Tanec bláznů 11

Vrzající podlaha, skrz jejíž prkna, přibitá lacinými bezhlavými hřebíky, prokmitává slabá záře z krbu v místnosti pod námi, se jemně pohupuje. Z dálky slyším cinkání. Jako by si někdo hrál se skleněnou zvonkohrou. Na zádech mě hřeje jeho ruka s roztaženými prsty. Postrkávající a přidržující zároveň. Doufám, že nenazvracím do zrcadla, jehož hladina, zčeřená, jako hladina moře, odmítá ukázat cokoliv smysluplného. Jak by mohla, když voda stále teče?! Já potřebuji led! Zrcadlo. Hladké a studené. Mám radost, že ten zmetek má mořskou nemoc. Ale já ji mám také.
Zvednu se a, místo abych otevřela okenice a nadýchala se čerstvého nočního vzduchu, potupně zvracím do rozžhavené mísy s kadidlem. Pohotově zháší oheň, abychom za chvíli nedýchali výpary z mé večeře. Směje se mi. Lotr!
„Plují někam sem.“ zabodávám prst do neumělé mapy načmárané na rubu strakaté kožešiny. Kurz je poměrně jasný. Neplují přímo do Daliedanu, ale nepochybujeme o tom, že to je jejich konečný cíl. A tedy i náš. Budeme je následovat. Když to vezmeme po souši a přes úžinu, pomůže nám, že já tu oblast znám. Snad dorazíme jen pár dní po něm.Z Turakla sem a pak do Daliedanu! Já naštěstí jen polovic. Jediné, co mě trápí je, že spojení už není tak pěkné. Jako by ho vzdálenost rozostřovala a zakalovala. Jako by se mi míchalo více myslí dohromady.

-IOI-

Už tu nemůžou zůstat. Dnes se stěhují do města. Litoval. Usedlost nad řekou byla krásná. Dostatečně rozlehlá a representativní, přesto zároveň jaksi malá a útulná. Od časných ranních hodin vystavená slunci. Obklopena sady pokrývajícími okolní kopce. Nad zelenými polštáři se leskly čtyři nové střechy pevnosti na Středním trhu v Turakle a nad nimi zářilo nebe. Odvrátil pohled od koruny krobloně před verandou a naposledy se nadechl, ještě chladného ranního vzduchu, než se otočil k narušiteli. Chvíli pozoroval jeho vytáhlou, dnes poněkud sklesle působící, postavu. Má ho rád! Ano, nemůže si pomoct, má toho malého rejpavého neřáda rád. „Tak, co mi neseš?“ pokynul synovci ke křeslu. Klitr si odložil a posadil se. Skoro vláčně. Obvyklou prudkost a úsečnost pohybů mladšího muže, jako by vzali čas a únava. Nejspíš přišel rovnou ze Středního trhu, kde ubytovali své nenadálé hosty, ani se nepřevlékl. Zrovna on! To bylo podezřelé. Plukovník si prohrábl nehustý plnovous a vytřepal z něj drobky. Ty větší položil vedle nakousnuté housky, kterou ani nenamazal. Dnes mu nechutnalo. Bolest hlavy, zubů, nohou… Po té pekelné jízdě do Kalirbaku nad Sivkou ho bolelo celé tělo! V kostech mu trnulo, v kloubech lupalo, oči slzely a v necelých čtyřiceti se cítil starý. Poprvé v životě. Nicméně neměl čas rozjímat nad svou smrtelností, protože Ebriga se mu právě sápala na klín. Vzal holčičku do náručí a postavil si ji na kolena „Co ty malá treperendo, jsi ráda, že máš taťku doma?“ Batole se zmocnilo housky a začalo s ní cválat po ubruse. Usoudil, že takhle by to nešlo a přivolal chůvu.
„Něco mi na nich nesedí. Není pořádně poznat, kdo je rápe, kdo klekner, rusta, zvěd, dálkař nebo trochtra a ilenti nejspíš chybí úplně. Tedy oni tvrdí, že ilenti je ta malá holka s pihou, ale já myslím, že ona je rondašír. Jenže u takhle malé jednotky nemá rondašírka co dělat. Navíc tam nebyl žádný štítonoš, vlastně vůbec žádný Bratříček. Ta jednotka je prostě divná. Jako by ani nepatřili k sobě.“ podíval se na svého velitele rudě orámovanýma očima „A nepadne jim zbroj!“
„No to je hrůza! Naštěstí už ji nebudou potřebovat.“ vycenil zuby při pokusu se usmát a položil ruku kolem viaritina pasu. Paní domu se zasmála o něco veseleji a dopila manželův ranní odvar na hlavu „Také to potřebuji.“ Obrátila se k synovci, o málo staršímu, než byla sama „Čaj, šikovateli e´Desime?“ Klitr vděčně přikývl a dáma v béžovém buretu odplula do kuchyně.
„Jsou vyčerpaní, odevzdaní, bez elánu. Vždycky se bijí do posledního muže, nebo šance na výhodu. Pelsek viděl pár, kteří už museli být mrtví, ale pořád stáli a bojovali. Ale tihle?! Mají skelný pohled, zanícené oči, horečku. Zvracejí a chrchlají krev…“ pokračoval.
„A co by´s nechtěl po třech dnech pochodu? Já bych byl také bez elánu.“ Promnul si tvář poslintanou Ebrigou „Jsem… Bohové! Cítím se, jako bych vypil močál a ten teď chce ven!“ opatrně se ohlédl. Viarit, jako dáma z lepší společnosti, oplývala jemnými způsoby a špatně nesla hrubé vyjadřování.
„Byli takoví už pod Kalirbakem! Vůbec nekladli odpor, ani když se mluvilo o šibenicích! Sám jsi říkal, že se chovají divně. Tři dny jsme čekali, že je to past. Tři… čtyři dny jsem nespal!“ skoro zakvílel.
„Promiň, ale čekal jsem, že mi po výsleších, řekneš něco, co ještě nevím.“ zavrčel plukovník. Možná až moc zostra a tak raději smířlivě mávl rukou „Vzdali se. Pochopitelně. Neměli šanci. Padesát proti dvanácti stům? A ona určitě není hloupá. Nejspíš jen čeká, až někdo zleze Turaklo a vypustí je do našich ulic.“ Vybavil si bledou tvář drobné ilenti, která mu k nohám položila svůj meč a zástavu jednotky. Zarudlé skelné oči, které neplakaly. Za tím bylo něco jiného. Začal pochybovat. Opravdu už tu měl někdo být. Bušit na bránu Turakla, vypalovat okolí, přehrazovat řeku, aby záplavovou vlnou podemlel základy hradeb. Místo toho to vypadá, jako by se z celého okolí, o které bojovali několik měsíců, stahovali. Jako by utíkali. Ti, kteří se nebojí ani bohů, ani lidí. Ničeho se nebojí, a když utíkají, tak aby vás oběhli a bodli do zad. Přesně, jak to říkal její studený úsměv se zuby potřísněnými krví. Litoval, že ji včera uhodil? Asi ano. Vychovávali ho v tom, že holky se nemlátí. Až později poznal, že kategorii holky bude třeba dále rozčlenit.
Klitr pokrčil rameny a napil se čaje, který mezitím dorazil „Krvácejí.“
Na verandu vklopýtala Krispa. Trvale růžolící, sotva patnáctiletá čilá služtička, kterou Klitr tak rád škádlil. A ona nevynechala jedinou možnost mu tu kratochvíli poskytnout. Když viděla, že ještě není dopito, toporně se otočila a měla se k odchodu. Šikovatel na ni mávnul. Bledá Krispa zamířila jeho směrem a netečně napřáhla tác.
„To tak bývá. Kdyby nekrváceli, to by bylo znepokojivé…“ Šikovatel ho přerušil „K útrpnýmu jsme se nedostali.“ Odložil hrníček a naklonil se až k němu a potichu mu pošeptal přímo mezi oči „Voni blijou a serou krev už několik dní! Chcípaj…“
„Šššš…“ plukovník obrátil oči v sloup „Ne před mýma dětma!“ Opřel se o lenouch a chvíli zkoumal malované trámy stropu. Napadlo ho, že se otrávili. Tak vydal jasný rozkaz „Mají velkou cenu! Jsme jediní, komu se jich podařilo chytit tolik živých. Zavolej mistry léčitele, pevnostního mága, našeho hosta, bylináře a starou Herpu. Však to znáš.“ Odfrkl si, vstal a opřel se o zábradlí. Kdyby ho alespoň ta hlava tak nebolela. Nedokázal myslet jasně! „Mrtvé pohřbíme za městem. Asi po jejich, když se vzdali sami, měli bychom s nimi zacházet se stejnou úctou, jako s kýmkoliv jiným.“
Klitr nahnul hrnek k ústům a rozkašlal se. Odložil hrníček na tác, ani se na něj nepodíval „Herpa a Chasumbre jsou na lůžku. On vzal roha a Mistr e´Koliade zemřel.“
„V hrnku je krev.“ Zvedla Krispa zarudlé oči z tácu a plukovník se k nim otočil.
„Já vím.“ přikývl Klitr.