Velká střepovská pouť

Byl pozdní večer, první Máj... a dokonce tomu tak i bylo, až na to, že nebyl lásky čas. V Hlavním přístavu byl ruch, veselí a velký provoz. Hlavní ulice byla plná lidi, stánků, robotů a jiných humanoidů či umělých inteligencí. Nad střechami nejvýších domů poletovali koráby, plachetnice nebo vzdušné balóny a v pozadí nebe nabíralo rudý nádech, jelikož slunce zapadalo. Temujin si všiml i levitující vany, ale tím se zaobírají jen turisté.

Momentálně neměl náladu na nic. Prodíral se davem, nevšímal do čeho či koho vráží a ignoroval občasné nadávky, vrčení nebo jiné projevy nelibosti. Pokračoval by tak i dál, kdyby mu na rameni nepřistála obří ruka s třemi špinavými prsty a prudce ho neotočila.

„Do prd...“ zasyčel, ale zbytek spolkl v krku, když si všiml, že před ním stojí troll. Troll s tmavě rudou hrubou kůží v kovářské zástěře a kalhotách vyrobených z pytloviny.

„Zdravím, 'kapitáne',“ pozdravil drsným hlasem a posměšně si človíčka prohlédl.

„Drivane, nemluv tak se mnou, nebo ti zlomím i ten tvůj druhý pitomí kel.“ vyhrkl Temujin a zamračil se.

Drivane se zasmál a mávl nad tím rukou, „Ty, krasotinko? Tvůj otec měl aspoň páru na to aby mi ten kel zlomil, ty by ses na něm leda tak houpal, dokud bys mi nezačal vadit a neodcvrnkl bych tě jako blechu.“

Temujin si jen povzdechl a mírně svěsil ramena. Proč musel narazit zrovna na Drivana. Byl to vlastně otcův nejlepší přítel, ale na jednu stranu tomu vztahu nerozuměl, protože v jednom kuse byli v sobě až jednou otec Drivanovi zlomil kel a on mu na oplátku zlomil nohu, ale pak se tomu smáli a opili se.

„Hele, je mi líto, že otec kápl božskou, ale to už bylo před týdnem a ty furt vypadáš jako pytel neštěstí. Když mě zabili rodiče, snědl jsem jejich vrahy a pak jsem se dal na kovařinu,“ zkřivil obličej do něčeho co asi mělo být úsměv a pak se rozešel a chytil Temujina za paži.

„Hej – Bože, ty jsi snědl lidi?“ zeptal se poněkud zděšeně, i když to bylo docela běžné, že trollové občas podávali k obědu kdejakého souseda.

„No jo, ale to už ho hoooodně dávno. Tebe bych nesnědl, jsi jen kost a kůže, měl bych z tebe akorát břichabol. “ Pronesl a podíval se na mladíka, který se vlastně nechal táhnout, protože dlouhým krokům trolla neměl šanci stačit.

„Oh, díky... to potěší. A kam to vlastně jdeme?“ zeptal se a rozhlížel se. Byli kousek od Hlavního srázu, kde kotvili všechny lodě. I ta jeho.

„Do hospody mladej,“ zasmál se troll a znělo to jako hřmění, „nejlepší lék na splín je pořádný korbel piva, nebo toho elfkýho vypalováku, ale být tebou -“ sjel ho kritickým pohledem, „ jen to pivo. Ještě bys tam někde sebou flákl.“

Drivan ho nakonec dotáhl až k hospodě U Joviše, kde si sedli k prvnímu volnému stolu.

Pod mohutným trollem lavice zaskřípala, ale naštěstí to vydržela. Díky tomu, že Temujina konečně pustil, se mu paže mohla zase prokrvit a nepříjemně mu v ní brnělo, jak se do ni vracel cit.

Přišla k ním mladá derthoňanka, potvory s šupinatou kůží a krokodýlí hlavou, ale tahle byla nejspíš říznutá, protože měla více lidský obličej. Temujin si neuměl představit koho napadlo něco mít s těmi krokodýli z bažin a zplodil tohle. Po chvilce si uvědomil, že se šklebí jako kdyby viděl Bůh ví co jakou zrůdnost a ona na něco zase hleděla, jako by mu každou chvilku měla useknout hlavu, ale nakonec se to obešlo bez slov a vložil se do toho Drivan.

„Tady pro sardinku pivko a já si dám ten elfký vypalovát a prosil bych i ten deštníček.“ Derthoňanka hodila po Temujinovi poslední vražedný pohled a šla.

„Myslím, že ti do toho buď naplive nebo někoho poprosí aby to do toho nachcal,“ zasmál se a podíval se na něho, „Ty to tedy s lidmi umíš.“

„No promiň, jen jsem si to představil a nebylo nijak... hezký.“

„Ty jsi blbej.“ pronesl troll se vší upřímností a zavrtěl hlavou, „hele, vím že máš loď a hovno posádku a pokud sháníš fakt dobrý lidi, tak máš nejvyšší čas. Za pár dní začne sezóna a Temno bude přívětiví ke všem krysám na lodích.“ začal Drivan a zkřížil ruce na hrudi.

„Já vím, ale já nikoho neznám. Tedy znám, ale nejsou to zrovna lidi, které bych na loď pustil.“

Derthoňanka se vrátila a položila korbel piva před Temujina a zvláštně vyhlížející modrou tekutinu ve sklenici, kterou postavila před trolla a dokonce tam byl i žlutý deštníček. Pak odešla a Temujin se hned podíval na pivo a ztratil chuť se toho jen dotknout. Kdo ví co s tím udělala.

„To mi je jasný, možná bych o někom věděl, ale -“ naklonil se k blíž, „ale jsou prý fakt divní, ale fakt dobří. Jeden z nich byl dokonce ve službách krále a ten druhý je nějakej atomovej vrahoun.“ zašeptal a tvářil se při tom vážně, takže tomu Temujin neměl problém uvěřit.

„Aha... to zní zajímavě,“ zamyslel se nad tím a pak se rozhlédl, „a víš kde jsou?“ zeptal se.

„Ty bys za nimi fakt zašel? No, jsou prý ve Východní čtvrti. Mají tam nějaký případ s Protektory.“

„Pro- Protektory?!“ vyhrkl Temujin a zadíval se na Drivana s pootevřenými ústy.

„To čumíš co? Já ti to říkal, nejsou normální. Kdo by se pustil do křížku s Protektory, ale záleží na tom jaký druh to je... ale určitě nějaký vyšší. Takže myslím, že hned jak tam přijdeš, budeš vědět.“ Troll si usrkl modré tekutiny a tvářil se při tom fakt blaženě, až se Temujin zděsil, protože to se jen tak nevidí.

„Fajn,“ postavil se Temujin a vydal se ke dveřím, „Najdu je a uvidíš, že nejsem žádný malí fracek.“ Při odchodu ještě na velkého trolla ukázal prstem.

 

 

Východní čtvrť byla neblaze proslulá zloději, vrahy a špínou, která se zde scházela z širého okolí a především Protektory. Byli to kyborgové, kteří ztratili svou vůli a ovládalo je jejich mechanické já. Lidé či zvířata, u každého se to projevovalo stejně. Náhlí výbuch agrese a kecy -zvířata mluvit neumí- o tom, že jednou budou všem vládnou roboti. Od té doby co se to začalo objevovat, mohou nahrazovat a upgradovat jen vyškolení mechanici.

Temujin nebyl zrovna nadšený, že tam jde, ale na jednu stranu potkat někoho, kdo se postaví Protektorům, to je docela síla.

V ulicích byl klid, vlastně tam bylo liduprázdno, ale netrvalo dlouho a zaslechl hlasy. Naštvané, hrubé a zpola mechanické hlasy. Zastavil se a poslouchal, jestli se nepřibližují, ale naštěstí se oddalovali. Nakoukl za roh a všiml si čtyř postav, jak mizí ve dveřích nějakého baráku. Vedle dveří seděl pes. Spokojeně vrtěl ocasem a nemohl si nevšimnout, že to zvíře má k boku připevněný malý kanón. Když si ho tak prohlížel, všiml si, že má levou přední nohu celou nechanickou a z půlky i zadní, ale nebyl si jistý jestli jednu nebo obě. Nepřipadal mu nijak agresivní ba naopak. Vrtěl ocasem a vyplazoval jazyk, byl to roztomilý vořech.

Zalezl zase za roh a už se chtěl vydat dál, když v tom se celá budova, o kterou se opíral otřásla a zem na které stál najednou nebyla tak pevná a málem spadl. Výbuch ho ohlušil a ulicí, kterou se díval za skupinkou se prohnal prach, suť a plameny.

V hlavě mu třeštilo a po chvilce, když se všechno uklidnilo se opatrně podíval za roh a když viděl co tam bylo, vypustil pár nadávek a zůstal strnule stát.

Po budově, kam zašli Protektorové, jak si domyslel, nezbylo nic. Jen kráter a jinak nic. Z okolních budov zbyli jen hromady sutě.

Pomalu vykročil do ulice a rozhlížel se co to mohlo být. Vedle něho spokojeně zaštěkal pes, ten samí pes co tam seděl.

„Neříkej mi, že jsi to udělal ty...“ zašeptal si pro sebe. Určitě je to Protektor a teď ho vhodí do vzduchu. Pes ale jen stál a vrtěl ocasem a pak se k němu rozešel a kovovými drápy škrábal po dláždění.

„Co chceš, já nic nemám...“ natáhl ruce před sebe, jako by ho to mohlo zachránit před raketou. Pes se zastavil a naklonil hlavu na stranu a zakňučel.

Temujin se otočil na patě a chtěl vzít nohy na ramena, ale do něčeho vrazil.

„Kurva.“ zády vrazil do něčeho dalšího a pak si všiml, že okolí nějak zfialovělo.

„Co to...?“ rozhlédl se a pěstmi zabušil do stěn, které se najednou z ničeho nic objevili. Byl uvězněn v kostce.

„Já ti říkal, že jsme měli okolí uzavřít do – krychle- , aby se sem nikdo nedostal.“ pronesl hlas někde za Temujinem a tak se za ním otočil.

„Ty tvoje pitomí krychle. Lidem řekneš, ať se drží dál a né, oni musí strkat nos tam kam nemají a pak se diví, že jim něco ustřelí hlavu.“

 

Za ním stal vysoký muž s kulatými černými brýlemi v rouchu a zamyšleně si prohlížel vězně. Vedle něho stála klukovský vyhlížející holka s rozcuchanými vlasy a s šátkem. Temujin všechno viděl fialově, kvůli stěně, takže to zatím byli jen nějaké dvě borůvky.

„Co si myslíš, že děláš? Říkali jsme, že se to tu bude odpalovat. Ty jsi snad neslyšel?“ vyhrkla naštvaně ta dívka a přešla blíž k němu.

„Ne, nevěděl!“ bránil se Temujin a probodl ji pohledem a ona mu ho stokrát oplatila.

„Hele, nejdřív bychom ho měli pustit z mé – Krychle.“ pronesl muž a tvářil se u toho důležitě.

„Jak chceš. Virgo, namiř.“ řekla a opřela se bokem nenuceně o dům, který byl dost poznamenaný výbuchem a začala se šťourat v nehtech.

Temujin po chvilce opět viděl normálně a kostka, ve které byl uvězněn byla pryč, ale na jednu stranu ten pes, teď už věděl, že se jmenuje Virgo, na něho mířil tím svým kanónem.

Ta holka zřejmě nebyla typ, který by dbal o svůj vzhled. Byla zrzavá, malá, špinavá od oleje a dost ho zaujali šípy, které měla v toulci u pasu a na zádech. Byli totiž různobarevné a tepaly energii, takže to nebyli žádné hmotné šípy, které kdy viděl.

Na rozdíl ten muž byl upravený a měl pečlivě zastřižené fousy a hnědé vlasy načesané dozasu. Světle hnědé roucho mu splývalo až na zem a přes rameno měl přehozenou napěchovanou brašnu.

„Omluvám se, ale moje sestra má pravdu, mohl jste si ublížit, samozřejmě kdybych vás uzavřel do své – krychle- nic by se vám nestalo.“

„Eh, jasně, to nic...“ krátce se podíval na dívku, která si jich nijak nevšímala, „Myslím, že právě vás dva hledám. Vy jste byl ve službách krále, že ano.“

Muž energicky přikývl a usmál se.

„Ano, to byl... jenže král neuznal užitečnost krychlí,“ pronesl zdrceně a zadíval se někam do dáli. Když se vrátil pohledem na Temujina, opět se usmál.

„Jmenuji se Feronidas a tamten nabručený rarach je Mirbo.“ Při tom označení rarach sebou cukla a hodila na bratra jeden ze svých zamračený pohledů.

„Proč nás hledáte?“ zeptal se a dal si ruce v bok.

„No, jmenuji se Temujin a – hledám posádku.“ Dal si záležet aby to znělo fakt dobře, ale jak to vypadalo, takový účinek to nemělo.

„Takže kapitán bez posádky a jde za námi? No, to je zajímavé.“ Feronidas se podrbal na bradě a pak stočil pohled na Mirbo, která jen nakrčila nos a odlepila se od stěny.

„Když to tak vezmeš, hledal nás, takže jsme něco jako VIP,“ stoupla si vedle bratra. „Teda ještě nikdo se nás na nic takového neptal...“ pokrčila rameny.

„Budu vám samozřejmě platit, budete mít jídlo a pití a tak nějak všechno... “ začal Temujin.

„Ty jsi pirát?“ zeptala se najednou Mirbo a povytáhla obočí.

„No, není to nezákonný...“ jiná odpověď ho nenapadla.

Feronidas se zhluboka nadechl a dlouze vydechl a tvářil se velmi vážně.

„O pirátech jsem slyšel, už to není jako před tím... jsou o krapet slušnější, tedy někteří“ pronesl a Temujin jen rychle přikývl.

„Pokud budou peníze, tak mi to nevadí...“ řekla Mirbo a podívala se na Virga.

„Kolik budeme dostávat?“ zeptala se.

Nad tím Temujin ještě nepřemýšlel a rychle v hlavě kalkuloval.

„Tak, 3 data za měsíc?“ nadhodil a mírně povytáhl obočí v očekávání.

„Proč ne 6, z 6ti stran se skládá krychle...“

„U všech matek mlč, bereme,to je dost.“ přikývla Mirbo a rázným krokem se rozešla k němu s nataženou rukou.

„Máš nás ve svých službách, kapitáne. Ale nebude to zrovna dobrý pocit mít takový ucho za kápoše.“ řekla, když už si potřásali rukou a Temujin se na ni zamračil.

„Hele, a kolik je tobě ty rarachu?“ obořil se na ni.

„Mě je 17, nejsem žádnej rarach!“

„Jsem starší a teď jsem taky tvůj nadřízený.“ pronesl posměšně.

Mirbo po něm hodina pohled, který by mohl snad i zabit a rázně se otočila k odchodu, „dělám to jen kvůli těm penězům.“ řekla si pro sebe.

„Myslím, že to půjde dobře, ale pokud se takhle budou hádat furt, nebudu mít klid na svoje – Krychle.“ Pronesl Feronidas a pomalu se vydal s Virgem po boku za Mirbo, která si to rázovala o kus před nimi a Temujin se poměrně spokojeně připojil.