Nad propastí - Prolog

Zlehka jsem našlapovala na levou nohu, kterou jsem měla rozedřenou. Svoje boty jsem prodřela někdy před dvěma dny. Tyhle jsem vzala u jednoho domku ve vesnici. Nebyla to moje velikost. Nebo alespoň jedna z nich. Nechápu, jak někdo může mít jednu nohu o tolik menší. Došla jsem, až k místu, odkud jsem měla dobrý výhled na město. Spíš městečko. Leželo blízko hranic. Vítr ke mně donesl puch, který se mi přilepil na nos. Nejprve ucítíte splašky. Pak se přihlásí vývařovny a kouř z komínů. Zůstane se mnou, dokud odsud neodejdu a nevyměním ho za vůni borovic, volného prostoru a svobody.

Výhodou je, že místa blízko hranic bývají dobře zásobena, takže můžu získat, co potřebuji. Z brány se vynořil houf lidí, zástup. Sledovala jsem je, jak se trousí po cestě nahoru, ke mně. Seděla jsem zády opřena o stěnu modlitebny. Možná by to někdo nazval rouháním, ale já jsem se mohla vykašlat na všechny bohy. Nepředpokládám, že by mě na místě sežehl blesk hněvu. Pokud bych skutečně měla být potrestána na tomto světě, už by se tak stalo. Třeba loni, když jsme z podobného místa ukradla obřadní misky. Většinou se na podobných věcech dá vydělat.

Obula jsem se a vydala se vstříc průvodu. Smutečnímu. Cesta se svažovala, v poslední době tu muselo hodně pršet, voda vymlela uprostřed stružku, kterou ještě nikdo neopravil. V čele kráčeli čtyři muži s rakví na ramenou. Jeden z nich šlápl na podemletou část. Noha se mu probořila a on klesl na jedno koleno. Truhla se svezla a uhodila ho z boku do hlavy, což bylo štěstí. Kdyby se nezarazila o jeho kebuli, nejspíš by skončila na zemi. Zasmála jsem se představě, že by se při dopadu otevřelo víko a mrtvola v nejlepších šatech by se vysypala na cestu. Nic takového se však nekonalo. S pomocí ostatních truchlících nakonec rakev pokračovala ve své cestě.

V pravidelných odmlkách ke mně doléhal nářek, jako by to byla jen píseň a pěvec se držel předepsaných not.

„Můj chlapeček, moje děťátko,“ kvílení přerušil chrčivý nádech. Shrbenou, ženu podpírali z obou stran. Se zaujetím jsem sledovala, jak příbuzní, přátelé a známí popotahují a otírají si oči. Fascinovalo mě to. Postavila jsem se na okraj cesty, abych je mohla sledovat. Muž, který předtím zakopl, mi pokynul. Myslel si, že jim uvolňuji cestu. V momentě, kdy mě naříkající matka míjela, se zastavila, roztřásla a zakřičela: „Proč? Proč jsem nemohla u něj být. Umřel tam docela sám. Moje děťátko nikdo nedržel za ruku, když umíral.“ Dvojice rukou jí táhla dál.

„Každý umírá sám,“ pronesla jsem ke vzdalujícím se vzlykům. Nikdo si mě nevšiml, až na malé děvče, které drželo zvadlou květinu. Podívala se za mým hlasem. Vykulená očka. Masa těl postupovala stále vpřed a ona mě brzy ztratila z dohledu.

Ještě chvíli jsem se dívala na vzdalující se postavy. Neměli ani tušení. Nevěděli, co já. Každý umírá sám, ať doma v posteli obklopen svými blízkými nebo leží v lese a trhají ho vlci. Přijde okamžik, kdy jdete na místo, kam nikdo jiný nemůže. Nikdo vás tam nemůže následovat, ať vás miloval sebevíc. A věřte mi, pokud by se někdy našel někdo, kdo by tam za vámi mohl jít. Vyhněte se mu.