Tanec bláznů 9

Ještě chladem čirým ranním vzduchem se nese kokrhání. Drůbež opatrně klade pařátky do jinovatky a nakukuje oknem do kuchyně. „Zase se dělá teplo.“ zívnu a nohou pošoupnu hrnec na louh pod filtr. Irleš vykvíkne „Málem bych zapomněla!“ Zaloví v zástěře a předá mi malý balíček. Kámen obalený kůží a omotaný provázkem. „Tohle přišlo, když jsi tu nebyla. Vyrazilo to okno. Nev řekl, že to máš líbesbríf, jináč bych to vyhodila.“ smála se.
„Od koho?“ vyhrknu. Mě přeci nikdo nepíše. Ne, že bych nikoho neznala, ale to málo mých známých zase nezná písmenka. To mi připomíná, že bych se měla zase jednou zastavit u své rodiny. Jestli něco nepotřebují. To zase bude boj! Můj současný mezek se bojí vody a naložit ho na loď přes úžinu… Nicméně mohla bych spojit povinné s užitečným a necestovat sama. A nechám ho tam!
V relativním soukromí alkovny rozbaluji zprávu. Prsty se mi třesou. Není od bratrových pravnoučat. A není to milostné psaníčko. Věděla jsem to, jakmile jsem ho zahlédla. A Neveriel to také ví! Strhnu provázek a kůže se odchlípne. Obětní krev mi smáčí prsty. Sakra! Čuně jedno! Odhodím kámen a položím si kůži na ruku těsně pod manžetou tříčtvrtečního rukávu. Krvavou stranou dolů. A strhnu ji. Au! Na kůži se mi začervená několik škrábanců a od nich se rozeběhnou tenké krvavé stružky. Kape to na podlahu. Budu muset vytřít. Než stihnu vyluštit celý ten příšerný prasopis, vzkaz odteče. A je po něm! Už se to nedá opakovat. A já vím sotva polovinu.
Neveriel míchá něco v kotli. Nejspíš zase vyrábí povidla. Nebudu mu bránit. Má je dobrá. „Budu mít návštěvu. Smím si půjčit jeden z pokojů pro hosty.“ mám na jazyku, ale vypadne ze mě jen „Budu teď potřebovat pár dní volnější režim a také bych si ráda vzala nějaké peníze z trezoru.“ Otočí se a varovně zvedne prst. Pak jako by shledal, že jsem dospělá a pitomá, takže stejně udělám, co budu chtít já. Jen zavrčí „Běž si, kam chceš, ale vcelku se vrať.“ Nabere na vařečku tmavou hmotu a pobídne mne „Krobloňová s extra dávkou medu…“
Mezitím přišla Mira. Na nic nečeká a preventivně pláče. Beru si ji zase k sobě. A cítím drobný osten uspokojení, že Bespire ostrouhal. Nicméně já si to ani nenaúčtovala. Škoda, že jí ten zmetek nenechal nějaké peníze. Říšský orel, nebo dva by se šikli! Rozhodla jsem se Miru, i když mě to netěší, ještě trochu potrápit „Nevypadá to dobře, ale zatím jsem na nic nenarazila. Kdyby byl mrtvý, už bych to věděla.“ Ona jen kývá hlavou a polyká další slzy. Ohlíží se po nenadálém účastníkovi seance. „Co tu děláš?!“ zavrčím na něj a sukní ho odšoupnu do rohu. „Jeho si nevšímej. Jako by tu nebyl!“ poznamenám napůl k Miře, napůl k tomu, kdo měl zůstat zalezlý v mém pokoji a nevystrkovat nos. Beru do ruky dlouhou dutou jehlu „Kdybych měla k dispozici plodovou vodu…“ Mira se rozpláče naplno. Chytnu ji za rameno „Máš pravdu, je to nebezpečné. Nebudeme to dělat. Miminko…“ Předávám jehlu jemu, stejně už ji drží. Vrací ji na místo. „Není jeho.“ vydáví po několika vzlycích Mira. „Možná někde leží,… zraněný a potřebuje pomoc,… a protože sem poběhlice…“
„Do hajzlu!“ ulevím si. „Nemáš něco jiného? Nejlépe část jeho těla. Pramínek vlasů, vypadlý zub, posmrkaný kapesník, zvratky… hovínko?“ zkouším to znovu. Možnost najít a sledovat Mogleho, nebo toho, kdo Mogle není, nesmím promarnit. Zvláště nyní, když už na to nebudu sama!

-IOI-

Ležel na zledovatělé zemi a celé tělo ho bolelo. Díval se na své rameno pokryté jinovatkou. Zkusil se pohnout. Šlo to. A relativně bezbolestně. Zvedl hlavu. Všude okolo se váleli koně a muži, kteří na tom nebyli o mnoho lépe než on. Přetočil se na záda, aby se posadil. Pod pravačkou mu něco křuplo. Maličký tiej s modrými pírky na ocásku. Napadla ho šílená myšlenka, že ptáček možná unikl madam e´Desime z klece jen aby skončil rozdrcený jeho tlapou. Zaostřil na štíhlá obrněná stehna před svým nosem. Ilenti mu podávala pomocné ruce. Stále spoutané. Zavrčel a vyskočil na nohy, čímž spotřeboval poslední zbytky svých momentálních sil a vůle. „Co se, kurva, stalo?!“
O kus dál se roztřásla hromádka mokrého sametu pokrytého malými kousky ledu, snad zachycenými ve vlněném vlasu látky. Na kmeni padlého stromu opodál seděl šikovatel e´Desime se zvláštním výrazem ve tváři a válečným kladivem v ruce. Kde ho vzal? Hromádka neštěstí se znovu otřásla a ukázalo se, že to, co tolik připomínalo vyplavený žabinec, je Chasumbre. Čaroděj, na kost zmrzlý a zkrvavený, se vrávoravě postavil. Odpadlo z něj několik větších kusů ledu „Přepad… li nás… jen ma…ma…“ nadechl se a vychrlil „Jen magie. Ale ze dvou zdrojů. Šlo to hlavně proti sobě a nás si pak víceméně nevšímali.“ Prudce se otočil k šikovateli „Nejspíš jsi mi lomil ruku!“
Klitr zamrkal „A co sem měl, sakra, dělat?“ Máchl kladivem až sebou Chasumbre cukl. „Až si příště budeš hrát na rampouch, půjdu si po svém!“
„Promiň. Měl jsem dvojí… dvojí štěstí. Že ten hajzl, co mě našel, nemířil. Kdyby zaútočil zevnitř… A že jsi mě z toho vysekal.“ Otočil se k plukovníkovi, stírajícímu si ptačí zbytky z dlaně „Musíme pokračovat. Tady nemůžeme zůstat.“ Ukázal na cestu pokrytou koňmi, muži a polámanými stromy.