Záměna- kapitola první

 

Překročit propast bezvědomí Alyss trvalo velmi dlouho. Postupně si uvědomovala zvuky, své bolavé tělo, sucho v ústech. Než otevřela oči, přemýšlela, co se děje.

Vzpomínala si na auto, které ji srazilo, ale nechápala, kde je. Neslyšela žádné pípání nemocničních přístrojů ani hlasy sester a doktorů. Nic takového tu nebylo. Jediné co slyšela, bylo zvláštní praskání, jako by někde poblíž hořel oheň. Ale to byla pitomost, v nemocnici hořet nemůže. Vzápětí ji napadlo jiné místo, kam se mohla dostat a oheň tam hořel neustále.

Prudce otevřela oči.

Nenacházela se v Pekle. Zaplavila ji úleva. Přesto byla zmatená, místo jí nepřišlo povědomé.

Místnost byla poskromnu vybavena nábytkem, který vypadal jako ručně vyráběný. Stěny lemovaly police přeplněné knihami různých velikostí. Samotná postel měla slaměnou matraci a přikrývky tvořila směs bavlněné látky a kožešin. Oheň, který Alyss prvně slyšela, plápolal v kamenném krbu. V kotlíku nad ním se něco vařilo. Místnost byla jinak prostá veškerých výzdob.

Alyss se pokusila zvednout, ale kvůli bolesti spadla zpátky na polštář. Bolel ji snad každý sval a kost v těle. To auto ji muselo pěkně zřídit. Ale proč byla tady a ne v nemocnici? Měl to být snad nějaký pokus či žert? Nevěděla.

Znovu se pokusila zvednout, tentokrát pomaleji. Ve spáncích jí tepala krev a bolest hlavy i těla se při pohybu stávala nesnesitelnou, přesto se dokázala posadit. Přikrývka jí sklouzla z ramen. Byla jen ve spodním prádle, rameno a břicho ošetřené obvazy. Stejně obvázanou měla i hlavu.

Zrovna se chtěla zvednout a podívat se po nějakém oblečení, když se vstupní dveře otevřely. Dovnitř vstoupila černovlasá žena. Hrudník jí halil kus látky, který spíše odhaloval, než zakrýval. Oděv doplňoval kus kůže připomínající sukni a černé kalhoty. Na krku se jí blýskal náhrdelník ze zlata. V ruce svírala dlouhou hůl. Celkově vypadala jako barbarská čarodějnice.

Zář ohně se jí odrazila v očích, když promluvila: „Ach, konečně jsi vzhůru,“ zašklebila se. „Matka bude potěšena.“

„Děkuji za vaši pomoc, ale kde to jsem?“ Alyss byla ještě víc zmatená. Proč měla ta žena oblečení jak z jiné doby? A proč Alyss byla polonahá v té divné chatrči?

„Zpátky v Pustině samozřejmě. Já jsem Morrigan, kdybys zapomněla, a zrovna jsem ti obvázala rány. Mimochodem není zač.“

„v Pustině? Kde to je, takové místo neznám,“ ptala se dál Alyss. Morrigan si ji prohlédla od hlavy k patě, jako by ji viděla poprvé.

„Ta rána do hlavy asi musela být silnější, než se zdálo,“ povzdechla si. „Co si pamatuješ jako poslední?“

„No…“ Alyss se na chvilku zamyslela. „Pamatuji si, jak jsem přecházela ulici, a srazilo mě modré auto. Poslední, na co si vzpomínám, bylo, jak letím vzduchem,“ Morrigan se na tváři usadil zvláštní výraz. Ale najednou se rozesmála.

„Auto jo?“ Alyss přikývla a žena se rozesmála ještě víc. Alyss na tom nepřišlo nic vtipného.

„Co to plácáš za nesmysly! Takové divné slovo, to je nějaké nové označení pro zlobra či co?“ smála se jak pominutá. „Ze všech lidí, které mohla matka zachránit, zachránila zrovna pomatence.“

„Já nejsem pomatená!“ vykřikla Alyss. „To ty se tu směješ jako nějaký blázen,“ Morrigan zamrznul úsměv na rtech a její tvář se proměnila v hrozivou grimasu.

„Pozor na jazyk, elfko. Matka vás zachránila z věže plné zplozenců, když váš generál uprchnul s celým vojskem pryč a nechal tam vás všechny na pospas smrti,“ tón jejího hlasu bodal jako nůž. Alyss netušila, o čem žena mluví. Zplozenci? Generál a vojsko?

„Morrigan,“ hlesla. „Nemám tušení, o čem to mluvíš. Co se to děje,“ při posledních slovech se jí zlomil hlas, složila hlavu do dlaní. Morrigan se na ni dlouze zadívala. Ačkoli ji nejdřív považovala za blázna, něco na Alyssině chování ji donutilo pochybovat.

„Fňukáním se nic nedozvíš. Pojď, zeptáme se matky na její názor,“ s tím se otočila a vyšla ze dveří ven. Alyss se za ní chvíli koukala. Dveře ústily do šerého světa, ze kterého se linuly vůně lesa a vody. Když se zvedla a chtěla se vydat za ní, uvědomila si, že je stále polonahá.

Rozhlédla se a na podlaze u postele našla složené nějaké oblečení. Jednalo se o róbu modré barvy. Alyss nějakou chvíli trvalo, než se do ní nasoukala. Skládala se z několika částí a spousty pásků a přesek. Když byla plně oblečená, připadala si jak ve svěrací kazajce a to ještě navrch se závažími. Róba ji těsně obepínala a táhla k zemi její oslabené tělo.

Jakmile si přišla chráněna, vykročila za Morrigan.

Chatrč, ve které se Alyss probudila, stála na okraji jezera. Kolem se rozprostíral temný les, tichý a nepřátelský. Na břehu seděl muž ve zbroji a hleděl na vlnící se hladinu. Opodál stála Morrigan a se zájmem sledovala každý její pohyb.

Alyss málem vyskočila z kůže, když za ní promluvila skřehotavým hlasem další žena.

„Vidíš? Tady máš tu svojí šedou strážkyni. Příliš se strachuješ, mladíku,“ pronesla stařena a prošla kolem Alyss směrem k Morrigan. Muž u vody se otočil a prudce vstal, když uviděl Alyss.

„Solan, ty žiješ! Myslel jsem, že tě určitě dostali,“ pronesl s radostí v hlase a vykročil k ní. Solan? Pohlédla do jeho hnědých očí plných smutku a věděla, že přestože ho nezná, přinese mu další starosti. Nevědomky udělala krok od něj a zavrávorala. V tu ránu byl u ní a zachytil ji do náručí. Alyss musela hodně zaklonit hlavu, aby mu mohla znovu pohlédnout do očí.

„Ahoj,“ vypadlo z ní po chvilce. Hleděla mu do mladé pohledné tváře, na krátké strniště, na světle hnědé vlasy a snažila si vybavit, kdy ho viděla. Bylo to jako vzpomínat na tvář ze snu. Vzpomínka byla ukrytá někde hluboko v paměti, nedosažitelná, za neproniknutelnou mlhou.

Sklopila zrak k zemi a s pevnou půdou pod nohama se vyprostila z jeho sevření.

„Nejmenuji se Solan, jsem Alyss,“ smutně se na něj podívala čekajíc jeho reakci.

„Ale co to plácáš, jmenuješ se Solan, než jsi byla přijata mezi šedé strážce, patřila jsi ke Kruhu mágů. Jsou to dva dny, kdy jsme společně bojovali proti zplozencům ve věži Ishalu,“ na mladíkově tváři byly znát rozpaky. Nevěřil jí, to bylo jisté, a skoro to vypadalo, jako by si myslel, že si z něj Alyss utahuje.

„Já si ale na nic z toho nepamatuju,“ hlas se jí chvěl, když to vyslovila. „Skoro mi připadá, že jsem z jiného světa,“ hlesla. Mladík razantně zavrtěl hlavou.

„To není možné. Znám tě, tedy jen chvíli ale znám a vypadáš furt stejně. Od té noci ve věži ses nezměnila.“

„Já nevím co se to děje, ale nic z toho tady nepoznávám! Nikoho z vás a ani nic o čem mluvíte, mi nepřipadá známé. Jaké jiné vysvětlení máš?“ Alyss nevěřila, k jakému závěru došla. Ale nenapadalo ji žádné jiné racionální řešení. Moment…

Alyss se dotkla své obvázané hlavy. Při nehodě se mohla poranit na hlavě a tohle mohl být pouze výplod její unavené mysli. Rozesmála se jako šílená a obklopil jí zvláštní klid.

„No jistě! Je to jen halucinace, něco takového přece není možné,“ ale přeci jen v ní hlodala pochybnost. Ani si neuvědomila, odkud ta rána přišla. Najednou měla tvář v jednom ohni a klečela na vlhké zemi. Nad ní se tyčila Morrigan s tváří zkřivenou ve zlou grimasu.

„Připadá ti tohle jako halucinace?! Vzpamatuje se!“ vrhla po ní ještě jeden hrozivý pohled, než ji obešla a zmizela ve stínech chatrče.

„Má dcera je někdy trochu výbušná, ale myslí to dobře,“ přišla k ní stařena a pomohla jí zpátky na nohy. Alyss se celá chvěla. Bolest, kterou cítila na tváři, byla skutečná, nemohl to být jen nějaký výplod její fantasie. Celé tělo se jí chvělo, jak se to mohlo stát? Proč zrovna ona?

„Nemůže být ohavností?“ zašeptal do ticha mladík.

„Mohla by, ale není. Tady jde o něco jiného,“ odpověděla stařena a zkoumavě si prohlížela dívčinu tvář. „S něčím takovým jsem se ještě nesetkala a to že už jsem se setkala s mnoho nevídanými věcmi,“ uchechtla se.

„Pověz nám něco o sobě,“ vybídla ji. Alyss se zhluboka nadechla, než začala.

„Jmenuji se Alyss Walkerová. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem obyčejná pracující holka. Předtím, než jsem se tady probudila, mě srazilo auto.“

„Zajímavé,“ podotkla starší žena. Nezeptala se na auto ani na nic jiného. Tentokrát Alyss pozorovala stařenu.

„Můžete mě dostat zpátky?“ Alyssin hlas zněl přiškrceně.

„Kdybych věděla jak, tak už jsi tam. Ferelden teď potřebuje silné bojovníky, ne vystrašená ptáčata,“ svůj posměch se ani nesnažila skrývat. Alyss propadala beznaději. To tu už navždy zůstane? Uvězněna v cizím těle, v cizí zemi. Navíc se zdálo, že je tato země zrovna ve válce, toho se Alyss účastnit nechtěla. Přesto zřejmě neměla na vybranou.

„To neexistuje nikdo, kdo by mi mohl pomoci vrátit se zpátky domů?“

„Možná ve věži mágů by mohli mít nějaké záznamy o takto neuvěřitelných událostech, ale dost o tom pochybuji,“ odvětila stařena.

„Vážně si nic nepamatuješ?“ zeptal se mladík, který doposud stál opodál. Ramena měl sklesle svěšená. Alyss mu zřejmě vzala poslední naději. Na jeho otázku zakroutila hlavou.

„Pamatuji si svůj život jinde, ne ale ten který mi tady popisujete,“ mladík pokýval hlavou a obrátil se k Alyss zády, znovu se usadil na břehu vody a hleděl někam do neznáma.

„Mám nápad, ale nejdřív tě musím obeznámit s nějakými věcmi, o kterých bys měla vědět,“ skřehotavý hlas vytrhl Alyss ze zamyšleného pohledu na mladíkova záda. Neměla už sílu o něčem debatovat, ale pokud nebude muset diskutovat o tom, jestli je blázen nebo ne, budiž.

Vydala se se střenou na malou mýtinu opodál, čekal ji dlouhý rozhovor.