Bohyně, kapitola VI

 

   Unaveně jsem otevřela oči a promnula si je. Bolela mě hlava. Posadila jsem se a začala se rozhlížet. Seděla jsem na manželské posteli s hedvábným povlečením narůžovělé barvy. Přímo nade mnou, na nebesích postele, zářilo mezi vesmírnými hvězdami Slunce. V pravém rohu obíhal Měsíc. Bylo to vyobrazení vesmíru z pohledu Země, což na mě působilo velmi klidně.

   Na druhé straně místnosti z růženínu stál psací a toaletní stolek, nad kterým viselo zrcadlo. Po stěnách visely obrazy a tapisérie s výjevy z bitev, ale vedle postele byly přibity dva nevyužité hřebíky. Na jednom z nich se houpala prázdná pochva. Napravo se nacházelo okno se smaragdově zelenými závěsy.

   Zkusila jsem vstát z postele, ale byla jsem natolik oslabená, že mě nohy neunesly. Přidržovala jsem se nočního stolku s růženínovou deskou a sbírala síly. Volný čas jsem využila k prozkoumání únikových cest. V okně není sklo. Povlečení by mohla být natolik dlouhá, abych se po jejich svázání dostala dolů. Pak už bych jen našla telefonní budku a zavolala pomoc. Ještě bych mohla jít těmi dvoukřídlými dubovými dveřmi, co jsou naproti oknu, ale pochybuju, že budou odemknuté.

   Už bych mohla mít dost sil, abych se udržela. Zkusím se pustit. Jo, už by to šlo.

   Zkusím ještě pár krůčků.

   S trochou vrávorání jsem se rozchodila a popošla k oknu. Kruci! Plán A padá. Ačkoliv je tady bůh ví kolik vrstev prostěradel, na dvanáct pater budovy by určitě nestačily. A kdybych skákala, nabodla bych se na ostré ledové kůly u zdi nebo se skutálela z prudkého svahu zledovatělé skály. Co plán B?

   Naivní plán B.

   Přeběhla jsem přes místnost a zatáhla za kliku.

   Dveře byly odemčené. Ale kdo by nechal dveře odemknuté, když tady někoho vězní? Radši o tom nebudu dlouho uvažovat, mohli by mě tu nakonec zamknout a já bych neměla jak utéct.

   Otevřela jsem je a vyběhla na chodbu.

   Hned za dveřmi jsem se ohromením zastavila. Chodba byla tak velká a neobvyklá… Celá z ledu. Celý hrad byl postaven ze zmrzlé vody třpytící se v paprscích slunce procházejících četnými okny. U nich se můžu zorientovat.

   Opřela jsem se o římsu, ale led mě pálil. To asi nebude obyčejný led. No, ať je to jak chce, znova už se ho asi dotýkat nebudu.

   Tak co je venku? Z okna vidím obrovské nádvoří, kde spolu bojují nějací lidé. To je podivné. Ještě nikdy jsem něco takového neviděla. Každopádně na konci toho velkého dvora je ledová brána s mřížemi a to je moje cesta ven.

   Rozběhla jsem se a zabočila za roh. Při mé šikovnosti jsem do někoho narazila.

   „Co to – dávej pozor!“ Jeho hlas zněl ostře a tvrdě.

„Ježíši, pardon, pardon,“ omlouvala jsem se se sklopenou hlavou, kterou jsem pomalu zvedala a prohlížela si toho mladého chlapce, do kterého jsem narazila, „promiňte, já – “ zarazila jsem se s pohledem na jeho okouzlující tvář. Ten krásný kluk stál u okna, a tak se jeho světlé kadeře zlatavě třpytily ve sluneční záři. Mračil se na mě svýma pronikavýma zelenýma očima. Okolo krku měl obmotanou hřejivou, tmavě modrou šálu s tenkými bílými pruhy. Na ramenou mu spočívaly plátové nárameníky, které byly svázány koženými popruhy s přezkou vedoucími přes hruď, kterou chránil železný kyrys s pozlaceným emblémem orla na břiše. Pod tím vším byla kožešinová lemovaná bunda s kapucí. Měl také náloketníky a železné pláty nesměly chybět ani na botách, kde nejvyšší vystupovaly do špice až ke kolenu, které měly chránit. Okolo pasu byl na koženém opasku zavěšený nejkrásnější meč, jaký jsem kdy spatřila a z druhé strany zahnutá dýka. Kroužková část zbroje byla zavěšená za opaskem a měla chránit zadní části stehen a rozkrok. Okraje celé výzbroje byly lemovány pozlaceným vroubkováním. Přes záda měl chlapec zavěšený nádherný dlouhý bílý luk a stejnobarevný toulec s šípy. Připomíná mi Ondřeje, když soutěžil o nejlepší kostým. Šel tak jako Shining Warrior, což je jeho nejoblíbenější postava z komiksu Eagle Mask, který si nechává posílat z Ameriky. Ach, Ondřej. Jak ten mi chybí. Co se s ním asi stalo? Možná je mrtvý.

                Možná se to všechno mělo stát. Možná mě měl ochránit před vlkem, abych se dostala sem. A možná je to taky on, kdo přede mnou stojí. Můj rytíř v nablýskané zbroji, o kterém se mi právě zdá.

„Ehm… Ondro?“ zkusím štěstí. Chlapec se na mě jen zmateně podíval.

„Kdo prosím?“

„Pardon. Asi jsem si vás s někým spletla.“ Rozhlédnu se. „Kde jsem? A kdo jste vy?“

„Jmenuji se Yian,“ usměje se, „jak se jmenuješ ty?“

„Já jsem… jsem…“ proboha jak se jmenuju? Ať se na mě tak nedívá, rozptyluje mě! „Ehm… jsem… Di – Diana.“ Jsem úplně zmatená.

„Rád tě poznávám, Diano,“ jeho Diano znělo tak vznešeně. Vzal mě za ruku a jemně mi ji políbil, jak se to dělávalo ve středověku urozeným ženám. Zčervenala jsem. Takhle galantně se ke mně ještě nikdy nikdo nechoval. Ani bratr.

„Ty jsi tady nová, že?“

„Kde? A jak se odtud dostanu?“

„Takže jsi tady nová. Proč bys odtud chtěla utíkat? Je tu krásně. Ani nevíš, na jak unikátním místě jsi a jaké tady máš možnosti.“

„Nevím, jak jsem se sem dostala. Naposled si pamatuju, že… Irisa. Ona mě sem musela unést.“

„Neřekl bych, že unést. Vyhledává vhodné adepty.“

„Na co? A jak je možné, že ji znáš?“

Yian se usmál. „Ona je tady ta druhá nejznámější a nejváženější osoba. Je to neteř samotné vládkyně této říše. Tady se trénují Valkýry.“

„Trochu moc informací. Co to všechno znamená? Co je to za říši?“

„Jsme v Niflheimu. To je jeden z devíti světů. Osmi z nich vládne bůh. Ten poslední je svobodný a samostatný. Tady je náš vládce Skadi, bohyně zimy.“

„To je blbost.“

„Ne, není. Skadi má na starosti výcvik Valkýr, což jsou bojovnice, které hlídají Vallhalu. Jsou to elitní bojovnice. Jejich trénink je však velmi náročný a vyžaduje skutečný talent. Máš štěstí, že ses sem dostala.“

„Nevěřím ti.“

Yian si povzdechl. „Je to pravda. Valkýry se musí naučit jak boji, tak kouzlům. Přesto nejsou dovedné jako bohové. Aspoň ne v magii. Ale i tak dokážeme tohle.“ Yian natáhl ruku a na jeho otevřenou dlaň začal padat sníh. Při dopadu se měnil na miniaturní krystalky ledu, které se postupně kupily a tvořily sochu bojovnice na koni. Ohromilo mě to. Tohle žádný trik nebyl. Nemohl to být trik. Bylo to skutečné kouzlo.

„To chci taky umět!“ vykřikla jsem nadšeně a zároveň naštvaně.

„To není problém. Zůstaň a uč se jako my.“

„Já ti nevím,“ to se mi opravdu nechtělo dělat. Zůstávat na cizím místě, kam mě někdo z nějakého důvodu dovedl. Ale ta kouzla…

„Tak dobře,“ odpovím nakonec, „zůstanu.“

Yianovy sněhově bílé zuby zazářily ve sladkém úsměvu. „To jsem moc rád. Teď mám ještě něco na práci, ale potom se za tebou stavím a objasním ti základy.“

„To budu ráda,“ usmívala jsem se, „bude to ještě dnes?“

„Spolehni se,“ řekl a odběhl. Ještě pořád jsem byla zcela omámená jeho šarmem a společenským vychováním. Někoho takového nepotkávám na každém rohu. Proto si také snadno zajistí mou náklonnost. No nic, měla bych jít zpět a čekat na Yiana.

 

¤             ¤             ¤

 

„Tak co, Yiane?“ Irisa stála u velkého schodiště ze suchého ledu potaženého kobercem vedoucího hluboko do podzemí. Byla v béžových šatech s dlouhými rukávy a hlubokým výstřihem. Do vysokého culíku vyčesané zrzavé vlasy splývaly na její záda.

„Potkal jsi ji?“ vyzvídala.

„Dalo by se to tak říct. Nejspíš se snažila utéct a narazila do mě.“

„A?“

„Zůstane. Teď jsem s ní mluvil. Řekl jsem jí, že si musím jít ještě něco zařídit a potom k ní přijdu.“

„A co plán? Vyšel? Chytila se na udičku?“

„Ano,“ pousmál se, „ jsem přece syn Freyi!“ roztáhl ruce ve vychloubačném gestu.

„Jo, já zapomněla, já jsem vlastně jenom dcera pitomé Idunn, která si není schopna zapamatovat, kdo je její nejlepší přítel, že?“ vyjekla sarkasticky.

„Tak promiň,“ Yian se na ni lítostivě podíval a pohladil Irisu po tváři. „Víš, že jsem to tak nemyslel. Důležité je, že nám právě plán vychází a Diana skvěle spolupracuje, aniž by si to uvědomovala.“

„To máš pravdu,“ Irise se v očích mihl záblesk triumfu, „tak běž za ní.“ Políbila ho, „Diana už čeká!“

 

¤             ¤             ¤

 

Vešla jsem do pokoje a lehla si na postel. Podívala jsem se ke dveřím a všimla jsem si staré knihy ležící na nočním stolku. Měla starobylou koženou vazbu, na které nebyl ani název. Listy byly zchátralé a křehké, přesto jsem však dokázala rozeznat nápis na první stránce:

Legendy Severu

To by mohlo být zajímavé. Alespoň se trochu odreaguju a rychleji uběhne doba, než se zase potkám s Yianem. No jo, Yian… Je tak hezký a galantní. Proč jsem ho jen neznala před tou nehodou s vlkem? Od té doby šlo všechno z kopce a nic už nebylo normální. Možná jsem v komatu a tohle vůbec není skutečnost… No, už moc přemýšlím. Je načase se ponořit do těch pohádek. I když… Po tom všem bych se ani moc nedivila, kdyby to byla skutečnost.

 

Strom, co nosí 9 světů

 

Strom, co nosí 9 světů,

Je neustále plný květů.

Je to jasan plný sil,

Ten náš velký Yggdrasil.

 

Po staletí vprostřed vznikal,

Ten svět lidí zvaný Midgard.

Tam všichni lidé jsou,

Ale my jsme pro ně legendou.

 

Alfheim, světlá říše elfů,

Střeží vzdušnou Vallhalu.

Mocní se tam toulají,

Vyvolenou hledají.

 

 

Hned pod nimi, nad Midgardem,

Je Ásgard, sídlo bohů.

Oni vládnou všemu,

A Odin vládne jim.

 

Na východu obři žijí,

mlátí velkým kyjem.

Tihle velcí lidé střeží

Zemi Jötunheim.

 

Země temných bohů Vánů,

Velkých ásských nepřátel,

Na západě nachází se,

Je velká, plná zlých kouzel.

 

Vedle sebe u kořenů

Leží další velké světy:

Müspellheim a Niflheim.

Však oheň a led jsou dva veliké protiklady.

 

V podzemí,

kde vládne Hel,

Je její říše, její heim.

Svět mrtvých, podsvětí.

 

Tam u kořenů je Nidhogg dán,

Tento drak je k nim připoután.

Jemu nevládne žádný pán,

A tak kořeny tam sžírá dál.

 

V korunách pak sídlí on,

Bílý orel Vidofnir.

On to všechno pozoruje,

Draka moc rád okusuje.

 

Rovnováha vládne všude,

brzy se to ale změní.

Strašná věštba se objevuje,

slyšte tady její znění.

 

Dcery temna, sestry rozdílné,

jen oko na nich spočine,

 věčnou vládu mají na dosah rukou,

                                             Dokud nezabije jedna druhou.       

Ochotné obětovat celý svět

za jeden šťastný rodiny květ.

 

Ragnarök s dívkami nadejde.

Jejich rasa s nimi odejde.

 

Nidhogg znova svobodu okusí,

Vzlétne a ukáže, jak je zlý.

Mocný drak Niflheim opustí,

Pak Midgard jeho sílu zakusí.

 

Hezká říkanka pro děti, až na ten konec. Připadá mi, jako by tam ty poslední čtyři sloky někdo nedávno vlepil – písmo bylo trochu jiné a papír daleko novější. Odložila jsem knihu a chvíli nad tím přemýšlela. Takže tam, kde jsem celý život byla, se to jmenuje Midgard – pokud je to teda pravda. Prý se nachází uprostřed nějakého stromu, na kterém je dalších osm světů. To se mi zdá trochu přitažené za vlasy. Možná mi to vysvětlí Yian. A taky co je Vallhala. Vlastně mám na něj spoustu otázek. A vlastně… proč tady jenom tak ležím a přemýšlím? Měla bych jít ven a Yiana najít. On mi odpovědi dá. Jsem si tím jistá.

Jen co jsem otevřela dveře a vyběhla, narazila jsem do Yiana, který se zrovna chystal zaklepat na mé dveře. Místo toho mě pořádně klepl do hlavy. To mám teda smůlu.

Ze mdlob jsem se probrala asi po půl hodině. Ležela jsem v Yianově náruči. Jako první jsem viděla jeho ustaraný výraz. Kdybych byla cukr, roztála bych blahem.

„Moc se ti omlouvám,“ začal Yian. „Já mám ale pech,“ dodali jsme společně, až jsme se tomu zasmáli.

„Přišel jsem za tebou, jak jsem sliboval,“ opatrně mě postavil na nohy a s jeho oporou jsme kráčeli chodbou.

„To jsem ráda. Zrovna jsem tě šla hledat. Mám pár otázek.“

„Jen povídej.“

„Víš, našla jsem v pokoji jednu takovou knihu.“

„Hodně stará, zanedbaná, zchátralé stránky, starobylé písmo?“

„Ano.“

„Tak těch je tady hodně. Jak se nazývala?“

„Počkej, já si vzpomenu,“ ta rána do hlavy mi asi vymazala krátkodobou paměť a krom toho mě šíleně bolela. „No… tak asi ne, no,“ řeknu po dlouhé chvíli ticha a úmorného přemýšlení.

„Tak si vzpomeneš jindy. Teď bych ti to tu rád ukázal.“

   Procházeli jsme dlouhou chodbou. V celém hradu je jich hotový labyrint. V tom spletitém systému je pro někoho jako jsem já téměř nemožné se vyznat. Stěny jsou ze suchého ledu, takže bych se jich neměla dotýkat holou rukou. Yian mě zavedl nejdřív k oknu, u kterého jsem do něj narazila. Ukázal mi výhled.

   „Podívej. U tohoto okna trávím rád volný čas. Je odtud skvělý výhled. Navíc mám přehled o tom, co dělají mí kadeti.“

   „Páni. To je ale velké nádvoří.“

   „Ani ne. Jenom osm set metrů na délku a pět set padesát na šířku. Je to jedno z nejmenších nádvoří.“

   „Nejmenší? Vždyť takové je v Číně a je to jedno z největších náměstí na světě!“

   „V Midgardu ano, ale ne celkově. Největší je v Asgardu.“

   „Kde?“

   „Neslyšela jsi o něm?  A co o Yggdrasilu a devíti světech?“

   „O tom jsem četla v té knize. Yggdrasil je strom a na něm je devět světů. V kořenech Yggdrasilu sídlí Nidhogg a v koruně potom orel. Ale nevěřím tomu.“

   „Když vyrůstáš v Midgardu, tak ne. Vychovávají tam ve víře vědy a logiky, ale někdy něco prostě smysl postrádá. Není potřeba vědět, jak kouzla vlastně fungují. Proč bychom se měli zabývat DNA, když ji ani já nemám? Aspoň z poloviny ne. V Midgardu přestali lidé věřit v bohy už dávno, a není to dobré. Oni se brzy pomstí. Donutí je modlit se. Znova je vzývat.“

   „Tím mi chceš říct, že existují bohové?“

   „O nich už jsem ti říkal. Jsou to vládci těchto zemí. Skadi, bohyně zimy, vládne tady, v Niflheimu. Asgardu, ústředí Ásů, velí Odin. Vanaheim vede Loki. Svartálfheim, zemi trpaslíků, má na starosti Thor. Podsvětí spravuje Hel. Jötunheim zase Forseti. O svět ohně, Müspellheim, se stará Tyr, i když o něm se už dlouho neslyšelo. Celých sedmnáct let se neukázal. Zmizel společně s Idunn, strážkyní Jablek Ráje a bohyní temnoty. O poslední říši se stará bohyně lásky a krásy Freyia.“

   „Není to náboženství s Vikingy?“

   „Vikingové nás – je - uctívali nejdéle. Ale ano, je.“

   „Jak to myslíš nás?“

   „To neřeš. Jdeme dál.“

   Sešli jsme několik pater a nenarazili jsme na jedinou živou duši. Bude to tím, že devadesát procent obyvatel hradu jsou Valkýry, které celé dny cvičí na nádvoří.

   „Yiane, ty trénuješ Valkýry?“

   „Ano. Proč se ptáš?“

   „Říkal jsi, že mě Irisa dovedla kvůli tréninku. I já budu Valkýra?“

   „Možná. Jestli přežiješ trénink, ano.“

   „Jestli přežiju trénink?“

   „Je to náročné hlavně na psychiku, a tu máš silnou. To já poznám,“ usmál se a zastavil se před masivními dubovými dveřmi. Na jejich povrchu byla námraza. Yian si přiložil ukazováček na rty a opatrně přiložil hlavu ke dveřím.

   „Co děláš?“

   „Tiše. Sem se nesmí, když to není důležité. Chodím sem bez vyzvání jenom, když tady královna není.“

   „Královna?“

   „Ano, královna Skadi. Niflheim je absolutní království. Dobré. Není tam,“ pomalu pootevřel dveře.

   „To je její ložnice nebo co?“

   „Jít jí do ložnice by byla sebevražda. Ne, tohle je královská síň. Sem se smí jenom s důležitými zprávami nebo v naléhavých případech.“ Otevřel dveře dokořán a vstoupil. Zarazil se.

„Co se děje?“ zeptám se s rukama na jeho ramenech. Podívám se vpřed a mé smysly se zostří. Kyne ve mně vztek, ale i panika. Něco uvnitř mi říká, abych tomu, kdo stojí přede mnou, nevěřila a zlikvidovala ho. Vlastně ji.

„Ou…“ Yian se poškrábal na zátylku, „ahoj, Iriso. Nečekal jsem tě tu. Měla jsi být na lovu.“

„Ty bys tady taky neměl co pohledávat. Ahoj, Diano,“ s úsměvem na mě zamávala. Irisa byla oblečena do kožených kalhot a bundy, přes které měla připnutou plátovou zbroj. Zrzavé vlasy byly spletené do dvou copů.

   „Zvykáš si v novém prostředí?“ zeptala se.

   „Nebudu tu dlouho,“ pronesu se zaťatými zuby.

   „Ale no tak, sestřičko- “

   „Nejsem tvoje sestra!“

   „Klid, obě dvě,“ vložil se do toho Yian, „kvůli tomu tady nejsme. Co se děje, Iriso?“

   „Skadi odvolala lov, a tak se jí chci zeptat, proč. Jídla moc nemáme a pořádný úlovek by přišel vhod. Tady očividně není.“

   „Tak to zkus jinde. Určitě bude v jednom z osmnácti set pokojů,“ škodolibě se ušklíbl.

   „Jo, tak na to jí kašlu. Proč jste tady vy?“

   „Ukazuju Dianě hrad. Poslyš, o tomto sálu toho víš víc jak já. Můžeš nám o něm něco říct?“

   „Bude mi potěšením. Pojďte.“

Pokoj byl obrovský. Jen od zdi doprostřed to bylo dobrých dvacet metrů. Zastavili jsme se na rudém koberci vedoucím ke třem schodkům stoupajícím k vysokému zlatému trůnu potaženém modrou hedvábnou látkou s bílým orlem s roztaženými křídly dívajícím se doleva.

   „Tento sál je zhruba stejně starý jako tato budova, takže něco okolo dvou set tisíc let, osmi měsíců a tří týdnů. Celý hrad postavila naše vládkyně a moje teta, bohyně zimy a ledu, Skadi. Původně se nacházel hluboko v lese a sloužil jako kasárna. Nakonec jej Skadi přesunula sem, na vrchol nejprudší skály, a vybudovala z něj nedobytnou pevnost. Z tohoto sálu vydává všechny své rozkazy. Podíváte-li se na strop, vidíte repliku noční oblohy, přizpůsobenou tak, aby to, co je na ní tady, bylo i venku ve skutečnosti. Když má Skadi dobrou náladu, můžete vidět úchvatnou polární záři. Sloupy jsou, stejně jako zdi, ze suchého ledu, takže se jich nedotýkejte. Sloupy jsou v řeckém stylu, konkrétně v dórském. Skadi má ten styl moc ráda. Podlaha je z krevelových dlaždic, které by potřebovaly vyleštit. Hej, sluhové! Co se tady flákáte? Ať se v té podlaze vidím! Takže, tam, kde už krevel nevidíte, tam je koberec. Po něm se prosebníci plouží až k tamtomu zlatému trůnu žádat o milost, většinou. Ano, tento trůn je z 34 karátového zlata vytěženého v Helheimu. Žádné takové jinde neseženete a tento trůn je už sám o sobě tvarem i zdobením originál! Sedět na něm může jedině vládce Niflheimu, takže od svého dokončení ještě trůn pána neměnil. A támhle v horním rohu, ta bílá koule, to je jediné osvětlení této místnosti. Je však kvalitní a vzácné – je to totiž hvězda. Skutečná malá hvězda zářící v této místnosti. Už je jediná svého druhu, takže si jí važte. Za celou svou službu už tato hvězda svítila na tisíce Valkýr chodících si sem pro Skadiino požehnání na konci tréninku. Mezi ně jsme patřili i já a Yian. Mimochodem Yian je jeden ze čtyř-“

   „Díky, Iriso, to by stačilo.“ Skočil jí do řeči Yian. „Hodně štěstí s hledáním Skadi.“

   „Jo, jasně,“ pokývla hlavu na rozloučenou a odběhla.

   „Tak pojď,“ usoudil Yian, „měli bychom odtud vypadnout dřív než se Skadi vrátí.“

   Sešli jsme několik pater do podzemí.

   „Tady bydlí budoucí Valkýry,“ vysvětloval Yian, „máš štěstí nebo velký význam, když máš pokoj jinde. Každý z těchto pokojů má tři krát dva metry. Jediné, co tam je, je stará postel vystlaná senem a figurína na odkládání zbroje.“

   „To je hrozné.“

   „To je součást výcviku. Valkýry se musí přizpůsobit všem podmínkám. Často na výpravách spí na zemi.“

   „Na sněhu? Jen tak?“

   „Ano. To je další část. Musí být přizpůsobivé i teplotám. Kdyby nebyly otužilé, nepřežily by.“

   Pokračovali jsme po schodech dolů. Pokojů byly stovky na každém poschodí.

   „Co myslela Irisa tím, že jsi jedním ze čtyř?“

   „Jedním ze čtyř mužů v historii, co úspěšně absolvovali výcvik Valkýr. Všimla sis, že tady nejsou muži? Jsem sám. V celé této říši. To proto, že Skadi nemá muže ráda. Naši rasu bere jako podřadnou a neuznává nás. Ti čtyři muži byli velmi výjimeční. César, Hanibal, já a Hitler. Hanibal byl její syn, aspoň to tak Skadi říká. César byl zase synem Tyra, boha války. K mému výcviku donutila Skadi Freyia, ale proč trénovala Hitlera nevím. Ale po jeho smrti se rozhodla, že Valkýry budou už jenom ženy. Bez výjimky.“

   „Ale u tebe ji udělala, ne?“

   „Ne. Já v tu dobu už byl veteránem.“

   Nechápavě jsem se na něj podívala.

   „To je na dlouho. Povím ti to jindy. Podívej. Tady je vězení. V tomto patře jsou obyčejné cely, ale čím hlouběji půjdeš, tím zabezpečenější žaláře najdeš. V předposledním patře je vězení potom přizpůsobeno pro bohy. Vrata tam jsou vzduchotěsná a velmi těžká. Vězeň je připoután ke zdi a naprosto znehybněn. Je nemožné se odtud dostat. Rád bych tě vzal i do posledního patra, ale bohužel tam je vstup zakázán. Každopádně když budeš potřebovat, najdeš mě v pokoji s bílými dveřmi. Je v posledním patře obytné zóny. Když nebudu tam, tak je jenom jedna možnost: na nádvoří. Ukážu ti cestu.“

 

   „Řekni mi víc o Yggdrasilu.“ Seděli jsme ve stájích opřeni o jeden z boxů a dívali se přes podloubí na nádvoří, kde trénovaly Valkýry. Všechno to byly blonďaté vysoké dívky s vlasy do dvou copů a s koženou jednoduchou zbrojí. Byly jich stovky. Některé bojovaly s mečem, jiné střílely z luku. Další běžely překážkovou dráhu na koních a k tomu se snažily zasáhnout cíl – šípem, kopím i mečem. Pohled na jejich zručnost mě fascinoval. Pár kadetek čas od času chodilo do stájí pro své koně, a když míjely mě a Yiana, přiložily pravou ruku na hruď jako pozdrav a znamení oddanosti a respektu.

   „Je to jasan, který nikdy neopadá. Je vždy zelený. Yggdrasil je strom, který na svých větvích nosí devět světů. Na jeho vrcholku je Valhala, tam jsou Valkýry, které hlídají vstup do nebe pro hrdiny padlé v boji. Sídlí tam také velký bílý orel, který strom chrání.“

   „Před kým?“

   „Před Nidhoggem. Obávaným drakem schopným zničit všechno co mu stojí v cestě, včetně bohů. Víš, kdysi žila jedna dívka jménem Pandora. Našla malou dřevěnou skříňku v jeskyni, kam byl zakázán vstup, a vzala ji z místa, kterého bylo zakázáno se dotknout.  Tu skříňku otevřela. Byl v ní malý dráček, o nic větší než prst. Pandoře se velmi líbil. Hrála si s ním. Mladý Nidhogg však využil své roztomilosti a Pandoru vážně zranil. Napil se z její krve a snědl maso z její ruky. To mu dodalo síly a během chvíle vzrostl do dnešní velikosti a zahrnul celý tehdejší svět chaosem a strachem. Předci bohů, rasa Starších, jej za velkého úsilí a obětí svázali a uvěznili pod Yggdrasil, odkud není úniku. Nidhogg  je připoután k jediným třem kořenům, které světový strom má, a jediný způsob, jak draka vysvobodit, je zničit všechny kořeny. Mělo by to však katastrofické následky. Yggdrasil dodává životní sílu bohům, takže pokud padne, zemřou. Nebude nikdo, kdo bude schopen Nidhogga znova spoutat. Na bozích jsou závislé skoro všechny říše, takže i ty zaniknou. Až na Midgard. Ten jediný je svobodný. Ten jediný přežije, i když s velkými oběťmi. Většina života s pádem Yggdrasilu vyhyne. Midgard bude jen přežívat, ale bude žít. Tam se Nidhogg vydá. Bude se živit strachem a panikou, která ve světě nastane, a bude sílit. Už nebude nikdo, kdo by ho mohl zastavit. Svět začne umírat. Pomalu, ale nakonec i Midgard zanikne. Navždy. Potom už nebude nic. Jen temnota. Říká se tomu Ragnarök, konec světa.“

   „To je strašné. Nesmíme to dopustit.“

   „Neboj. K poražení Yggdrasilu je potřeba zničit tři jeho kořeny, a ty jsou natolik silné, že ani ta nejmodernější technika dřevem neprojde. Jenom tohle.“

   Yian si stoupl a vytáhl z kožené pochvy na boku jednoduchý meč. Znova se posadil a zbraň položil na kolena. Jednoduchá rukojeť byla potažena hrubou látkou, která byla zdobena stříbrnými proužky. Na vrcholu se vyjímala malá orlí hlava. Přechod mezi rukojetí a uhlově černou čepelí, kterou obtékaly zlaté pramínky, byl nejsložitější částí zbraně. Byl z jednoho druhu kovu, nejspíš obyčejného železa, ale tím neztrácel na kráse.  Skládal se z jakoby tří párů křídel a v místě, kde se spojovala, byl stříbrný devíticípý květ, v jehož středu se nacházel malý smaragd. Prostřední křídla vycházela ze dvou prodloužených zubů vyčnívajících do čepele. Byl to ten nejkrásnější meč, co jsem kdy viděla.

   „Tohle je Vapendod. Nejničivější zbraň všech světů. Je sestavena z osmi částí vyrobených v osmi světech. Čepel je vykutána v Helheimu a požehnána Lokim a drahokamy a rukojeť pochází z Alfheimu. V dalších šesti zemích bylo vyrobeno těchto šest křídel. Mají představovat orla Vidofnira, který nás chrání. Výroba všech těchto částí trvala několik desítek let. Poté byly odvezeny do jediné země, kde se žádná část nedělala – do neutrálního Midgardu. Spojení těchto částí bylo natolik silné, že potopilo město, ve kterém Vapendod vznikl, zabilo tři sudičky hlídající první kořen Yggdrasilu a na samotném meči vytvořilo tyto zlaté pramínky na čepeli. No, vlastně jsou to praskliny. Zbraň pak byla dána do opatrovnictví Pandory, která se stala první Valkýrou, ale ona využila jeho moci a zničila první kořen. Potom Vapendod vlastnili významní muži vycvičení na Valkýry. Hanibal, César a Hitler. Jak si jinak myslíš, že dokázali tolik velkých věcí? Víš, Vapendod vždy měla na starosti neutrální bohyně, Skadi, a ta jej dávala jenom významným služebníkům. Nejprve jej dostala Pandora, ale zneužila toho, a tak se kvůli obavám z ženské marnivosti Skadi rozhodla meč dávat mužům. Hanibal ani César toho nevyužili k destrukci, ale jenom k vládě a pomstě. Měli z meče respekt a byli poctěni jeho opatrovnictvím. Bohužel Hitler byl jiný. Chtěl být bohem, a jediný způsob, jak toho mohl dosáhnout, bylo zabít všechny ostatní skutečné bohy. Zničil druhý kořen Yggdrasilu, což ho naštěstí zabilo. Nakonec byl Vapendod předán zpátky mně.“

   „Zpátky?“

   „Ano. Já jej opatroval dřív, ale ztratil jsem ho. Naštěstí byl Vapendod nalezen dřív, než se dostal do špatných rukou. Skadi mi z obav, že by se to stalo znova, meč vzala a dala jej Hitlerovi. Po něm už ale nebyl nikdo jiný naživu, a tak Vapendod opatruju zase já,“ zasmál se, „je to ale trochu hazard. Poslední kořen se nachází v posledním patře této budovy a tam taky sídlí Nidhogg. Stačí, abych chtěl, a svět skončí.“

   „Ty to ale nechceš, že ne? Teda, nechceš zničit svět.“

   „Ne, to nechci. Znám jednoho boha, který by to rád udělal, ale o něm se už sedmnáct let neslyšelo. Od té osudné bitvy.“

   „Jaké bitvy?“

   Začalo sněžit. Pár vloček se neslo vzduchem a dopadalo na nádvoří se západem slunce. Ledové zdi se mihotaly všemi barvami duhy v posledních slunečních paprscích. Vytvářely krásnou romantickou atmosféru. Škoda, že tady nejsem s Ondřejem. Má zimu rád. Tady bychom mohli trávit společnou dovolenou. Teda, kdyby se nestalo to, co se stalo. Uvidím ho ještě? Uvidím vůbec ještě svou rodinu, přátele? Při vzpomínce na ně se mi po obličeji skutálela slza a za chvíli další a další. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila jsem se znít co nejklidněji: „Odveď mě zpátky na pokoj, Yiane.“

   „Všechno v pořádku?“ ustaraně se na mě podíval. „Co se děje?“

   Zavrtím hlavou. „Prosím. Hned.“

   Na další výzvy už Yian nečekal. Vstal, dal meč zpět do pochvy a pomohl mi vstát. Pravou rukou mě držel za mou a levou měl na mém boku. S jeho těsným doprovodem jsem se dostala do pokoje. Sesypala jsem se na postel jako hromádka neštěstí. Yian si sedl vedle mě. Nemám ráda, když mě někdo takto vidí, ale neměla jsem sílu na to říct mu, aby odešel. Vlastně jsem byla ráda, že tam je. Na nic se neptal, jenom tam seděl a držel mě za ruce.

   „Promiň,“ vzlykala jsem, „já jen… víš… moje rodina… Uvidím ji ještě někdy…?“

   „Šššš,“ utěšoval mě, „to bude dobré. Já to taky zažil. Jen klid.“ Objal mě. „To bude dobré,“ opakoval.

 

   Trvalo mi jeden celý den, než jsem se dala zase dohromady. S tréninkem jsem tak byla pozadu, ale Yian, který mě měl učit, byl plný pochopení, a tak mi dal volno. Říkal, že tímhle si prochází každá nová kadetka, ale že si zvyknu.

   Doufám. Chybí mi má rodina. Během dne mi však došly slzy a už jsem jenom smutnila. Do večera jsem se dala dohromady a po Yianově návštěvě jsem byla připravena na ranní výcvik. Přinesl mi zbroj a pověděl důležité informace. Spát jsem šla už se západem slunce, abych měla aspoň pár hodin spánku. Noc je tady velmi krátká a trénink začíná už za úsvitu. Nevím, proč tady jsem, ale není to bezdůvodné. Ale ať je to cokoli, měla bych se na to připravit. Fyzicky i psychicky.