Tanec bláznů 4

Probudila jsem se s bušícím srdcem a hlavou jako střep. Ve tmě. Vyčerpaná. První, co mě napadlo, že je to trest za nějaký večírek, kde mě mohli postrádat. To bych ale neměla ruce svázané za hlavou a po těle ten divný pocit. Nebo ano? Došlo mi, že noc jsem strávila přetáčením se z jednoho boku na druhý, zvracením a nadzvedáváním z pytle. K tomu podezření mě dovedla bolavá lýtka, odřená zápěstí, navlhlý zadek, přeležená spodní polovina mě, nos ucpaný krví a kusem hadru. A vlnobití v hlavě. Jen myslet bolelo! Ukázalo se, že v místnosti není úplná tma. Světlo, proudící nějakým otvorem mimo mé zorné pole, odhalilo vyhaslé ohniště, ohlodanou stoličku a velkého hlodavce. Koukal na mě. A já na něj. „Ani na to nemysli!“ zasípala jsem. Po chvíli vrzly dveře a o futra se opřel někdo, z něhož jsem viděla jen prošoupané špičky bot a v nich zastrčené špinavé kalhoty. Pokusila jsem se pohnout hlavou, ale svět se roztočil. Trhla jsem rukama a ze stropu se na mě sesypal prach, omítka a kamínky. A ztrouchnivělé dřevo hemžící se červy.
Popošel, abych na něj viděla a vytáhl ten největší a nejrezavější nůž. Jak milé! „Zdá se, že vo tebe nigdo nestojí!“ klekl si na pytel a proutí zaskřípalo, jak se naklonil.
Zjistila jsem, že zblízka páchne mnohem méně, než z dálky. Zvláštní.
„No, nejsi nejmladší. Krásy jsi taky moc nepobrala. Šukat, jak se tak na tebe dívám, asi taky moc neumíš, co? Myslím, že užitečnější bude, když mi budeš dlužit službičku.“ Vsunul čepel mezi mé dlaně. Trhnutím přeřízl provaz a sedřel zbylou kůži na zápěstích, která mi přitiskl ke sloupu „Ještě chvíli je nech nahoře.“
Kývla jsem na souhlas a okamžitě jsem dala ruce dolů, abych se o ně opřela při zvracení. Ale vyšla ze mě jen troška kyselého průhledného slizu. Padla bych do toho tváří, kdyby mě nepodržel, protože paže jako by mi utrhl výbuch. „Já… nevím kdo jste, co tady dělám a proč, ale silně pochybuji…“ postavila jsem se na nohy a zamířila ke dveřím. Abych se zřítila do ohniště „… že dobrovolně…“ Sakra! Zapomněla jsem, co jsem chtěla říct. Ležela jsem v popelu, cukala končetinami a bulela „Je mi zle! Co jsem včera vyváděla?!“ asi se mu zželelo tak ubohého stvoření, protože mě zvedl a posadil na štokrle. A podpíral „Porvala ses, pobavila pár grázlů, srazila se s letící lavicí a povařila jednoho našince ve vlastní šťávě.“ Stiskl mi spánky svýma hrubýma rukama a zamračil se „A teď pudeš domu, nebo za někym, kdo zjistí jak vášnivě se tvůj mozeček pošmajchloval s…“ zaťukal mi na hlavu.
„Já nemam kalhotky!“ vydechla jsem a polkla další kyselý nával.
„Jo, a já nesehnal nikoho, kdo by koupil čarodějnici. Každej den holt néjni posvícení!“
Vyvedl mě po temných oslizlých schodech na dvorek mezi mnohapatrovými domy. V jednom rohu, odděleném nízkým vyplétaným plůtkem, se sebevědomě producírovaly slepice a jůrily. V dalším bylo nějaké harampádí, převážně topné dřevo. Naskládali ho kolem stromu, jehož temně zelená koruna, tvořená zmrzlými listy, stínila nebe a kořeny rozežíraly základy okolních staveb. Třetím rohem prosvítala ulice, ve dne působící mnohem přívětivěji, než v noci. Táhl mě jako hadrovou pannu a zajímal se "Co´s vlasně ďála tady? Sama!?"
Najednou, jako by se mi splašil jazyk a já se rozpovídala. Možná se mi podaří získat ho na svou stranu… „Nepřišlo ti, v poslední době že je něco špatně? Obsadili nás!“ zavrčela jsem a pevněji se chytla jeho paže, abych neupadla. „Jednoho z nich jsem napíchla. Omylem. Jen jsem se snažila vypudit sršně z ptačí budky… Mezi mé přednost magie asi nepatří, no. Proto jsem chtěla pomoc a…“ Nadechla jsem se, protože jsem nad střechou jednoho ze stánků s laciným zbožím zahlédla špici halapartny městské hlídky.
„Pomóóóc!“ zaječela jsem a vytrhla se mu. Cestou jsem porazila stojan s košíky a hromádku nějakého ovoce, než jsem do tváře toho, kdo mě chytil, vychrlila „Unesl mě a pak mě držel v nějakém sklepě…“
„Har!“ vyštěkl, předal mě strážnému a trojice vojáků, doprovázejících hlídku se jala pronásledovat mého únosce.
Měla jsem tušit, že sem by se sami neodvážili ani ve dne!

-OIO-

Vlhkost byla všudypřítomná. Hlínou omítnuté zdi se třpytily malinkatými kapičkami vlastního potu. Po kamenných voda v malých čůrcích stékala. Až do korýtek podél zdí, kde se slučovala v potůčky a mířila k rourám procházejícím hradbou. Lidé v ulicích přidávali do kroku. Na strmé střechy z došků, prken, šindelů všech myslitelných tvarů a velikostí a štípané břidlice dopadaly první kapky. V Turakle začínalo pršet. Nic neobvyklého a rozhodně nic nevítaného. Trojice mužů v tabardech způli slonovinově bílých a zleva, na srdci, barvy sedlé krve, pospíchala z Kozího plácku ve spodní části města do Středního trhu. Měli sice po službě, ale v poslední době to znamenalo tak málo. Díky konexím, které zrovna u nich, nelze nepředpokládat, se jim podařilo proklouznout, právě zavíranou, branou. Vždyť kdo by se chtěl plahočit až ke Sviňské brance zvlášť, když ještě ani nepadla tma? Zastavili se až u lešení a hromady zkroucených měděných plechů v rohu většího ze dvou nádvoří městské pevnosti. Koně, za kterým šli, právě někdo odváděl do stájí. Na ochozu se objevil Chasumbre a pokynul nejstaršímu z mužů, aby ho následoval. Retzan Tedbe se pohledem, slibujícím podrobnou zprávu o věcech příštích, rozloučil se svými přáteli a následoval čaroděje. Dvojice se usadila na klády pod ochozem a bezpečná před deštěm, se začala handrkovat, zda je vhodnější tu zůstat a počkat, až co kalirbakský posel přinesl, nebo se jít připravit na nejhorší. Nakonec zvítězila vyčkávací taktika. Vždyť nepřítel byl určitě dobrých deset dní pochodu od brodu přes Sivku.