Bohyně, kapitola V

Před týdnem mě pustili z nemocnice do domácího léčení. Od té nehody jsem Ondřeje vů-bec neviděla. Nevím, kde je, ani co se s ním potom stalo. Když mě odnesl domů, celý rozrušený a zaražený odběhl pryč. Zítra už půjdu do školy, tak uvidíme, jestli tam bude. Doufám v to, ale něco ve mně o tom silně pochybuje a jedna má část jako by mi říkala, že se do školy už nikdy nedosta-nu. Je to zvláštní. Pořád mám takový divný pocit, jsem nervózní a poslední týden mám opravdu podivné sny, plné strachu a utrpení. Často se mi točí hlava a jsem neustále v pozoru. Myslím, že někdy mívám vidiny, ale to, co vidím, mě děsí. Vlastně už není nic, co by mi přinášelo klid. Nevím, co mám dělat, a tak zkusím poslední možnost, jak se uklidnit: projít se lesem.
Nevím proč, ale procházky mezi stromy mi dělají dobře. Někdy si prostě jen lehnu do jehličí a pozoruju husté koruny stromů, skrz které světlo skoro neprojde. Jindy zase běhám po lese, jako kdyby mě něco pronásledovalo, a jindy se prostě jen procházím. Vnímám klid, šumění, čerstvý vzduch provoněný borovicemi. Jestli mě nezklidní tohle, pak už nic.
Na mýtině jsem si sedla na plochý kámen a vyndala sendvič se sýrem, salátem a rajčaty, který jsem si doma udělala. V poklidu jsem začala svačit a sledovala jsem malý horský potůček protékající přes mýtinu, na jejímž konci vtéká do jeskyně. Často jsem uvažovala, že bych se tam vydala na průzkum, ale nakonec vždy dojdu k závěru, že je lepší přemýšlet o tom, co by tam mohlo být, než to skutečně vědět. Zamyslela jsem se a opřela se o ostrou hranu, o kterou jsem se právě nepěkně řízla do dlaně. Ale co to? Má krev není má! Já nikdy neměla stříbrnou krev! Co je to za vtip? Tohle je určitě jeden z těch divných snů. Nebo ne? Bolest mě vždy probudí, ale teď to nic nedělá. Jsem vzhůru. Podivnější už to být nemůže. Kéž by mi tohle místo přinášelo aspoň z poloviny takový klid jako kdysi, ale vypadá to, že po té nehodě už nic nezůstalo normální. Všechno se obrátilo vzhůru nohama. Radši bych se měla vydat domů, abych si tu ránu ovázala. Snad se do té doby probudím.

Otevřela jsem dveře do domu. Všude bylo podezřelé ticho.
„Mami?“ zvolám. „Tati? Brácha?“ Kde jsou? Měli tady být. Tohle se mi ani trochu nelíbí.
Vešla jsem do kuchyně a našla tam vzkaz:
Jeli jsme nakupovat. Máma
Tak to mi spadl kámen ze srdce. Asi bych to nepřežila, kdyby se jim něco stalo.
Vzala jsem obinadlo a zavázala si jím poraněnou dlaň. Nikdo doma nebyl, ale pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje.
Náhle jsem ucítila chlad.
„Jsi to ty?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a před sebou jsem spatřila rusou dívku v mém věku. Měla modré tričko a bílou volnou sukni s volánky. Okamžitě jsem sáhla po nejbližší obranné zbrani: po pánvi.
„Jsi to ty!“ zajásala holka a objala mě. Vypadala jako já. Měla stejné vlasy, oči i pleť. Rychle ji strhnu ze sebe a nachystám svou pánev na obranu.
„Kdo jsi?“ podezřívavě se na ni podívám.
„Nedivím se, že mě nepoznáváš, Diano. Je to přece už tak dlouho…“ odpovídá s okouzlujícím úsměvem. „Tohle nebudeš potřebovat.“ Ukáže na pánev. „Jsem Irisa. Tvá sestra.“
„Co? Kdo? Počkat – co?!“
Irisa se usmála. „Vím, nikdy jsme se neviděly, ale je to tak. Já jsem tvá sestra.“
„Nevěřím ti.“
„Jsi podobná svým rodičům?“
„Ano! Vlastně ne.“
„Brali tě vždy jako člena rodiny?“
„Ano!“
„Uznávali tě?“
„Ano!“
„Jako tvého bratra?“
„To ne. Ale to bude tím – jak víš, že mám bratra?“
„Dlouho jsem tě hledala. A když jsem tě našla, musela jsem se ujistit, že jsi to opravdu ty. A když jsem viděla, jak tě ten vlk napadl, nemohla jsem čekat dál. Byla jsi to rozhodně ty, má sestra!“
„Ty jsi tam byla?“
„Ano. Ne. No, to je složité. Věř mi. Máme stejnou krev. Stejné rodiče.“
„To ne. Já mám svou rodinu a ty k ní nepatříš! A takovou krev, jakou mám já, nemá nikdo jiný na světě!“
„To bych neřekla. Znám spoustu lidí, kteří ji taky mají. Jsou tři typy lidí.“
„Vážně?“
„Ano. Je mnoho lidí, kteří nemají DNA ani krevní skupinu, stejně jako ty nebo já. Takoví lidé mají neomezenou moc.“
„Tak tohle je moc. Co jsi pila? Tohle není pohádka ani nějaká fantasy! Probuď se!“
„Ale no tak. Jestli mi nevěříš, tak se zeptej ostatních.“
„Fajn.“
„Ne,“ zarazila mě Irisa, „ti, kterých se chceš zeptat, neví vůbec nic o dnešním světě. Pojď se mnou,“ chytila mě za rameno, „já tě zavedu k těm, kteří se ve dnešku vyznají.“
„Ne,“ odsekla jsem. Vysmekla jsem se jí a chtěla ji udeřit. Irisa mě však chytila za ruku, bolestivě mi ji překroutila za záda a já s výkřikem pánev upustila. Irisa ji chytila ještě ve vzduchu, praštila mě s ní do hlavy a já se skácela k zemi.

¤           ¤          ¤

Irisa vběhla do královské síně, která měla stěny z ledu. Utíkala po krevelové podlaze přímo k masivnímu trůnu ze zlata, kde seděla třímetrová žena se zesinanou pletí a metr dlouhými vlasy bílé barvy. Obličej byl úzký s vystouplými lícními kostmi, ledově skelnýma plochýma očima bez duhovky ani bez čočky a s modrými rty. Už krk té postavy zakrývaly tmavě modré šaty, které jí sahaly až po kotníky a měly dlouhé rukávy končící u konečků prstů. Okolo ní se matně mihotal modrý plamen.
Irisa držela v náručí rusou dívku. „Teto,“ pokřikovala, „teto, tetičko Skadi, našla jsem tuhle dívku, někdo ji omráčil.“
Skadi se zamračila. „A co já s tím?“ zahřměla. Chladný dunivý hlas se rozléhal místností.
„Možná je to ta pravá, teto. Možná je to má sestra. Víš, co by se stalo, kdybychom na ni nepřišly dříve.“
„Ano, to ano. Byla by to katastrofa. Náš konec.“
„Správně. Proto jsem ji přivedla.“
„Dobrá tedy, nech si ji tady. Ale jestli to nebude ona, další už mi neveď. Už jich bylo dost. A vlci jsou už určitě přežraní těch falešných.“
„Ano, teto. Spolehni se,“ odpověděla Irisa a s rusou dívkou v náručí odešla z místnosti.
„Určitě je to ona,“ zamumlala si Skadi pro sebe, „vždyť je úplně stejná jako Irisa. Proto se jí musíme zbavit. Přijmeme ji mezi nás a necháme ji vytvořit si k nám důvěru, ale přitom nebude vědět, že má u krku nůž,“ vytáhne z pochvy visící na pásku okolo jejího pasu krátkou dýku, „a až bude ta správná chvíle…,“ prořízne čepelí vzduch.