Bohyně, Kaptiola II

„Tak tenhle film byl dokonalý!“
„To si piš. A ten konec…“
„Tak dojemný a ohromující. Myslíš, že bude pokračování?“
Ondřej pokrčil rameny. „Nevím, možná. Slyšel jsem, že ještě aspoň jeden díl bude, ale upřímně už nevím, o čem by mohl být. I když tohle jsem říkal i o Spolku, a jak se to vyvinulo. Tak jako tak to bude boží.“
„Jako každý z těch filmů. Nejvíc se mi ale líbil tenhle. Ty návraty do prvního dílu byly nádherné. Jen škoda, že jich bylo tak málo.“
„Možná jich příště bude víc.“
„No, vzhledem k tomu, jak to končilo…“
„Třeba se tam víc zaměří na detaily…“
Chvíli jsme pokračovali mlčky a já přemýšlela, o čem by tak mohl být další díl filmu, který jsme právě zhlédli.
„Tak kam teda jdeme?“ zeptal se Ondra.
„Možná Amerika,“ uvažuji nahlas o filmu.
„Cože?“
„Promiň, trochu jsem se zamyslela. Na co ses ptal?“
„Kde máš sraz s holkama?“
„Jo to. V Céčku. Už jsi tam někdy byl?“
„Já moc na diskotéky nejsem.“
„Takže jsi nikdy na podobné akci nebyl?“
Ondra zavrtí hlavou. „Jediný, kdo se se mnou baví, jsi vlastně jen ty, a tys mě nikdy nikam nevzala.“
„Tak tě vezmu teď.“
„Ale já nevím – “
„Jen pojď, bude sranda.“
„Diano…“
„Slavím narozeniny.“ Odmlčím se a přeměřím si ho. Pořád je na pochybách. „Prosím. Udělej to pro mě,“ usměju se.
„Tak jo,“ odpověděl a nechal se zatáhnout do nedalekého klubu, kde už na mě čekaly kamarádky.

„Čáu, Dis!“ přivítala mě Sára. „Už jsme ti objednaly pití.“
„Tvoje oblíbené,“ přidá se Silvie, „B-52.“
„Super!“ zařvu. Hudba je tu až ohlušující.
„Ahój!“ nejlepší kamarádka Hanka vzhlédla od mobilu, kde si určitě psala se svým klu-kem, a objala mě. „Všechno nejlepší.“
„Zdarec!“ další kamarádka, Veronika, se odtrhne od své další známosti a přijde ke mně.
„Zdar, Wer!“ odpovím, podám si s ní ruce a v objetí ji poplácám po zádech. Ona se pak zase vrátí k tmavovlasému klukovi, ne o moc vyššímu než je ona sama. Já si sednu k baru a usrknu trochu z mého koktejlu. Právě zazněl nejnovější trhák Mejdlo. Všichni na tanečním parketu si dali ruce v bok a začali zběsile kopat do stran.
„Hele, neřeklas nám, že bereš i jeho,“ Sára pokývne k Ondrovi stojícímu u vchodu a nedůvěřivě si prohlížejícímu okolí. Očividně mu nové prostředí nevyhovuje.
„Nový objev?“ připojí se Silvie. Já se jen stydlivě usměju. Nic říkat nebudu. Jenom Hanka ví, že se mi Ondřej líbí. O to víc s těmi svými obarvenými blond vlasy.
„Tak pojď,“ vybídnu ho a posadím si ho vedle sebe.
„Ještě jednou B-52,“ sdělím barmanovi.
„Ne, ne, já nechci,“ brání se Ondra.
„To taky není pro tebe, ale pro mě. Ale když už jsme u toho, co si dáš?“
„Nic. Možná jen vodu.“
„Takže vodku, barmane!“
„Ne, jen vodu,“ opraví mě.
„Pff. Suchare.“

Po dvou drincích pak začala pořádná zábava.
Do rychlých rytmů jsem se se Silvií a Sárou vlnila a neobyčejně se bavila. Divoce blikající světla mi nijak nevadila, a pokud byla hudba dobrá pro tanec, bylo mi jedno, jestli je stará několik hodin a od skupin jako Deathangel a Blbej den, nebo je z roku 2010 od skupin jako například Two Steps to Heaven, PDI nebo Marxistic Conception, které už dávno zanikly.
Hanka proseděla skoro celý večer u mobilu, kde řešila se svým klukem logické hádan-ky. Jak to může někoho bavit? Tohle je podle mě pěkně pitomá vize hezkého večera.
Jednu tu hádanku mi dávala. Je mi sedmkrát sedmdesát plus jedna dekáda. Všechno však minulost rozkládá. Červená a zlatá, nejsem žádný lhář. Mé jesle z mé pohřební hranice udě-láš. Kdo jsem?
Pche. A tohle je prý zábava. Jestli jo, tak já jsem bůh. Jen pro zajímavost, odpověď je fénix. No, aspoň že se Hanka baví.
Verča zase někam zalezla s tím svým. Zvláštní, jak rychle se změnila. Ještě před dvěma roky to byla nevinná sportovkyně jdoucí si za svým cílem uspět v závodech a teď vymetá bary jako lev salónů a každý večer má v posteli jiného. A někdy se s postelí ani nenamáhá.
No a já… Já se dál bavím s přáteli. Zrovna trsáme do rytmů populární písničky od MC.
„Bana-na-na-na split!“ celý klub zařval refrén. Sára potom někam zmizela.
„Kam šla?“ zařvu na Silvii tak silně, jak mi to hlasivky dovolují, ale i tak jsem sama sebe skoro neslyšela a Silvii skoro taky ne, ačkoliv mi řvala odpověď do ucha.
„Odběhla na záchody. Asi toho moc nesnese,“ poznamená se škodolibým úšklebkem. Pak se jí samotné zvedne žaludek a i ona se teď dala na úprk. A já jsem v pohodě. No jo, tady se Moravan nezapře. Ale sama tančit nechci. Ohlédnu se na Ondru sedícího u baru a hlídajícího naše pití. Ještě jednou zazpívám refrén písničky a přitancuju k němu.
„Tak pojď! Užij si to trochu!“
„Takhle si teda večery neužívám.“
„A takhle jo?“
Chytím ho za bledě modré tričko, přitáhnu si ho a dám mu pusu. Když jsem se mu zno-vu podívala do očí, trochu ze mě opilství opadlo ve strachu, že se odvrátí.
„Tak v tohle jsem ani nedoufal,“ podiví se Ondřej a sesedne z židličky. Vezme mě okolo boků, přirazí mě ke stěně a začne mě vášnivě líbat. Tohle je ta nejlepší oslava narozenin, jakou jsem kdy zažila.