Tanec bláznů 15

Tuberkulózou zkroucená, vlastně ještě poměrně mladá, ženská vytáhla další zboží. Zákaznice zakroužila jemnými prsty, jako lehký štíhlý dravec vybírající tu správnou myš. Vzala pírko mezi palec a prostředníček. Opatrně, aby ho neumastila. Podívala se proti světlu a v koutcích očí se jí udělaly docela roztomilé vějířky. Do pečlivě spletených vlasů se opřelo slunce. Prohlédla si zboží proti světlu a se souhlasným úsměvem ho přidala ke dvěma, která si již vybrala. Druhá žena jí okamžitě nabídla chomáček jemného prachového peří. Dáma v šedém řaseném plášti, přehozeném přes blankytně modré šaty, nejprve odmítavě mávla rukou. Když si ale všimla, jak kvalitní nabízený chomáček je, zabořila do něj prsty. Štěbetajíc o všem a o ničem, jak to dovedou jen ženské na nákupech, se dále probíraly zbožím a nevšímaly si okolí. Prodavačka peří ostatně měla dobrý důvod ke vstřícnosti. Nejspíš právě uzavírala obchod svého života, protože žena už měla vybráno za dobré tři tolary, možná za čtyři.
Ten, kdo je pozoroval, skrytý ve stínu a odpadcích, nevěřícně přemítal, jak může být svět tak rozmanitý. Dvě ženy, stejně staré, ale s tak odlišným osudem. Pomáhalo mu to, nesoustředit se na vlastní, jehož čára se nedávno začala povážlivě zkracovat. Jako by s krví, z konečků prstů, do hnijící břečky v uličce mezi domy, odkapával jeho vyměřený čas. K nákupu přibyl ještě jeden obyčejný brk, než prodavačka peří zachytila jeho zoufalý pohled. Nejprve se lekla, ale když ji posunky ujistil, že potřebuje její pomoc a že jí neublíží, rychle ukončila obchod. „Dvacet šest dede.“ zavrčela nezřetelně, doufaje v tučnější kořist. Zákaznice překvapeně vyhrkla „To je spousta peněz! Myslela jste tensbirské!? Tolary!?“ zašvidrala očima a delikátně nakrčila nosík „Můžu vám dát jeden a patnáct denárů.“ začala smlouvat a nasypala si stříbrňáčky do dlaně. Pak opatrně sáhla průstřihem do kapsy pod šaty a vytáhla jeden velký těžký tolar. Obchodnice zavrčela na souhlas, vrazila ji do ruky peří a shrábla peníze. To vše jediným plavným pohybem. A rychle se belhala pryč. Ženu v modrých šatech, i s jejím nákupem, nechala za sebou. Ta jí ostatně nepronásledovala, aby čestně dokončila obchod, který tak slibně začal, jen proto, že se jí peří vysypalo z pytlíku a začínal se ho zmocňovat vítr.
Trvalo ještě čtvrt zvonění a dva bloky, než se mohl se ženou, která ho několik posledních dní následovala jako stín, setkat. Zapadli do výklenku ve zdi, která tu zbyla po, dávno zbořeném, bohatém domě, nebo kapli, možná menším chrámu. Stáli přesně tam, kde by se měly pitvořit sochy příslušných božstev. Ona nemocí skloněná nad podnosem s peříčky, on bolestí nad ní. Vlastně připomínali sousoší zpodobňující nějaký pitoreskní výjev z učení nějaké neživotaschopné a dávno zaniklé víry. Prsty, zaháknutými za klíční kost se pokoušel zastavit, nebo alespoň zpomalit, krvácení. Pochyboval sice, že má ještě co krvácet, ale proč tu díru neucpat, když prsty momentálně k ničemu jinému nepotřebuje. „Potřebuju ošetřit. Předhoď mě tomu, kdo tě platí…“
„Proč bych měla?“ zajímala se žena, spíš o svůj případný profit, než o inspiraci pro svou motivaci.
„Ty peníze, oni…“ možná udělal dramatickou pauzu, možná se zadýchal „… jen pár slov.“ Žena uvažovala jen chvilku. Jakmile vytáhl odřený merkanský denár, nechala ho v průchodu mezi dvěma chlívky, z nichž jeden byl tak trochu chrám, samotného. Bez dechu, bez mince, bez posledního zbytku důstojnosti, klesl do splašků.
-IOI-
Jakmile prošly zátarasy, obklopilo je živoucí mračno aktivity. Apotheosa zmatku! Všude pobíhaly tmavé matné postavičky. Většina z nich něco nesla a většina vykřikovala, když už ne povely a jejich potvrzení, tak aspoň sprosťárny. Cestu na mnoha místech zahrazovaly barikády z beden a hromady nejrůznějšího nepořádku. Vojáci po nich šplhali, jako by tam snad ani nebyly. Napadlo ji, že pro ně, tam možná opravdu nejsou. Že jsou tam vždycky. Skutečné barikády, pečlivě sestavené z vybraných komponentů, které jen připomínají přístavní nepořádek. Vyděsila se, když ocelová trubka, vylitá olovem, narazila do dalších závaží upevněných v rámu. Ozubené lišty byly stržené a tak se mohly válce volně pohybovat. To dávalo spoustu prostoru dvěma nudícím se mariňákům a jedné mladé čarodějnici. Rajtovali po válcích protiváhy havrana, která čekala složená na molu, až jí někdo přivaří zpět to, co jí poslední kořist utrhla. Zastupující kapitán lodi připoutané k molu naproti se naklonila přes bort a zařvala na ně, že pokud si mermomocí chtějí polámat hnáty, ať s tím laskavě počkají, až bude mít službu kapitán lodi, který to nadělení dopustil. Po vlnolamu poskakovali medvědi a honili motýly. Jejich jezdci na sebe pokřikovali a počítali body. Všude ležely bambusové trubky plné černé tekutiny, nebo slizu. Opatrně mezi nimi klopýtajíc nakonec pochopila, že v nich impregnují části takeláže. Uprostřed mola ležel dlouhý štíhlý člun. Vojáci z něj strhávali kovové opláštění kýlu. Kolem proběhla dvojice s košem, z něhož se, zdánlivě bezdůvodně, kouřilo. Páchnoucím kouřem, táhnoucím se za nimi, se prohnala malá skupinka pikenýrů svlečených do prádla. Každý měl na hlavě misku s vroucím olejem. Mira přemýšlela, je-li to trest, nebo nějaká forma výcviku. Žena, která bolestivě svírala její zápěstí, ale nevnímala nic z hluku a nespoutaného nepořádku v části přístavu, kterou si vyhradili pro sebe a táhla ji dál.
„To je hodně blbej způsob, jak zdrhnout.“ poznamenal hlasem plným falešné odvahy a upřel pohled svého zbývajícího oka na sbrela.
„Víš o lepším?“ odfrkl si. „Snaží se jít tam, kam ho nebudeme pronásledovat. Stát se pro nás nepoužitelným a neškodným zároveň.“ Pak se zamyslel a úplně potichu dodal „Ale kdyby na něm někomu záleželo, ani tam ho před námi neschovají.“
„Takže je to na nás habaďůra?“ usmál se čaroděj. Na chvilku jako by se z něj zvedlo velké těžké závaží. Jako by sám pocítil ty jemné, a nesmírně křehké, úponky svobody, po kterých se rezident natahuje.
Důstojník přisvědčil „Takhle to dělají, když je chytnou. Jen předstírají, že dýchají. Většinou, když se na to přijde, už je pozdě.“
„Co chcete dělat?“ mnul si čaroděj bradu. Že si z ní olupuje suchou zpuchřelou kůži, nevnímal.
„No,… zatím budeš okysličovat, vyplavovat a tak… My se pokusíme, nabídnout mu lepší obchod.“
Na dveře kajuty narazila drobná pěst. A pak ještě několikrát, ve snaze přehlušit vřavu přístavu. Sbrel čekal za dveřmi, až přestane, aby mu nedopatřením nevylepšila úsměv. Pak opatrně otevřel.
„e´E ar!?“ zeptala se úřednice a vstrčila Miru do malé kajuty. Vrhla vyděšený pohled na čaroděje a rychle je opustila. Mira si všimla, jak usilovně se snažila nedívat se na druhého muže. Rozhodla se následovat jejího příkladu a sklopila zrak k podlaze.
„Odlož si.“ poznamenal sbrel a poukázal na vědro, které ještě pořád držela za vyřezávané madlo.
Poslušně odložila vědro pod sklopené palandy a až teď si všimla, že na ní někdo leží. Spíš něco, než někdo. Muž vypadal spíš mrtvý, než živý.
„Tak já jdu a… dýchám.“ uculil se čaroděj a udělal jim místo. Kajuta byla už tak malá. Nepotřebovali tu další balast.
„Potřebujeme, aby se o něho někdo postaral.“ pronesl sbrel konverzačním tónem, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. „Dobře zaplatíme.“
Mira kývla hlavou a pohledem přelétla zraněného muže. Neměla odvahu odporovat. Navíc naznačil, že jí neublíží, že by z toho možná mohla i těžit. A ona teď peníze potřebuje. Neřešila, zda mu může věřit, věděla, že ne. Jen na jediné se musela zeptat „Proč já?“
„Máme své důvody.“ usmál se a vylezl malými dvířky na chodbu, kde se mohl konečně trochu narovnat i muž jeho výšky „Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí říct. Velitelé budou umět Váš jazyk… alespoň natolik, aby k Vám poslali někoho, s kým se dohodnete.“
Osaměla s nehybným tělem. Rozhodla se pro revizi. Nemělo smysl utíkat. Pokud může udělat něco, co má smysl, pak postarat se o něj. Nadzvedla deku, aby si prohlédla všechna zranění, která by se pod ní mohla skrývat. S radostí seznala, že končetiny má všechny, i když věděla, že to nemusí nic znamenat. Na sobě, krom obvazů a okovů neměl nic. Ovázaná byla levá noha, od klenby až do půl stehna. Bylo k ní připojeno několik dlah. Při bližším zkoumání objevila dva drény a několik kovových bambulí, podezřele připomínajících, hlavice šroubů. Další drény vedly skrz nažloutlý hrudník. Skrz díry ve slamníku a prostěradle, tiše odkapávaly do misky vedle jejího vědra. Prohlédla si i spoustu památek po již zahojených zraněních a dospěla k závěru, že tohle určitě nebude to, co ho zabije. Větší starost jí dělala skutečnost, že na sobě měl spoustu železa. Bude ho muset otáčet, aby neměl proleženiny! V tom jí dva, čtyři a tři je sedm, devět… šestnáct okovů nepomůže. K okované desce palandy měl fixovaná celá předloktí, kolena a kotníky, tenké pásky kovu ovíjely i kyčle, paže a ramena, jako dva ocelové průramky. Hlavu měl vsazenou do jakéhosi rámu a pevně přitisknuté k podložce byly i prsty. Volné, ale tak aby na nic nedosáhl, měl pouze palce. „Kdopak jsi?“ zašeptala a opět ho přikryla. Už jí bylo jasné, že tohle je někdo, koho se bojí. Někdo kdo musí přežít a nejspíš by jejich péči nepřijal. Zajatý nepřítel? To vysvětlovalo mnohé ale stále ne, proč do toho spadla zrovna ona!
Do kajuty vnikl poryv čerstvého vzduchu. Prosyceného jen dehtem, solí, dřevem a ještě něčím, co moc dobře znala, ale nechtěla o tom přemýšlet. Vykoukla okénkem. Ve člunu tam seděl voják. Zjizvený fousatý hromotluk s vlasy jako vrabčí hnízdo. Možná o něco starší, než miřin otec. Háčkoval něco růžového.