ho ještě neviděli.“
Mladík i chlapec nadšeně souhlasili, všichni tři si uložili peníze do malých váčků k opaskům a bez mečů, jen s noži opustili pokoj a o chvilku později i hostinec. Usoudili, že když si nebrali větší zbraně dopoledne na tržiště, nebudou je potřebovat ani u moře.
Pustili se jednou z mnoha úzkých, klikatících se uliček na západ, protože věděli, že přístav leží tímto směrem. Jinak se ve městě vůbec nemohli vyznat. Ulice jim tu připadaly všechny stejné – křivolaké, jen čtyři kroky široké a pevně sevřené řadami na sobě nalepených různobarevných, většinou dvoupatrových domů. Proplétali se mezi všudypřítomnými lidmi a s napjatým očekáváním vyhlíželi svůj cíl. Byli zvědaví.
Na pohled, který se jim naskytl, však nebyl připravený ani jeden z nich. Ani Ellad s Collinem. Ti už přístav viděli v Nurasu, s tímhle to ale rozhodně srovnávat nemohli. Tady to bylo obrovské. Místo dřevěného mola tu měli molo postavené z kamenů. A kdyby jedno. Hned několik. I deset kroků široké chodníky trčely do moře a u nich kotvila spousta různých plavidel všech velikostí. No, kotvila. Kotvila jich většina a z nich nebo na ně nosili námořníci či přístavní dělníci bedny, sudy, balíky, lana... Některé lodi připlouvaly a chystaly se k přistání, jiné naopak zvedaly kotvy a odplouvaly kamsi do neznáma.
Zvědavé mladíky ihned zaujala velká dvoustěžňová plachetnice kotvící jen pár kroků od nich a všem připadala nádherná, i když se v lodích samozřejmě vůbec nevyznali. Byla připoutaná k podivným, nízkým a poměrně širokým sloupkům, byla celá ze dřeva a na přídi zdobená vyřezanou a sytými barvami natřenou sochou polonahé, dobře rostlé a namalovanými šperky hojně ověšené ženy s černými rozpuštěnými vlasy a velkou bílou kytkou za uchem.
Kráska. Hlásal velký černý nápis na zádi plachetnice a všichni tři přátelé se opět shodli, že sedí – Kráska se k soše na přídi skutečně hodila.
S tím mladíci odpoutali pohled od sochy a věnovali svou pozornost živým lidem na palubě. Námořníci tam měli plné ruce práce, protože loď se chystala k odplutí. Někteří lezli po stěžních a ráhnech a upravovali plachty, jiní zdvíhali můstek, který je pojil s pevninou, a odvazovali lana poutající loď k molu a tři statní muži na zádi točili velikým, na plocho položeným kolem. Na něj se navíjel nejmohutnější řetěz, jaký kdy mladíci viděli, a z vody pozvolna vystoupala obrovská, chaluhami již dosti porostlá železná kotva. Zazněly hlasité povely, plachetnice se lehce zhoupla, a pak pomalu opustila přístav. Její vzdálenost od mola postupně rostla, až se o čtvrt hodiny později dostala na širé moře, nabrala do plachet silnější vítr a výrazně zrychlila.
Ellad zasněně hleděl za vzdalující se lodí a přemýšlel, jaké to asi je, stát na palubě, nad sebou vzdouvající se plachty, svěží vítr ve vlasech, dívat se na zvlněnou hladinu oceánu a mířit někam daleko. Až za obzor. Do neznáma.
„Co myslíte, je ta voda dovopravdy slaná?“ ozval se náhle Collin a přerušil tak mladíkovy úvahy.
„Prý ano,“ okamžitě odpověděl Dan a hned také navrhl. „Můžeme to vyzkoušet.“
A šli. Odkráčeli na okraj mola, pohlédli na vodu a přešla je chuť cokoli zkoušet. Na hladině plavalo hned několik věcí, které tam zcela určitě nepatřily, a ani na dno nebylo vidět.
„Fuj,“ zašklebil se Dan a Ellad s ním souhlasil. Jen se nevyjádřil nahlas.
Collin ne. Jeho slanost či neslanost mořské vody zajímala natolik, že přemohl počáteční odpor, klekl si, nic přitom nedbal na zvědavé a udivené pohledy kolem procházejících lidí, namočil si prst a olízl ho.
„Fuj,“ vyprskl hned potom, ale s vítězoslavným výrazem ve tváři. „Je vopravdu slaná.“
Elladovi s Danem to celé přišlo náramně k smíchu a nebyli sami. Hlasitě se chechtalo i několik chlapů, kteří je právě míjeli a Collinova slova zaslechli. Na oko uražený blonďák se dotčeně zašklebil, vstal a všichni tři pak poodešli kus dál.
V přístavu panoval čilý ruch a pořád bylo na co koukat, a tak mladíci úplně ztratili pojem o čase. Až oslepující záře zapadajícího slunce jim připomněla, že by se měli vrátit. Vymotali se proto z toho lidského mraveniště a pokusili se najít uličku, která je do přístavu přivedla. Po deseti minutách chození a váhání nakonec jednu i zvolili, jestli je to však ta pravá, tím si nebyli moc jistí.
No, netrefili se. A svůj omyl poznali, až když se Collin jen tak náhodou ohlédl. Přístav už neviděl - ten stihl zmizet za dvěma zatáčkami, jimiž mezitím prošli - místo něj však měli v zádech pět divoce vyhlížejících mužů se zakřivenými pirátskými dýkami v rukou. Blonďák okamžitě upozornil své mladší druhy a všichni tři se k těm neznámým otočili čelem.
„Copak, copak?! Hošánci se ztratili?“ ozvalo se nečekaně za nimi, a když se znovu otočili, hleděli na další čtyři podobně vypadající muže, kteří se nečekaně vynořili z tmavých stínů dvou nedalekých průchodů. Muži si je prohlíželi s neskrývaným pobavením a jeden z nich posměšně pokračoval. „Dejte nám ty měšce, co máte u opasků, a my vám cestu ukážeme.“
Neopatrní mladíci se ocitli v obklíčení lupičů. A měli jenom nože. Zatracená smůla. Collin se vzpamatoval jako první a jeho odpověď byla sice odvážná, ale značně nepromyšlená.
„Chcete naše peníze?! Tak si pro ně pojďte!“ zasyčel výhružně a vůbec si přitom neuvědomil, že Ellad ještě není zcela zdráv. Jeho pravačka stále bezmocně visela na pásce. Vzpomněl si na to až o pár vteřin později, když si všichni tři stoupli zády k sobě a čekali na útok. Svá slova však už zpět vzít nemohl a také... Ellad ani Dan nevypadali na to, že by s ním snad nesouhlasili. Vůbec ne. Dan držel svůj nůž v pravé, Ellad v levé ruce a s tichou rozhodností mu stáli po boku.
A pak ti chlapi zaútočili. Rychle, prudce a všichni najednou a napadení mladíci měli náhle plné ruce práce. Kryli se, sekali, bodali – prostě bojovali, jak nejlépe uměli, ale těch lotrů bylo hodně. Stále více krváceli z bezpočtu řezných ran - zatím naštěstí jen mělkých, a síly je pomalu opouštěly. Už se zdálo, že podlehnou, když se kousek od nich náhle ozval hlasitý výkřik a na bojišti se nečekaně objevil Viggo s vytaseným mečem v ruce.
To bylo překvapení. A nejen pro ty darebáky. I zoufale se bránící mladíci ztuhli na chvilku uprostřed pohybu. Potom se všechno seběhlo strašně rychle. Viggo se vrhl na lupiče, jeho Zarkor párkrát zasvištěl vzduchem a boj skončil. Útočníci se rozutekli. Jen jeden zůstal bezvládně ležet na ulici.
„Tak to bylo v poslední chvíli,“ zhodnotil bitku zadýchaně Collin.
„To teda jo. Díky, Viggo,“ pronesl souhlasně a stejně udýchaně Ellad. Vděčně pohlédl na vůdce Hraničářů a i vedle stojící Dan přikyvoval.
„Jste hlupáci,“ utrhl se na všechny tři rozzlobeně Viggo a mračil se jako nebe před bouřkou. Jejich radost očividně nesdílel. „Co vás to napadlo, nevzít si do přístavu zbraně?! A taky – zdržet se tu skoro do tmy?!“
V tom měl pravdu, stíny už se skutečně značně prodloužily. Mladíci to věděli, a tak jen stáli s hlavami provinile skloněnými a hleděli si na špičky bot.
„Ach jo,“ vzdychl si po chvíli ticha poraženě a také trochu unaveně Viggo a letmým pohledem přelétl své pořezané společníky. Jejich zranění však nevypadala příliš vážně, a tak s dalším povzdechem a také o dost mírněji ještě dodal. „Toho chlapa musíme uklidit támhle do toho průchodu. Už je tam tma, a tak je naděje, že ho hned tak někdo nenajde. A my musíme pryč... Ještě, že už zítra odjíždíme.“
S tím se otočil ke svým pokáraným přátelům zády, otřel zkrvavený Zarkor o oděv mrtvého lupiče a zastrčil jej do pochvy. Mladíci ho následovali. I oni si očistili zbraně a schovali je zpátky k opaskům. Potom se Viggo s Collinem chopili bezvládného těla, zatáhli ho do přítmí průjezdu a všichni spěšně opustili uličku.
„Tak tohle je přesně on. A budu ho mít,“ zašeptala v tu chvíli tmavá postava ukrytá za nerozsvíceným oknem v prvním patře jednoho z domů a zatáhla závěs.