Tanec bláznů 12

„Je mi lépe.“ usměju se a sednu si zpět k němu. Stiskne mi ruku. Bolí to. „Jau! Dávej pozor, křehké zboží!“ plácnu ho po rameni. Na dlani mám škrábanec. Páteř mi tuhne hrůzou z toho, co se bude dít a většinu svých sil vynakládám na kompenzaci jektání zubů. Dolní čelist, jako by přirostla k horní.„Viděl jsi toho dole?“ ptám se muže v kožešinové vestě, opírajícího se o omazané proutí stěny nájemního pokoje. Když přikývne, pokračuji „O koně se stará dobře. A moc dobře se také stará o to, po čem mu nic není. Za chvíli ho zavoláme. On ho odřízne a izoluje. Já zajistím, aby se moc nebránil a tvoje maličkost, by mu mohla… třeba pustit žilou.“ Opatrně mi, tou škrábavou rukavicí, stírá slzu z pravé tváře a šeptá mi do ucha „Je mi to líto.“ I mě je to líto. Zvednu se a, plačíc, jdu ke dveřím. Nechá mě projít kolem sebe. Zabouchnu dveře a beru schody po dvou. Pak po třech. Sire stojí v průchodu. „Co se děje?“ bere mě za rameno a pokouší se mě zastavit. Skoro se počůrám, když mi jeho levačka narazí do pánve. Použiji ji jako páčidlo a odstrčím ho. Narazí do zdi a zanadává „Co je!? Kam uháníš? Ženská bláznivá?“ mává rukama a křičí na mě. Nezastavuji. Jako by se město smrsklo a od sireho stanoviště je to k bespireho dveřím jen pár kroků. Teplo, rozlévající se mi podbřiškem, jako kdyby mi propůjčilo křídla. Rozplácnu se na podlahu pod schody.
Irleš vykoukne z kuchyně a ruce jí vyletí k ústům. Aby zhasila němý výkřik. Bere si mě na starosti. Neveriel si bere berlu a vybíhá hlavním vchodem. Atus vyje.
Otáčí mě na záda a celou vahou mi tlačí na břicho “Ještě jeden korzet!“ Slyším, jak mi bije srdce a Irleš dusající po schodech. Pokoušejí se o nějaký rekord? Smála bych se, ale mám dost starostí s dýcháním. Jde mi to dobře. Dýchám rychle a zhluboka. Pozoruji, jak se mi zvedá hrudník. A klesá. Do plic proudí vzduch. Všechno funguje. Jen se nedostavuje to, co obvykle člověk od dýchání očekává. Ale vím, co potřebuji. Zvednu se. Nejprve na všechny čtyři. Pleskne to a podlaha je zase o něco špinavější. Rukama, po lokty rudýma, rozrazím lítačky nevovy jedubáně. Svět se točí, napila bych se a potím se jako prase, ale to počká. Prásknou dveře. Dům se plní lidmi. Možná jsem uklouzla. Padám mezi stoly. Nárazem se mi zatmí před očima. Ještě, že jsem nic nerozbila! Irleš křičí. Lítačky jedubáně se pootevřou, mezi nohama stolu zahlédnu cizí nohy. Á, to je jen Sire! Chtěla bych na něho zamávat a pozdravit ho, ale tělo mě neposlouchá. Stejně mě našel. Hladí mě po vlasech a otáčí. Leží se mi tak mnohem lépe. Mám krásný výhled na svou dlaň. „Zabij Miru!“ píše se tam.
-IOI-

Zima. Až do morku kostí a hloub. Až do jádra duše. Ticho a tma. Nejprve si myslel, že je uzavřený ve veliké černé kouli. Když ale vstal z malého paloučku, obklopeného studenou, průzračnou, vodou, a svůj malý ostrůvek uprostřed téhle osvětlené tmy opustil, zjistil, že je to jinak. Po kolena ve vodě, vztáhl ruku a dotkl se okraje koule. Hřejivý povrch, hebký, jako kůže stepního tlustokožce. Kladl jemný odpor, než pronikl skrz. Jeho ruka, jakmile prošla průhlednou blánou, jakkoliv už předtím byla nezvykle bílá, ztratila poslední zbytky barvy. I hematomy, jako by vybledly. Když pohnul prsty, začala se kůže na kloubech trhat. Nebolelo to. Chvíli jenom zíral, na svou rozpadající se kůži a nicotu oklopující kouli. Pak vtáhl ruku zpět a přitiskl si ji k hrudi, aby ji zahřál. Rukáv blankytné košile, kterou mu žena připravila, když jí řekl, že zemřou, se roztříštil a, spolu s kůží a trochou masa z jeho prstů, opadal do vody, kde klesl na šedé a béžové oblázky, tvořící dno. Uvědomil si, že necítí žádné teplo, přestože rukou s odhaleným masem a jedním nehtem, visícím na kousku kůže, vzpamatovavši se z prvotního šoku, začínalo škubat. Musí ji ovázat! Prohlédl si zranění a druhou rukou si zase zastrčil podolek do kalhot. Není to až tak vážné. O ten nehet přijde, ale k ovázání dvou nejhůře popraskaných prstů stačí kapesník. Trháním košile by se pouze víc poranil. Nechtěl přijít o to poslední, co ho dělí od mrazivého vzduchu uvnitř koule. Dokud není mrtvý. Jistě, není mrtvý! Ale měl by být. Někde se stala chyba. Nejspíš leží na posteli a blouzní. Takže to zranění opravdu není tak vážné. Skoro se rozesmál, když ho napadlo, že zkusí zařídit, aby to nebolelo. Vrátil se na ostrůvek a chvíli intenzivně myslel na to, že ho ruka nebolí. Efekt byl přesně opačný. Tak začal kouli zkoumat. Aby se zabavil, zatímco umírá. Travnatý ostrůvek, obklopený dva sáhy širokou říčkou, proudící podél stěny koule, spočíval v její spodní třetině. Měl tak tři kroky napříč a v jednom rohu, může-li mít zcela kulatý ostrůvek rohy, rostla půl sáhu vysoká kytka s chlupatými listy. A od vrcholu kytky, až k, téměř neviditelnému, vršku koule, byl jen vzduch a světlo bez zdroje. A vně koule, černé, možná nekonečné, nic.
Většinu času prospal, nebo proležel stočený do klubíčka. Neměl ani pojem, kolik ho bylo. Krve, která z něj, všemi otvory, vycházela, se zbavoval pomocí mísovitého kamene, vytaženého ze dna. Když se naplnil, polovinu vystrčil z koule a zbytek seškrábl. Tekutina se, mimo kouli, jednoduše vznesla a odletěla pryč. Občas některý zmrzlý kus narazil do koule, ale nikdy neprošel skrz. Když měl žízeň, pil vodu. Bez bázně. Co by se mu také ještě mohlo stát, že. Pak dostal hlad a chvíli přemýšlel o kytce. Napadlo ho, že tráva možná má kořínky, kterými by se mohl živit a zkusmo jeden trs vytrhl. Vrstva hlíny byla tenká, sklepal ji ze slabých, od pohledu nevýživných, kořínků a nakoukl do vzniklého otvoru v travním pokryvu. Objevil dutý prostor a dno koule. S provinilým šklebem zastrčil rostlinku zpět do jamky. Propadla a zůstala ležet na povrchu koule. Opatrně dovnitř strčil, už téměř zahojenou ruku, kterou se rozhodl používat jako zkušební a nahmatal kamennou sít, jistící hlínu a trávník. Jediné, co ho zatím, drželo v kouli. On by nejspíš, na rozdíl od trsu trávy, proletěl skrz a zmrzl na kost někde vně bubliny. Nicméně její povrch trochu hřál, a tady nebyl daleko. Opatrně sroloval kus pažitu, vyzul si boty a nohy prostrčil kamennou sítí. Sotva dosáhl, ale okamžitě pocítil blaho, jak se mu ťapkami rozlilo teplo.