Zayn Malik

Přestěhovali jsme se s rodiči do rodinného domu na pokraj Londýna. Okolo našeho domu bylo spousty vil a dům hned vedle nás měl množství luxusních bytů, které si pronajímali nejrůznější lidé a často třeba jenom na měsíc. Byli to různí zbohatlíci. Můj pokoj ležel v druhém patře našeho domu a měla jsem dobrý výhled do jednoho z bytů, který měl vysoká a široká okna s dlouhými závěsy. Měla jsem výhled do obýváku, ale pokud nájemníci chtěli soukromí jednoduše zatáhli závěsy a nebo použili jiné prostředky, nebyl problém, aby měli soukromí pokud chtěli. Mě osobně bylo nepříjemné, že mi mohli civět do mého pokoje. Sama jsem však zvědavě vyhlížela, co za nové lidi se přistěhovalo.
Jednoho dne jsem seděla u stolu s nohama na něm, žvýkala žvýkačku z nudy a četla časopis. Občas k tomu bytu mé oči zvědavě zamířili. Závěsy byly roztažené a někdo v něm chodil, někdo se do něj právě stěhoval. Neviděla jsem dost dobře kdo to zase je, ale interiér bytu si upravoval k obrazu svému. Sprejoval dokonce na zdi, pokud jsem to dobře viděla. Možná nějaký výtvarník. Měl černé vlasy, byl to muž. Nakonec všichni lidé odešli a on v tom bytě zůstal sám. Měl přítelkyni. Blondýnu, dívali se společně na televizi v objetí a jedli popcorn. Ráda jsem nájemníky sledovala, pokud mi to umožnili, byla t zábava a jejich hloupost, že si závěsy nezatáhli, mohla jsem si ve svém pokoji dělat co chtěla. Seděla jsem u okna, sledovala je, neviděla jsem jejich obličeje, užívala jsem si představ, že takhle sedím u té televize já s nějakým svým přítele, kterého jsem neměla. Během dne jsem dělala zase jiné věci ale k večeru jsem se zadívala zase na ten byt. Svítilo se tam a ten muž si nezatáhnul závěsy, to bylo neobvyklé. Chodil po bytě bez trička a někoho mi začal neuvěřitelně připomínat, ten pocit jsem měla už během dne. Připomínal mi Zayna Malika z One Direction. „To není možné.“ Napadlo mě. Ale stále víc jsem tomu tušení začala opravdu propadat – je to on?!
Rozčileně jsem zapnula svůj laptop, který jsem měla na stole přímo u svého okna a přitom zírala na toho muže a střídavě do obrazovky. Najela jsem na google a zadala Zaynovo jméno do vyhledavače a podívala se na jeho fotku a poté na toho muže „No tak otoč se.“ Říkala jsem si se skousnutým rtem, chodil po místnosti a telefonoval a byl skoro pořád zády. Poté se otočil a s úsměvem se podíval přímo do mého okna, ztuhla jsem. Byl úplně stejný jako Zayn. Nejspíš mě viděl, jak na něj zírám, ale podíval se zase pryč, jakoby mě neviděl. Nalepila jsem se na okno a samým rozčilením jsem se snažila poznat, zda je to skutečně Zayn. Byl mým oblíbeným členem One Direction. Otevřela jsem okno a do půl pasu vykoukla ven ve snaze vidět jeho obličej z větší blízkosti, to jsem neměla dělat, protože jsem málem vypadla z okna dolů, zachytila jsem se na poslední chvíli a vrátila se zpět do bezpečné pozice s myšlenkami, že jsem málem přišla o život. Podívala jsem se do jeho okna stále ještě v šoku a všimla si, že na mě upřeně zírá a stojí blízko svého okna. Byla jsem zmatená, stále spíše v radosti, že jsem nevypadla a v myšlenkách, že jsem hlupačka. Zayn na mě koukal možná trochu se starostí, jeho obočí bylo svraštěné, možná také s podezřením, že ho špehuji a po nějaké krátké době se jeho závěsy zatáhly. Připadala jsem si hloupě.
Druhého dne, kdy jsem vyrážela do školy jsem jako první rozhrnula závěsy a chtěla vidět jeho byt. Ale závěsy byly zatažené a on tam asi nebyl. Šla jsem tedy do školy. Když jsem se vracela, jeho závěsy byly stále zatažené. Možná byt opustil. Surfovala jsem na facebooku a přitom jsem měla zase dobrý výhled z okna, bavilo mě sledovat dění na ulici a naší zahradě a v okně sousedů zatímco jsem se učila, trávila čas na internetu nebo zkrátka dělala jakékoliv jiné věci u svého stolu. Zayn přijel a já si toho všimla. Nalepila jsem se hned na okno, líbil se mi.
Když přišel do bytu roztáhnul závěsy což bylo divné, protože se už stmívalo a následně si rozsvítil a poté přišel k oknu a podíval se letmo ke mně. Nakonec jsem taky rozsvítila, aby mohl vidět do mého bytu a taky mě. Třeba to světlo bylo protože jsem v něm upoutala pozornost pomyslela jsem si. Se zájmem se se dívala do jeho okna, ale nikde jsem ho neviděla a tak jsem to pustila z hlavy.
V noci jsem slyšela, jakoby někdo házel kamenem do mého okna a dunivou hudbu. Vyskočila jsem z postele v úleku a otevřela závěsy. V Zaynově bytě se konala party, bylo to od něj. Někdo však házel kameny do mého okna, proč by to dělal? Pozorně jsem se dívala kdo a náhle jsem viděla na zahradě toho domu stát Zayna s dalšíma dvěma klukama, jedli chipsy a se zájmem a s darebným úsměvem se dívali do mého okna. Otevřela jsem a zvědavě se na ně dívala. „Chceš chips?“ nabízel mi s přátelským pohledem a pobaveným úsměvem a jeho dva přátelé na mě přítomně hleděli. „Jo“ kývala jsem hlavou se zamračením z překvapení, poté co jsem se zmátořila jsem řekla „Díky“ Zayn chips vyhodil do výšky směrem ke mně, ale ten neměl šanci ke mně vůbec doletět, měl to být spíš vtip. Rozesmála jsem se a jeho přátele se taky smáli a neustále se chipsy krmili. „Asi si pro něj budeš muset dojít.“ „Jsem v pyžamu.“ Zamračila jsem se. „To nevadí jsme tady jenom my.“ Odpověděl. Na jeho zahradě bylo spousty dalších lidí, ale já jsem odpověděla „Dobře.“ Se zaujatým úsměvem. Měla jsem pyžamo ve stylu dupaček pro dospělé. Líbilo se mi a chtěla jsem jedno takové, po celém pyžamu byli medvídci. Potichu jsem se vyplížila z domu a poté jen přeběhla na jejich zahradu. Zayn mi nabídnul a přitom se s úsměvy dívali na moje pyžamo. „Tohle není pyžamová party“ poznamenal s úšklebkem jeho přítel. „Jo já vim.“ Pokrčila jsem rameny, „Asi už zase půjdu do postele. Díky za chipsy.“ Řekla jsem poté Zaynovi. „Vážně? Tak rychle?“ odpověděl jen a vypadal, že je z celé situace překvapený tak jako já. „No jo, zapomněla jsem zhasnout lampičku.“ Otočila jsem se s úsměvem ke svému oknu a poukázala na světlo v něm. Zayn jedl chipsy dál a se zaujetím na mě zíral a nenamáhal se dlouho k žádné odpovědi, jeho přátelé též. „To snad chvíli vydrží ne?“ přemlouvali mě všichni tři. „Nechala jsem otevřené dveře do chodby, kdyby to vzbudilo sestru, nebo rodiče, asi by je to vylekalo, kdyby je napadlo podívat se ke mně a zjistit, že tam nejsem. Ne ne, jestli tu s vámi chvíli mám být pak musím jít zhasnout lampičku.“ „Jo jasně, tak jdi, chápu, ty tu s námi nechceš být, pak už se nevrátíš.“ Řekl Zayn a otočil se zády. „Ale ne vrátím, pojď klidně se mnou jestli chceš, ale musíme být tišší.“ Zayn se na mě otočil a jenom se na mě díval možná v dalším překvapení, já sama jsem z celé situace byla též stále zaskočena. Podíval se na své přátele, dal jednomu pytlík brambůrek do ruky, věnoval pohled druhému a řekl „Dobře, to zavání dobrodružstvím.“ „My s vámi půjdeme taky jestli můžeme.“ Řekl hned jeden z jeho přátel a druhý popoběhnul spolu s nimi dál. „Pořádná zábava tady stejně není.“ „No to už nás bude hodně, co když se rodiče probudí.“ „Neprobudí.“ Řekl jen Zayn. Šli tedy do mého domu, potichu našlapovali, všichni tři museli jít až do mého pokoje. Bylo to trochu zvláštní. Zhasla jsem lampičku a mezitím se rozhlíželi po mém pokoji. „Páni tolik plyšáků na posteli.“ Zasmál se jeden z nich pubernálně. Ignorovala jsem to. Zayna zase zaujaly malůvky na zdi od mé sestry, uměla dobře malovat. „Kdo to kreslil?“ „Moje sestra, líbí se ti to?“ „Není to špatné, vlastně je to krásné.“ Řekl a usmál se na mě. „Oh to jí zítra povím, že jí to vzkazuješ.“ Zayn se rozesmál „Dobře, chtěl bych vidět její překvapení, až jí to oznámíš.“ Zavtipkoval. Poté se vydali zpět na Zaynovu zahradu.