Bohyně, kapitola III

Co se stalo potom si už moc dobře nevybavuju. Pamatuji si, že jsme šli po úzké lesní ces-tě… Asi domů. Ale na jistotu vím, že mě doprovázel Ondra a že jsme měli podivný rozhovor.

„Dnes jsi asi trochu přebrala.“

„Ale ne. Kam jdeme?“

„Domů.“

„Ale já chci za Berrym!“

„Už jsem ti to říkal. Berry je zadaný. Má Chin.“

„A co mně je po nějaké noze! Já chci bobuli,“ zavzlykám.

„A najednou anglicky umí,“ zamyslí se Ondra.

Přes hlavu jsem si přehodila mikinu.

„Blé, já jsem bubák!“

„Blé dělá upír.“

„Tak jsem bupír!“ zasměju se tak silně, až se prohnu v pase.

„No tak pojď, ty bupíre. Musíme si pospíšit. Vypadá to na bouřku.“

„Jó, Čingischán!“

„Ty jsi případ. Doma budeš mít průšvih.“

„Berry!“

„Žádný Berry.“

„Ale on mě má rád.“

„Ani o tobě neví.“

„On… o mně neví? On mě nemá rád!“ zavzlykám. „Nikdo mě nemá rád.“

„Ale to není pravda. Já tě mám rád.“

Pak říkal něco o světle. Bylo to překrásné, nic krásnějšího jsem tehdy neslyšela, ale ani už si to nepamatuji. Jen vím, že hned na to jsem se pozvracela. Možná jsem tehdy opravdu trochu přebrala. Co se ale stalo potom, můžu popsat do nejmenších detailů.

Někde v poli to zašustilo. Ondřej na poslední chvíli uskočil před velkou chlupatou koulí, která mě svalila na zem.

Byla obrovská a měla tmavou srst. Vypadala jako vlk, ale byla daleko silnější. Silná jako vzpěrač. Své ostré drápy zaryl hluboko do mého pravého boku. Zaječela jsem bolestí a koutkem oka jsem se rozhlédla v naději, že spatřím Ondru. On však nikde nebyl. Nestalo se mu nic?

Vlk zavrčel a já ucítila jeho zkažený dech zavánějící mršinou. Jeho nechutné lepkavé žlutohnědé sliny mi skapávaly na hruď. Se slzami v očích a snažíc se zhluboka dýchat jsem s hrůzou čekala, co se bude dít. Podívala jsem se té potvoře do očí. Byly jasně žluté a trochu zářily, ale nevypadaly jako zvířecí, nýbrž jako lidské. Lidské oči na vlčí hlavě.

Zvíře na mě dychtivě zíralo. Už jsem si říkala, že je se mnou amen.

Vlk zakňučel a zuřivě se ohnal přední packou po někom, kdo stál za ním. Zvíře zase zaúpělo, úzkostlivěji a déle než předtím. Potom se otočilo a zavrčelo. Co ho vyrušilo? Vlk skočil na Ondřeje, který za ním stál a svým kapesním nožem mu pro mou obranu rozpáral záda. Teď, když upoutal jeho pozornost, sám bojoval o vlastní život. Vlk se po něm sápal a drápal. Hrozivě klapal zuby. Brzy zaskučel a oslabeného jej pak Ondřej od sebe odhodil. Nůž trčel z břicha utíkající bestie.

„Diano!“ podrápaný Ondra ke mně přiběhl a podepřel mi hlavu. Snažila jsem se zhluboka dýchat a nevnímat bolest pulzující celým tělem tak ostře, až mi vyrážela dech. Ondřej utřel mé oči od slz a já se na něj, přesvědčena, že tohle je má poslední chvíle, vděčně, leč stále vystrašeně, podívala.

„Díky,“ zachraptím. Pocítím únavu. Pomalu zavírám oči.

„Ne, ne, ne!“ Ondra si sundal tričko a obvazoval mou ránu. „Ty mi neodejdeš. Ne teď. Ne. Ty budeš žít. Já se o to postarám. To ti slibuju!“

„Ne,“ řeknu polohlasem, „udělal jsi, co jsi mohl.“ Domluvím a ztratím vědomí.