Tanec bláznů 2

„Jděte si po svém!“ modlila jsem se, aby mi neselhal hlas. Pravačkou, stále volnou, jsem tomu nejdotěrnějšímu chtěla vlepit facku. Jen takovou malou. Abych mu neublížila. Jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že ruka už teď volná není. Táhnou mě do prostoru mezi domy. Zpola zaplněného odpadky, vyhozenými z oken. Odsud je nikdo neodváží.
Zkouším křičet. Nejde to. Jako bych to netušila!? To jsem celá já. Když jde do tuhého, také ztuhnu. Zatím se mi, naštěstí, tuho vyhýbalo. Ale asi už jsem vyčerpala limit.
Zkouším kopat. Chlapa s lysinou na hlavě jsem trefila pod koleno. Jen se víc naštval. Dal mi pěstí. Cítila jsem, jak se mi nos ohnul, a něco luplo. Do pusy mi teče krev. Leze mi pod sukni a zajímá se o spoďárky. Chce mi ukrást spodní prádlo! Prosím, ať jde o prádlo! Je z hedvábí, vyšívané. Vezměte si ho! Strčil do mě prst! Bolí to. Nesmím sebou házet! Nesmím se bránit, nebo mě zabijí. Zbylí dva mě tisknou ke drolící se zdi. Ve vlasech mám maltu, ruce odřené.
Jeden je velký a silný. Ten druhý má trochu ohnutou páteř, kulhá. Dívá se na mě ale o poznání mlsněji. Můj zaměstnavatel má pravdu, nejsem skoro k ničemu. Dobrá tak akorát abych uvařila vodu. Dobře! Vybírám si toho většího. Mozek? Nechci ho zabít! Nechci nikomu ublížit. Žaludek? Zavírám oči a oni mě pokládají do smetí. Leží mi na rukou. V konečcích prstů, zaražených v jeho smrdutém podpaží, cítím, jak mu tělem proudí krev. Myslím na ni. Na jednu každou malou krvinku. A ty malinké částečky, ze kterých se skládají „Pospěšte si, děvčata!“
Cítím, jak se tep zrychluje. Jeho tělo se zahřívá. Doufám, že to nemá nějakou přirozenou příčinu. Nemá. To by neječel. Když otevřu oči, vidím, jak po čtyřech couvá. Druzí dva se přesunují na horní polovinu mého těla. Upouštím od útoku na macka a pokouším se zasáhnout kolenem to, co čouhá plešounovi z krytí. Netrefila jsem. Skrček na mě vytáhl kovaný nůž. Bez střenky. Blbec. Odhazuje horký kus železa. Vysmeknu se plešounovi. Stále drží můj plášť. Tak ať mu slouží! Vybíhám na ulici. Poslední, co vidím je lavice.
Velký muž odhodil lavici, kterou použil jako zastavovací prostředek a uplivl si. „Skurvená čarodějnice!“ Slina dopadla na tělíčko zkroucené u jeho nohou. „Uřežu jí hnáty, svini!“ dodal, aby řeč nestála a otočil se k nově příchozímu.
Káplo mi na hlavu. Probudila jsem se na pytli. Vycpaném slámou, překrytém houní, nasáklém vodou. Opatrně jsem spustila nohu dolů, do roští, na kterém pytel leží. Zachrastilo to a já si uvědomila, že ruce za hlavou mám spoutané a přivázané k trámu. Zkusím s ním zalomcovat. Opravdu se pohne. Cloumám celou stěnou a ze stropu se začínají odlupovat kusy zatuhlých sazí.
„Nezboř to tu. Ten sloup je nosnej.“ promluví muž u ohniště na druhé vlhké straně místnosti. Zvedl se a zamířil ke mně.
„Kde to jsem?“ pokouším se dostat ho celého do zorného pole.
„Pěkný kaťátka, slušný vychování, nádherný zuby. Kolik za tebe můžu dostat?“ šťourá se klacíkem ve vlastních zahnědlých zubech.
„Od koho?“ vyhrknu. Prohlížím si ho a bolí mě za krkem, jak se snažím udržet hlavu v nepřirozeném úhlu. Je o dost starší, než já, ale zatím ne starý. Světlá, ale ne bledá, pleť poznamenaná sluncem vypálenými fleky a rozpraskanými žilkami. Vlasy, čouhající zpod šátku, tmavé, oči ve stínu. Takže někdo z místních. Ve vráskách kolem úst a očí má mour. Horník? Kde jsou tu nejbližší doly?
„No, ve svým vlasnim zájmu doufej, že nejvíc vod toho, kdo bude hledat přímo tebe.“ propíchne křivým prstem vzduch mezi námi. „Tak komu budeš chybět?“
„Neveriel Bespire!“ vydechnu „Zaměstnává mě.“
„Tady?“ neubrání se úsměvu.