V objetí krve - pokračování

Ráno bylo neskutečně mlhavé a to i na Dillanské město, které se nacházelo na jižní straně Selg’arského hlavního ostrova. Přesněji řečeno toto město bylo vztyčeno na stejnojmenném ostrově. Dillan byl správním městem pro celou Unii souostroví, ale také to bylo přístavní město. Byla to hlavní křižovatka obchodních cest, jak rád prohlašoval Darothův děd; každý den zde kotvily nové a nové lodě převážející vlnu, tabák, železo anebo alkohol. Dillanský ostrov byl na ovoce a maso připravený, na toto Darothovi předci mysleli především, když nechali zbudovat oborvské plantáže a farmy na jídlo. Pokud by došla obživa, může dojít ke vzpouře a tu bychom také nemuseli potlačit - přeci jenom byl to ostrov. 

Taerys vstala několik hodin před úsvitem, aby se ujistila, že má skutečně vše připraveno na její dlouhou výpravu. Oblékla se do dlouhé tmavě modré tuniky a kožených kalhot. Přes záda si přehodila brašnu s věcmi o nichž si myslela, že by se mohli v budoucnu hodit. Oděv, který pro dnešní den zvolila nebyl hoden kněžského řádu a kdyby ji v tom spatřil někdo z jejich sester, nevěděla jak tento jev vysvětlit. 

Po příchodu do budovy řádu se setkala s nejvyšší kněžkou a vše ji vypověděla. Darothovy plány se jí moc nelíbili, ale král byl král a nedalo se mu odporovat. I potom všem, co kdy pro sesterstvo udělal by se jakékoliv neuposlechnutí považovalo za zradu a ta se trestala smrtí. Daroth jejich sesterstvu nevěnoval tolik času jako jeho milostivý otec, místo toho seděl raději zavřený ve svých komnatách a přemýšlel. Kam a proč mizely městské zásoby a finance nikdo z obyvatelstva nevěděl. Několikrát dokonce sestry odmítly na protest navštěvovat jeho obydlí a modlit se společně s jeho služebnictvem, ale i přesto se nestalo nic vážného. Některé z kněžek, které za protestem stály, nechal popravit a nebo zlinčovat na důkaz své moci. Dvojice od něho odvrátila svůj pohled, prohlašovala vždy ráda nejvyšší kněžka.

„Loučení bývá těžké, má drahá.” Řekla jí ještě před odchodem. „A ločení s dobrým přítelem obzvlášť. Nechť tě tedy má drahá, provází moc a síla Dvojice.”

Taerys se naposledy rozhlédla po okoji a se sklopeným pohledem zabouchla dveře. Každá z kněžek řádu měla svůj vlastní pokoj vybavený nočním stolkem, skříní a postelí - víc kněžka nepotřebovala. Tak jim to nařizoval kodex, soukromí především! Uspokojení těla i ducha bylo vždy na místě po celodenní práci, kdy se vrátila unavená do pokoje a tam si mohla nerušeně lehnout. Jedině tak bylo možné dosáhnout plného propojení s Dvojicí, kteří nad nimi drželi ochranou ruku. 

Kněžka opustila budouvu řádu a vstoupila na hlučnou hlavní třídu. Všechny důležité služby byly umístěny právě zde, ať už se jednalo o holiče nebo kasarna městkých strážných. Daroth v tomto ohledu myslel na vše, přikázal lidem se z hlavní ulice přestěhovat do nedaleké čtvrti. Zabránil několika protestům, než si lidé - nuceni pochopit, že to nepůjde jinak - zvykli a nakonec ještě s jeho nápadem souhlasili. 

V tomto ohledu doopravdy myslel na vše. Kněžka svižným krokem pokračovala z kopce dolů do přístavu. V tak ranní hodinu zde bylo celkem rušno; lidé vylézali ze svých obydlí a spěchali do práce. Sem tam dokonce i Taerys pozdravili. Nemohla jim to mít za zlé, nebyla přeci oděna v kněžském rouchu, které měla včera při Radě. V tento okamžik vypadala Taerys jako kterákoliv jiná žena s brašnou na zádech mířící do přístavu. A přesně o toto jí šlo, musela zapadnout. Nesměla na sebe moc upozorňovat, dnes ne.

Naposledy se otočila, aby pohlédla na budovu jejího řádu, než jí zmizí za umělým horizontem ulice. Podle svitu slunce a odhadovaného času teprve teď většina ze sester vstala a vydávala se na snídani. Jak ráda by se k nim připojila. První jídlo byla jediná možnost vidět všechny sestry pohromadě. Jediný okamžik kdy se mohli společně pobavit, zasmát a zavzpomínat na staré časy vlády Darothova otce.

Ona však pokračovala dál po dlážděné ulici plné lidí. Na okamžik se zastavila u budky s rychlým občerstvením, kde si vzala krajíc chleba a zapila ho hrnkem horkého mléka. Bude mi to tu chybět!

Doky byly plné řvoucího ptactva čekajícího na svou kořist a nervózními námořníky. Z nejbližší lodě se právě vynášely zásoby, které přivezla. Nezastavila se, aby jim pomohla, nechala mladého člena posádky táhnout plný dřevěný sud - zřejmě s vínem - kolem ní po ulici, aniž by se zastavila. 

Taerysina loď kotvila na samém konci přístavu, na nejzazším výčnělku ostrova na němž Dillanské město leželo. Vlajka s Dillanským symbolem na stěžni ještě potvrdila její slova a ona se spěšně vydala k ní. Cestou se k ní přiklopýtal zarostlý muž oblečený v kožených, na několika místech děravých, kalhotech a špinavé plátěné košily. Na hlavě měl položený veliký černý klobouk s Dillanským symbolem na vrchu.

„Kapitáne Jornane. Jak milé překvapení takhle po ránu.” Alespoň jedna z dobrých zpráv. Muž byl její dlouholetý přítel, který téměř pokaždé, co kotvil v docích navštívil ji a její sesterstvo, kde se modlil společně s Taerys. Tento počin byl velice zvláštní, protože většina obyvatel a návštěvníků Dillanského města přestala věřit ve Dvojici a přesměrovali se na víru v Roeta, syna Aegona Znesvětitele. „Doufám, že také míříte do Wel’darovi říše.” pronesla aniž by si uvědomila, že se usmívá.

„Samozřejmě,” pronesl zpěvným kapitánským hlasem, „přeci si nenechám jenom tak ujít možnost doprovázet vás na tak důležitou výpravu, nemyslíte? I když ohledně Wel’dara nepřál bych mu nic jiného než vzpouru v jeho říši. Zapomíná na poddané a raději si plní kapsy jídlem a pitím. Pořádá turnaje, které nemá z čeho financovat a proto zvyšuje daně! Myslí jenom na sebe, prase jedno.” Kapitán Jornan si odplivl do moře a dál pokračoval. „Máme čtrnáct dní na to abychom se dostali do jeho říše. Tak zní Darothův příkaz, jinak mi prý zabaví Kavku i s celou mojí posádkou. Mladý král zřejmě moc času netrávil na moři, jinak by věděl že je to téměř nemožné -” 

„To vážně řekl?” snažila se zastavit jeho urputnou řeč, ale bylo to k ničemu. Kapitán ji zřejmě neslyšel.