Bohyně, kapitola VII

Jsem tvrdý spáč. Nic mě nevzbudilo. Ani světlo, ani Yianovo klepání na těžké pobité dveře mého pokoje. Nevím, kolik bylo hodin, když jsem se probudila, ale rozhodně to nebylo za úsvitu. Se spěchem jsem vstala v naději, že časovou ztrátu ještě nějak nahradím, ale došlo mi, že nemám co na sebe. Vlastně už aspoň tři dny nosím to stejné oblečení – světle zelené tričko s krátkým rukávem, polodlouhé béžové kalhoty a růžové conversky. Zajímavé taky je, že mi není zima ani v takovém počasí, jaké tu je.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Na stojanu bylo umístěno kožené jednoduché brnění. Do toho se teda soukat nebudu. Ale vzpomněla jsem si, že mi Yian včera přinesl nějaké oblečení. Otevřela jsem komodu a doufala, že tam něco bude. Byly tam kožené kalhoty, bunda a bílá renesanční košile. Není to zrovna na můj vkus, ale je to čisté. Navíc kalhoty jsou zevnitř prošívané ovčí vlnou, a to příjemně hřeje. Jenom je tu malý problém: na tu nadýchanou košili si nemůžu obléknout těsnou koženou bundu, protože by se zničila. Není tady něco jiného? Ne, bohužel. Budu muset jít jenom v té bundě, nebo jenom v košili. A vzhledem k tomu, jaké je tam venku počasí… prošívaná bunda bude to nejlepší. I když dostat se do ní, když nemá zip, bude těžké.
Tak. Teď ještě boty. Ty moje už se k tomu vůbec nehodí. A hele, vedle komody stojí jeden pár vysokých šněrovacích bot, taky z kůže. Tady teda mají zvláštní vkus. Každopádně vevnitř je vlna, takže nohy mrznout nebudou. Jen se do nich obout…pak je zašněrovat… Jsem připravená. Teď už jenom najít Yiana.

Tak jsem ho ani hledat nemusela. Stál na chodbě a z okna sledoval děj na nádvoří. Jen, co mě uslyšel otevírat dveře, založil si ruce a s panovačným úšklebkem čekal, až k němu přijdu.
„Promiň, já… Zaspala jsem.“
„Na tohle si moc nezvykej. V přírodě by to znamenalo smrt. Neboj, tohle tě ještě odnaučím,“ usmál se a pokynul hlavou. „Tak pojď. Máme co dohánět. Mimochodem sluší ti to.“
„Díky, ale je to to samé, co máš na sobě ty.“
„Ale tobě to opravdu sluší. Jsem rád, že sis nevybrala tu košili. Ta se používá na spaní.“
„Tak… Čím začneme?“
„Uvidíme. Záleží na tom, jak jsi vytrvalá.“
To se mi nelíbí. Doufám, že to nebude nic na způsob Ondrova tréninku…
„Nejdřív si dáš tři kolečka po obvodu nádvoří. Stačí klusem. Potom uvidíme.“
To se mi VŮBEC nelíbí. Vypadá to, že tohle jsou má poslední slova, protože na takový běh nejsem zvyklá. Ve sprintu od plakátu, kde je napsáno VÝPRODEJ, až do obchodu, kterého se to týká, jsem přeborník, ale ve vytrvalostním běhu na kdoví jakou vzdálenost? Na to si zavolejte někoho, kdo na to má. Já mám tak křivé a nešikovné nohy, že zakopnu, i když jedu ve výtahu. Na schody už si ani netroufnu. Je to jasné. Chtějí mě tu zabít.

Já to dokázala! Sice sotva popadám dech a jsem ráda, že se bez něčí pomoci udržím na nohou, ale jsem živá! Dokázala jsem nemožné! Aspoň pro sebe.
„Takže moc velkou výdrž nemáš, jak se tak dívám,“ usoudil Yian bez jakýchkoli známek nadšení, „ale na tom ještě zapracujeme.“
„… Jaký…mám…čas?“
„Asi tři hodiny, jak se tak dívám,“ vzhlédl, „ale brzy to stáhneme na třicet minut.“
Tak to bude ještě veselé. „Jak poznáš, kolik je hodin?“
„Podle slunce. To se taky naučíš. Zbývá nám hodina. Co budeme dělat? Počkej, nech mě přemýšlet…“
Prosím, ať to není nic namáhavého. Prosím.
„Už to mám. Na nohou se držíš, to je dobré. Dáme si pěstní souboj. Seber všechny síly a postav se správně. A nezapomeň, při obraně měj ruce před obličejem a nohy pokrčené a připravené k úskoku.“
Zaujala jsem postoj a připravila se k boji. Zkusila jsem udeřit jako první, ale Yian mou ránu zachytil a kopl mě do břicha. Vstávala jsem se země a jen co jsem zaujala postoj, znova jsem se ocitla na zemi. Stoupla jsem a rozběhla jsem se směrem k Yianovi. Ten však s úsměvem udělal krok do strany a jen co jsem okolo něj proběhla, svíral mou paži za zády. Od té palčivé bolesti mi však brzo ulevil…kopem do zad. Ležela jsem na zemi obličejem dolů a veškerou svou sílu vrážela do zapřených rukou snažících zvednout mé těžké unavené tělo. Síly už ale nebylo moc a ruce se mi klepaly jako ještě nikdy v životě.
„Dobře, to by stačilo. Jsi se silami v koncích,“ usoudil Yian a pomohl mi vstát. Dal si mou ruku okolo krku a pomalu mě odváděl do hradu. Já mu pomáhala tím, že jsem se snažila nezkolabovat, ale ani to se mi nepodařilo. Při výstupu po schodech jsem omdlela.

„Už je ti líp?“ Pomalu jsem otevírala oči. Ležela jsem na pohodlné posteli, na které sem se probrala i naposled. Vedle mě se usmíval Yian držící mě za ruku. Krásnější probuzení jsem si přát nemohla. S úsměvem jsem přitakala a co nejmileji jsem pomalu mrkla.
„Asi budu muset hned na trénink, že?“ zeptám se poloospale. Yian přikývl.
„Pomůžu ti dostat se do zbroje.“
Jako první jsem si připevnila na holeně lehké kožené chrániče a na ně potom nazula boty. Potom mi Yian pomohl se navléknout do pevného kyrysu a správně jej uvázat, aby se nepovoloval. Potom přišly na řadu nárameníky. Kožené popruhy, které je drží na ramenou, se velmi těžko utahují, ale když jsme na to byli dva, všechno šlo hned líp. Brzy už zbývaly jen náloketníky. Ty jsem si nasadila sama. Yian mi všechno ještě zkontroloval, a když si byl jist, že je vše upevněno správně, vyšli jsme ven na nádvoří a začali s tréninkem.
Dnes už jsem neomdlela a naučila jsem se spoustu věcí. Odzbrojit či ochromit nepřítele, bojovat beze zbraně a úspěšně se ubránit, ať už proti ozbrojenému či neozbrojenému protivníkovi. Brzy už bych mohla zkusit boj s mečem. Ale to až jak zlepším svou výdrž.