Tulák Chodec 1: 15. kapitola - 1. část

NA SEVER - 1. část

Ellad se z Awaru vrátil přímo na statek. Předal matce dárek, Waldorovi první peníze, které vydělal jako Hraničář, a oběma převyprávěl své poslední dobrodružství. Chtěl se zdržet doma alespoň deset dní, ale hned druhý den dopoledne k nim přijel Collin a za sebou vedl osedlaného Raula. Ellad se už už chystal pronést něco vtipného o tom, proč s Ellinou potřebují, aby jim dělal společnost, něco v mladíkově pohledu ho však zadrželo. Collin měl bledou, strhanou a vážnou tvář a v očích výraz štvaného zvířete.
Stalo se něco hrozného, uhodl Ellad, přesto netušil co. Nenapadlo ho nic. Vůbec nic, a tak se zeptal.
„Kde je Viggo?“ doslova vyštěkl Collin místo odpovědi a strnule hleděl přímo na mladíka před sebou.
„Viggo?“ zopakoval udiveně Ellad a vůbec nechápal, proč se jeho starší přítel ptá právě na tohle. Že by se stalo něco Viggovi...? Nesmysl. „No, ten je asi v Eriadoru, ne?! Doprovodil mě domů, poobědval s námi, vsedl na Hnědáka, Raula vzal za otěže a odjel. Myslel jsem...“
„Tak nedojel,“ přerušil ho netrpělivě Collin a v hlase měl znát vztek, smutek a bezmoc. „Koně přiběhli do Eriadoru sami a on – zmizel.“
„Co?“ vykulil Ellad oči.
„Vypadá to zase na únos.“
„Co vypadá na únos? Koho unesli?“ zajímal se hned Waldor, který právě v tu chvíli vyšel ze dveří domu. A za ním stála Lea.
„Vigga,“ odpověděl nevýrazně Ellad a cítil se jako po ráně do hlavy. Nejdřív unesli jeho a nebýt Roberta, už by nežil. Pak unesli Nika a zabili ho. A teď Viggo? Ne. Musí... A zamířil k domu, aby se připravil na cestu.
„Kdo? Kdo ho unesl?“ zeptala se roztřeseným hlasem Lea a strašlivě zbledla. Synova krátká odpověď ji zasáhla víc, než by ji kdy napadlo.
„To zatím nevíme, ale hledáme ho. Všichni. Tak rychle, kluku,“ houkl na Ellada Collin a o dvacet minut později už s ním bok po boku cválal travnatou rovinou Suchých stepí.
„My máme jet na sever. Do Dagerladu. Kdyby to zase byli oni,“ řekl jen na vysvětlenou, a pak už nepromluvil.
I Ellad mlčel a plně se soustředil na cestu. Jeho myšlenky byly stejně černé jako tušení únosci a mladík si stále dokola opakoval stejnou otázku – proč? Proč by Argaana posílala své zabijáky právě pro Vigga? Vždyť stále ještě válčí s Darethem. Kvůli němu? Aby jí pomohl v boji? Nesmysl. Viggo byl sice skvělý šermíř, ale tak vyhlášený zase ne. Unesli ho tedy skutečně oni?
„O tom se taky dohadujeme,“ řekl mu na tenhle dotaz po večeři Collin. Seděli u malého ohýnku, odpočívali a Ellad se teprve teď dozvěděl, co se vlastně stalo. Tedy – co se nejspíš stalo. Protože vše, co Hraničáři zatím věděli, vyčetli ze stop. Podle nich Viggo poklidně klusal lesem jen tři hodiny jízdy od Eriadoru, když se jeho Hnědák náhle něčeho lekl a vzepjal se. Muž se v jeho sedle udržel, ale přešli do cvalu, a potom je to už nejasné. Půda tam byla hodně zdupaná, a tak – kdoví? Určitě došlo k potyčce, ale - jak a s kým? Útočníci však měli velkou početní převahu. Odhad je takových patnáct, dvacet lidí. Raul s Hnědákem se nespíš splašili a z bojiště prostě utekli. Zarkor Hraničáři našli v hustém křoví asi čtyři kroky od místa přepadení a nezdálo se, že by ho někdo z útočníků hledal. Jestli ale Viggo zahodil svůj meč schválně nebo jestli zapadl do toho houští náhodou, to se přesně neví a to je také jediné, co po vůdci Hraničářů zůstalo. Kůň a meč. Jinak prostě zmizel. A co je také divné – ti útočníci měli vůz.
„Vůz?“ zopakoval udiveně Ellad. „To ale na černé jezdce nevypadá. Ti by...“
„To si taky myslím,“ skočil mu do řeči Collin. „Přesto máme my dva jet do Dagerladu. I když stopy těch darebáků i toho vozu, jsme ztratili na tý kamenitý silnici, co vede Zelenou planinou. Nevíme, jestli dál jeli směrem k brodu nebo jinam. Je to záhada.“
Mladík smutně vzdychl, hlavu si unaveně opřel o otevřenou dlaň pravé ruky a u ohně zavládlo tíživé ticho.


***


Oba mladí Hraničáři dojeli bez zvláštních příhod až k hranici Orrinoru s Dagerladem, ale po Viggovi, černooděncích ani vozu nenašli sebemenší stopu. Nikdo je neviděl, nikdo o nich nic neslyšel.
„Černooděnci? Ti mají teď jiné starosti. S Darethem,“ zněla většina odpovědí, a tak se zklamaní mladíci stočili zpátky k domovu a doufali, že ostatní měli větší štěstí.
Neměli. Vigga nenašel nikdo. Ani stopu po něm. Jakoby se ten muž propadl do země. Hraničáři to však nevzdávali a po malých skupinkách vyjížděli znovu a znovu pátrat po svém milovaném vůdci.
A znovu vyjeli i Ellad s Collinem. V Eriadoru nějak nemohli vydržet. Nedokázali se dlouho dívat na Lauřiny smutné oči, věčně zarudlé od pláče ani na žalem skleslou a málomluvnou Juditu. Jen Dana jim bylo při odjezdu trochu líto. Chlapec chtěl s nimi, ale jeho rodiče to nedovolili. Hoch nesměl dál než sto kroků od vesnice.
Oba mladíci opustili Eriador severní bránou, přebrodili Stříberku, vjeli do lesa a kam dál? Vyřešení téhle otázky nebylo vůbec jednoduché. Hledající Hraničáři už pročesali téměř celý Aranhor – tak kam teď? Ellad nesměle navrhl, aby začali znovu od začátku, a Collin neprotestoval. Zavedl svého mladšího přítele na místo přepadení a oba velmi pečlivě prohlédli ten kousek země, ale nic. Pochopitelně. Všechny stopy už dávno zahladil čas a oni neobjevili nic zvláštního. Příroda se tvářila, jakoby tam k žádné bitce snad ani nedošlo. Collin chvíli dost jadrně klel, nic s tím však nenadělal. Jen si trochu ulevil. A Ellad? Ten mlčel. Popravdě – nic si od tohohle stopařského pokusu nesliboval, přesto... Naděje prý umírá poslední. A také – nic jiného ho nenapadlo.
A tak zase řešili, co dál. Stále ta stejná otázka. No, nakonec se rozhodli, že se vydají po silnici směrem, kterým ti záhadní únosci mohli Vigga vézt. Že ho totiž vezli ukrytého ve voze, o tom nebylo pochyb. Pokud ho ovšem už dávno nezabili.
Brrr. Odporná myšlenka. Ellad se při té představě otřásl, stočil hlavu svého vraníka k západu a Collin ho následoval. Mířili tedy do hlavního Aranhorského města Menerethu a po dvou dnech vjeli dovnitř. Stavby, ulice, krámky – nic z toho je však tentokrát nezajímalo. Jen Viggo. Vyptávali se na něho i na vůz. Ve městě i cestou. Ale nic. Nic, nic, nic.
Tak jeli do Tarlangu, pak na osaměle stojící hrad Urakir, pak na statek, aby Ellad ujistil matku, že je v pořádku, a pak opět pryč.
Strážní věž Ophira, vesnice Folla pod dvěma vodopády, rybářské osady u velkého jezera Na soutoku, město Etharia, hrad Doll, hraniční městečko Cirion... Tam všude se ptali a pořád nic. Viggo se nejspíš vypařil a čas utíkal. Léto odešlo a předalo vládu podzimu. Zklamaní a smutní mladíci zamířili zpátky na jih. Nechtěli to vzdát, ale... A náhle si vzpomněli na trh s otroky. Vlastně s tím jako první přišel Collin a oběma ten nápad trochu zvedl náladu. Co když Vigga unesli otrokáři?
A s novou nadějí se vydali do Awaru.
Ve městě bylo stejně rušno jako při jejich první návštěvě. Oba Hraničáři se po krátké poradě ubytovali v tom stejném hostinci, přenocovali a hned ráno dalšího dne se dali do pátrání. Obcházeli tržiště, vyptávali se, popisovali, vysvětlovali, nabízeli peníze – všechno marné. Otrokáři na ně hleděli podezíravě a chovali se často až nepřátelsky. Mockrát se jim stalo, že se s nimi ti zlatem ověšení a nafoukaní muži vůbec nebavili. A tak mladíkům nezbylo, než se ptát jiných
lidí – náhodných kolemjdoucích, ostatních obchodníků z blízkých dílen... Ale zase nic.
Po týdnu tohohle usilovného hledání, když se Ellad s Collinem vrátili do hostince, vyčerpaní z dalšího zbytečného a neúspěšného dne, a opět hledali odpověď na otázku co dál, předal jim nezvykle bledý hostinský zvláštní, úhledně zabalený balíček. Hraničáři se na sebe udiveně podívali, balíček převzali, ale kdo jej posílá, to z hostinského nedostali. Ten muž jim jen řekl, že to jistě poznají sami, a šel si po svém. Mladíci si však dobře všimli, jak je vystrašený. S probuzenou zvědavostí si odnesli balíček do pokoje a cestou se dohadovali, co by to tak mohlo být a co mohlo hostinského takhle vylekat. Muselo to být něco ošklivého, odporného. Viggova hlava, ruka, ucho – prostě nějaká část těla jejich přítele a vůdce... Do pokoje téměř vběhli a se strašným tušením se dali do rozbalování.
„Uff,“ oddychli si s úlevou. V dřevěné bedýnce nenašli z Vigga vůbec nic, přesto nebyl její obsah vůbec hezký. Mrtvý holub a – dopis.
Co to má znamenat? Pohlédli nechápavě jeden na druhého. Ellad nakonec dopis vzal, rozlepil a rychlým pohledem přelétl těch pár černým inkoustem napsaných řádků. Pak předal pergamen Collinovi.
„Jestli nechcete skončit jako přiložený pták, přestaňte tu čmuchat a odjeďte,“ přečetl nahlas blonďák, zamračil se a vybuchl. „Takže výhrůžka?!“
„Myslím, že otázka co dál je vyřešená,“ usmál se nevesele Ellad a zarazil tak případné další nadávky svého staršího společníka.
„Jak – vyřešená?!“ zlobil se nechápavě Collin. „Zjistíme, kdo tu zatracenou bednu poslal a...“
„Ne, ne, příteli. Zítra odjíždíme,“ sdělil blonďákovi klidně, ale rozhodně Ellad. Poplácal ho po rameni, odvrátil se od bedýnky a jejího nechutného obsahu a začal se chystat do postele.
„Odjíždíme? Ale...“ namítl nespokojeně Collin, Ellad ho však domluvit nenechal.
„Ano, odjíždíme, Colline,“ vysvětloval trpělivě. „Vigga tady nenajdem a nemá smysl zbytečně pokoušet štěstí.“
„Tak to říká ten pravej,“ rýpl si trochu zlomyslně blonďatý obr, ale dál už neprotestoval.


***


Z Awaru jeli Hraničáři přímo do Eriadoru a opět doufali. A opět marně.
Když na konci měsíce zaenu projeli špinaví, prochladlí, promoklí a unavení severní bránou vesnice a ustájili stejně postižené koně, dozvěděli se, že o Viggovi nikdo neslyšel, ani ho nikdo neviděl. A co horšího. Většina Hraničářů už pátrání po něm vzdala. Meč Zarkor byl svěřen Viggovu zástupci Derekovi a nešťastného muže dál hledala jen hrstka těch nejvěrnějších – Derek mezi nimi. Takže co teď?
Zase ta otravná, stále se opakující otázka. Ellad s Collinem se o tom chvíli dohadovali a nakonec se rozhodli takto: Určitě si potřebují odpočinout. Oni i koně. To znamená – Ellad zaběhne na pár dní domů a až se vrátí, tak se uvidí.
Stalo se. Modrooký mladík odběhl, za tři dny se znovu objevil a zamířil přímo k Lauře. Vešel do domku a strašně moc si přál, aby uviděl Vigga sedět na obvyklém místě u stolu. Hraničář by se mu usmíval vstříc, Laura by připravovala večeři, broukala by si nějakou veselou písničku a spokojeně se tvářící Judita by prostírala stůl. Jo, to by byla krása.
Ale nic. Nic z toho se samozřejmě nekonalo. Viggo na své židli neseděl a Laura s Juditou ho sice přivítaly úsměvem, ale bez špetky veselí. Oči měly obě smutné a moc toho nenamluvily. Ellad se na ně nedokázal dlouho dívat. Jen se najedl, popřál dobrou noc, šel spát a hned ráno odspěchal za Collinem.
A tam ho čekalo překvapení. Nepříjemné, ale dalo se předpokládat. Blonďák mu nad hrnkem horké kávy sdělil, že zatímco byl doma, vrátil se z výpravy do Fallaru Derek, svolal Hraničářskou poradu a pátrání po Viggovi zastavil. S těžkým srdcem a nerad, ale nenašli po něm sebemenší stopu. V Aranhoru, v Orrinoru, v Sair Endrosu a ani ve Fallaru ne, takže – prohlásili Vigga za mrtvého a vůdcovství po něm převzal Derek. Odhlasovali to prý všichni.
„Všichni? Tys to taky odhlasoval?“ zeptal se s trpkou výčitkou v hlase Ellad.
„Jo, odhlasoval,“ přiznal tiše Collin a uhnul očima před pronikavým modrým pohledem svého mladšího přítele.
„Colline, nesmíme to vzdát,“ pronesl naléhavě a také trochu netrpělivě Ellad. „Vyjedeme ještě dneska a třeba se nám podaří…“
„Odjíždím do Nurasu,“ nenechal ho domluvit blonďák. „Je mi to líto, Chodče.“
„Do Nurasu?“ zopakoval Ellad a ujišťoval se tak, že ho neklamal sluch. „Ty se mnou nepojedeš?“
„Ne, jedu za Elinou,“ zněla mírná, ale rozhodná Collinova odpověď. „Neviděl jsem ji víc než půl roku a Viggo… Vzdej to taky, Chodče, nemá to smysl.“
„Smysl? Co nemá smysl? Najít přítele...?“
„Nejspíš je dávno mrtvý.“
„Sám tomu nevěříš,“ namítl Ellad a pevným hlasem ještě dodal. „Jeho tělo se nenašlo, ani jeho věci. Musíme pátrat dál.“
„Pátrat?! Kde chceš pátrat?! Všechno jsme prohledali?“ nedal se Collin a jeho slova nabrala na hlasitosti.
„Vím, že ho najdeme. Musíme,“ nechtěl si připustit hořkou pravdu Ellad, ale blonďákovi už došla trpělivost, protože i jeho to mrzelo.
„Ty si myslíš, že to můžeš dokázat?!“ vybuchl zlostně a Ellad mu to okamžitě stejným způsobem vrátil.
„Lepší, než tu sedět a namlouvat si, že je mrtvý!“ štěkl, vstal a v modrých očích mu nebezpečně blýsklo.
„Tak sedět, jo?! Ty malý, namyšlený štěně, myslíš, že…“
Co si má myslet, už Ellad neslyšel. Rozzuřený do nepříčetnosti totiž opustil Collinův dům a prásknul za sebou dveřmi. Vrátil se k Lauře, zabalil si věci, jen tak na půl úst se rozloučil a odešel do stáje. Ve spěchu osedlal Raula, krátce pozdravil Dana a v hněvu opustil Eriador.


***


Ellad projel severní bránou vesnice, stále ještě se mračil a jeho špatná nálada se přenesla i na koně. Jinak pohodový vraník teď zmateně stříhal ušima a pohazoval nespokojeně hlavou.
„Jen klid, hošku,“ pohladil konejšivě valachovu dlouhou, zvlněnou hřívu mladík a snažil se o tom přesvědčit i sám sebe. Mířil domů na statek, aby matce i strýci pověděl vše, co se dozvěděl od Collina, protože ani jednomu z nich nebyl Viggův osud lhostejný. Zdržet se tam však nechtěl. Chystal se znovu sjezdit třeba celý Aranhor. Vždyť přece musela být nějaká stopa. Po Viggovi nebo po těch únoscích. Ze statku se proto vydal opět do Menerethu. Vedl Raula drobnými kamínky zpevněnou silnicí k Velkému brodu, a pak dál až k Aranhorskému hlavnímu městu, a cestou se na ztraceného Hraničáře vyptával všech, které potkal. Jejich odpovědi však byly – no, mladík by je mohl s klidem rozdělit do dvou pomyslných šuplíků. Buď o Viggovi vůbec neslyšeli a neviděli tedy ani jeho, ani žádný podezřelý vůz obklíčený neméně podezřelými cizinci, nebo o Viggovi sice slyšeli, ale jen proto, že se jich na něj už kdosi ptal.
Ellad to ale nevzdával. Dojel do Menerethu a i tam s umíněnou zarputilostí pátral po svém učiteli. Odpovědi však byly stále stejné. A tak mladý Hraničář opustil hlavní město. Vyrazil po silnici k Menerethskému přívozu a cestou se samozřejmě zase vyptával nebo přemýšlel, co dál. Porážku a marnost svého počínání si připustit nechtěl – zvlášť po tom výstupu s Collinem ne. Ta hádka ho mrzela, ale... Že by se už skutečně, skutečně nedalo nic dělat...?
Se smutným povzdechem se i s Raulem nalodil na starý dřevěný prám, nechal se krajně neochotným převozníkem převézt na druhou stranu řeky Menereth, krokem dojel až do Cirionu a stále bez úspěchu. Po Viggovi nenašel sebemenší stopu. Rozloučil se proto s tímhle nevelkým pohraničním městečkem a zamířil pro změnu do divočiny. Pomalu, po úzkých pěšinkách vyšlapaných většinou zvěří jel směrem k východu. Držel se hranice, pečlivě prozkoumával tuhle rozsáhlou lesnatou oblast své domoviny a kdykoliv narazil na nějaké lidi, ptal se na Vigga, na únosce i na vůz.
Počasí k němu bylo naštěstí přívětivější než odpovědi oslovených. Zatímco hledání stálo za starou bačkoru a nikam nevedlo, příroda se překonávala. Ve dne si mladý Hraničář užíval příjemně teplé sluneční paprsky a těšil se pohledem na barevnou, postupně opadávající nádheru listnáčů či tmavou zeleň smrků a borovic ostře vystupující z pozadí zlatavě modré, bezmračné oblohy. Rána, večery a noci sice už tak teplé nebyly, měly však také svůj půvab. Na sklíčeného mladíka hleděl z černého sametu jasného podzimního nebe bezpočet hvězd. I on se často podíval vzhůru a v duchu se těch malých, stříbrných teček ptal: Žije Viggo vůbec ještě...?


***


Druhý podzimní měsíc okten skončil a s ním odešlo i příjemně teplé počasí. Nebe teď bylo většinou zatažené, i když nepršelo, a slunce vykouklo z mraků jen málokdy. Ellad seděl na Raulovi, zkřehlé prsty se snažil co nejvíce skrývat v jeho husté hřívě a vedl ho pomalým krokem po úzké pěšince mezi všudypřítomnými stromy. Byl ztuhlý chladem a své okolí moc nevnímal. Únava z mnohatýdenního putování si na něm začala vybírat svou daň. Občas v sedle i na pár vteřin usnul a to pak snil o horké koupeli a příjemně vyhřátém lůžku. Možná krátce zdříml i tentokrát, protože si ani nevšiml, že porost náhle prořídl, po několika dalších krocích zmizel úplně a on se tak ocitl na okraji poměrně rozlehlé mýtiny. Překvapeně zastavil Raula a se zájmem si prohlížel čtyři bytelné obytné domy, nějaké ty hospodářské budovy, pár přístřešků, teď navečer už prázdné ohrady a samozřejmě pole.
Mladík hleděl na malou osadu a v mysli mu zasvítila jiskřička naděje. Že by se mu ten sen o teplé posteli splnil?
S trochu lepší náladou tedy pobídl vraníka zase vpřed a krokem se rozjel k těm domům. Sotva se však dostal na úroveň první ohrady, vrhla se na něj smečka zrzavočernobílých psů neurčité rasy. Štěkali, chňapali po nohou jemu i Raulovi a pletli se vraníkovi pod nohama. Do bezpečné vzdálenosti se stáhli až o dvacet kroků dál, když černému valachovi došla trpělivost a jednoho z nich nakopl. Ellad rozladěného koně zklidnil pohlazením a vedl ho přímo na malé prostranství mezi domy. Tam ho zastavil, přejel plácek rychlým, hodnotícím pohledem a postupně se tak podíval do tváří mužů, kteří opustili teplo svých příbytků, nyní stáli kousek od nich a v rukou drželi rozličné zbraně. Sekery, palice, kyje.
Nevypadají právě přátelsky, zhodnotil jejich vzhled jen tak pro sebe Ellad a už se chystal požádat o nocleh, když...
„Co tu chceš, tuláku?!“ nepustil ho ke slovu nejstarší z oněch mužů.
„Jo, odpověz nebo táhni!“ přidal se další a výhružně zamával svou velikou dvoubřitou sekerou.
„Nejsem váš nepřítel,“ pronesl mírně Ellad a na dotvrzení těch slov lehce pozvedl ruce. „Jsem prochladlý a po dlouhé cestě unavený Hraničář. Říkají mi Chodec. Chtěl jsem tu jen požádat o nocleh.“
„Hm, Hraničář. To ti vůbec nemusíme věřit, vandráku!“ ozval se znovu ten se sekerou a postoupil o dva kroky vpřed.
„Drž pysk, Becku!“ okřikl ho ihned ten nejstarší, a pak se obrátil zpátky k Elladovi. „Tak Hraničář? Hm... No dobrá. Tu herku si dej támhle do stodoly, a potom přijď do domu.“
S tím se otočil k Elladovi zády, vrátil se zpátky do tepla večeří provoněné kuchyně a rozcházet se postupně začali i jeho sousedé. Jako poslední zmizel ve svém domě sekerník Beck. Ellad seskočil z koně a krátkým třením dlaně o dlaň se pokusil alespoň trochu zahřát chladem zkřehlé prsty.
Do rána bude určitě mráz, pomyslel si a od úst se mu při výdechu vznesl do okolního vzduchu malý obláček páry. S vyhlídkou na nocleh pod střechou uchopil jen lehce ohřátými prsty Raulovy otěže, zavedl vraníka do označené stodoly, postaral se o něj a vrátil se zpět k domu. Před vstupem do dveří ještě zaklepal, pak otevřel, vešel dovnitř a zase zavřel.
Ocitl se v prostorné místnosti osvětlené několika svícemi a hlavně krbem, ze kterého sálalo příjemné teplo. U velkého stolu uprostřed seděli domácí – onen starší, vousatý muž, dva chlapci mladší než on, asi desetiletá dívenka a menší, baculatá žena s vlídným obličejem – a všichni se na něj dívali. Zvědavě a trochu i vyčkávavě. Mladík zdvořile pozdravil a natáhl ruce ke krbu.
„Můžeš zde přespat, Hraničáři. Ale musíš mi odevzdat své zbraně. Tolik ti zase nevěřím,“ řekl mu místo pozdravu pán domu a Ellad tak pochopil vyčkávání zračící se ve tvářích jeho nejbližších.
Čekají, co udělám. Odevzdám zbraně dobrovolně nebo se budu vzpírat...? Celé je to k smíchu. Kdybych se chtěl bránit nebo jim jakkoli ublížit, těžko by mě zadrželi. Venku ještě možná, ale tady?! Opravdu těžko. V místnosti plné dětí. Usmál se té úvaze i na hostitele, odstoupil od krbu, sundal z ramen luk a toulec se šípy a podal vše staršímu z chlapců. Potom vytasil meč a namířil jeho jílec na majitele domu.
Muž mu zbraň odebral a vyštěkl. „Ještě nůž.“
„Ten si ponechám,“ pronesl klidně, ale rozhodně Ellad. Muž se zamračil a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se neozvalo hlasité zaklepání.
Otec rodiny vztekle zaklel a poslal syna ke dveřím. Chlapec se vrátil za chvilku a ne sám. Přivedl hubeného, šedivého a mírně nahrbeného staříka s velmi mladýma, živýma očima.
„Dobrý večer,“ pozdravil neznámý, na odpověď nečekal a obrátil se přímo k Elladovi. „Ty prý jsi Hraničář, hochu?“
„Ano. To jsem,“ zopakoval už poněkolikáté udivený mladík.
„Jmenuji se Olmar,“ představil se neznámý a bez pobízení se posadil na chlapcem uvolněnou židli. „Mám pro tebe vzkaz, Hraničáři. Znáš muže jménem Viggo?“
Ellad sebou při zaslechnutí toho jména trhl a překvapením téměř otevřel ústa. Tak dlouho se na Vigga ptal, tak dlouho toužil zaslechnout něco takového a teď... Bez ptaní a hned vzkaz.
„Vy jste ho viděl, pane? Kdy? Kde?“ vysypal ze sebe rychlostí výborně střílícího lučištníka.
Stařík se usmál. „Vidím, že ho znáš, chlapče. Povím ti vše pěkně popořádku. Asi by ses na to měl posadit a moje dcera bude tak hodná a podá ti něco k zakousnutí.“
„Jistě. Omlouvám se,“ špitla zahanbeně malá baculka a odspěchala do jakéhosi kuchyňského koutku pro občerstvení – pár tenkých plátků uzeného a ještě teplý chléb.
„A ty si taky sedni, Gille, a už se nerozčiluj. Víš, že ti to nedělá dobře,“ dodal ještě Olmar na adresu hostitele a Ellad čekal další výbuch hněvu. Ale nedočkal se. Pán domu si bez odporu sedl na své místo a neřekl ani slovo. Jen mu pokynul, ať se posadí vedle něj, a mladík po chvilce váhání poslechl. Oba chlapci se přesunuli na podlahu ke krbu a Olmar mohl začít s vyprávěním. Ellad se chtěl všechno dozvědět co nejdřív.
Musel však ještě pár minut počkat – než jej paní domu obslouží a vrátí se zpátky na židli.
„Bylo to někdy v polovině léta,“ spustil konečně Olmar a k prasknutí napjatý Ellad hltal každé jeho slovo. „Toho dne jsem vyjel do lesa na dřevo a už ani sám nevím proč, vzdálil jsem se dost daleko tady od stavení. Kácel jsem, sekal a blížilo se poledne. Sedl jsem si tedy na pařez, dal se do jídla a právě, když jsem spolkl poslední sousto, vyběhl z houští nějaký muž. Strašlivě jsem se lekl, až jsem upustil lahvici s vodou. Ten neznámý se hnal přímo ke mně a já se bál, že mě chce snad zabít nebo okrást, ale on ze sebe jen hrozně rychle vysypal několik vět a běžel hned dál. Říkal, že se jmenuje Viggo a patří k Hraničářům, že ho pronásledují nějací Visorakové a chtějí ho odvést někam na sever a že se mám hodně rychle někam schovat, protože jsou mu v patách. Jeho slova jsem moc nechápal, ale poslechl jsem. A dobře jsem udělal. Skutečně ho honili. Bylo jich hodně, a tak se obávám, že ho i chytili.“
„Ano,“ potřásl Ellad smutně hlavou. „Skutečně ho chytili nebo ho dokonce zabili.“
„Ó, to si nemyslím,“ ozval se znovu Olmar. „Ten muž, Viggo, přece říkal, že ho chtějí odvést na sever. Mrtvého asi ne.“
V místnosti zavládlo po těch slovech hluboké ticho a Ellad nad tím chvíli přemýšlel. To dává smysl. Proč ho ale táhli na sever? A proč právě jeho?
Vyslovil obě otázky nahlas, ale Olmar jen zavrtěl hlavou. „To nevím, chlapče. Nic víc mi říci nestihl. Možná víc ani sám nevěděl.“
A znovu ticho.
„Ani nevíš, Olmare, cos pro mě teď udělal,“ přerušil ho po pár vteřinách Ellad. Ve tváři měl vepsánu radost, úlevu, vděčnost a naději a všechny tyhle pocity se jasně projevily i v jeho hlase. „Moc ti děkuji. Hledáme Vigga od léta a pořád nic. Byl to náš vůdce. Vůbec nevím, jak ti tohle kdy splatím.“
„Nechci nic, hochu,“ zasmál se pobaveně stařík. „Jen – jeď za ním, přiveď ho, a potom se tady zase zastavte. Ano?“
„To přesně udělám,“ přikývl slavnostně a odhodlaně Ellad a oči mu plály. „Jen je mi líto, že jsme to nevěděli dřív. Už by...“
„I mě to je líto, Hraničáři,“ navázal hbitě Olmar na jeho nedokončenou větu. „Nikdo z vašich tu však...“
„Nedávám ti to za vinu,“ pospíšil si ihned s ujištěním Ellad a myslel to upřímně. „Naopak. Jsem ti hluboce vděčný.“
Stařík chápavě potřásl hlavou a lehce se klepl oběma dlaněmi do kolen.
„Tak – vzkaz jsem vyřídil a můžu jít do hajan,“ řekl téměř vesele. Vstal a před odchodem ještě popřál dobrou noc a Elladovi hodně štěstí.
Sotva se za ním zavřely dveře, vstal ze své židle i pán domu, stoupl si přímo před mladíka a napřáhl k němu pravou ruku.
„Jsem Gill,“ představil se krátce a v hlase teď neměl ani stopu po hněvu. „Promiň mou počáteční nedůvěru, Chodče, i moje chování, ale tady na severu narazíme spíš na nějakého lotra než na Hraničáře. Vítej v mém domě, udělej si pohodlí a své zbraně si vezmi zpět.“
Ellad se také postavil a ještě za hostitelovy řeči stiskl nabídnutou pravici. Pak mávl rukou, jako že se nic nestalo, oba se zase posadili a mladý Hraničář se konečně pustil do přineseného pokrmu. Během Olmerova vyprávění byl příliš napjatý, než aby dokázal cokoli sníst. Teď si tedy ukusoval střídavě uzené a chléb a přitom usilovně přemýšlel. Plánoval co dál.
Musel na sever, o tom nebylo pochyb. Ale kam až? Kde bydlí ti Visorakové? V životě o nikom takovém neslyšel a také – blížila se zima. Tedy spíš už byla zima. To znamená mráz, sníh, ledový vítr... Dokáže cestovat v takovém počasí? A co matka a ostatní? Měl by jim dát nějak vědět, co objevil, případně kam odjel. Myšlenky a otázky mu vířily v hlavě jak první sněhové vločky za oknem, plynule navazovaly jedna na druhou a mladík nějak nevěděl, čím se má zabývat dřív. Polkl poslední sousto a unaveně zívl.
„Jistě se chceš před tou dlouhou cestou pořádně vyspat, Hraničáři,“ okomentoval to ihned s pochopením Gill. „Žena ti přinese nějaké přikrývky a ustlat si můžeš u krbu.“
S tím zahnal do postelí všechny tři děti, popřál dobrou noc a odešel do jedné ze dvou malých ložniček. Jeho žena skutečně přinesla pár starších přikrývek, odložila je u krbu a se slabým pokývnutím následovala manžela. Ellad v místnosti osaměl. Vstal od stolu, rozložil si přikrývky, trochu se odsvlékl, sfoukl svíčky a ulehl.
Stejně asi neusnu, pomyslel si, když přes sebe přetahoval svůj plášť. Pak zavřel oči a – téměř okamžitě usnul.


***


Ellad se vzbudil za svítání. Místnost, kde spal, se utápěla v šeru a v domě ještě všichni spali. Mladík se vymotal z přikrývek, rychle a zároveň tiše se oblékl a sbalil, pak na stůl položil stříbrňák za nocleh a nehlučně vyklouzl ven. Do zimy. Okamžitě ho roztřásl chlad, od úst mu při každém výdechu stoupala pára, a když spěchal ke stodole, zůstávaly za ním v tenké vrstvičce sněhu jasně patrné stopy.
A bude hůř, pomyslel si, otevřel dveře stodoly, vešel a z Raulova stání se ozvalo tlumené zaržání.
„I já tě zdravím, hošku,“ řekl tiše Ellad, pohladil vraníka po sametových nozdrách, podrbal ho na čele a stále stejně tiše pokračoval. „Musíme vyrazit. Čeká nás dlouhá a studená cesta.“
Domluvil, ještě jednou poplácal valacha po šíji a dal se do práce. Během deseti minut připravil koně k odjezdu a vyvedl ho ven. Zavřel za sebou stodolu, dotáhl sedlový řemen a už se chystal nasednout, když...
„Nechej si svoje peníze, Hraničáři,“ ozval se od domu Gillův hlas, a když se překvapený Ellad otočil, uviděl, že jeho hostitel stojí na prahu a mává na něj, aby šel blíž. Váhavě poslechl a s Raulem na otěži přešel těch několik kroků.
„Nech si ty peníze, Hraničáři,“ zopakoval naprosto vážně Gill a napřáhl k němu ruku se stříbrňákem. „Myslím, že je budeš víc potřebovat jinde.“
Ellad znovu zaváhal, ale Gill byl už rozhodnutý.
„Jen ber, chlapče,“ popostrčil ho přátelsky, a tak si Ellad vzal minci zpět. Jen lehce kývl na znamení díků a muž pokračoval. „A tady ještě kus chleba a masa na cestu. Kéž najdeš a zachráníš svého přítele, Chodče. Hodně štěstí.“
Předal mladíkovi plátěný sáček s jídlem, a potom se vrátil do domu. Do tepla. A Ellad na víc nečekal. Nasedl na koně a odjel na západ do Cirionu.
Už jsem tu dlouho nebyl, pomyslel si s pobaveným úšklebkem, když vjížděl do rušných ulic pohraničního městečka. Teď je ale všechno jinak. Už se nemusím nikoho ptát. Už vím kam dál.
Ano, to skutečně věděl. A v duchu si už také zodpověděl některé své otázky. Rozhodl se, že vracet se nebude a na sever vyjede okamžitě. Z toho plynuly dva důležité úkoly. Za prvé – nakoupit zásoby a teplé, velmi teplé oblečení pro sebe i huňatou deku pro Raula. A za druhé – poslat zprávu na jih. To bylo trochu těžší než nakupování a stálo ho to více času, než předpokládal. Nakonec však všechno zvládl a s klidným svědomím Cirion opustil. Netušil, chudák, že představovat si cestování v zimě a skutečně pak v zimě cestovat je veliký rozdíl. A už vůbec ho nenapadlo, že jeho zpráva matce a do Eriadoru prostě nedojde. A proč? Protože posel, kterého mu doporučili a kterému zaplatil, místo dlouhé a nepohodlné cesty přes celý Aranhor zapadl do první hospody a tam, pěkně v teple, jeho peníze pomalu propil.


***


Ellad mířil na sever. S neskutečnou paličatostí se plahočil stále tím stejným směrem a zatím ho neodradil ani mráz, ani sníh a ani skutečnost, že vůbec netušil, jak dlouho nebo kam až vlastně bude muset jet. Dávno už opustil Aranhor a projel i větší část malého království Tamar, ale po tajemných Visoracích nenašel sebemenší stopu.
A už ji ani nehledal. Už věděl, že v Tamaru Visoraky těžko najde. Lidé z vesnic, kde nocoval nebo kterými projížděl, se k němu chovali většinou nedůvěřivě a odměřeně, setkal se však naštěstí i s několika výjimkami. A od nich věděl vše, co zatím vědět potřeboval. Podle oněch sdílnějších vesničanů byli Visorakové divokými nájezdníky z dalekého severu. Byli jedním z mnoha barbarských kmenů sužujících Tamarské pohraničí a Ellad prý udělá nejlépe, když se jim velikým obloukem vyhne.
To ale mladík v úmyslu samozřejmě vůbec neměl. Chtěl je najít. Chtěl zjistit, zda je Viggo ještě naživu a zda je možné odvést ho zpátky domů. A tohle své rozhodnutí nezměnil ani po vyslechnutí bezpočtu děsivých příběhů o krutosti hledaných seveřanů. Ne. Nic ho nemohlo od té cesty odradit.
Putoval tedy dál naprosto neznámou, cizí zemí, která nebyla zakreslená na žádné mapě, s níž se zatím setkal, a paní zima ukazovala, co umí. Jen občasné sněhové přeháňky vystřídalo dlouhotrvající, husté sněžení, teplota trvale klesla pod bod mrazu a krajina se skryla pod silnou bílou přikrývkou.
A Ellad jel pořád dál. Pořád dál na sever a musel si přiznat, že stále častěji hraje o život. O svůj život. Jeho představy o cestování v zimě se ukázaly jako značně zkreslené a nadnesené. Skutečnost byla úplně jiná. Krutá, zlá a ledově studená. Někdy měl pocit, že mu v žilách místo teplé krve koluje snad... Co já vím? Něco velmi, velmi studeného. Kvůli sněhu musel Raulovi nožem zkrátit dlouhou srst kolem všech čtyř kopyt, musel šetřit s jídlem, protože vesničané neměli moc velkou chuť dělit se s ním o svoje zásoby, lov byl obtížný a navíc zdržoval, a také… Vesnic pomalu ubývalo. To pro mladého Hraničáře znamenalo spát venku, v přírodě – což neuměl.
První noc vůbec neusnul a ani druhá nestála za nic. Postupně, se získanými zkušenostmi však zvládl i tohle. Přesto – co by v těch chvílích dal za střechu nad hlavou, horkou koupel a měkkou postel.
Bylo krátce po poledni a on se pomalým krokem ploužil pustou, zasněženou krajinou. Už několik dní nenarazil na žádnou vesnici a daleko na obzoru se objevily hory, Ellad ale netušil, jak se jmenují. Trápil ho hlad, mráz a ostrý, ledový vítr.
Jsme ještě v Tamaru nebo kde vlastně jsme? A kde je Viggo? Žije vůbec? A přežiju to já? Tyhle neveselé otázky mu táhly hlavou a neznámé pohoří měl blíž a blíž. Ani ve snu jej nenapadlo, že se dostal až k neprostupným Erským horám. Z ponurých myšlenek o životě a smrti vytrhla mladíka náhlá změna počasí. Vítr se skoro utišil, nad krajinou se rozhostilo podivné ticho a na severovýchodě se objevila černošedá mračna.
„To nevypadá dobře, hošku,“ pronesl nahlas Ellad a s obavami hleděl na zataženou část oblohy. „To vůbec nevypadá dobře.“
A měl pravdu. Nebe temnělo rychleji, než mu bylo milé, a cítil, že je čím dál chladněji. Nevěděl, co přijde, ale tušil, že něco velmi, velmi ošklivého.
„Musíme se schovat. Co nejdřív,“ poručil sobě i Raulovi, pobídl vraníka k větší rychlosti a kůň velmi ochotně poslechl. I on cítil ve vzduchu nedobrotu, a tak cvalem vyrazil k neznámému pohoří. Bořil se však do hlubokého sněhu a Ellad začínal v duchu chápat, že to nestihnou. Do hor nedojedou a na pláni žádný úkryt neviděl, ať koukal, jak koukal.
Zatáhl za otěže. Nemělo smysl dál Raula štvát, valachovi se to však nelíbilo. Poslechl sice, ale poskakoval, kroutil se a pohazoval nespokojeně hlavou. Chtěl utíkat, chtěl ujet tomu zlu, které se blížilo.
Bojí se, věděl Ellad a sám také bojoval s rostoucím strachem z toho neznámého cosi. Konejšivě hladil vraníka po hřívě a pozorně sledoval okolí, zda přeci jenom neobjeví nějaký úkryt, ale... Bylo teprve odpoledne, tma však patřila spíše podvečeru a znovu se zvedl vítr. Odporný, ledový vítr, který sílil. Hučel a fučel rovinatou plání, a pak začalo sněžit. Drobné namrzlé vločky vířily kolem Ellada i Raula v divokém tanci, bodaly oba do očí a o hodně zhoršily viditelnost.
Mladík sesedl z plašícího se vraníka, přetáhl mu otěž přes hlavu, dvakrát si ji omotal kolem pravého zápěstí a vydal se dál po svých. Vyděšeného a vzpouzejícího se koně táhl za sebou a přitom nevěděl kam. Kam vlastně jdou? Kam se snaží dostat? To netušil, v jednom však jasno měl. Zastavit se znamená zemřít. A tak se plahočil dál. Namáhavě se brodil hlubokým sněhem a umíněně bojoval se zdivočelým Raulem i s vichřicí. Viděl sotva pět kroků před sebe, oči mu každou chvíli zalepil poletující sníh a síly ho pomalu opouštěly. Brzy neměl nejmenší pojem o čase ani o vzdálenosti, kterou ušli. Natož o směru. Jeho svět se scvrkl na pouhý pohyb vpřed. Soustředil se výhradně na dýchání a kladení jedné nohy před druhou. A pak náhle klopýtl. Upadl, ale postavil se a ploužil se dál. A potom znovu. A stále častěji, až... Už nebyl schopen vstát. Síly ho úplně opustily. Unaveně zavřel oči.
Jen chvilku. Jen chvilku si odpočinu, pomyslel si a obklopila ho tma.