Tulák Chodec 1: 17. kapitola

DŮLEŽITÝ ROZHOVOR

Bergon se vzbudil s pocitem, že se na něj někdo dívá, a nemýlil se. Když otevřel oči, uviděl štíhlou, asi třináctiletou dívku s neposlušnou hřívou narudlých vlasů. Klečela vedle něj, v pravé ruce držela navlhčený hadřík, levou měla jen tak položenou v klíně a u nohou jí ležela malá krabička.
„Ošetřím ti tu ránu,“ oslovila jej tiše a trochu stydlivě sklopila velké, hnědé oči.
Mladíka její přítomnost lehce zaskočila. Rychle se však vzpamatoval a už se nadechoval k některé z otázek, které jej při pohledu na ni napadly, ale ona jen zavrtěla hlavou. Prsty volné ruky mu jemně, téměř něžně položila na rty a on pochopil a poslechl. Beze slova tedy, pouze významným mrknutím schválil její další počínání a ústa mu zvlnil nesmělý úsměv.
Neznámá se pohledem vrátila zpět k jeho obličeji a úsměv opětovala. Pak ale zase zvážněla a se soustředěným výrazem ve tváři začala vlhkým hadříkem opatrně smývat zaschlou krev z jeho zraněného čela.
Bergon držel a se zájmem ji přitom sledoval. Připomínala mu dobrou vílu z pohádek pro děti. Svým zjevem, stříbřitě zářivým prstýnkem, který zdobil prsteníček její levé ruky, tím jak se u něj tak najednou a naprosto tiše objevila, i tím, co teď dělala. Oblečená jako víla však rozhodně nebyla. Spíš jako nějaký kluk – uličník. Vyšší, měkké kožené boty, přiléhavé černé kalhoty a volná bílá halena s jen nedbale zavázaným šněrováním u krku a v pase stažená úzkým páskem spleteným ze tří řemínků. Bergona ten do očí bijící protiklad pobavil. Znovu se usmál a dívka, dobře si vědoma jeho hodnotícího pohledu, zčervenala jako jablíčko. Opět skryla oči za nápadně dlouhými řasami, odložila hadřík a obličej jí rozjasnil další stydlivý úsměv.
„Teď to trošku zabolí,“ upozornila potom, otevřela krabičku, vnořila do ní prst, nabrala na něj trošku pronikavě vonící, nazelenalé masti a nanesla mu ji na ránu. Velmi, velmi jemně. A když skončila, sjela mu dvěma prsty po tváři dolů směrem ke koutku úst a zamyšleně dodala: „Zůstane ti jizva.“
To něžné, jako peříčko lehké pohlazení ležícího mladíka úplně omámilo. Nespouštěl svůj pronikavý pohled z dívky a nebyl si jistý, zda sní či bdí. Prudká bolest ho však rychle vrátila do skutečnosti. Neznámá měla pravdu a on musel na okamžik zatnout zuby, protože rozetřená mast začala nesnesitelně pálit. Po pár vteřinách ale bolest ustoupila a vystřídal ji příjemný chlad. Jakoby mu dívka přiložila na čelo měkkou, studenou dlaň. Bergon povolil sevření čelistí, udiveně zvedl obočí a tahle změna v jeho obličeji vykouzlila na tváři malé víly pobavený úsměv.
„Kdo jsi?“ zeptal se s naléhavostí, kterou se ani nesnažil skrýt.
„Adriana, Hraničáři,“ odpověděla měkce a znovu se usmála. „Dcera Roberta a Darii.“
Pak sklonila zrak ke krabičce na zemi, zavřela ji a sebrala. Ještě jednou pohlédla na ošetřeného mladíka, vstala a odhalila tak očím mladého Orrinorského prince svou ještě ne úplně ženskou postavu. Potom se otočila tak prudce, až jí dlouhé vlasy zavlály, a odběhla pryč.
Bergon se rychle posadil a okouzleně hleděl za tím půvabným stvořením, dokud mu nezmizelo z očí. Ta dívka mu učarovala. Díky ní si dovolil alespoň na čas zapomenout na svůj smutek i na to, proč sem vlastně přijel. Hlasitě mu zakručelo v břiše a on si s jistým údivem uvědomil, že má hlad. S odevzdaným povzdechem tedy vstal, sáhl do jedné ze sedlových brašen a odjedl něco z uzlíku, který mu zabalil Waldor. Po snídani se opláchl v potoce, trochu se napil a rozhlédl se po Údolí. Nebe nad ním bylo bez mráčku, sluníčko už začínalo pálit a prostou krásu okolní přírody doplnilo velké množství různě velikých dřevěných domků.
Kde se tu asi vzaly? Zeptal se sám sebe s lehkým překvapením, skončil s prohlídkou a hmátl po sedle. Položil ho Raulovi na hřbet a přitom si v duchu odpověděl: Asi uprchlí Orrinorští rytíři. Ti, kteří odmítli zůstat s Rollandem.
Znovu si vzdychl. To jak na něj opět začaly doléhat otázky, kvůli nimž přijel. Zamyšleně urovnal Raulovi sedlo na hřbetě, ale přezku už moc neutahoval. Robertův srub byl blízko. Proto si na vraníka také ani nesedl. Jen ho vzal za otěže a vedl za sebou. Vrátil se s ním zpět na vyježděnou pěšinu a pomalu kráčel ke srubu. U něj se se zvláštní nadějí rozhlédl, zda ještě jednou neuvidí Adrianu, ale čekal ho „pouze“ Robin. Oba přátelé si potřásli rukama a bratrsky se objali. Jak dlouho se vlastně neviděli…? Snad věčnost.
Robin pomohl Bergonovi ustájit Raula a přitom spolu samozřejmě i rozmlouvali. Neprobírali ale nic důležitého. Jen běžné věci a Bergon za to byl vděčný. Nijak netoužil seznamovat Robina se svými starostmi. Alespoň ne teď.
Ze stáje zamířili oba mladíci už přímo do domu. Vstoupili a s požitkem vdechli příjemnou vůni jakéhosi jídla. Bergon se přivítal s čarodějkou Dariou, ale po Robertovi se rozhlížel marně. Vysloužilý Orrinorský rytíř v místnosti nebyl. A tak místo tolik očekávaného rozhovoru přijal pozvání paní domu, usedl ke stolu a hned vzápětí před ním stála miska plná červené paprikové omáčky s kousky masa a mrkve a silný krajíc chleba. Mladík chtěl pokrm nejprve odmítnout, protože jedl ani ne před hodinou a navíc ho trápil smutek a starosti spojené s budoucností. Když však pohlédl do misky, a pak se zadíval do usměvavé tváře krásné čarodějky, nějak si to rozmyslel. Jen poděkoval a s probuzenou chutí se pustil do té dobroty.
Snědl všechno, odevzdal Darie prázdnou misku a chystal se zeptat po Robertovi. Sotva ale otevřel ústa k otázce, rychle je zase zavřel, protože pán domu a vlastně i celého Údolí právě vstoupil do místnosti. Nepřišel však z venku, jak Bergon čekal, nýbrž otvorem, který připomínal do oblouku tvarované dveře, nacházel se vpravo od těch vchodových a vedl kamsi do mladíkovi dosud neznámých vnitřních částí domu.
„Vítej, chlapče,“ pozdravil ho srdečně Robert, vykročil k němu s napřaženou pravicí a o pár vteřin později už si oba tiskli ruce.
Bergon se snažil z výrazu stále stejně černě oděného muže odhadnout, zda ví nebo alespoň tuší, proč sem přijel, ale nedokázal to. Robert se tvářil – přátelsky. Jako ostatně vždy, když se viděli. Kromě pár výjimek způsobených souhrou nepříznivých okolností. A tak Bergon náhle nevěděl, co říct. Jak má říct Robertovi, že už zná tajemství svého původu, ale neví, co s ním? Jak mu má říct, že jeho matka odešla? A chce to vůbec vyslovit nahlas? Tady? Hned teď? Před Robinem a Dariou?
Z nerozhodnosti ho vysvobodil sám Robert.
„Neviděli jsme se pěkně dlouho, co říkáš?“ pravil téměř vesele. „Pojď, sedneme si někam, kde bude větší klid a nerušeně si popovídáme.“
A už vedl překvapeného Bergona do otvoru, jímž před malou chvilkou přišel.
Tak ví to nebo ne? znovu zauvažoval mladík a jeho údiv ještě vzrostl, když prošli otvorem do malé, obdélníkové chodbičky a odtud otevřenými dveřmi do místnosti, která se dala směle nazvat pracovnou. Byl zde krb, velká knihovna, psací stůl, u něhož stály dvě židle a na jehož desce se v pracovním nepořádku povalovalo několik knih a přes sebe položených map, v rohu stojící zvláštní stojan, na němž visela skvěle udržovaná zbroj, a hned vedle opřený a Bergonovi dobře známý Robertův dlouhý, jedenapůlruční meč. Mladík přeběhl zkoumavým pohledem celé zařízení místnosti a jeho oči se zastavily samozřejmě na stojanu se zbrojí.
Je tohle zbroj Orrinorského velitele? Ptal se sám sebe, zatímco Robert za nimi zavíral dveře.
„Posaď se, hochu,“ vybídl ho potom, ukázal na jednu z židlí a sám usedl na druhou.
„Vím, proč jsi přijel,“ řekl, když se Bergon posadil, a jeho tvář zvážněla. „Tvá matka odešla a ty už teď víš, kdo jsi.“
„Ano,“ pouze přikývl Bergon. K ničemu víc se nedostal, protože starší muž mluvil hned dál.
„Musíš vědět, že tvá matka by odešla, ať bys udělal, co chtěl, přesto…“ Robert se významně odmlčel a jeho další slova pak byla chladná jako čepel meče. „Přesto nechápu – proč? Proč?!“
„Proč – co?“ nerozuměl Bergon a zaskočila ho nejen otázka jako taková, ale i způsob, jakým ji muž položil.
„Tak ty nevíš?! Proč ses neozval celou tu dlouhou zimu? Víš, co si vytrpěla?“ vybuchl Robert rozzlobeně a Bergon sklonil provinile hlavu.
„Já… Snažil jsem se. Opravdu. V Cirionu jsem zaplatil jednomu muži, aby dovezl matce a Hraničářům vzkaz, že jsem v pořádku a odjíždím za Viggem na sever, ale žádný posel prý na statek ani do Eriadoru nedojel. Asi – měl jsem jí to říct sám. Vrátit se. Je mi to líto,“ téměř šeptem pronesl Bergon a myslel to upřímně. Kdyby jen tušil…
„Odpusť mi,“ omluvil se okamžitě Robert a v hlase už neměl po zlosti ani stopu. Z jeho slov teď zazníval jen smutek. „Tohle jsem nevěděl. To o tom poslovi. Za nedoručení vzkazu samozřejmě nemůžeš a je zbytečné a nesmyslné vinit tě z toho.“
Potom zmlkl a místnost ovládlo tíživé ticho, protože Bergon neřekl na tu omluvu nic. Jen pokýval zamyšleně hlavou a v duchu se ptal sám sebe, co tak asi mohlo být příčinou poslova selhání. Proč nedojel?
„Takže tobě se podařilo Vigga najít?“ prolomil nepříjemné mlčení po chvilce Robert, a také – skutečně ho zajímalo, co se stalo s vůdcem Hraničářů i co dělal proti němu sedící mladík celou zimu.
„Povídej,“ vybídl ho proto a nemusel dvakrát. Bergon mu ochotně a v krátkosti vše objasnil.
„Znovu tě žádám o prominutí,“ ještě jednou se pak omluvil Robert a s neskrývaným uznáním pokračoval. „Je úžasné, cos udělal. Nevzdal ses a nakonec přivedl Vigga domů.“
„Měli jsme štěstí,“ snažil se zastavit tu nečekanou chválu skromně Bergon a Robert se s ním nepřel.
„Ano, to jste měli,“ připustil. „Přesto… V tom jsi stejný jako tvůj otec – nebojácný a tvrdohlavý. Když si ten vzal něco do hlavy, bylo těžké vymluvit mu to. Ne nemožné, ale těžké. Jsi mu podobný víc, než tušíš, a to tvou matku ničilo.“
„Tys znal mého otce hodně dobře?“
„Byl to můj nejlepší přítel. Vyrůstali jsme spolu. Vyváděli jsme spolu všechny ty klučičí lumpárny, učili se spolu…“
„Povídej mi o něm,“ požádal tiše Bergon.
„Bergil byl rozený válečník. Štíhlý, svalnatý. Skvělý šermíř. Lidé v Nurasu i v celém Orrinoru ho ctili a uznávali stejně jako tvého dědečka. Byl výbušný a vznětlivý. Snadno se rozzlobil a stejně snadno se pro něco nadchl. A přestože dobře věděl, kým je, dokázal přiznat svou chybu, případně změnit názor. Jak už jsem řekl, jsi mu hodně podobný. Hlavně tím, jak vypadáš. Jen vlasy máš hnědé a jemnější rysy obličeje – tos zdědil po matce. On měl vlasy světlé a rovné a tvářil se většinou dost přísně,“ snažil se co nejpřesněji vypodobnit svého nejlepšího přítele Robert a pozorně naslouchajícímu Bergonovi se opět vybavil ten zvláštní, horečnatý sen. Neznámý muž doprovázející v něm jeho matku byl také světlovlasý a tvářil se přísně.
Mohl takto vypadat můj otec? A jednalo se tedy skutečně pouze o sen? Nebo spíš o nějakou v paměti dobře uloženou, dávnou vzpomínku…? Odpovědi na tyto otázky se nejspíš nikdy nedozvím, odbyl své úvahy rychle a mlčky mladík, protože Robert mluvil dál. „Víš, Bergil tvou matku velmi miloval. Jako ostatně postupem času všichni v Nurasu. Získala si je nejen svou krásou, ale i skromností a laskavostí. Bergil ji prý miloval tolik moc, že byl ochoten vzdát se pro ni Orrinorského trůnu.“
„Myslíš, že by to vážně udělal? Že by se kvůli matce všeho vzdal?“ zajímalo okamžitě Bergona.
Robert neodpověděl hned. Na chvilku se zamyslel a nad otázkou uvažoval.
„Ano. Myslím, že by to udělal,“ pronesl potom s neotřesitelnou jistotou. „Myslím, že kdyby musel opravdu volit mezi Orrinorským trůnem a tvou matkou, zvolil by si ji. Naštěstí pro něj i pro Orrinor nakonec jeho rodiče ustoupili a on tak byl tohoto rozhodování ušetřen.“
„Jeho rodiče ustoupili?“ zopakoval pochybovačně Bergon. „Nebyl to spíš jen můj dědeček, kdo ustoupil?“
„Ona ustoupila i tvá babička, chlapče. Alespoň na pohled. Chovala se vždy slušně a svou zášť si nechávala pro sebe. Tedy – většinou. Až po té smutné bitvě se o něco skutečně pokusila. Za života tvého otce nebo tvého dědečka by si něco takového nikdy nedovolila.“
„Tys byl v bitvě na planině Surrah?“
„Ano, byl,“ přiznal Robert a v hlase měl opět smutek. Smutek a ještě cosi jiného. Výčitky svědomí…?
„Co se tehdy stalo?“
„Byl jsem tři roky ženatý, stejně tak Bergil. Robinovi byl rok a tobě dva, když přijel posel se zprávou, že Dagerladský král Morgath shromažďuje vojsko,“ znovu se oddal vzpomínkám Robert. „Chystá se prý napadnout Orrinor, a já jsem proto povolán zpátky do služby. Vrátil jsem se tedy do Nurasu a na příkaz tvého otce jsem opět převzal velení. Na pochod k hranicím jsme se vydali začátkem podzimu. Bylo chladno, vlhko a mlhavo a každou chvíli drobně pršelo. Vidím to, jak včera. V čele jel tvůj otec na svém mechově šedém hřebci. Oblečen byl v plné zbroji a vypadal vskutku královsky. Po jeho levé ruce jsem jel já a po pravici měl mladého Varetha. Druhého velitele, který pevně svíral tmavě modrou Orrinorskou korouhev se stříbrným jednorožcem. Za námi následovala jízda vedená tvým dědečkem Goranem, pak vozy se zásobami a celý průvod uzavíral dlouhý zástup pěšáků. Spěchali jsme na sever, jak nejrychleji jsme dokázali, a chtěli posílit posádky hraničních pevností a zabránit Dagerladským vstoupit na naše území. Ale přijeli jsme pozdě. Morgath nás předešel. Dobyl a vyplenil všechny tři naše pevnosti. Seran, Feia a Dargon tehdy téměř lehly popelem a jejich posádky byly bez milosti pobity. Naživu zůstali vlastně jen ti, kteří – prostě utekli.“
Robert opět zmlkl a zkoumavě pohlédl na Bergona. Mladík však jeho vyprávění nijak nekomentoval. Jen se díval kamsi do prázdna a pozorně poslouchal. Starší muž tedy pokračoval. „Musíš vědět, chlapče, že tvého otce uznávali a ctili nejen rytíři, ale i prostí vojáci, a všichni ti muži byli rozhodnutí a odhodlaní následovat ho třeba na smrt. Bez ohledu na špatné zprávy zvědů i na přesilu nepřítele. Chtěli bojovat a chtěli zvítězit. Noc před bitvou jsme strávili v Orodonském lese a na planinu Surrah se tak dostali až ráno. Putovali jsme pomalu. Pouhým krokem jsme jeli tou pustou, lehce zvlněnou krajinou a moc jsme nemluvili. Napětí by se tehdy dalo krájet. Každý z nás se zaobíral vlastními myšlenkami a netrpělivě a s napětím očekával nepřátelské vojáky. Objevili se asi po dvou hodinách a nejprve se samozřejmě vyjednávalo. Dagerladské vyjednavače vedl sám Morgath, ale žádné vyjednávání ve skutečnosti neplánoval. Jak jsme ostatně očekávali. Vlastně jen zahrnul tvého otce urážkami všeho druhu a doporučil nám, abychom se vzdali. Potom poukázal na početní převahu svého vojska a navrhl podmínky míru. Chtěl volný průchod Orrinorem pro sebe i své vojáky, chtěl pod svou vládu Nuras a ostatní větší města a chtěl tvého otce…“
„Mého otce?“ podivil se upřímně Bergon.
„Chtěl vzít tvého otce do zajetí a spolu s ním všechny významnější rytíře a velitele. Chtěl nás odvést do Bartheku a uvěznit nebo možná i popravit. To nevím.“
„A otec to nepřijal.“
„Samozřejmě, že ne. Ostatně – Morgath ani nečekal, že bychom něco takového přijali. Chtěl bojovat a chtěl zvítězit. Stejně jako my.“
„Jednání bylo tedy u konce?“
„Ano. Jednání skončilo a bitva začala. Bergil velel středu pěšáků, mladý Vareth pravému křídlu, já levému a Goran měl na starosti naši jízdu. Nikdy jsi nic takového nezažil, takže netušíš, jaké to je, když se na tebe řítí nepřátelští jezdci – mohutná, pohybující se hradba složená ze železa a koňských kopyt. Neumíš si vůbec představit tu hrůzu – strach ze zranění, zmrzačení, ze smrti i chuť zahodit zbraně a utéct. Zároveň ale cítíš obrovskou zodpovědnost. Zodpovědnost velitele, a tak musíš sebrat veškerou svou sílu i odvahu a vydržet. A pak přijde střet a ty už se soustředíš jenom na zbraně. Tu svou i tu cizí, útočící. Nic jiného nevnímáš. Ani křik bojujících mužů, ani sténání raněných, třesk mečů, ržání vystrašených koní, dusot kopyt, stříkající krev. Nic z toho. Jsi tu jen ty a tvůj protivník a štěstěna je vrtkavá. Chvíli přeje jednomu, chvíli druhému a proto… Když už nebylo pochyb o našem vítězství, tak se mi v té vřavě tvůj otec náhle ztratil a právě tehdy se to stalo.“
Robert smutně vzdychl, zadíval se na nepravidelnou kresbu dřevěné podlahy a Bergon se ani neptal, co se tehdy jako mělo stát. Tak nějak vytušil, že právě tehdy, jen pár okamžiků před koncem bitvy – před vítězným koncem bitvy – přišel jeho otec o život. V pracovně se tedy znovu rozhostilo ticho a jeho vláda trvala dlouhých pět minut. Potom Robert pohlédl zpátky na mladíka před sebou a tlumeně pokračoval v přerušeném vyprávění. „Můžu se o tom pouze dohadovat, ale stalo se asi toto: Goran vyjel proti Morgathovi a došlo ke srážce. Oba muži se vzájemně vyhodili ze sedel, spadli na zem a začal souboj, v němž tvůj dědeček nemohl vyhrát. Při pádu z koně si totiž zlomil tři žebra. Morgath ho zabil, a potom – nejspíš – zaútočil tvůj otec, který jako jediný z nás přiběhl Goranovi na pomoc. Napadl Morgatha a chvíli spolu šermovali. Náhle se však Ewil, meč Orrinorských králů, rozpadl na dva kusy a Morgath tvého otce velmi těžce zranil. Bergil to však nevzdal. Sebral poslední zbytek sil a vrazil Dagerladskému králi pahýl svého meče přímo do srdce. Pak zavřel oči a už jen nehybně ležel. A právě takhle jsem ho našel. Příliš pozdě… Můj král a nejlepší přítel ležel na tom zdupaném trávníku v kaluži vlastní krve. Poklekl jsem k němu, opatrně nadzvedl jeho tělo a on otevřel oči. Zašeptal jméno tvé matky a vydechl naposledy.“
Roberta přemohly vzpomínky. Hlas se mu zlomil, bojoval s pláčem a nebyl v tu chvíli schopen pokračovat dál. A ani Bergon nemohl promluvit. Vyprávění černě oděného muže bylo tak živé, tak skutečné, že měl celou dobu pocit, jako by tam bojoval i on. Jako by byl on sám na Robertově místě a v jeho náruči zemřel nejlepší přítel. Už jednou něco podobného zažil. To když před pár lety našel Nika oběšeného na Dagerladské šibenici. A teď?
V hrdle mu uvízl nepříjemně velký knedlík a oči se samy plnily slzami. Několikrát rychle zamrkal, aby se zbavil toho mokrého, slaného a pro muže prý nedůstojného nadělení, a párkrát polkl, aby stejně naložil i se záludným knedlíkem. Přesto ticho v místnosti neporušil on, ale opět Robert.
„Bitvu jsme vyhráli,“ řekl podivně ochraptělým hlasem. „Vyhráli jsme, uchovali si svou svobodu a nezávislost a Dagerladští byli poraženi. Ale za jakou cenu?! Náš milovaný král byl mrtev, jeho otec byl mrtev, téměř třetina našich mužů také, meč Ewil se rozlomil na dva kusy a z korouhve s jednorožcem zbyly jen cáry. Věru, smutné vítězství. Smutné vítězství a na mnoho let konec vlády králů v Nurasu i v celém Orrinoru.“
Černě oděný muž opět na chvilku zmlkl. Znovu významně pohlédl na mladíka, který seděl jen kousek od něj, a hlasem plným naděje pak pokračoval. „Ale teď máme tebe. Posledního z dávných Orrinorských králů… Něco ti ukážu.“
Vstal ze židle, kývl na Bergona, aby ho následoval, a několika spěšnými kroky přešel k oknu, pod nímž se nacházela velká dřevěná truhlice na šaty. Mladík jí při prohlídce místnosti nevěnoval větší pozornost, protože takováhle truhlice stála téměř v každé domácnosti na Erském poloostrově. A ne jedna. Přesto se vydal za Robertem a cestou ho napadla ještě drobná doplňující otázka.
„A co Rolland?“ vyslovil ji hned nahlas a se zvídavostí sobě vlastní čekal na odpověď. Trochu jej totiž zarazilo, že se o rytíři z Lorethu Robert ani jednou nezmínil. Že by se ten muž bitvy na planině Surrah nezúčastnil?
„Rolland tam tehdy byl také. Patřil k nižším velitelům,“ správně pochopil mladíkova slova tázaný a otevřel víko truhlice.
Bergon mlčky přikývl a zvědavě mu nakoukl přes rameno. Oblečení. Jak také jinak. Tři hromádky úhledně složeného, čistého oblečení – haleny, kalhoty, spodky… Robert ale ještě neskončil. Opatrně, aby nic zbytečně nepomuchlal, vyndal všechny hromádky, odložil je na vlčí kožešinu, jen tak se povalující na podlaze, a objevilo se dno truhlice. Bergon se zamračil, ale neřekl ani slovo. Už totiž tušil, co mu chce bývalý Orrinorský rytíř ukázat. V hlavě slyšel zcela jasně matčin hlas: „Má ji u sebe Robert.“
A skutečně. Robert zručně odstranil falešné dno truhlice a pod ním ležely takhle dobře schované dvě skříňky z leštěného světlého dřeva. Zabíraly celé, teď už skutečné dno truhlice, ale každá byla jinak velká. Robert vyndal nejprve tu menší, s téměř posvátnou úctou ji otevřel a pronikavým modrým očím mladého prince se ukázala koruna jeho předků v celé své kráse. Umně zdobený kruh z masivního stříbra vhodně doplněný pěti modrými oválnými drahokamy, stejnými jako na prstenu, který objímal jeho levý prsteníček. Spočívala na přesně na míru ušitém polštářku z tmavě modrého sametu a Bergon náhle pocítil nesmírnou chuť uchopit ji a nasadit si ji na hlavu. Už už se chystal natáhnout po ní ruce, v poslední chvíli se však ovládl.
„A v té druhé skříňce je co?“ zeptal se a i jemu samotnému zněla ta slova chladně a odměřeně. To neměl v úmyslu.
Robert si z jeho hlasu ovšem starosti nedělal. Alespoň na pohled ne. Odložil menší skříňku – stále otevřenou – vedle svého oblečení a sáhl po větší. Na tu byl Bergon skutečně zvědavý, protože o ničem dalším se jeho matka nezmínila. Co ještě tenhle zvláštní muž odvezl z Nurasu a teď to skrývá?
Robert skříňku otevřel a ukázal přihlížejícímu mladíkovi její obsah. Na tmavě modrém sametu ležely pečlivě vyčištěné zbytky nádherného jedenapůlručního meče místy překryté špinavými kusy tmavě modré, stříbrem vyšívané látky.
„Ewil, meč Orrinorských králů,“ vydechl obdivně Bergon a dvěma prsty lehce přejel po lesklém kovu.
„A části Orrinorské korouhve. Královské korouhve. Tvojí korouhve – pečlivě sesbírané na bojišti,“ ještě doplnil Robert.
„Ale jak to?“ divil se mladík. „Měly by být…?“
„Pohřbeny v Nurasu spolu s tělem tvého otce. Ano, to měly. Ale to by je získal Northor. Přitom patří tobě.“
„Takže ty myslíš, že bych se měl přihlásit o Orrinorský trůn?“ zeptal se Bergon zcela vážně a hleděl přitom Robertovi přímo do obličeje.
„Ano,“ přisvědčil starší muž.
„To potom ale – bude válka,“ pronesl Bergon stejným hlasem a nespustil z Roberta oči.
„Ano, to bude,“ znovu souhlasil bývalý Orrinorský rytíř a pod tíhou toho modrého a tolik známého pohledu sklopil zrak. „Chtěl jsem, aby ti tohle tajemství matka prozradila dřív. Už před dvěma lety, když Northor obsadil Nuras. Tehdy bys vyhrál rychle a bez velkých ztrát. Ona o tom však nechtěla ani slyšet.“
„A teď?“
„Teď?“ Robert vzdychl. „Nebudu ti lhát, chlapče. Za tu dobu cos byl na severu se hodně změnilo. Ve tvůj neprospěch. Northor, zcela opuštěn Argaanou, ještě před zimou uzavřel mírovou smlouvu s králem Galdorem.“
„Opuštěn Argaanou? Takže…?“
„Takže v Dagerladu se stále bojuje. Teď už skutečně bojuje. Argaana se sama postavila do čela vojska a měla v úmyslu rozprášit a zničit Darethovy muže jednou pro vždy, ale byla poražena. S hanbou utekla zpátky do Bartheku. Darethovi se však dobýt její pevnost nepodařilo, a tak válka v Dagerladu pokračuje. Proto Northor na jaře uznal platnost většiny Orrinorských zákonů, dokonce se prvního dne měsíce mayenu oženil s dcerou pána z hradu Generija. Což je velmi významný a starobylý Orrinorský rod. A teď Northor jedná o míru také z Fallarským králem Rikanem.“
„A Orrinorský lid? Prostí lidé, co ti si myslí?“
„Mezi lidmi panuje spousta názorů. Však to víš. Přesto – pravda je taková, že už si na Northora zvykli. Alespoň většina z nich. Už nebude tak snadné přimět je k povstání.“
„A přesto po mně chceš, abych to udělal? Koho tedy mám vést do války? Orrinorští páni se dohodli s Northorem, prostí lidé se s ním smířili a z Orrinorských rytířů přežila jen hrstka?! Mám je vést na smrt?! Dívat se, jak umírají?“ Bergon nyní stál proti Robertovi hrdě vzpřímený, s bradou bojovně vysunutou a planoucíma očima. Podobal se v tu chvíli svému otci tolik, že starší muž o krok couvl, odložil skříňku s mečem a korouhví a uctivě sklonil hlavu.
„Měl bys vědět ještě jednu věc, můj princi,“ pronesl pak mírně. „Po bitvě na planině Surrah jsem se nepohodl s Varethem. Došlo k hádce mezi námi a zbylé Orrinorské vojsko se tak rozdělilo na dva tábory. Jedni byli s Varethem, druzí stáli za mnou. Vareth s těmi svými chtěl odjet. Podle něj Orrinor zemřel spolu s Goranem a s Bergilem. Zapomněl tehdy na tebe. Když jsem mu tě však připomněl, souhlasil s přísahou. Všichni – prostí vojáci, velitelé, rytíři i my dva jsme potom přísahali věrnost pravému Orrinorském králi. Tobě.“
„Takže neodjel?“
„Odjel i se svými muži, ale…“
„Víš, kde je?“
„Ne,“ přiznal Robert.
„Takže jsme tam, kde jsme byli,“ pronesl suše Bergon a nevesele se usmál.
„Ty tedy nechceš přijmout své dědictví?“ otázal se Robert a opět zvedl hlavu.
„Za těchto okolností asi ne.“
„Asi ne?“ protáhl rozhořčeně Robert a jeho tvář zpřísněla. „Tobě nevadí, že se na tvém trůnu roztahuje cizák, který zabral tvou zemi násilím?! Nevadí ti, že ten muž je z Dagerladu?! Ze země, jejíž král kdysi zabil tvého otce?!“
„Vadí,“ odpověděl tiše Bergon a chtěl pokračovat, ale Robert jej hněvivě přerušil. „Tak s tím něco dělej!“
V očích mladého muže nebezpečně blýsklo a rysy tváře mu ztvrdly. „A co mám podle tebe dělat?! Vyvolat vá…“
„Ano, nejprve válku, potom mír. S právoplatným králem na trůně. Což ti matka neřekla dost jasně, kdo jsi?!“ nenechal ho domluvit Robert.
„Už mě nikdy, nikdy nepřerušuj,“ pronesl napohled klidným a tichým hlasem Bergon. O to hrozivěji však vypadal.
„Promiň, můj pane,“ omluvil se okamžitě Robert a znovu uctivě sklonil hlavu. Uznal své nevhodné chování a mladý princ tak poprvé pocítil opojnou chuť moci, přesto…
„Nebudu bojovat, pane Roberte. A vím dobře, co řekla má matka. Neměla ráda násilí a nechtěla válku. Ty to víš. A ani já ji nechci. Zůstanu Hraničářem a odejdu do Eriadoru. Bergon je mrtev. Utopil se před šestnácti lety v močále a s matčiným odchodem zemřel i Ellad. Zůstal jen Chodec.“
Po těch rozhodných slovech se otočil k bývalému rytíři zády, vyšel z pokoje, ve velké jídelně se pouhým kývnutím rozloučil s Dariou a s Robinem a stále ještě pln hněvu opustil dům. Rozzlobený a hlavně zklamaný Robert vyběhl ze své pracovny jen pár vteřin po něm a chystal se ho následovat i ven, ale Daria ho zadržela.
„Nechej ho být, muži,“ řekla něžně a láskyplně Roberta objala. „A nezlob se na něj. Je mladý a jeho čas přijde. Jednou bude muset volit znovu.“
Chodec o proroctví krásné čarodějky neměl nejmenší tušení. Hned jak vyšel ven, zamířil ke stájím, vyzvedl si Raula, spěšně ho osedlal, nasedl a po vyježděné pěšince opouštěl Údolí. Ani se neohlédl, a tak nevěděl, že ho na cestě provázejí tři páry očí. Robert, Daria a nic nechápající Robin stáli na zápraží a mlčky sledovali mladíkova vzdalující se záda, mírně se pohupující Raulovu záď i jeho vlající černý ohon.
Chodec mezitím už přejel potok a nyní klusal do mírného svahu směrem k výjezdu z Údolí. Pořád se zlobil a byl pevně rozhodnutý už nikdy se sem nevrátit. Přesto se nahoře ještě zastavil, naposledy se rozhlédl po tom klidném, mírumilovném místě a jeho pronikavé modré oči upoutal pohyb na nedaleké louce. Zadíval se pozorněji a byl okouzlen. Na statném grošáku tam plným cvalem uháněla dívka, která mu ráno ošetřila čelo. Kůň neměl ani sedlo, ani uzdu a dívka se ho držela pouze nohama. Ruce nesla rozpažené, tvář nastavovala větru vzniklému rychlou jízdou, rozpuštěné, narudlé vlasy jí divoce vlály stejně jako dlouhá, stříbřitě šedá hříva jejího hřebce, a plně si vychutnávala ten neskutečně krásný pocit volnosti a dokonalé svobody. Chodec dobře znal ten pocit. Omámeně hleděl na cválající dvojici a hněv ho pomalu opouštěl.
Adriana asi vytušila jeho pohled, neboť najednou a bez zjevné námahy koně zadržela a podívala se přímo na něj. Jejich oči se setkaly, odpolední slunce zbarvilo dívčiny vlasy do odstínu právě vyleštěné mědi a mladý muž v tu chvíli věděl jistě, že na tento okamžik ani na tuto dívku už nikdy nezapomene. A věděl také, že jeho předsevzetí je pryč. Jednou se sem totiž určitě vrátí…
Vysvobodil své modré oči ze zajetí těch hnědých a pobídl Raula do kroku. Hněv ho úplně přešel. S naprostým klidem a se srdcem tak čistým, jak jen mohlo být, navedl vraníka do úzké soutěsky a na několik let opustil tohle překrásné údolí.
Adriana za ním hleděla ještě dlouho. I jí utkvěl ten kratičký okamžik hluboko v paměti a od té doby se jí dost často stávalo, že těsně před usnutím viděla Chodcovu pohlednou tvář a jeho pronikavé modré oči.