Bohyně, kapitola VIII

Už je to týden co jsem začala s tréninkem a radikálně jsem zvýšila svou výdrž a schopnost boje, a co víc, začíná mě to bavit Snad už konečně začneme boj s mečem.

Yian čekal na nádvoří, ostatně jako vždy. V ruce držel jednoduchý meč. Jen co jsem se objevila, hodil mi jej do ruky. S radostí jsem ho chytila a chvatně přistoupila.

„Základem je postoj,“ začal Yian, „je potřeba, abys měla pravou nohu před levou. Natoč se za tou nohou. Meč drž zdvižený, připravený k útoku. Tohle budeš muset umět vždy, i při souboji. Když spadneš, rychle se postavíš a zaujmeš tento postoj. Když se budeš bránit, bude to v tomto postoji. Když budeš útočit, tak potom zase zpátky do základního postoje. Rozumíš?“

Přikývnu.

„Dobře. Teď na mě zaútoč.“

Zaútočit? Na něj? To nedokážu. Ale musím to udělat.

„No tak, neváhej. Máchni tím mečem.“

Udělala jsem, oč mě žádal, ale on jenom uskočil. Udělala jsem krok kupředu a napřáhla se. Yian mou ránu vykryl svým náloketníkem.

„To stačí. Tohle by ti šlo. Zkusme obranu.“

„A čím se budu bránit? Štít jsi mi nedal.“

„Ten nepoužíváme. Jenom čestná stráž a Skadiina osobní družina je má. Ostatní si poradí bez něj. Buď dýkou,“ ukázal mi vlastní krátkou zahnutou dýku, „nebo tímhle.“ Podal mi dva náloketníky pobité železnými pláty s roubovanými okraji. Sundala jsem si své kožené chrániče a nasadila si ty nové. Byly sice o něco těžší než ty původní, ale víc mě chránily.

„A to je všechno? To mám odrážet mocné útoky jen tímhle? To mi zlomí ruku!“

„Proto jsem tu já, abych tě to naučil,“ vytáhl dýku a přikrčil se, připraven k obraně.“Tak pojď, zaútoč!“ dodal.

Nadechla jsem se a odhodlaně jsem zaútočila na Yiana, který svou dýkou jednoduše změnil směr průchodu mého meče a uskočil do boku. Vyzval mě k dalšímu útoku. Neváhala jsem. Yian však mou ránu zachytil pravou rukou, přesněji svým náloketníkem, se kterým zase mou zbraň vychýlil a svou dýku přiložil k mému krku.

„Takhle se s tím brání,“ řekl s úsměvem a ustoupil. „Teď je řada na tobě.“

„Já nemám dýku.“

„Jo, vlastně. Na, zatím si můžeš půjčit mou. A ten meč teď odhoď, ten ti teď bude k ničemu.“

Jen co jsem to udělala, Yian zaútočil a hned jsem měla jeho zbraň u krku. Potom zaútočil znova, svrchu. To už jsem se snažila zkřížit jeho cestu svou dýkou, ale on mě tou silou jednoduše povalil na zem. Počkal, až si stoupnu a potom se rozmáchl. Zkusila jsem ten útok odrazit levou rukou, stejně jak to před chvílí udělal Yian, což se mi samozřejmě taky nepovedlo. No tak, snaž se trochu!

Začíná mě to štvát. Čekala jsem, že boj s mečem bude větší legrace. Možná je to tím, že prohrávám. Teď už ale musím další útok vykrýt.

Yian se zaměřil na můj pravý bok. Uskočila jsem, dýkou útok zastavila, a tím jsem získala možnost na protiútok, a tak jsem mu dala pěstí. Když se vzpamatovával, dýku jsem mu dala ke krku.

„Už se do toho dostáváš,“ usmál se. Teprve teď jsem si uvědomila, co jsem mu udělala.

„Promiň, já nechtěla. Ta ruka mi nějak vyletěla sama. Není ti nic?“

„Je důležité, aby ses nebála uhodit nepřítele. Za tohle se neomlouvej. Dobré. Můžeme pokračovat. Zkusíme to zkombinovat a dáme si souboj. Jenom na to potřebuješ vhodnou výbavu. Počkej tady.“

Yian na chvíli odešel. Opřela jsem se o zeď a hrála si s jeho dýkou, přičemž jsem koutkem oka pozorovala ostatní Valkýry. Nalevo trénovaly lukostřelbu, vzadu jezdily na koních a uprostřed mezi sebou bojovaly. Dívala jsem se jim i na výzbroj. Vypadá to, že podle toho se poznávají jejich úrovně výcviku. Ty, co bojovaly nejhůř a beze zbraně neměly buď nic, nebo koženou zbroj. Ty s mečem vlastnily plátové náloketníky, kožený opasek a na něm meč a dýku. Dále byly lukostřelkyně, kterým se vylepšily nárameníky a kyrys, a potom už byly plně ozbrojené Valkýry, přesně v takové výbavě, jakou měl na sobě Yian při našem prvním setkání. Když už jsme u Yiana, právě se vrací, a v rukou drží kožený opasek s přezkou, meč a dýku. Nejdřív mi podal opasek. Abych si však ten pásek mohla nandat, musela jsem nejdřív svléknout kyrys. Ještě že je ze dvou částí, které jsou spojené na boku. Pásek drží okolo těla, ale na bocích je uvolněný a jakoby prohloubený. Tam se dává pochva s mečem a krátká čepel. Když se potom opasek správně utáhne, drží pevně a nespadne. S tím mi samozřejmě Yian pomohl.

Brzy jsem na sobě měla novou výbavu a byla jsem připravena na souboj.

   „Nezapomeň,“ radil Yian ještě před zápasem, „nikdy nezačínej souboj s oběma zbraněmi v ruce. Jednu si vyber a s tou začni. Potom tu druhou v průběhu vytahuj, ale dělej to rychle a ve vhodnou chvíli. Nesmíš o tom ale přemýšlet. Pokud jsi dobře vytrénovaná, poznáš, kdy je ta správná chvíle na danou zbraň. Mimochodem i s obrannou zbraní se dá dobře útočit, ale nikoliv naopak.“

Zaujali jsme postoj. Zvolila jsem si meč a Yian taky. U mě bude dýka jedině na obranu, pokud vůbec. Stáli jsme naproti sobě a čekali, až jeden z nás zaútočí. Samozřejmě, že jsem to byla já, snad nejméně trpělivý člověk v Niflheimu. Máchla jsem k Yianově levé paži, ale on uskočil. Potěžkala jsem zbraň a zaútočila zespodu na hruď, ale meč jen prořízl prázdný vzduch. Toho Yian využil a sekl mě do pravého boku. Zbroj naštěstí čepel zachytila, ale i tak to bolelo. Obořila jsem se na něj svou zbraní, ale on natáhl pravou ruku, čímž mě vykryl a jeho levice se napřáhla k útoku. Jen tak tak jsem zabránila průchodu jeho čepele svou krátkou dýkou, kterou jsem se rozhodla vytáhnout.

Oba jsme měli překřížené ruce. Zapřela jsem levou ruku s dýkou a Yianův meč odvrátila, čímž jsme se rozpletli, ale na zlomek vteřiny jsme kvůli tomu stáli k sobě zády. I ten zlomek vteřiny se však zdál nekonečný. Yian se otočil jako první a meč prosvištěl těsně okolo mé tváře. Využila jsem situace a dýku Yianovi přiložila ke krku jakožto znamení, že v souboji by právě zemřel. Vydýchala jsem se a usmála se, potěšená nad svým vítězstvím, ale jen co jsem pohnula koutky úst, tvář mě zabolela. Sáhla jsem na pravý líc a zjistila jsem, že jej mám rozřízlý. Špička Yianova meče byla od mé rudé krve, do které se zapletly i nějaké zlaté proužky. Z tváře mi stékala na ruku. Rána mě začala trochu pálit. Yian se na to podíval a překvapením se zarazil.

„Tak vážné to není, Yiane.“

„Ne, to jen – “rozhlédl se. „Nikdo tě takto nesmí vidět. Honem,“ složí zbraně, „za mnou!“

Uklidila jsem svůj meč a následovala Yiana, který utíkal do hradu. Namířil si to rovnou ke schodům.

„Kam jdeme?“

„Za Lunarou. Léčitelkou. Nejspíš i něco víc.“

„Nejspíš?“

„Nikdo o ní nic neví, takže jsou domněnky skoro všechno, ale ano. Nejspíš. Víš, ona se tu ukázala znenadání, nikdo neví, odkud přišla a proč. Někteří říkají, že je to ztracená bohyně, jiní zase, že ona je jednou ze Starších. Já zastávám teorii, že je to jenom výjimečně nadaná čarodějka a léčitelka.“

„Čarodějka?“

„Jako mág. Ten, kdo umí šikovně využít magické síly.“

„Ale není to nějaká zlá ježibaba nebo tak nějak?“

„Nevím, o čem to mluvíš.“

Konečně jsme doběhli až do nejvyššího patra hradu, kde hned naproti masivním dveřím z ledu stála dvířka z usmolené kůry, leckde odloupané či prožrané červotoči. Vchod byl z velmi starého omšelého tmavého dřeva, které však časem a vlhkostí vybledlo a někde dokonce zplesnivělo.

Yian zaklepal a pomalu vešel dovnitř. Vybídl mě ke vstupu.

Místnost byla velmi malá a potemnělá. Chtělo by to víc světla než to, které sem proniká skrz malé okénko. Nalevo ode dveří stál kotlík s vodou a nad ním pár poliček se sušenými bylinami. Uprostřed pokoje byl malý dřevěný stolek a na něm váza s uschlými květinami. Napravo se nacházela malá stará komoda z dubového dřeva a na ní zachovalá, ale asi tisíce let stará, zdobená šperkovnice. Na šatník se mačkala jednoduchá, velmi krátká, postel, na níž seděla postarší žena v prostém hábitu. Přes sklopenou hlavu měla přehozenou kápi. Její vrásčité ruce spočívaly na kolenou.

„Lunaro?“ optal se polohlasem Yian. „Potřebujeme tvou pomoc. Není to nic vážného, ale museli jsme odejít někam do ústraní, a u vás mám vždy – “

„Dveře otevřené,“ dokončila hlubokým, trochu roztřeseným suchým hlasem Lunara. „Ano, to jsem říkala. Tak co potřebuješ?“

Yian mě vyzval, ať předstoupím. Ještě pořád jsem měla ránu na líci přikrytou rukou.

„Při tréninku jsem ji trochu řízl, no, a… nechci, aby o tom všichni věděli.“

Odkryla jsem z tváře svou dlaň. Stařena pozvedla hlavu. Její indigové oči zářící jako dvě lucerny ze stínem zahalené tváře se na mě podívaly. Jen co se má krev zatřpytila, Lunara čile vstala a pozorně si mě prohlédla. Natočila mou tvář na světlo, dávajíc si velký pozor na to, aby ani jeden paprsek slunce nedopadl na její vrásčité ruce.

„Nemáš už výcvik dokončený, Iriso?“

„Já nejsem Irisa, madam.“

„Diano?“ řekla překvapeně Lunara a ustoupila.

„My se známe?“

„Nečekala jsem, že se sem dostaneš tak rychle,“ obejme mě.

„Vy jste o mém příchodu věděla?“

„Ona je vědma,“ vložil se Yian.

„Ano,“ přitaká Lunara, „vědma, léčitelka, bylinkářka. Dle některých také jedna ze Starších, bohyně či obyčejná smrtelnice s výjimečným magickým nadáním. Mám opravdu hodně pseudonymů. Vyber si jeden.“

„Kdo jsou Starší?“

„Starobylá rasa,“ zatímco vyprávěla, přešla na druhou stranu místnosti pro nějaké věci na ošetření rány, „o jejich původu se neví nic, dokonce ani oni sami si nevzpomínají, jak se tady vzali, a o jejich historii se ví jen velmi málo.“

„Co o nich víte vy?“

„Víc než někteří z nich. Ale neodsuzuj jejich nezájem o vlastní historii, většinou jsou velmi zaneprázdněni bojem o rovnováhu světů, oddělováním chaosu od řádu a v neposlední řadě i zápasem o svůj vlastní život.“ Navlhčeným hadříkem mi opatrně setřela krev z obličeje a na další kus látky položila jakousi bylinu. Kapesník mi potom přiložila na tvář: „Takhle si to chvíli přidrž. Rasa Starších zde byla před dávnými a dávnými věky, ještě před bohy. Prý jsou to první obyvatelé vesmíru, kteří zasadili Yggdrasil a zplodili bohy. Neví se však, jestli jsou bohové přímými potomky Starších, nebo jestli se nenarodili z Yggdrasilu, což by vysvětlovalo, proč jim v žilách koluje jeho míza. Starší potom bohy vychovávali a dohlíželi na jejich činnost. Oni se jim však vzepřeli a vybojovali si samostatnost. Starší ustoupili do stínu a dlouho se o nich neslyšelo. Vlastně už nikdy od zkrocení Nidhogga. Někteří však věří, že Starší stále žijí, roztroušeni v mnoha světech pod různými jmény. Jako příklad bych mohla dát bojovníka Ymira, který se vydal do Řecka, kde chtěl lidi varovat před bohy a jejich škodlivostí. Bohužel, Řecko už tehdy ovládali bohové, a tak Ymira zabili a rozporcovali. Potom událost překroutili tak, aby Ymir vypadal jako požírač dětí, ačkoliv to bylo naopak. Byl to počátek nekonečné války mezi bohy a Staršími. A co víc, na straně bohů byli i lidé, kteří žili ze lží těch, ke kterým vzhlíželi. Aby se vyhnuli krveprolití, Starší ustoupili do pozadí a už nikdy se o nich neslyšelo. Ale určitě mezi námi ještě jsou. Tak, teď už si to můžeš sundat. Do zítřka o té ráně nebudeš ani vědět, ale dnes už si dejte pohov s tréninkem.“

„Díky, madam.“

„Prosím, pro tebe Lunara. Nebo Tenebrae, jak chceš.“

„Další přezdívka?“

Lunara přikývla.

„Jaké je vlastně vaše pravé jméno?“

„Poslední dobou Lunara. A teď už jděte.“

„A předtím?“

Lunara si mě přísným pohledem změřila. „Máš příliš mnoho otázek, mé dítě. Na jejich zodpovězení ještě nejsi dost připravená. Jděte.“

 

¤             ¤             ¤

 

„Co to bylo?“ zeptám se udiveně hned za dveřmi.

„Na její pravé jméno se ptát nesmíš,“ poučil mě Yian.

„Proč ne?“

„Nevím. Z nějakého důvodu jej nechce prozrazovat. A asi ten důvod bude důležitý, protože já se s ní znám šestnáct let a ani já to jméno nevím. Vlastně o ní nevím skoro nic. Nikdo tady.“

„Jak je to možné?“

„Objevila se tu znenadání před šestnácti lety a Skadi ji přijala jakožto vědmu a léčitelku. Kde a kdo byla předtím, to se neví. Proto někteří říkají, že je ze Starších, protože se o ní nikdy nic neslyšelo a najednou je tady. Nikdo neví nic o její minulosti ani původu.“

„Což mi připomíná – před šestnácti lety? Ty si pamatuješ, jak před šestnácti lety přišla ke Skadi? Kolik ti tehdy bylo? Rok?“

„Eh, ne. Víš, mně je trochu víc, než bys tipovala.“

„Myslíš?“

„Kolik bys mi tipovala let?

„Sedmnáct, osmnáct. Dvacet maximálně.“

„Jak říkám. Je mi trochu víc.“

„Dvacet tři?“

„Čtyři sta třicet šest.“

Vytřeštila jsem oči. „Kolik že?“

„Čtyři sta třicet šest. Víš, já jsem polobůh. Má krev je smíchaná s božskou. Má matka je Freyia, bohyně lásky a krásy. Navíc jsem Valkýr.“

Asi jsem vypadala hodně zmateně, protože Yian hned začal vysvětlovat: „Bohové jsou vyživováni silou Yggdrasilu. Ten jim dává život. Svou nesmrtelnost jim potom dávají jablka Yggdrasilu, jeho plody, známé také jako zlatá jablka, jablka Ráje či, jak jim v Řecku říkají, jablka Hesperidek. Skadi je tak ochotná, že nejlepším Valkýrám dává dužinu z toho jablka. To jim dá věčné mládí a dlouhý život. No a já jsem jeden z těch, komu se té pocty dostalo. Jen s tím rozdílem, že mě z poloviny drží při životě i Yggdrasil. Ale jen z poloviny.“

„Páni.“

Páni. No… Do starších kluků jsem se už párkrát zamilovala, ale… Páni. A syn bohyně lásky a krásy? Geny tam jdou vidět, to ano, ale… Co na to jen říct?

Yian se usmál, přikývl a vzal mě okolo ramen. „Proto jsem taky tak dobrý bojovník. Byl jsem v mnoha bitvách, kde naše vojsko bylo někdy úplně vyhlazeno, ale já přežil. Za ty roky jsem sbíral zkušenosti a ty uplatňuju při výcviku kadetů, jako jsi ty. To z nich potom dělá výjimečné bojovnice, a ty budeš jedna z nich.“

Navzájem jsme se hluboce zadívali do očí a společně kráčeli zpět po schodišti dolů.

 

 

¤             ¤             ¤

 

 

Lunara měla pravdu – další den už jsem na tváři neměla vůbec žádnou ránu jako bych se nikdy nezranila.

Celý den jsme cvičili. Boj s mečem mi jde opravdu dobře. Yian říkal, že na to mám talent. Jediné, co mi pořád nejde do hlavy, je, proč, když mě včera řízl, chtěl tak rychle odejít a nechtěl, aby nás někdo viděl. Kdykoliv jsem se ho na to zeptala, svedl téma někam jinam. Nechtěl o tom mluvit. Jsem si jistá, že zná odpovědi na mé otázky. Že ví, proč mám stříbrnou krev, ale nechce mi to z nějakého důvodu říct. Proč? Musím to zjistit, ať to stojí, co to stojí.

 

¤             ¤             ¤

Yian vyběhl schody do nejvyššího patra hradu a vydal se dlouhou chodbou. Minul staré opotřebované dřevěné dveře, jejichž kůra se loupala, a zahnul doprava. Po další odbočce se na chvíli zastavil. Mířil do slepé uličky, na jejímž konci visel nad starobylou komodou erb ve tvaru pavézy s bílým orlem v bledě modrém poli, který měl rozpjatá křídla a díval se doleva. Za ním byly do kříže zavěšeny dva meče.

V celé chodbě byly jen dvoje dveře naproti sobě. Z těch napravo právě vycházela rusovlasá mladá dívka. Opatrně a co nejtišeji zavřela, potom spatřila Yiana, s úsměvem běžícího k ní, a její obličej se rozzářil. Hnědé oči zajiskřily radostí.

„Iriso,“ objal ji Yian.

„Ššš, potichu.“

„Spí?“

„Právě usnul.“

„Jak se mu daří?“

„Výborně. Je zdravý jako řípa. Ale stýská se mu po tobě.“

„Já vím. Dělám, co můžu, abych s ním mohl být co nejvíc. A s tebou,“ pročísl jí vlasy.

„Jsem tu tak sama,“ povzdychla si Irisa, „bez tebe… Je mi tu smutno,“ přitiskla se na Yianovu hruď. „Jak dlouho ještě budeš takto nedostupný?“ podívala se mu do očí.

Yian přivinul její hlavu blíž k sobě. „Dokud nebude splněna naše dohoda. Bohužel, to bude trvat velmi dlouho.“

„Jedině…“ zauvažovala Irisa se zlomyslným pohledem.

„Ne, to jí nemůžu udělat. Ne teď. Ona… Má veliký talent, Iriso. Nemůžeme ji nechat jít? Věštba se nemusí naplnit, když bude zpět.“

„Ona se naplní tak jako tak, a ty to víš,“ podívala se na dveře, ze kterých před chvílí vyšla. „Postaráš se o něj, až bude po všem, že ano?“

„To víš, že ano,“ usmál se a objal Irisu. „Jen doufám, že ten den nikdy nenastane. Nedovedu si představit život bez tebe.“