Tanec bláznů 13

Připravili ho o štít a strhli k zemi. Štítonoši mu ruce i nohy zatížili vlastními těly a rondašíři sekali. Zkušeně ho porcovali, jako prase při zabíjačce. Další kolem nich utvořili obranný kruh, aby mu nikdo nemohl přispěchat na pomoc. Všude byla krev a zmítající se těla. Pak se setmělo a on byl na cestě do jámovy říše. Něco se ale zvrtlo a šedá pláň, posetá stíny mrtvých a umírajících, ubírajícími se na místo, kde jim bude lépe, se rozplynula. Teď stál v bublině mikrosvěta a z ran, odkud by měla stříkat do dáli, mu vytékala poslední, již ztmavlá, krev. Zíral na záda muže v blankytném hedvábí. Chyběly mu nohy. Popošel a muž se ohlédl. A vylezl z trávníku. Takže mu nic nechybí, ulevilo se mu, jako by to bylo důležité. Jako by ještě vůbec něco bylo důležité. Muž něco zaskřehotal. Tak jednu větu, ale hlas mu selhal, než se dostal ke druhé. Omluvně k němu vztáhl ruce a udělal pár kroků, aby se napil. Vesori jen pokrčil rameny a zaměřil se na třetího brouka lapeného v baňce. Seděla na bobku, v květu drahých sukní, bledá jako smrt. Trojúhelníkový obličejíček se špičatou bradou, malá a hubená. Takové nic a závaží, aby se to nevznášelo ve vzduchu. Přesně jeho typ. Usmál se pod fousy. Moc mladičká. Ještě takové kuřátko. Ale počkat, ona má berlu! Tak to by šlo! Podal ženě ruku a pomohl jí vstát. „Élada si Ahra tre Poskelane.“ usmála se a zamrkala. Zatracená čarodějnice!
„Jakým ja-zy-kem ty mlu-vi…t?!“ vypotil.
„Tak se jmenuji.“ plácla ho po obrněném rameni a sešpulila rty.
„Kde to jsme?“ zeptal se muž v modrém.
Čarodějnice si ho, i v tak stísněném prostoru, všimla až teď. Vykřikla a ucouvla za Vesoriho „Ty máš jaterní mor!“
„Nepovídej!?“ ucedil ironicky muž.
“To je toho…“ vzal ji Vesori chlácholivě za ramínko. „Stejně jsme všichni mrtví. Nic nám nehrozí.“
Luskla prsty a přešla k muži v modrém. Dloubla do něho „Je podchlazený, ale hřeje. Není mrtvý.“
„Myslím, že to je jen otázka času. Asi blouzním a vy dva, jste jen výplody…“ bránil se tak ohavnému nařčení.
Zakroutila hlavou a začala mu rukama přejíždět po těle. Berlu si zahákla za loket. „Když se nakazíš, máš asi desetiprocentní šanci na přežití. Tedy, pokud se nakazíš někde, kde vědí, jak to léčit.“
„Turaklo.“ vyhrkl muž a Vesori se pokusil představit si, ve kterém koutě mapy světa, by takové místo mohlo ležet.
„Á Turaklo, tam je zrovna jeden můj známý. Ten si s tím poradí…“ začala vesele, ale pak se zamračila „Běda, zahynul. Já ho odtud odvolala, a Sire, pochopitelně, trval na tom, aby jel za mnou.“ Zaklela a vrátila se doprostřed trávníku. „Pokud se to neléčí, je pravděpodobnost mnohem menší. Ty…“ zaměřila na něj další zkoumavý pohled „… už to máš za sebou.“
„Takže jsem také mrtvý?“ skoro s úlevou se zeptal. Nesměle, jako by nemohl uvěřit svému štěstí.
Vyprskla smíchy. Ne zrovna vesele. „Zklamu tě. Jsi naživu a víceméně vyléčený.“ Pak se otočila k nicotě okolo. „Je tu docela zima. A on potřebuje teplo.“ poznamenala k Vesorimu. „Navíc, takhle se tu utlučeme. Jděte si doprostřed trávníku, hoši!“ Pomalu, opatrně, roztáhla ruce a s výrazem naprostého soustředění, jako by se vznesla. S nohama stále pevně na tom co v kouli suplovalo zemi. Stěny se zachvěly jako pudink. Bublina začala růst. Oblázky pod vodou chrastily, jak se dno zplošťovalo a nakonec se oddělily od stěn. Mezi nimi a průhlednou bariérou se natáhly pavoučí nožky zeleně zářící hmoty, která se začala slévat do kalužinek a tvořit větší plochy. Teplota v kouli stoupala. Voda se začala vařit.
„To je zlato!“ zavrčel Vesori a snažil se toho živého, držet co nejdál od roztaveného kovu.
„Kov je jednoduchý. Tvoří mřížku, kterou je snadné replikovat…“ asi se jim snažila něco vysvětlit. Bublina stále rostla a všichni tři pociťovali, jak zemská tíže stoupá. Jediný, kdo ještě doopravdy dýchal, upadl první.
Lada se vyděsila a přestala zvětšovat kouli „Vzduch. Zřídnul! Zvedni ho co nejvýš!“ přikázala Vesorimu. Starý válečník, nemaje jinou zábavu, uchopil muže za ramena a zvedl ho tak vysoko, kam jen dosáhl. Pak si ho posadil za krk. Působilo to trochu směšně. Nicméně kolem nich rychle klesala mihotající se hladina dýchatelného vzduchu. I přes rukavice cítil, jak je vyhublý. Jenom kosti a tuhé svaly. Ruce zvyklé držet meč, na nohou tkáň přeměněná v kost. Jezdec. Možná s ním bude i zábava. Časem.
Poukázala na černotu, za hranicí koule, teď tak na dvacet kroků v průměru „Tam venku je nezrozený Vesmír. Plný energie, která jen čeká na využití.“ Usmívala se „Úplně zadarmo.“ „Něco mezi hmotou, energií, prostorem, časem a vědomím, ale zároveň ani jedno z toho. Předpokládali jsme teoretickou existenci něčeho takového ale…“ pokrčila rameny a brokátový živůtek se zablyštěl odraženým světlem tuhnoucího kovu. „Neopouštějte bublinu. Všechno, co nemá vůli silnější, než ta černota tam, to rozloží a začlení. Teď musím ještě najít tu věc, co vytváří zemskou přitažlivost, a trochu to stáhnout.“ padla na zem a strčila hlavu do díry v trávě. „Venku přežijí jen bohové.“ dodala, pozorujíce malou růžovou tečku, blížící se k nim odspodu.
Vylétla nad rovník jejich maličkého vězení a chobotnici vlajících závojů, odehnala někam dozadu. Bez odporu prošla povrchem koule a jemně přistála na žhavém kovu. Její zlaté sandálky s tenkými kramflíčky se okamžitě rozzářily a začaly se roztékat. Milostivá Ahni. Křehká brunetka, skoro ještě dítě. Taková, jaká se dívala z nespočtu svatých obrázků. Snad každá žena měla jeden. A většina mužů, z nichž málokterý by to přiznal. Elegantně zvedla nožku, aby lépe viděla, co se jí děje s botami „Jejda!“ kvíkla a rychle vběhla na hladinu vroucí vody. Bublinou otřásl úder. Zlato ztuhlo a voda se změnila v led. Vše od trávy, až po řasy přítomných lidí, živých nebo mrtvých, obalila jinovatka. Od úst jediného z přítomných se zvedl obláček páry.
„Málokdy žádám něco oplátkou…“ špitla bohyně s pohledem upřeným na muže v modré košili. Vesori mu pomohl slézt do důstojnější pozice. Zároveň ho ale, spíš podvědomě, přinutil pokleknout.
„Nikdy jsem po Tobě nic nežádal.“ zamumlal s pohledem upřeným do země.
„Ano, jsi jeden z mála. Další důvod, proč jsem si vybrala tebe.“ přikývla s úsměvem. Nevinnost sama a přitom tak sebejistá! Nikdo ho s ní nebude spojovat!
„Jsem Ti k službám. Žádej cokoliv… já… se pokusím.“ pokrčil rameny. V duchu si nadával do bláznů. V životě, nebo po něm, vás mohlo potkat máloco horšího, než bůh. I když tahle se nezdála nebezpečná. Nikdo ji nemohl vinit z krutosti. Snad jedinou z nich. Nepřísahal. Nicméně asi přislíbil, že jí bude k ruce. Být to kdokoliv jiný, už teď by se třásl hrůzou, co po něm bude chtít. Zvedl oči k děvčátku v závojích barvy voňavých květů a usmál se.
„Ještě se ale musíš hodně učit.“ přikývla Ahni a usmála se na své dva mrtvé pomocníky. Její nový služebník se vydrápal na nohy. Přiblížil se k ní „Mohl bych teď…?“ bez dechu vyhrkl. Naděje napnutá k prasknutí.
„Už je u Jámy.“ skoro omluvně špitla. Oči, jako bouřkové nebe, se zalily slzami a bohyně vzala do zaječích. Prostě byla najednou pryč. Jen tak, bez efektního poletování okolo, spršky jisker a hromobití. Bez pozdravu.