Tajemství zatracených 4.díl

Kaiso: Usnul jsem, zase. Jen na pět minut, ale zdálo se mi o tom klukovi, jako bych byl přesně vedle něj a koukal na něj. Byl v kopce a ten zrzoun měl v ruce bič a…….pane bože. On mu dával rány i do obličeje. Byl jsem ne něj naštvaný. A chtěl ho zabít. Víc než kdy jindy, ale nedovolila mi to moje mysl, která hlásila, že je někdo za dveřmi.

Otevřel jsem oči a sedl si. Dříve než někdo otevřel dveře jsem stihl sebrat svůj meč a strčit si ho za opasek, abych mohl svému pánovi zase sloužit.

„Pane, co potřebujete?“

Byl mile překvapen a já byl rád. „Pojď mi udělat oběd a sobě taky.“

„Ano, pane.“ Vyšli jsme z mého pokoje a já za mířil do kuchyně, pán do jídelny.

U kuchyně jsem se zastavil a podíval se do vedlejší chodby.

Zrzoun.

Byl jsem naštvaný, ale nechal jsem to plavat. Vešel jsem do kuchyně a udělal rychlej oběd, který byl během pár minut hotov.

 

Sunquin: „Ten kluk se probral.“ Začnu vykládat u oběda. „Když jsem ho šel zkontrolovat, byl šíleně drzý a nedal si říct. Musíš pochopit že zajatce nešetříme. Ten kluk má hodně divnou sílu, která u nás není nijak známá, mohlo by se stát že by útočil.“ Pověděl jsem. „Proto jsem nařídil mu ukázat kde je jeho místo, proto se nezděs, až ho uvidíš.“ Šeptnu. „Až se oba najíme, doprovodíš mě k němu, potřebuju zjistit pár informací, pokud nebude mluvit se mnou, budeš to právě ty, kdo od vše podstatné zjistí, rozumíš mi?“ Po tom co přikývl jsme pak jedli bez jediného slova.

Zavolal jsem jednoho ze svého služebnictva, aby sklidil nádobí. S Kaisem jsem se pak odebral chodbami do kopek. „Tudy.“ Nasměruju ho, když přejdeme k železným dveřím, které otevřu a sejdu schody do podzemí, kde už se usazoval mírný chlad. Po chvíli odemknu další dveře a nechám Kaisa aby vstoupil. „Držíme ho v poslední řadě vlevo, tady bys měl být mírně opatrný, všichni jsou nebezpeční.“ S tím zastavím u klece toho kluka. Ležel na zemi s krvavými ránami. Mírně se zamračím a pak odemknu jeho klec. Ukážu Kaisovi aby vstoupil dál, po něm jsem vešel i já.

„Už jsi pochopil, co znamená slušně se vyjadřovat, zrůdo?“ Kouknu na něj, jenom ke mně obrátí svou slzenou tvář a propálí mě pohledem. „Kaiso.“ Oslovím svého osobního otroka. „Myslím že se mnou nebude mluvit. Zkus to sám, zjisti pár informací o jeho životě, kdo je zač, co všecko má za sílu a hlavně kolik toho zvládne ovládat!“ Přikážu a opustím klec. „Počkám tě venku.“ Řeknu ještě, pak se na něj otočím a dodám: „Máš pět minut, jestli se zdržím třeba jen o sekundu, nedostaneš do zítřka najíst.“  Upozorním a nechám ho ať si s tím mrňousem pohraje. Na tváři se mi vykouzlí děsivý úsměv.

 

Kaiso: „….zrůdo?“

Tohle slovo mě probralo. Zase se mi to ozývalo v hlavě. Někdo mi to řekl a já jsem se z toho zhroutil. Tohle slovo mě doprovázelo celý můj život. Proč jen mi to slovo připadalo tak důležitě? A proč nechci uposlechnout rozkaz svého pána a místo toho ho obejmout? Už vím, je to ten kluk z mého jílce meče!

Pán zavřel dveře a já vytáhl svůj meč a přistoupil k němu.

„Jak se jmenuješ?“ zavrčel jsem.

„Ty to víš,“ odpověděl mi.

Sekl jsem ho do ruky. „Odpověz!“

„Simon,“ odpověděl plačtivě.

„Dobře, Simone, pokud budeš odpovídat v klidu…..možná tě nezabiju.“

Zapadli dveře, které oddělovali kopku a chodbu do vstupní síně.

Sklonil jsem meč a řekl: „Odkud tě znám?“

„Cože?“

„Nic.“ Meč jsem mu dal pod krk.

„Jaké umíš ovládat síly?“

„Všech živlů.“

Řízl jsem ho do tváře. „Lépe!“

„Oheň, vodu, zemi a vzduch.“
„Dobře.“ Vytáhl jsem ho na nohy a mrštil s ním o zeď.

„Ukaž mi co dovedeš!“ vykřiknu.

 

Simon: Nechápu o co mu jde. „Ne.“ Šeptnu plačtivě. S tím se na mě rozmáchne, ale já se jen taktak vyhnu. Syknu bolestí. Teď nemůžu nic. Jsem zraněný, vysílený, podchlazený a k tomu…tou zimou jsem úplně ztuhlý. „Ne!“ Křiknu. „Kaiso…prosím…“ Rozklepu se jako ratlík. „Nech…“ Vzlyknu, při čemž se bolavě chytnu za srdce. Bolí. Zase.

Začne na mě řvát, v tu chvíli se skrčím do klubíčka a zacpu si uši. Připomíná mi to rodinu v ten osudový den. Křičeli. „Omlouvám se…“  Šeptám stále dokola. „Omlouvám se…“ Snažím se uklidnit ale ten třas nešel zastavit. „Já nechtěl…“ S tím se uvolní kousek mé síly, tak jako tenkrát. „Omlouvám se…omlouvám se!“ Křiknu s čímž z rukou vyhodím dvě ohnivé koule. Jedna z nich zasáhne Kaisův meč, a on ho s překvapením upustí k zemi. Kouknu mu do tváře. „Nech mě už být…Kaiso…prosím…“ S tím se mu dívám do tváře, do jeho rudých očí a vzpomínám na to co jsem mu udělal. „nejsi žádná zrůda…odpusť mi…už se…nezlob…prosím….“ Vzlykám a žádám ho o odpuštění. Ale nic nepomáhá.

 

Kaiso: „Ty jeden zmetku! Nepros mě! Já chci vidět co umíš a klidně tě i přivedu na pokraj smrti, pokud ti to pomůže! Dělej vstaň a okamžitě zaútoč!“

V tu chvíli na mě letí jedna ohnivá koule. Nastavím ji meč a když se o něj roztříští moje mysl se projasní. 

Pustil jsem meč. Ne já ho nedokážu zabít. On je jediný…stejný jako já. On ovládá živli a já…….co vlastně jsem? Jenom vím, že máme oba prokletí, které nás doprovází celý život.

On se mi omlouval za něco, co si nepamatuju. On se mi omlouval, za to, že řekl, že jsem zrůda.

„Jsem zrůda,“ řekl jsem a otočil se k němu zády. Vezmu svůj meč a chvíli přemýšlím. Hodím ho po něm a minu jen o malej kousek od jeho ruky. Zasáhl jsem trochy ty okovy. Kruci! Ale jedna moje část se radovala. Vypadalo to, že si toho nevšiml. Dobře.

 „To je pro příště! Příště se strefím!“ a s těmito slovy jsem vyšel z cely. Musím přidat do kroku, abych to stihl, ale stejně sem nemusel, přišel jsem dříve.

„Pane! Jmenuje se Simon. Umí ovládat 4 živly: oheň, vodu, zemi, vzduch. Obávám se však, že vám bude k ničemu, protože se bojí komukoliv ublížit. Musel jsem ho několikrát seknout do ruky, aby na mě zaútočil jen ohněm. Nedokáže ublížit.“

 

Sunquin: „Mýlíš se, jeho čas příjde.“ Řeknu mírně přemýšlejíc jak zlomit jeho ubohou vůli. „Dokud se nezotaví, bude za ním chodit Louris, myslím že ten ho donutí klesnout na mysli.“ Zakřením se. „Bojí se protože se nechce projevovat, hraje si na chudinku, nenech se zmýlit jeho sladkou ubrečenou tvářičkou.“ S tím mu rozcuchám vlasy. „Až příjde tvůj čas, budeš ho hlídat, až příjde tvůj čas budeš za něj brát plnou zodpovědnost.“ Vysvětlím tajemně a vedu ho směrem do velkého sálu. „Přeji si abys mi dělal dneska společnost Kaiso.“ Rozhodnu se.

 

Simon: Sedím skrčený v tom malém rožku jako předtím. Bolestně křičím rvu si vlasy z hlavy a nemůžu setřást ten jeho prázdný hlas z mysli. „Kaiso! Promiň! Promiň mi…promiň!“ Křičím bolestně. Nevím zda tohle dovedu vydržet. Sám nevím jak dlouho budu schopen tohle snášet.

 

Kaiso: Šel jsem vedle něho a přemýšlel. Což jsem neměl. Vrazil mi akorát pár facek a zařval na mě: „Ty mě neposloucháš?“
Musel jsem se z toho nějak vykecat. „Ano pane, poslouchám. Jenom mi dělá starost on, váš zajatec. Proč se mi omlouval za to, že jsem zrůda?“

„Ty nemáš co přemýšlet, ale odpovím ti., Protože on je zrůda a ty taky. Takže se ti prostě omlouval a doufal, že ho necháš bejt a neublížíš mu.“

„Aha. Kde vám mám dělat společnost?“

 

Sunquin:Zapřemýšlím se. „U mě.“ Kouknu na něj a vedu ho do svého pokoje. Jenom co vešel, zamkl jsem za námi dveře. „Otrok, který musí poslouchat svého pána.“ Připomenu mu. „Škoda jen že tu nejsou žádné ženy.“ Zatvářím se smutně. „Pojď sem.“ Přikážu když si sednu na postel. „Posaď se ke mně.“ Podám další rozkaz, jenom co to udělá je uvězněn v mém polibku. „Chci abys mi dnešní den patřil, Kaiso.“ Řeknu, když se od něj oddálím. Ihned ho ale srazím fackou za ten zhnusený pohled který na mě udělal. „Jsi jen otrok! Bez možností rozhodování a práv! Musíš se podřídit! Dnes poprvé a také naposledy…tedy podle toho jestli se nenajde někdo lepší.“ Ušklíbnu se a povalím ho na postel, při čemž ho zalehnu a opět ho začnu vášnivě líbat.

 

Kaiso:Ne! NE! Já to nechci! Znovu jsem ho od sebe odstrčil, ale on mě srazil další fackou.

„Uvědom si, kde je tvé místo!“

Zklidnil jsem se a nechal ho, ať si teda dělá co chce. Zasypával mě hladovými a vášnivými polibky, ale já mu je neoplácel. Hnusilo se mi to, ale nemohl jsem nic dělat. Už jsem si začínám uvědomovat co jsem a kdo jsem. Kouzlo na náramku každý den sláblo a on to netušil.

Začal mi sundávat košili. Nechal jsem ho. Pak moje košile letěla vzduchem.

„Jsi krásný,“ šeptne mi tiše do ucha.

Jen jsem svrásčil obočí. Přesunul se k mému krku, odkud pokračoval na moji hruď a níže, až se zastavil u pásku mích kalhot. Rozepl mi ho.

ŤUK. ŤUK.

Někdo zaklepal na dveře.

Můj “pán“ se za mě zvedl a šel otevřít. Za dveřmi stál ten zrzaví kluk.

„CO?“

„Ano, pane!“

„Cože se stalo s těma mřížema?“
„Roztavili se pane?“

„A ten kluk?“

„Je pořád v té cele, nejspíše netuší, že něco takového udělal.“

„Fajn. Kaiso!“ křikl do pokoje.

„Ano,“ objevil jsem se vedle něho ještě pořád bez košile s rozeplím páskem.

„Půjdeš toho kluka přesunout do jiné klece. A ty!“ řekl a ukázal na zrzouna, „mi půjdeš udělat nějaké jídlo. Poté mi připravíš oblečení. Budu přes noc pryč.“

„Ano pane,“ řekli jsme oba a já jsem vyrazil i bez košile, jenom jsem si cestou zapnul pásek.

 

Simon: Stále jsem se svíral za vlasy a kolébal se ze strany na stranu. Moje tvář byla uslzená. Má pokožka pomalu modrala z omrzlin, které jsem zde chytil. Každou sekundou mi byla větší a větší zima. „K-K-Kaiso…“ Šeptnu tiše. Přikrčím se k mřížím více, snažím se schoulit do nejmenšího klubíčka, abych se alespoň trochu zahřál. „O-Odusť..mi…prosím…“ Šeptám. Oči se mi začínají převracet, znamení že upadám do šoku. Před očima jsem měl stále jeho. Jeho utrápenou tvář, jeho bezmoc, pak jeho naštvaný a nenávistný obličej. Rozvzlykám se. Rány na mém těle jsem už ani pomalu necítil. Celé mé tělo bylo ztuhlé, nemohl jsem se pohnout i kdybych chtěl.

Uslyším tiché kroky. Ruce přesunu na uši, začnu křičet a při tom bolestně brečet. „Ne! Už ne!“ Křičím jako pominutý. „Ne…ne…ne…“ Nepřestanu se hýbat, svůj obličej mám stále schovaný.

 

Kaiso: Slyším ho křičet a něco se ve mně zlomí. Musím ho dostat ven a sebe taky. Tohle nepůjde jen tak. Přišel jsem až k cele, teda k tomu, co z ní zbylo a vytáhl Simona na nohy. Byl celý zmrzlí, jeho rány byly celé špinavé a jeho obličej samá odřenina.

„Simone?“

Nic, byl v šoku.

„Simone, prosím, to jsem já…Kaiso.“

Trochu sebou trhnul a pak začal opakovat: „Promiň..Odpusť mi…..Kaiso.“

Sakra. Musím ho zahřát. Jinak dostane zápal plic.

Bohužel jsem na sobě neměl ani košili, ani sebou neměl deku, ale něco mě napadlo. Položil jsem ho zase na zem. Věděl jsem, že nikam neuteče.

Vyběhl jsem k první cele, která byly prázdná a v ní byla deka. Rychle jsem ji sebral a běžel zpět.

Zabalil jsem ho do deky a vzal do náručí. Odnesl jsem ho do vedlejší cely a položil na zem. Čekal jsem, až se uklidní a chvílemi jsem poslouchal, jestli někdo nejde.

„Simone, jak jsem ti mohl ublížit?“ zanaříkal jsem.

„Hmmm….“

Otočil se a zamžoural na mě.

Byl jsem tak štastný, že jsem ho objal a bylo mi jedno, že měl otevřené rány, protože jsem mu je okamžitě uzdravil. Sunquin už nade mnou neměl žádnou moc, ale on to netušil.

 

Simon: „Hm…“ S tím zavřu oči. Byl jsem tak vyčerpaný že jsem se nezmohl na nic, jenom se nechat objímat. Síly mě najednou opustily a já mohl spát. V jeho blízkosti jsem se cítil tak chráněně. Dřímal jsem, tentokrát s klidem na duši, je tady a neodchází, nic nedělá…neubližuje mi….pomáhá. Mé zranění se vyléčilo. Jen odřeniny, podlitiny a pár jizev zůstalo. Přece jenom nešlo vyléčit všecko. Hluboce a dusivě se rozkašlu. Mé tělo se stále nemůže nijak zahřát.

Najednou cítím jak ode mě vstává. Zadržím ho jemným stiskem jeho ruky. „Neodcházej.“ Šeptnu vyčerpaně. „nenechávej mě samotného.“ Stečou mi slzy z očí. „Kaiso…já to nebyl…to on mě…on mě…“ Snažím se uklidnit. „Ovládal mě…“ Vydám ze sebe. „Nikdy bych ti takhle neublížil.“ Má ruka spadla, už ho nesvírala. Neměl jsem už žádnou sílu. Jen jsem chtěl ať o tom ví. Ať ví pravdu.

 

Sunquin: * psát za dvě postavy…to je konečná xDDD*

Vzal jsem si nové oblečení a namířil jsem ven, Louris mne doprovodil až k mému koni, kde jsem mu přikázal, ať dá na Simona pozor, stejně tak jako na Kaisa.

Musel jsem odejít co nejrychleji, pročistit si hlavu, protože to co jsem málem udělal…s ním! To snad…

„Tse.“ Prohodím a pobídnu koně do klusu.

*Neceš si vzít na starosti Lourise? xD Když já psala za dva tak co kdyby se to vyrovnalo? xDDD tři už psát nebudu!!! xDD*

 

*jo klidně, ale očekávej, že dlouho na scéně nezůstane xDD*

Kaiso: Vstal jsem a chtěl jsem odejít.Vyléčil jsem mu rány a klidně bych tu s ním zůstal na vždy, ale musel jsem si jít něco vyřídit s Lourisem. Musím udělat to, na co jsem dlouho čekal, ale nepůjde to hned. Musím chvilku počkat.

On ho ovládal ten kretén. Tak to teda ne!

„Neboj, chápu to. Věděl jsem, že bys nic takového neřekl, ale i tak ta slova bolela,“ řekl jsem a dal mu pusu na čelo.

„Musím jít, musím něco vyřídit.“

 

Louis: Konečně odjel. A myši mají pré. Cheche.

„Takže nejdříve půjdu zkontrolovat toho kluka ve vězení, potom můžu propustit jednoho z kopky, aby zabil Kaisa. Poté si dám večeři a půjdu spát do pánovi ložnice. Che che.“

Vydal jsem se do kopky. Otevřel jsem dveře a skoro jsem vrazil do Kaisa.

„Á, Kaiso, tebe zrovna hledám.“

„Vážně?“ odvětil.

„Jo. Pán přijede až zítra ráno a já bych si rád něco dal. Mohl bys mi udělat večeři?“

Doufal jsem že poslechne, protože ten jeho náramek je pořád funkční a měl by poslouchat i mě.

„Ano.“

„Dobře, až ji budeš mít hotovou, dej večeři tomu klukovi a ostatním  v kopce. Pak běž spát.“

„Ano.“

Šel jsem se posadit do jídelny a za pár chvil mi přišlo jídlo až pod nos.

„Hmm….krásně to voní.“

Pustil jsem se do jídla a za pár minut už nebylo na talíři nic.

Kaiso zatím šel nakrmit zajatce v kopce. No, alespoň si můžu jít lehnout.

Vstal jsem a šel si lehnout do té nejlepší, nejpohodlnější postele, co existuje.

Za pár chvil jsem už spal bezesným spánkem.

 

Simon: *Aha! Tak takový rozmazlený fracek…já bych ho z té postele hnala! O co že tam leží i se svýma hnusnýma špinavýma botama Q,Q Chudák postýlka…*

Odešel…odešel a já…já tu zůstal. Klec byla otevřená ale nezmohl jsem se na nic než na mírné kňučení a kašel který mi zůstával na průduškách a tím mě trápil a dusil. „K-Kaiso.“ Snažil jsem se zakrýt do té deky víc, ale nemohl jsem, nešlo mi to. „Kaiso.“ Vzlyknu a z očí mi steče pár kapek slz. „Kde jsi?“ Bál jsem se že to nedopadne dobře. Cítil jsem se tak sám…tak sám jako vždycky…

 

Kaiso: *Nejasně že je to rozmazlený fracek! Cos čekala? Krále na úrovni debila? xDD*

Jakmile jsem měl všechno hotové zase jsem vešel do kopky. Ten debil mě tu nebude hledat. To jsem si byl jist. Šel si lehnout do jeho postele a já tady můžu zůstat a nebo i se Simone zmizet, což udělám velice rád.

Nejdříve jsem otevřel všechny cely a všem těm chudákům, co tu byly zavřený jsem řekl, ať jdou. Nejdříve nevyšel z klece ani jeden, ale poté všichni vyšli ven a pomalu odešli z věže pryč.

„Tak a teď za Simonem.“

Dveře měl otevřeně, přesně tak, jak jsem je nechal, ale než jsem vlezl do cely sundal jsem ten náramek. Nebylo to nic složitého. Použil jsem jenom jedno jednoduché odemykací kouzlo. Pak jsem vešel za Simonem, který se tam choulil v klubíčku a plakal.

„Simone?“ ozval jsem se nesměle.

 

Simon: „Hm?“ Vydám ze sebe. Svou jednou rukou pohnu tak, že leží těsně u mých pootevřených úst. „K-Kaiso.“ Šeptl jsem bez kousku energie, stále jsem se držel, nemohl bych mu tu přece vyčerpáním seknout, tolik starostí…už teď má toho určitě až nad hlavu, teď ještě tohle… „Je…je mi z-zima…“ Zašeptám tiše, když ke mně přiklekl a v rukou svíral tác s miskou. Mé vidění se mlžilo, proto jsem nechal oči raději zavřené. „P-Přišel jsi.“ Pokusím se o úsměv.

Cítil jsem náhle teplou náruč…tu ochranářskou náruč, kterou bych si nedovedl splést. „K-Když jsi byl pryč…já…“ Vydám ze sebe. „T-Ten…ten co mě tu hlídal…on…“ Vzlyknu. „On přijde…že ano?“ Strachuju se. „Viděl jsem t-to…ve snu…“

 

Kaiso:Držel jsem ho a nechtěl pustit, jen jsem mu odpověděl: „Ne nepřijde. Leží teď v posteli a spí. Než odejdeme, tak ho zabiju, za to , jak se ke mně choval.“
„Odnesu tě odtud, dobře? Buď v té dece a ani se nehni jo? Kdybychom někoho potkali, řeknu že jsi mrtví a jdu tě předhodit masožravým růžím, tak se ani nehni jo?“

Přikývl a já si ho vyzvedl do náruče. Cestou ven, jsme nikoho nepotkali, ale já místo k východu zamířil k pokoji našeho pána. Při tom slově jsem se ušklíbl.

Potichu jsem otevřel dveře, vytáhl meč a přiložil ho k Lourisovému hrdlu. Ten se s trhnutím, okamžitě probudil.

Naklonil jsem se k němu a zašeptal: „Řekni Sunquinasovi, že nad námi už nemá žádnou moc a jestli nás bude v dohledný době sledovat, nebudu váhat a poštvu proti němu Ducha Lesa, který už je tak na mé straně. Jasné?“

Přikývl.

„Fajn.“
Sundal jsem ostří z jeho krku a otočil se k odchodu. Zrovna jsem sáhnul po klice, když jsem se musel skrčit. Ten parchant po mě totiž hodil nůž.

 

Louis: Ten zmetek mě probudil? Jak se opovažuje?

Pak jsem zmrznul. Meč pod mým krkem. Sakra.

Když odcházel vytáhl jsem dýku, kterou jsem vždycky nosil za opaskem a hodil ji po něm.

Kruci vyhnul se. Co asi teď udělá?

Místo toho, aby mě však zabil, jenom otevřel dveře, vzal si dýku a zmizel.

Co to sakra bylo? Modré světlo??

 

Kaiso: Vzal jsem Simona, který seděl u dveří a odnášel ho pryč z tohoto hrozného místo do úkrytu ve zříceninách. Alespoň že těch úkrytů mám více.

„Simone? Je ti pořád zima?“

Přikývl.

„Vydržíš tak půl hodiny? Pokud poběžím, budeme v mém ukrytu tak do dvaceti minut, ale nevím, jestli nenarazíme na překážku. Vydržíš?“

Zase jen přikývl.

A tak jsem se rozeběhl do úkrytu daleko na jihu.

 

Simon: Přivinul jsem se k němu blíž. Cítit jeho teplo na mém zmrzlém těle bylo k nezaplacení. Držel mě tak pevně, nemohl jsem si přát nic lepšího. Více jsem nepotřeboval, mé ruce, které se jemně dotýkaly jeho holé svalnaté hrudi polevily. Má mysl se uvolnila a já přestal vnímat. Dohnalo mě to. Doufal jsem že mu nebudu dělat starosti.

 

Sunquin: Vracel jsme se domů, při čemž jsem držel v ruce jedno vzácné zvíře jehož krev dodává energii a sílu. Díky němu také celé ty roky sílím a jsem skoro nepřemožitelný. Po celou dobu co jsem lovil tyhle zvířata jsem si stále dokola mumlám jakési slova, kterým ani já sám nerozumím. To je teď jedno, zesílím a při nejhorším tomu mrňousovi odeberu jeho vlastnosti a přivlastním si je. Pak budu neporazitelný! * hezké vyhlídky do budoucnosti co? ;D to ještě neví co ho čeká doma xDD*

 

*asi tak mnoo xDDD připravila jsem mu hezké uvítání xDD*

Kaiso: Konečně usnul. Že mu to ale trvalo. Za pár chvil jsme byly v mé skrýši a já okamžitě rozdělal oheň a ohřál vodu, abych mu mohl omýt ty záda, které neměl ještě úplně zahojený.

Sundal jsem z něj deku, položil jsem ji před krb a ne ni jsem položil Simona. Sundal jsem mu košili – teda její zbytky, zval jsem horkou mokrou hadru a začal mu omývat záda.

Začal jsem se u toho usmívat a někdy mu na záda vletěl krátký polibek.

A doufal jsem že se neprobudí a zase mě neseřve, což bych nechtěl, ale…..teď jsem si uvědomil, vždyť on neví, že se proměnil v draka, duch jen ví, jestli ví o těch vlcích a že ho unesli. Sakra, takže až ho proberu, musím mu to vysvětlit.

 

Louris: Sakra! Je zpět a to ještě nic neví a je na něm poznat, že už to tuší. Kruci.

Vydal jsem se ven a pomohl pánovi na zem.

„Pane, oni utekli,“ řekl jsem poníženě.

„COŽE!!“ křikl na mě a vlepil mi facku, která mě poslala k zemi.

„TOS JE NEUMĚL POHLÍDAT? Jak mohly utéct, vždyť byly pod mým kouzlem!! Sakra!!“

„Pane a Kaiso vám vzkazuje, že pokud ho budete sledovat, poštve proti vám Ducha Lesa, který je už na jeho straně. Nelhal pane, ono se za ním objevilo modré světlo, které se zformovalo do mé podoby. Byl to ON.“

„Fajn. Tak dobře. Měl bych se uklidnit a tebe předhodit masožravým růžím.“