Bohyně, Kapitola IV

Probrala jsem se v nemocnici. Všechno bylo rozmazané, ale hlas Richarda, mého bratra, jsem poznala hned. Na to, že má dvacet let, má hlas pisklavý, skoro dětský.

První, co jsem slyšela, byl právě on: „Marti, už se probrala! Diana už je vzhůru!“ zapištěl, což by mi nemělo vadit, ale teď to znělo jako siréna, která mi rvala zalehlé uši. Aspoň mě pořádně probudil a já začala rozeznávat okolí. Ležela jsem na ne moc pohodlné posteli s bílým povlečením. Vlevo seděl Richard ve svém obvyklém černém roláku a džínech. V dlani držel svou stříbrnou Nokii a můj tyrkysový Samsung. Okolo se rozprostíral strohý pokoj s několika obrazy na stěnách. Většinou na nich byla zobrazována příroda, ale našly se i ty, na kterých skákali psi nebo plavali delfíni.

„Říkala jsem ti, ať mi tak neříkáš, Richarde.“ Má matka Martina vešla do místnosti a posadila se naproti Richardovi. Mluvila výhružně, ale tvářila se ustaraně, což jí kazilo celkový veselý vzhled. Měla žlutooranžové šaty s průhlednými krátkými rukávy a s volánky. „Jsi v pořádku? Jak je ti?“ zeptala se starostlivě.

                „Jo, v pohodě,“ odpověděla jsem,„doufám…“ dodám šeptem. Viděla jsem ještě trochu rozmazaně, a tak jsem zamrkala.

                „Měla jsi vážné zranění. Ještě chvíli, a prý bys to nepřežila. Přesto jsme mysleli, že už tě neuvidíme vzhůru,“ pokračovala máma.

                „Tím mi říkáš, že jsem byla v komatu?“ nevěřila jsem.

                „Jo, celé tři týdny,“ vykřikl brácha, přičemž jsem si musela zacpat již své odlehlé uši. Mámu to ale zneklidnělo.

                „Není ti nic? Dřív ti Richardův hlas nevadil.“

                „Já vím, je to divné. Ale od té doby, co mě pokousal ten vlk–“

                „Tebe pokousal vlk?!“ Skočil mi bratr do řeči tak rychle, že jsem už jen vykřikla: „Sklapni už!“

                Richard se zarazil a hluboce zašeptal: „Promiň. Tebe pokousal vlk?“ Moc to nepomohlo.

                „Jo. Co sis myslel? Že jsem si to udělala sama?“

                „Ne, ale někomu utekla puma. Mysleli jsme, že tě napadla. I zranění tomu odpovídala,“ přidala se máma. Brácha přikyvoval: „Čekali jsme, až se probereš – jestli se probereš – abys nám řekla, co se stalo.“

                „Ale probudila jsem se. A můžu vám všechno říct. Ale,“ vzpomněla jsem si na Ondřeje, „ale kde je Ondřej? Co se s ním stalo? Je v pořádku?“

                „Ten Ondřej od tebe ze třídy? Ten co tě donesl k nám?“

                „Co s ním je?!“

                „On – “ Mámu přerušil přicházející doktor. Byl středního věku, měl tmavé upravené vlasy a malý knír pod nosem. Zmlkli jsme. Vůbec mi nebyl příjemný.

Lékař se na nás podíval a chraplavým hlasem promluvil: „To si řeknete později. Teď musí odpočívat.“ Máma s Richardem vstali k odchodu. Doktor je však ještě zarazil. Začal jim polohlasem něco říkat. Chvílemi se díval na mě. Nevím, co přesně jim tam říkal, ale něco jsem pochytila: „…v krvi vysoký obsah…žádná krevní s…rychlé doplňování…vědcům…zvláštní oddělení…v laboratoři…vědu…budoucnost…“

                Po chvíli v místnosti zůstal jen doktor a já.

                „Jak je ti?“ Odsekl. Konverzaci začal velmi nepříjemně.

                „Fajn. Už mě pustíte?“ S nechutí mu odpovím a s odporem si ho prohlížím.

                „To jsem rád.“ Ten rozhovor se táhl jak starý pes z deky. Nastalo ticho. Zahleděla jsem se do přikrývky. Po chvíli řekl doktor s nezájmem: „Co zranění? Nebolí tě nic, neotevřela se nějaká rána?“

                „Ne. Už mě pustíte?“

                „Ne.“ vypadal naštvaně, ale tohle ho trochu i vyděsilo. Každopádně mě bavilo ho otravovat.

                „Kdy mě teda pustíte?“

                „Je to důležité?“

                „Ano.“

                „Za týden! Spokojená?“ Už pěkně zuřil.

                „Ano, děkuji,“ odpovím s úsměvem.

                Doktor zabručí a s hlasitým prásknutím dveří odejde.

                Tu noc jsem nemohla spát. Pořád jsem myslela jenom na Ondřeje, co se s ním stalo, jestli je v pořádku. Doufala jsem, že se s ním ještě někdy uvidím. Tušila jsem, že se něco změnilo, že se blíží něco špatného, ale ne to, co opravdu přišlo.

 

¤             ¤             ¤

 

Stála jsem na vysoké skále. Dole na úpatí se rozprostírala suchá prašná rovina. V mlhavé dálce se tyčil opevněný hrad. Podívala jsem se do stran. Proti sobě stály dvě armády.

                Ta vlevo čítala stovky elfích lukostřelců v čele, uprostřed stáli šermíři v těžké plátové zbroji a na konci několik lvů, na kterých seděli trpasličí bojovníci. Doprovázely je čarokrásné ozbrojené panny na okřídlených jednorožcích. Před vojskem netrpělivě čekala stejně krásná bojovnice jako ostatní, ale její jednorohý pegas byl tmavě hnědý.

                Ta druhá, početnější armáda, se skládala z orků, Minotaurů a především z horských a ledových obrů, kteří se vyjímali nad všemi ostatními. Velikáni pocházející z hor si na ramenou hřáli mohutné dřevěné kyje, některé dokonce pobité železnými ostny. Okolo ledových obrů se nikdo nezdržoval, protože chlad, který z nich vycházel, měnil okolí ve zmrzlou pustou krajinu. V čele celé této armády stál třímetrový muž v černém brnění. V rukou držel dvoubřitou sekeru o velikosti dospělého člověka.

Všichni mlčeli. Na něco čekali.

Po chvíli se obloha rychle zatáhla a z mračen se vytvořilo malé tornádo. Jeho konec dotýkající se země se přesunul doleva, před první armádu. Přímo v jejím čele se prach zvířil a vítr se začal formovat, až se vedle jízdní bojovnice na hnědém okřídleném jednorožci objevila vysoká žena v jednoduchém hábitu. Na pravé dlani se jí mihotal černý dým.

Vzduch prosytilo hrobové ticho. Začal vát větřík, ale ne ten letní osvěžující, nýbrž těžký, zatuchlý a plný napětí.

Generál temného vojska zavelel k útoku.

Jako první zareagoval velký černý vlk. Připadal mi trochu povědomý. Rychle vyrazil a skočil na bojovnici sedící na hnědém oři. Srazil ji na zem a zalehl ji. Nikdo se ji však nesnažil bránit.

Válečník v černé zbroji se rozběhl přímo proti vůdkyni v prostých šatech. Černovlasá žena si ho jakoby nevšímala a mnula si ruce. Brzy se v nich zformulovala černá dýmová koule, která se stále zvětšovala a spolu s ní i temná mračna na obloze.

Dál jsem pozorovala začínající bitvu. Když se dva velitelé dostali k sobě, žena vyslala své kouzlo, které pohltilo válečníkovu zbraň prořezávající vzduch. Jejich síly – fyzická a duševní – se však při svém střetu spojily a vyvolaly oslňující záři pohlcující celé okolí, kterou nikdo nečekal. Ostré bílé světlo mě oslepilo.

Obraz se změnil. Vybavila se mi nedávná vzpomínka, kdy na mě zaútočil vlk. Teď mi to došlo: byl to ten samý, který byl i v té bitvě.

                Teď se mi zobrazil pohled třetí osoby na mé poraněné tělo. A krev… se zlatavými vlákénky?

Nakonec jsem spatřila dívku. Tvář měla líbezně všední, ale nepřirozeně bledou. Lícní kosti jí výrazně vystupovaly a dodávaly vzhled mrtvolnosti. Její vlasy rudě plály jako oheň a velké zapadlé hnědé oči žhnuly nenávistí.

                Ozval se křik dravce. Probudila jsem se a podívala jsem se z okna. Svítalo. Poslední dobou se mi zdají opravdu zvláštní sny.

 

¤             ¤             ¤

 

„Jak je možné, že jsi utekl? Proč jsi nedokončil svůj úkol?!“ křičela mladá rusovlasá dívka. Na sobě měla bílé sametové, jednoduše střižené šaty prošívané tmavě modrou nití. Její náramky na rukou byly z bílého zlata, stejně jako náhrdelník. Její vlasy byly perleťovou stužkou spleteny do drdolu. Stála u velké manželské postele z tmavého dřeva. Do útlých sloupků byly vyřezány piktogramy a symboly.

Pod postelí stojící na ručně řezaných medvědích tlapách ležel drahý starobylý koberec s výjevy z bitev. Velkou ložnici osvětlovala dvě okna, nyní je však zakrývaly závěsy.  Velké šedivé zdi vypadaly jako skála. Někde se objevily praskliny, které však chytře zakrývaly zavěšené rytiny a dřevořezby. Přes jednu celou stěnu visela tapisérie zobrazující dějiny jednoho mocného, ale neznámého nebo již dávno zapomenutého rodu. V rohu stála vysoká skříň ze stejného dřeva jako postel a vedle ní byla figurína, na které byla posazena naleštěná plátová zbroj s pozlacenými okraji. Na hrudním plátu se třpytila silueta letícího orla. Vedle zbroje byl stojan plný zbraní. Jistě patřil té mladé ženě.

Dívka se zlostně dívala na malého čtyřicátníka v obnošeném plášti, který se pohledem zarýval do leštěné krevelové podlahy. Přes hlavu měl přehozenou kápi. Byl shrbený, chvílemi se křečovitě chytal za břicho. Všechny služky, které se v místnosti taky nacházely, se strachy tiskly v rozích co nejdál od své rozzuřené paní.

                „Ta holka měla doprovod, ochranku,“ pronesl zbabělým tichým hláskem maskovaný muž, „on by mě byl zabil. Měl v sobě mocného ducha. Ducha přírody schopného zabít i někoho, jako jsem já. Obzvlášť v těchto těžkých časech. Musíme být na sebe opatrní. Už nejsme tak silní jako kdysi. Navíc tam bylo něco zvláštního, má paní. Jako by se v okolí pohybovala mocná síla. Chlad, temnota a úzkost. Vy víte, co to znamená.“

„Ne!  To je nemožné. Idunn je mrtvá! Sám jsi mi říkal, že jsi ji viděl!“

„Říkal jsem, že jsem ji viděl zraněnou. Ne mrtvou. Tehdy se těžce potácela z bitevního pole, ale než se jí podlomily nohy, proměnila se v prach a zmizela. Od té doby jsem ji neviděl.“

Žena si povzdychla: „Už nikdo ji neviděl. Ne jen ty. Možná má teta pravdu. Muži jsou nespolehliví tupci. A teď běž. Zmiz mi z očí, než si to rozmyslím!“

„Ještě něco, madam,“ bojovnice upřela na muže své nenávistné hnědé oči. „Idunn tehdy měla v rukou malou skříňku,“ dodal, uklonil se a odkulhal pryč.

Dívka se zamyslela. „Ne. To není možné. Ale pokud má pravdu, sestra i matka jsou naživu. A to mi – nám – bude dělat velké problémy.“