Tajemství zatracených 5.díl

Simon: Když to řekl, myslel jsem, že se snad rozbrečím štěstím. Znova mě políbil. Cítil jsem jeho ruce, jak mě hladí po těle. Já však nesměle a hrozně opatrně sledoval jeho doteky. Má mysl ho hlídala, při čemž city říkaly - zapoj se.
Polibky jsem mu oplácel, ale jemně, bojácně a nesměle. Tohle dělám poprvé. A s klukem! Proč zrovna s klukem?! Dobře, musím to zvládnout…nic jiného mi nezbývá. Ať už holka nebo kluk…obojí je živá bytost…a lásce se poručit nedá.
"Já…" Vydám ze sebe, když se odtáhne a dívá se mi do tváře. "Já…já nevím…" Šeptnu vyčítavě. "Nevím, jestli cítím to, co ty…nikdy…nikdy jsem…nepoznám to." Vyčítám si své slova. "Omlouvám se, Kaiso, ale…můžeš...budeš schopný to…tolerovat?" Přivřu oči. Když se ode mě oddálí bez jediného slova, zabolí mě to. Zase jsem ho zranil, to já nechtěl.
Trochu namáhavě se posadím. Kouknu na Kaisa, který ke mně sedí zády a obejmu ho. On nijak nereaguje. "Kaiso?" Zkusím, ale nic. V další chvíli cítím pálivou bolest na zádech. "Pečeť." Šeptnu. Začíná reagovat. Když ji mám já…když mě udělal tohle, tak…co Kaiso? Jak dopadl on?
Otočím ho ke mně čelem, při čemž padne na zem, oči měl otevřené, jako mrtvola. Bez života. "K-Kaiso?" Vybaví se mi strach, který jsem při jeho blízkosti měl. Ruce se mi začnou třást, ale i přes to se odhodlám položit je na jeho svalnatou hruď bez trička. Srdce mu bije. Nevím, jestli mě to vyděsilo, nebo jestli jsem si ulevil. Vypustím svojí sílu do jeho těla. Cítil jsem, jak jsem něco zasáhl. Něco, co ho bloklo. A to doslova. Něco uvnitř něj začalo prvně blokovat jeho sílu, pak ho vyřadilo z provozu, jako nějaký stroj.
Ale to, že jsem použil svojí sílu, pro dobré účely, mě začalo bolet. "Ta pečeť…musím se jí…zbavit." Snažil jsem se soustředit na svoji sílu. Nakonec mnou začala proudit modrá aura, moje dračí síla. Mé vlasy zmodraly a oči celé zrudly. Pečeť se začala spalovat. Mizela. Moje síla tu jeho vyháněla pryč z mého těla. Začal jsem se tomu vzbouřet. Nechtěl jsem být označen za něčí věc.
Hluboce jsem vydechoval, moje síla se zklidnila a sama zalezla zpět do mého těla, aby šla zase spát. Vrátil jsem se do pravé podoby. Pousmál jsem se. Kaisové oči, díky bohu, nevypadají mrtvě. To, jak s otevřenýma očima padl na zem, mě vyděsilo. Můj usměv ale náhle zmizel při uvědomění, že se mé pocity začaly bát jeho doteků. Dokud mě jen hladí a líbá, nic se neděje, ale co se stane, když se jednou pokusí o víc?
O čem to tu přemýšlím?! Nic víc ani nebude…doufám…

 

 

 

Sunquin: Sledoval jsem, jak toho neschopného budižkničemu žerou mé milované růže. Když přestal křičet a z jeho těla moje milované květy začaly okusovat kousky masa a kůže a všeho možného, jsem také pocítil, jak se kousíčky mé síly, které jsem rozdal, vrátily zpět. "Kurva!" Zavrčím. "Takže se toho zbavili." Zamračím se, co udělám teď? Pokud je hlídá Duch lesa, budu se muset prvně zbavit jeho. Pokud se ho však nezbavím, budu muset využít situace a zbavit se něčeho, co je pro něj nejcennější. On mi vzal mého otroka, při čemž můj další otrok se začal chovat jako naprostý imbecil. "Myslím, že v tom máš prsty ty…" Koukl jsem k nebi. "A já myslel, že se do nás nikdy míchat nebudeš…co před námi tajíš, hm?" Zajímám se. Věděl jsem, že Duch lesa nikdy nikomu nepomáhal. Pokud se ale nyní rozhodl pomoci, nebude to jen tak. Něco přede všemi skrývá. Musel jsem alespoň vypátrat, proč se snažil chránit zrovna ty dva a proč se již tolikrát ukázal jen kvůli tomu patnáctiletému mrňousovi. Určitě v tom má prsty i on, protože dokud sem nevkročil, Duch lesa se nijak neprojevoval. Ne víc než bylo nutné. A já zjistím proč.

 

 

Kaiso: *Jenny, co to zase vymýšlíš? Neříkala jsi, že už na toho Sunquina kašleš?? xDD*
Bál se mě dotknout, ale polibky mi oplácel, sice lehce, ale oplácel. Byl jsem rád. Hladil jsem ho po zádech a chvílemi jsem měl pocit, že se mě chce taky dotknout, ale bál se.
Oddálil jsem se od něj a další jeho slova mě zarazila, ale nevadila mi. Pokud neví, co cítí, budu to tolerovat. Klidně celý jeho život, hlavně, že budu s ním.
Chtěl jsem mu něco říct, ale náhle mě zaplavila bolest. Tak nesnesitelná bolest, že jsem se od něj musel oddálit a otočit se zády k němu, protože mi na těle začali vystupovat ornamenty, které se neměli zjevovat. Zmizeli tak náhle, jako se objevili a já se pak nemohl pohnout. Nemohl jsem nic udělat. Ztratil jsem všechnu svoji fyzickou sílu, která by mi dovolovala sebou hnout. Ponořil jsem se do svého nitra a pokoušel se zjistit, co se to děje. Proč je moje síla najednou tak nezvladatelná?
Hledal jsem, ale necítil jsem žádný jed, ale kouzlo a síla, které ve mně kolovala, ta která ke mně nepatřila. Co se to děje? Proč…?
To ON. Ten, co si mě zotročil. Pokoušel jsem se tu sílu dostat ze sebe ven, ale nic nepomohlo. Nic se nedělo. Zůstávala ve mně.
Náhle se zjevilo světlo, které jsem neznal. Modré světlo, které mi chtělo pomoci. Zůstalo ve mně, a když zmizelo, ta moc nikde. Kdo mi to pomohl? Kdo to byl? Byl jsem zmaten a raději odpočíval ve snech, které mi zajistili bezpečí lepší, než les.

 

 

Simon: "Kaiso…Kaiso, prober se." Snažím se, ale i když vím, že je v pořádku, že jen odpočívá, nemůžu si pomoct. Už teď mi chybí jeho hlas, už teď mi chybí jeho doteky, i když jen ty některé. "Kaiso." Posmutním a natáhnu jeho spodní ruku tak, abych si na ní mohl lehnout. Tu druhou jsem hodil na sebe, abych cítil teplo jeho těla. Chtěl jsem cítit jeho objetí, i když mě teď neobjímal, jenom měl na mě ruku, mně to stačilo. Přivřel jsem oči a otočil se k němu čelem. Svojí levou ruku jsem si dal k ústům, tudíž i na jeho hruď. Stále jsem nebyl ještě dost zotavený. Tělo mě pořád bolelo, štěstí, že se již stačilo oteplit. Už mi alespoň není tak ukrutná zima. Vše se začíná vyjasňovat.

 

 

Kaiso: Spal jsem a nevěděl jsem o světě. Zdálo se mi o tom, jak jsem se dostal sem. Do lesa.
"Co je tohle za les? Znáš ho?" ptal jsem se osoby vedle mě.
"Nevím. Zdá se mi to tu trochu divný."
"Proč?"
"Slyšel jsem o tomhle lese povídačky z předchozí vesnice."
"Jaký?"
"Prej, že kdo tam vejde, už se neukáže. Někdo to přisuzuje k příšerám, které král vytvořil. Prej obývají celý les."
"Hm…tak se tam jdeme mrknout ne? Stejně už po nás de celé království," odvětil jsem. Vytáhl jsem meč a na ruce se mi zjevili ornamenty.
"Ty se nikdy nezměníš, co?"
"Ne."
Vešli jsme lesa. Ušli jsme zrovna pár metrů, když se změnilo prostředí.
"Sakra. Co to bylo?" vyjekl můj přítel.
"Nevím, ale drž se u mě," řekl jsem mu.
"Nepotřebuju hlídat."
"Ticho! Slyšel jsi to?"
"Co?"
Záhy jsem uslyšel řev. Něco před nás skočilo a ohnalo se to po příteli.
Chtěl jsem na něj zařvat, ale to už mě někdo strhl stranou a praštil mě po hlavě. Já ztratil vědomí a jediné, co jsem viděl, bylo, jak se můj jediný kamarád snaží dostat ke mně, ale místo toho mu to zvíře rozdrásalo hruď a on začal krvácet. Pak všechno zmizelo.
Probral jsem se za pár minut. Rozhlédl jsem se a připlazil jsem se k němu.
"Promiň, moc se omlouvám….neměl jsem…..nechtěl jsem….promiň…."
Pohladil jsem ho po tváři a zavřel mu oči, které už byly bez života.
"Neměl jsem tě sem tahat," zašeptal jsem a políbil jsem ho na tvář.

 

 

Simon: *tečou ji slzičky*
Jenom odpočívám, usnout se mi nepodařilo. Jeho ruce mě najednou silně obejmou, až celý zmodrám, jak nemůžu díky tomu dýchat. Zůstávám však tiše, nechci ho budit. Na jeho ruce se začnou tvořit divné znaky. Dobře, to se už trochu děsím, ale stále zůstávám bez pohybu. Něco málo mumlá, zřejmě se mu zdá nějaký sen. Z levého oka mu steče osamělá slza. "Kaiso, nad čím přemýšlíš?" Zeptám se jen tak do vzduchu a slzu mu setřu. Po té opět sklopím zrak i hlavu. Ty ornamenty začínají putovat po celém jeho těle. "To bude dobrý, věřím ti…nic bys neudělal." Šeptnu tiše a raději zavřu oči.

 

 

Kaiso: Sen se prolnul a dál pokračoval na místě mém nejhorším. S čarodějnicemi, oltáři a kouzlu, které na mě seslali. Už jsem to nevydržel, chtěl jsem otavit oči a být vzhůru. Nechtěl jsem to prožívat znovu, jako úmrtí mého přítele.
Ty čarodějnice nade mnou kroužili jak supi nad mršinou. Mumlali si divná slova a já jsem je chtěl zabít. Nemohl jsem však, byl jsem připoután.
Jak náhle začali, tak i přestali. Zmizeli pouta a já jsem byl na konci svých sil. To kouzlo je vysílilo, stejně tak i mě.
Jako v transu jsem slezl z oltáře, vzal si meč a odkráčel do houstnoucí tmy.
Věděl jsem, jak sen bude pokračovat a chtěl jsem se probrat. Musel jsem. Už jsem nechtěl vzpomínat. Už jsem nechtěl prožívat tu bolest.
Chci se probudit. TEĎ!
Prudce jsem otevřel oči a vydýchal jsem se. Měl jsem pocit, jako bych běžel několik dní. Když jsem se uklidnil, pocítil jsem, jak moje ruce svírají něčí tělo. Podíval jsem se.
"Simone," zašeptal jsem a pohladil jsem ho po tváři.

 

 

Simon: "Kaiso." Šeptl jsem s mírným pousmáním. "Už vzhůru?" Zakryl jsem si oči dlaněmi, abych je pak mohl rychleji otevřít. "Jsi v pořádku? Neudělala ti ta síla něco?" Ptám se starostlivě, když rozlepím své očka. Leží vedle mě, opírající se o pravé rameno. Dívá se na mě a já se dívám na něj. Mám chuť se vrhnout na jeho rty, ale bojím se, že ten cit není opravdový. Ale i přes to, když cítím, že jeho stisk zeslábl, ho jemně políbím na krk, při čemž cítím, jak ho ovila husí kůře. Mírně se pousměju. Stále nechápu, co mě na tom tak baví, ho takhle provokovat, jednou za to krutě zaplatím.