Tanec bláznů 3

Bosý chlapec, dospělákům tak do pasu, stál před kamenným průčelím měšťanského domu. Zakláněl hlavu, aby viděl na znak ve vysokém štítě. Na tváři mu přistávaly vločky. Když se za oknem, blízko dveří, mihl stín, kluk sebou trhl a zabušil na vyřezávané dřevo zčernalé roky a vrstvami oleje. Na zvonek, zavěšený napravo, nedosáhl. Otevřela usměvavá dáma ve vysokém bílém čepci. Okolo pasu měla zástěru, v uších drahé náušnice a v očích jiskřičky, které jako by popíraly její věk. Pohled upřela na vojáky uprostřed ulice. Jeden z nich zabodl dlouhou tyč, s blyštivým sklíčkem a změtí ramen na vršku, mezi dlažební kostky a něco zakřičel. Další, na konci ulice, se na něj podíval skrz trubku na podobné tyči a odpověděl mu. Na to první nejspíš zaklel, upravil délku své tyče a znovu zakřičel. Třetí si to zapsal. Žena na ně chvíli zírala, než si všimla chlapce a sklonila se k němu. V ruce se špinavými nehty držel košík a tekla mu nudle.
„´si by rádi něco koupili!“ vyhrkl klučina a sundal plátno z košíku. Zamračila se a poplácala ho po tváři „Ne, díky zlatíčko, mám dost vlastních.“ Zalovila v zástěře a do pusy mu strčila křížalu.
Kluk udiveně vykulil oči a polovinu křížaly bleskurychle skryl v protržené podšívce vesty. „De vo tu, co to nosí…“ mlácl zalepenou tlamičkou.
Ženina ústa zformovala velké Ó a s razantním „Nemáme zájem o služby tohoto druhu!“ zabouchla dveře. Vzala odložený koš s prádlem a vystoupala k oknu na odpočívadle. Majitel nemovitosti tam stál. Zamračený, s rukama zkříženýma na hrudi. Pozoroval dění na ulici. V akváriu na trojnožce řval roztoužený šnek.
„Co to vyvádějí?“ zajímala se a zatahala za domácí plášť z exkluzivního sukna „Tohle už opravdu potřebuje vyprat!“
„Nedám!“ usmál se a opatrně usrkl svůj oblíbený bylinkový čaj. Stejně si spálil jazyk. „Vyměřují kanalizaci.“
„A to je co?“ obrátila oči v sloup v očekávání nějakého výplodu zlovůle dobyvatelů.
„To je věc, která zajistí, že už nebudete muset chodit pro vodu, ale pohodlně v kuchyni otočíte kličkou a…“ začal vysvětlovat.
„Milostivá Ahni!“ vykřikla a vtiskla mu koš s prádlem do rukou. Slétla se schodů a vyběhla před dům, kde se několikrát otočila kolem své osy. Jeden z vojáků na ni pískl a ukázal směrem k zelnému trhu a doprava.
Chlapce dopadla až před sedlářovým krámkem. Popadla ho za flígr a odtáhla zpět do domu. Pusu mu ucpala křížalami.
Když klučina vyklopil, proč přišel, Bespire se opatrně usmál. „Proč bych měl?“ posadil se do křesla a proutí zaskřípalo. „Proč bych za ni měl platit? Můžu si ji vzít zpět násilím. Tedy pokud ji zpět chci.“ Znovu usrkl čaj a pokrčil rameny „To už je jiná otázka.“
Dveře se rozletěly, čaroděj se zamračil a pohledem sledoval vcházející ženu „Vždy poslouchá.“
„Smím s tebou mluvit?“ usrkla vína na ředění čaje, které hostovi nenabídli a pokynula mu „Ty se zatím posaď.“ Otočila se k majiteli nemovitosti „A ty pojď semnou, prosím.“
Jen, co za Bespirem zapadly dveře, špinavý klučina se pustil do obhlídky. Domem rezonovalo šnečí tokání.
„Zatímco spolu mluvíme, drahá, ten prcek nás nejspíš vykrádá.“ začal, ale nedomluvil.
„Jak jen můžeš!? Co když jí ublíží! Pokud ty nechceš nic podniknout, vyplatím ji sama!“ dala si ruce v bok. Jako pokaždé, když uplatňovala svůj vliv na muže, který ji, za nic na světě, nechtěl propustit, ale ani si ji nechtěl vzít. Tentokrát ale nezvítězila.
„Pokud je tak chytrá, aby se dostala do potíží, je i dost chytrá, aby se dostala z nich.“ pronesl poněkud zaraženě a odešel ťukat na akvárko.

-IOI-

„Milostivá Ahni, ochraňuj…
Neopouštěj.
Střež cestu a ukazuj kudy jít,
aby naše kroky nezanikly v temnotách,
aby nepohaslo světlo v nás.
Paní, dobrá…
moudrá jako podzim, voníš nadějí jara, jako zima dáváš odpočinout, jako léto hřeješ a pomáháš zrát.
My stojíme a přijímáme.
Hledíme k jasnému nebi. Tam někde nad mraky.
Naše ruce jsou prázdné, srdce otevřená… jako Tvé ruce, jako Tvé srdce…“
Žena nedokázala pokračovat. Proč také? Už nemohla dobrou, milovanou Paní poprosit o to, o co ji žádala. Už ne. Tenhle byl poslední. V minulých dnech prosila, plakala a ptala se proč ona. Proč ona je desátá z deseti. Dala by život… Jistě, ten výměna zahrnovala, kdyby…
Z jiného místa, někde daleko, za mořem vřesu, za zlátnoucími horami potaženými severským pralesem, za břidlicovým pobřežím, za oceánem s bílými krajkami vln a ještě dál, se modlila jiná žena. I ona klečela u lůžka svého dítěte a prosila Milostivou o pomoc. Nemusela do žádného chrámu, Ahni to nežádala. Nenabízela žádnou oběť, Ahni by ji nepřijala. Jediné co dávala, byla ona sama. Dávala by, kdyby již byla žádána. Zatím, doufajíc, že přijde čas, kdy bude moci bohyni splatit, svírala ruce na postranici prázdné postele. V dlaních žmoulala prostěradlo. „Nevydávej jim moje dítě…“

-OIO-

„Jeden z deseti…!“ rezonovalo jí myslí. Nejprve to bylo takové jemné klepání. Klepání sílilo. A sílilo… až se začal klepat celý její Svět. V okamžiku, kdy se množství proklepaného, zde neplynoucího, času začalo zdát neúnosné, rozhodla se jednat. Tiše vstala z šedých polštářů, tak nějak nepatřičně, plujících po hladině jezera pod citrónově žlutým nebem a navštívila obě ženy. První, aby ulevila od bolesti a ukázala cestu dál… aby si něco vzala. Druhou, aby ulevila od bolesti mnohým a změnila, co bude dál… aby něco dala. Nechtěla, aby se k ní modlili a byla odhodlaná vzít jim každý důvod k tomu. Za jakoukoliv cenu.